Deštěnka a 7 trpaslíků

   Jednoho krásného dne se královně narodila roztomilá holčička. Vlásky jako černé uhlíky, rty jako rudé růže a pleť jako… déšť. Poprvé, co ji královna uviděla, zalekla se, omdlela, a jelikož jí zapadl jazyk, zemřela. Král byl nesmírně nešťastný, avšak na památku své ženy přísahal, že se o svou dceru postará, jak nejlépe bude moci, a pojmenoval ji Deštěnka. Jak čas plynul, Deštěnka rostla do krásy a král se rozhodl, že je pravý čas na nalezení nové ženy. Angela se zdála být milá. Byla krásná, sebevědomá… To byla však pouhopouhá slupka. Ta pravá vnitřní stránka se teprve začala projevovat. Navíc si s sebou přivezla obrovské zrcadlo. Každý den si před něj stoupla a řekla:

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo:

„Ty, má královno.“

Však čím byla Deštěnka starší, tím byla více krásnější, až jednoho dne zrcadlo odpovědělo:

„Deštěnka, má paní, je nejkrásnější v celé zemi.“ Což se samozřejmě Angele vůbec nelíbilo…

   Postupem času se s Deštěnkou začaly nesnášet. Každá společná chvilka je trýznila, dělaly si samé naschvály, až se nakonec Angela naštvala a vyslala si pro jejich zahradníka, aby ji odvedl do lesa a zabil a na důkaz jí donesl její játra, ať z toho alespoň má chutný oběd. Však zahradník byl velký kamarád s Deštěnkou, jelikož si za ním jednou či dvakrát chodila „na kafíčko“. Na oko tedy přijal nabídku, za kterou královna nabízela vysokou odměnu (v podobě pevného, houpajícího se poprsí), vzal Deštěnku a vedl ji do hor. Deštěnka, samo sebou, nechápala, co se děje. Tušila, že na ni Angela něco naplánovala, avšak nedokázala odhadnout, co to bylo. Však čím hlouběji se nořili do hor, tím více měla obavy. Podívala se na zahradníka. Byla na něm vidět jistá nervozita. Deštěnka na sucho polkla a zašeptala:

„Kam mě to vedeš?“

„Uvidíš.“ Pokusil se usmát, ale kvůli obavám se mu to nepovedlo tak, jak chtěl. Deštěnka si povzdechla.

„No, tak mi vyklop, co na mě Angela přichystala.“

„Ale nic.“ Věděla, že to není pravda, tak musela připojit trochu své něžnosti. Sevřela rukama svá prsa k sobě a naklonila se k zahradníkovi.

„Víš, že dneska mělo být kafíčko. Bez odpovědi žádný nebude.“ Zahradník, omámen Deštinčiným poprsím, monotónně prohlásil:

„Měl jsem tě zavést do hor, zabít tě a na důkaz přinést tvá játra.“

„Ou. No, hlavně abys to neudělal.“

„Ne, to bych si nedovolil.“

„To je dobře.“ Kráčela kolem něj, ale nespouštěla ho z očí.

„Teď bys měl vymyslet, čím nahradíš moje játra. A na zajíce ani nemysli, zajíček jsi tady leda ty.“

„Abys tak nedopadla ty!“ Chtěl se na ni vrhnout, ale ona na poslední chvíli uskočila a on to napral přímo do kamenné stěny. Evidentně se mu ta hora zalíbila, jelikož se pitomě usmíval a objímal ji.

„Skvělé, další idiot. Teď budu muset nějakou srnu ulovit sama.“

Opatrně mu sebrala nůž z dlaně a zastrčila si ho pod podvazek. Zlehka seběhla k blízkému lesu a zapojila své orientační smysly. Tedy žádné. Noc se pomalu, ale jistě, blížila a Deštěnka ještě nenašla ani žížalu.

„To mám ale štěs…“ Ani to nedořekla, když před ni vyskočila vystrašená srnka. Deštěnka pomalu vytáhla nůž, aniž by vylekala srnku a zlehka se začala přibližovat. Když byla skoro u ní, srna otevřela tlamu a z ní jí vyklouzly dva ostré špičáky.

