Díl 1 – Jiraiya

„Nemůžu uvěřit, že mě poslali na misi a zrovna s TEBOU“ zašeptal chladně Orochimaru, když si dával na záda batoh.

„Hej za to mě neviň, taky s tebou nechci ztvrdnout někde v pryč“ řekl jsem rozhořčeně. „Viň za to Sensei, toho to napadlo“

„Už se stalo. Radši mě měl poslat samotného. Takhle budeš jen zbytečná zátěž.“

„Zátěž?! Tse, vsadím se, že na konci mi budeš ještě děkovat, že jsem tam byl s tebou.“

„Děkovat? No to jistě. Leda bychom potom šli bruslit do pekla.“

„Počkej a uvidíš..“ řekl jsem rozhodně a pak když se už na mě nedíval, tak jsem dodal „hadí mozku.“

FLASHBACK

„To nemůžete myslet vážně! Zvládl bych to sám!“ trval jsem na tom, co jsem řekl.

„Víš, vy dva se k sobě moc nemáte, nevycházíte spolu. Proto vás posílám na misi spolu. Doufám, že mezi vámi vznikne nějaký vztah. Je to pro dobro týmu, věř mi,“ dostalo se mi odpovědi.

Povzdechl jsem si, „vždyť víte jaké to s ním je…bude mě shazovat a ignorovat, co nejvíc to půjde. Mise by byla úspěšnější, kdybychom šli každý zvlášť.“

„Uvědomuji si to.  Holt, jeden z vás musí být ten moudřejší a zapomenout na rozepře. Kdo ví, možná se jeho chování vůči tobě změní, když budete sami. A teď, vyrážíte za západu slunce, takže ti doporučuji si jít sbalit věci“

„Ano sensei“ zamumlal jsem. V oslovení  jsem nechal vyniknout špetku pohrdání  a odešel jsem.

KONEC FLASHBACKU

„Tady se utáboříme“ rozhodl a zastavil. Jak jsem předpokládal, po naší malé výměně názorů, jsme ani jeden nic neřekli a zůstali celou cestu potichu.  Prej “navazování vztahů“.  Pěkná kravina…Potom, co jsem si připravil věci na spaní, jsem si všiml, že hadí mozek jde někam pryč.  „Hej! Kde k čertu lezeš?“

„Nedaleko je řeka,“ odpověděl mi, aniž by se obtěžoval otočit. To byla vyčerpávající odpověď co? K čemu ten zmetek potřebuje řeku?  Počkal jsem zhruba 15 minut a vydal se za ním. Čím blíže jsem byl řece, tím míň tu bylo stromu, takže jsem byl přinucen sehnout se k zemi. Ještě, že tu je hodně keřů, za které se dalo skrýt. Všiml jsem si, že na jednom z keřů byl pohozen jeho oděv.  Ok, tak to je divné.  Rozhodně na někoho, kdo nosí róby s dlouhým rukávem a vysokým límcem dokonce i uprostřed léta!  Teď jsem fakt zvědavý. Vykoukl jsem zpoza keře, nejistý tím, co uvidím.  Okamžitě jsem ho spatřil. Kdo by taky mohl přehlédnout ten kontrast havraních vlasů a bělostné pleti že. Z toho co jsem viděl, byl z poloviny těla ponořen ve vodě.  Přiblížil jsem se, ale on si mě ani nevšiml.  Zvláštní.  Když jsem se přiblížil ještě více, pomyslel jsem si, že musel usnout. Neopatrné, zvlášť od někoho, kdo je pořád tak arogantní a ve střehu.

 Na nebi musely být mraky, protože nás najednou zalilo měsíční světlo.  A v tom se celá scenérie změnila.  Nemám páru proč mělo nějaké měsíční světlo dopad na to, jak ho vidím, ale najednou se mi zdál tak éterický.  Zdálo se mi, že jeho mléčně bílá kůže se téměř leskne a havraní vlasy mi připomínaly černé hedvábí. 

Počkat sakra! Proč melu takové kecy! K čertu s tím…

Každopádně..co tu do prdele dělá? Spí? Byl jsem jen pár metrů od něj a on si pořád nevšiml, že tu jsem. A to jsem nepoužíval ani své maskovací jutsu.

