Deidara

Umění je…VÝBUCH!!! HAHAHA, ten jeho vyděšený ksicht. Poslední věc, kterou vidím. Odplata je sladká. Neměl mě předběhnout. To já jsem chtěl zabít Orochimaru ,hmmm. Ale nestihl jsem to.
Sasuke Uchiha… Itachi Uchiha… Oba jsou stejní a oba mi lezou na nervy. Vlastně za pár chvilek už z toho bude lezly. Minulý čas. Přítomnost skončí a žadná budoucnost nebude. Mé konečné umění. C0. Už za pár vteřin.
Itachi by měl vidět bratříčkův roztomilý obličejíček. Ten kluk je tak posranej, až z toho nemám žádnou radost. Spíše mě to štve. Dělal ze sebe takového hrdinu. A teď tu jen dřepí. Se strachem v očích. Určitě má naděláno v kalhotách. Už se na to nedá koukat. 5 4 3 2 1… KATSU!!!

Co se stalo? Kde to jsem? Na nic si nevzpomínám? Ta temná chodba je dost deprimující. Kampak asi vede? Nejprimitivnější řešení nejspíš bude vstát z té špinavé země a dojít až na konec. Jenže co když je to do kruhu. Můžu tu chodit do konce svých dní. Ale proč mám pocit, že ten konec už nastal? Někdo se ke mně blíží temnou chodbou. Zatím mu nevidím do tváře. Je zahalený tmou.  Ještě pár kroků.
To snad ani není možný. Mistr Sasori? Kde se tu vzal? Hned se ho na to zeptám. První co mi řekne je, abych mu už nikdy neříkal mistře. Neproveditelná prosba. Nebo rozkaz.
A za další na mě bez obalu vyrukuje, že jsem mrtvý a tudíž kde? No přece v pekle. 
Vždy jsem přemýšlel o tom, jak to tu asi vypadá. Moje posmrtná cesta byla vždy spojena s tímto místem a já věděl, že sem prostě patřím. Nevyhnutelná, trpká cesta za vykoupením mé duše. To jsou ale pěkné žvásty. Odkud je znám? Nejspíš odněkud prostě mě to jen tak napadlo. Vykoupení duše! HAHAHA.
Mistr Sasori mě zavede do nějaké místnosti, která už není jen černá, temná a prázdná. V téhle místnosti byla spousta červených světel. Samotná místnost byla nabarvena tmavě rudou barvou a byla do nějakého obrazce. Vypadalo to jako kosodélník. Světýlka se začala transformovat do kruhu. Kroužily kolem nás. „ Co to je? “ zeptal jsem se Sasoriho. Ta světla mě začínala, už pěkně štvát byly strašné silná, až mě z nich rozbolelo oko. „ To jsou mé hříchy. Každé světýlko za jeden a čím více svítí tím, byl ten hřích horší!“ trpce mi odpoví.
Světýlko za hřích? Co to je za blbost? To jsem si myslel, že peklo má nějakou úroveň.  Mučení, nekonečná muka. Ale tohle. Je to jen oslepující světlo.
„Pojď, zavedu tě do tvé komory.“ Kývne na mě, abych ho následoval. Suše polknu. Ale vždyt se není čeho bát. Jsou to jen světla tedy, jestli já tam také nějaké budu mít.
Mistr mě dovede k temně žlutým dveřím. Tak tohle bude asi má komora se světýlky hmmm. Já se žádných pitomě a navíc ostře osvětlených světel nebojím. Jen to svítí. Žádný strach. Jen to svítí. Jen to svítí.
Sasori se otočí a míří pryč. „Počkat, vy tam se mnou nejdete?“ zakřičím za ním. Ani se neotočí a smutně mi odvětí: „Každý musíme pykat za své hříchy sám. Nikdy jsme si nebyly blízcí tak, proč by mělo záležet na tom, zda každý půjdeme svou mrtvolnou cestou sám a  nebo spolu! Sbohem Deidaro.“
No skvěle. Můj Mistr se chová jako by byl už konec. Moment vždyť už je konec. A já na něj zůstanu sám. Možná jsme se k sobě měli chovat líp. Dopadlo by to jinak. I když já jsem ho měl docela rád. Jako svého staršího bratra, ke kterému jsem vzhlížel, ačkoliv byl ke mně tak chladný. Občas jsem doufal, že to jen předstírá. Ale teď jsem si uvědomil pravdu. Tím, že se stal loutkou ztratil veškerou svou lidskost. Vždyť já ho jinak neznám. Stejně mi bylo líto, když zemřel. Chtěl jsem ho pomstít, ale nestihl jsem to. Ta baba chcípla dřív, než jsem mohl uskutečnit svou krvavou pomstu.
Pomalu přejdu ke dveřím. Děsím se toho, co tam naleznu. Nejspíš bych měl jít pryč. Ale co když to nejde? Co když cesta zmizela? Už nikdy neuvidím Mistra!
Nechci aby to takhle skončilo! Takhle ne! Musím s tím něco udělat! A to hned teď!
Otočím se na cestu po které odkráčel Sasori. Doufám, že projdu. Jestli ne, nezbude mi jiná možnost, než projít těmi dveřmi do mé takzvané „místnosti“!
Potřesu hlavou a vydám se dopředu.  Po několika krocích se mi vybaví chvilka, když jsme tudy šli se Sasorim. Rozhodně tu byla zatáčka. Tak proč jdu stále rovně?
Se zděšením se otočím, abych si potvrdil svou obavu. Ano je to tak. Jsem stále před těmi samými dveřmi. Nepohnul jsem se ani o centimetr a to jsem šel bezmála pět minut. Co to do prdele je?
Nehodlám to vzdát. Nikdy! Znova se otočím o 60 stupňů a rozeběhnu se do temné chodby.

Půl hodiny … hodina … dvě … Netuším, jak dlouho jsem zkoušel překonat tu tajemnou bariéru, která mi brání jít za Mistrem. Vím, pouze jedno. Nedokážu to přejít. Je to silnější, než já. Ať se snažím jakkoliv … nejde to.
Stále stejné místo. Stejná chodba. A stejná cesta k mé místnosti.
Znaveně se sesunu ke stěně a skryju hlavu v dlaních. To nemůže být realita. Zdá se mi to. Přesně je to jen hrozná noční můra. Proberu se a vše bude pryč.
No, to už je i teď. Vzdal sem to. Už nikdy nebudu mít možnost prozradit Sasorimu, co jsem k němu cítil.
Zvednu se ze studené země a odevzdaně se přesouvám ke dveřím. Šahám na kliku, když za sebou uslyším své jméno.
„Deidaro, počkej“.
Otočím se po hlase. Přede mnou stojí Sasori.
„Lhal jsem ti! Nikdy jsi mi nebyl ukradený.“ na chvíli se odmlčí … „Budeme čelit našim následkům společně. Jako partneři. … Jako … přátelé.“
Usměju se na něj a bok po boku vejdeme do pekelné místnosti. Ať tam bude cokoli, nebojím se. Už na to nejsem sám.