„Holy shit, co to sakra…“ Než to stihla doříct, srna se rozeběhla proti ní. Byl to dlouhý lov na zvěř, tedy spíše na lovce, ale nakonec se Deštěnce podařilo srnu ulovit. Trošku se jí zvedal kufr, když srnku kuchala, ale nakonec ji to přešlo. Naopak jí začalo kručet v břichu.

„Ne, tuhle potvoru vážně žrát nebudu.“ Povzdychla si.

„Jestli se ten retard už probudil, tak to bude zajímavý.“ Radši se zvedla (i s játry) a vydala se hledat cestu zpět k horám. Sice už potmě, ale přecejen se nakonec doplazila k tělu stále odpadlého zahradníka.

„Bezva, asi bude nejlepší jít spát, jak to tak vidím.“ A s hlasitým plesknutím jater na zem si lehla na opačnou stranu a usnula s jemným, však hlasitým houkáním sov.

   Brzy ráno se Deštěnka probudila se silným křupnutím v oblasti bederní. Celé šaty měla ušpiněné od bahna a kdoví jakých dalších hnědých zapáchajících věcí. Zahradník se, jak bylo vidět, ještě nevyspal do růžovoučka, tak mu pouze uložila játra do dlaně (aniž by věděla, že si je během příští minuty napleskne na obličej) a odešla. Vrátila se zpět do lesa. Doufala však, že už žádnou srnu nepotká.

   Bloudila celý den. Les byl jako kruhový objezd a Deštěnka kroužila dokola jako opilý magor za volantem. Když padla noc, začaly se probouzet stromy. Větve se staly rukama, díry očima a další větve… něčím jiným, Deštěnka se jich s klidným hlasem zeptala:

„Hele, je tady někde místo na spánek?“ Stromy se zamračily a jeden tiše pronesl:

„Ona se nás nebojí, hoši. To nemá smysl.“ A s tímto proslovem ji jednou ze svých větví přetáhl po hlavě a Deštěnka, tak, jak chtěla, usnula opravdu tvrdým spánkem.

   Před ranním rozbřeskem se Deštěnka probudila s obří boulí na hlavě. Byla bolestivá, ale Deštěnka byla zvyklá mít boule a modřiny všude (samozřejmě z kafíčka). Pomalu vstala a rozhlédla se kolem. Z jedné strany se linul uhličitý oblak, při kterém se Deštěnka zakuckala. Bylo ale jasné, že na konci toho oblaku se něco nachází. Čím blíže byla k místu vypouštění, tím méně mohla dýchat. Však po určitém bodu to přestalo. Nakonec si Deštěnka všimla, že přešla kulatou, těžko viditelnou trubku zarytou v zemi, která vypouštěla ten nesnesitelný plyn. Naopak, na druhé straně stála krásná chaloupka ve tvaru houby pokryta drahokamy. Deštěnka vytřeštila oči. Taková krása! Vběhla dovnitř, avšak nikdo tam nebyl. V tom jí zakručelo v žaludku. Rozhlédla se po domě. Našla malou spížku s jídlem, tak všechno vytáhla a snědla. Po jídle ji přepadla únava, tudíž se dobelhala do vrchního patra a zalehla všech 7 malých postýlek, které se zde nacházely. Mezitím se domů dobelhalo sedmero malých šmoulíků. V rukách bičíky a malé kotlíky s drahokamy a za jednoduchých popěvků si poskakovali domů. Když uviděli svůj dům, začali ječet.

„Někdo nám rozsvítil světla!“ Rychle utíkali domů a prohledávali každý kout. Když dole nikoho nenašli, pomalu šlapali nahoru po ztrouchnivělých schodech, které vyluzovaly děsivé zvuky do jinak naprostého ticha. Nahoře, v jejich malé společné ložnici, ležela překrásně tvarovaná dívka. Mezi šmoulíky zavládl naprostý chaos. Najednou se Deštěnka začala pomalu probouzet, tak šmoulíci rychle skočili za postel.

„Tak krásně jsem se v životě nevyspala!“ Protahovala se, když v tom spatřila za postýlkami malé bílé čepičky. Po jedné chňapla a zvedla ji nad hlavu.

„Co to je?“

Pusť mě, pusť mě, ty Gargamele v sukni!“

„Cože?“ Deštěnka se rozesmála tak moc, až ho omylem upustila a šmoulík sletěl dolů a sejmul všechny ostatní.

„Ježiši, promiň!“ Šmoulíci se mezitím pomalu zvedli a oprášili se.

„Zaprvé, kdo je to Gargamel?“

„Jeden týpek. To máš jedno. Jak se sem dostaly? Teda, ty jak ses sem dostala?“ Jeho otázky byly jasně mířené na její poprsí, jelikož od něj nemohl spustit oči a z úst mu tekla nejedna slina. Deštěnka se na něj podívala znechuceným pohledem, ale pak jen zavrtěla hlavou a přestala si všímat, jak se přidali i ostatní.

„No, macecha si mě chtěla dát k obědu, tak jsem zdrhla a skončila tady.“

„Aha, V tom případě tu můžeš zůstat. Máme ale jen tyhle postele, takže tu budeš muset spát s námi.“ V očích všech šmoulíků se podezřele blýsklo.

„Fajn, mimochodem, já jsem Deštěnka.“

„Já jsem Silák. Tohle je Koumák, Nešika, Malíř, Mlsoun, Slídil a Básník.“ Teď, když znala jejich jména, musela uznat, že k nim sedí.

„Kdybys cokoliv chtěla, jsme ti k službám.“

„Ehm… Jo, jasně. Co bude k večeři?“

„Připravím nějaký…bobulky.“ Mlsoun se nějak moc culil, ale odšoural se pryč. Zbytek tam stál a koukal Deštěnce do očí. No, do těch druhých. Deštěnka si odkašlala.

„Takže, co tu děláte celou tu dobu?“

„No, těžíme diamanty, flákáme se, děláme různý pěkný věci, hlavně ty, co napadaj mě.“

„Jo, přesně takovou odpověď jsem čekala.“ Začala pěkně tuhá trapná tichá chvilka, ale nebyla jedinou, co v této místnosti tvrdlo.

„No, myslím, že se natáhnu.“

„Jo, jasně.“

„Takže bych tu chtěla být sama.“

„Jo, jasně.“

„To znamená, že vy jdete ven.“

„Aha, no… tak mi jdem pomoct Mlsounovi.“

„Super.“ Až všichni odešli, Deštěnka si mohla oddechnout. Konečně jeden klidný den.

   Mezitím do hradu dorazil zahradník. V ruce játra, na obličeji obtisk (samozřejmě snaha o sundání byla) a trošku pochroumaný, ale přišel. Královna si ho nejprve prohlédla s odporem, ale když uviděla játra, musela se usmát.

„Takže se ti to povedlo. To jsem ani nečekala, když jsi takový nemehlo.“ Zahradník ji moc neposlouchal, jelikož se zahleděl do dvou houpajících se prsou.

„Odnes ta játra do kuchyně, ať mi je připraví k večeři, pak se umyj a můžeš si přijít vybrat odměnu.“

„Jo, jo, už jdu.“ Když odešel, královna se vrhla k zrcadlu.

„Tak, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi nejkrásnější?“

„No, vy jste velmi překrásná, ale Deštěnka je nejkrásnější!“

„Co to plácáš, Deštěnka je mrtvá!“

„Není, není, trollolo.“

„Cože? Zahradník mě zradil kvůli nějaké modré obludě?!“

„Evidentně není obluda, když je nejkrásnější.“ Královna zaječela a jedním kopem rozbila zrcadlo.

„Pfu, ještěže trénuju karate. No, teď si budu muset poradit se zahradníkem.“ Nakoukla do kuchyně, a když se nikdo nedíval, vzala si jeden nůž.

„Hm, to bude stačit.“ Pomalu dokráčela ke svému pokoji. Zahradník už netrpělivě přešlapával a pobrukoval si.

„Tak pojď, koloušku.“ Kudla za zády se blýskla v dopadajícím světle. Když se zabouchly dveře, žduchla ho na postel

„Takže…“ Pomalu se k němu blížila. Až se přiblížila do těsné blízkosti, zašeptala mu: „Tohle nikdy víc nezažiješ,“ vytáhla kudlu, zaječela: „Už žádný kafíčko!“ a zabodla mu ji do krku.

„Tak aspoň jedna věc z krku. Teď ještě Deštěnka.“ Chvilku přemýšlela, ale pak ji to napadlo.

„Moje stará známá Baba-jaga!“ Zavolala si ji tedy do hradu, stejně tak jako nechala nenápadně zmizet zahradníka. A vyměnit postel.

„Tak, Babo-jago, pomůžeš mi nebo ne?“

„Da, da, už mám plán.“

„A co to je?“ Královna byla tak natěšená, že by ji i přes ty bradavice obejmula.

„Prostě vezmeme jabkó a namočíme ho do jedu, takovýho spešl. A já jí ho pak odnesu.“

„Ale já jí to chci odnést! Chci vidět tu její zkřivenou tvářičku. Dá se to nějak zařídit, že ano?“

„Da, da, prostě ti dám lektvar na přeměnu a budeš na pár hodin mnou.“ Královna se otřásla. Být i jen jednu hodinu v tak odpudivém těle je nechutná představa, ale pro zahubení Deštěnky se klidně obětuje.

„Tak dobře. Kdy to bude hotové?“

„Dej mi chvilku.“ Baba-jaga si připravila nějaký zapáchající lektvar, do kterého namočila jablko a pak ještě horší lektvar, který donutila královnu vypít. Během pár vteřin se proměnila a mohla se vydat na cestu.

   Někdo zaklepal na dveře, tak Deštěnka rychle seběhla dolů. Když otevřela dveře, uviděla odporné stvoření. Nejprve se lekla, ale pak si uvědomila, že je to pouze stará žena. Ta si ji měřila pohledem, jelikož Deštěnka byla tak uřícená ze všech těch věcí, co musela pro (s) šmoulíky dělat.

„Nechtěla byste jablíčko?“ Deštěnka teď na jídlo neměla ani pomyšlení, ale když viděla stařenu, jak tam stojí sama opuštěná, jedno si vzala. Když si ho brala, myslela si, že viděla v jejích očích náznak radosti, ale té škodolibí, typické pro Angelu. Byla to ale hloupost, tak se jen usmála a vrátila se do domečku. Když si jablíčko blíže prohlédla, vypadalo opravdu chutně. Zakousla se do něj a v tu chvíli to vypustilo svůj jed a Deštěnka padla na zem jako placka. Když si šmoulíci všimli, že Deštěnka nikde není, šli se po ní podívat. Ležela na zemi, tělo odkryté, se slabým tepem. Snad týden na ní obcovali, když jednoho dne jel krajinou princ na černém poníkovi. Zastavil se u chaloupky, jinak by jeho „kůň“ už pošel žízní. Když se mu dostalo pohoštění, všiml si polonahé Deštěnky na zemi. Ihned si ji (je) zamiloval. Navíc byl šťastný, že konečně našel někoho, kdo je stejně modrý jako on. Konečně bude mít svou princeznu, aby mohl vládnout království Avatar. Obcoval tedy společně s šmoulíky dalších pár dní a nocí, když ji najednou někdo náhodou políbil (dodnes se neví, kdo to byl, ale je to přisuzováno princi) a Deštěnka se probudila (nebo se taky možná to jablko rozpustilo vlivem žaludečních šťáv a jed vyprchal-nevěřte Babě-jaze). Nejdříve byla naštvaná, ale když zahlédla prince, všechno z ní vyprchalo a ona se do něj zamilovala. Tak si ji princ hodil na poníka a vedl ji až do království (kdyby na něm seděli oba, poník by pravděpodobně zdechnul). A tak se Deštěnka stala královnou Avataru, šmoulíci byli zvoleni správci hor a Angela? Ta umřela na nějakou šílenou nemoc, která byla ze špatně uvařených srnčích jater. A všichni (kromě Angely a zahradníka) žili šťastně až do smrti.