„Nečum tak, idiote,“ řekl náhle a vytrhl mě z přemýšlení.  Fajn, tak jsem se zmýlil. Co už.

Okamžitě jsem z něj odtrhnul oči a zadíval se na měsíc. „Jo a tobě to trvá věčnost dodělat to, co tam v té vodě kutíš. Beztak si myješ hlavu co?“ otřepal jsem se a odpálil mu odpověď.

„Pro tvou informaci, kterou si ovšem ani trochu nezasloužíš, jsem se snažil trochu relaxovat. Ale z nějakého důvodu, mě nějaký bílo-vlasý idiot nenechá“ odpálil zpátky a kouknul na mě koutkem oka.  Vypadalo to, že se nechce otočit, aby se na mě podíval.

„Jak můžeš relaxovat ve vodě, která musí být úplně jak led.“

„Je teplejší, než vypadá,“ odpověděl jednoduše a otočil hlavu zpátky.  Rozhodl jsem se zjistit, jestli kecá nebo ne.  Byl podzim, voda nemohla zůstat teplá tak dlouho po západu slunce.  Když jsem si podřepl u břehu, tak se konečně pohnul a zmizel mi z dohledu. Upřímně. Nevím co mu přelétlo přes ten jeho hadí mozek. Ponořil jsem ruku pod hladinu a zjistil, že nekecal. Zlehka jsem si povzdechl..no jo vždyť před nedávnem bylo ještě dost horko.

Zasranej hadí zmetek.

„Jdu zpátky trochu se prospat. Zkus mi nebrat i tohle jo?“ řekl mi a odkráčel pryč.

„To ty mi nedáš spát,“ povzdechl jsem si a dohnal ho.

„Oh? Vysvětli mi to, blbečku.“

„Nemůžu spát, když je můj partner někde v tahu.“ Na moment se zarazil a já si toho všiml. Takže, když se o něj někdo bojí, tak to na něj působí. To je dobré vědět.

„Nic by se mi nestalo, měl bys to už vědět.“

„Nic kromě toho, že by sis mě všimnul, až bych ti podřízl krček.“

„Věděl jsem o tobě hned, jak ses tam objevil. Jen mě baví tě překvapovat,“ ušklíbl se a zalezl si do spacáku.

„Jo, jasně. Jen si prosím odpusť další noční dobrodružství jo?“

„Ne že bych potřeboval tvé povolení, ale budiž, odpustím.“

„Fajn,“ řekl jsem, otočil se na bok připraven ke spánku. Musím říct, že jsem usnul docela rychle a že se mi spalo dobře. Ale měl jsem divné sny, které zahrnovaly mého skvělého parťáka. Proč ale sním kurva o něm?!  Nic zlého se přece nestalo. 

Všecky sny byly skoro stejné a byly až hrozivě reálné. Ten, který byl nejvíc realistický a detailní a trval většinu noci, byl vlastně záznam toho, než jsme přišli zpátky do našeho tábořiště. Akorát s jedním velkým rozdílem – Orochimaru opravdu usnul na břehu řeky a nevšiml si mě.  Abych řekl pravdu, nemůžu si vzpomenout na okamžik, kdy bych ho zastihl v hlubokém spánku. Není ten typ, který by polevil na ostražitosti bez ohledu na místo, čas. Ovšem ve snu to tak bylo. Ležel tam, pravidelně oddechoval a byl celý uvolněný..atd, atd. Nebudu více rozebírat to, co bylo dále…bylo to každopádně divné…a dneska se k němu nebudu přibližovat. Nechcu, abych z něho měl další noční můry. 

K mojí smůle se všechno mé rozhodnutí rozplynulo už při probouzení.  Dodám, že mě probouzel on. Tím že do mě různě drkal. No, ale díky za to. Mohl do mě třeba kopnout že. 

„Zvedni ten svůj línej zadek a makej,“ rozkázal polohlasem a na mě to neuvěřitelně zafungovalo. Okamžitě jsem se zvedl a tím jsem ho asi překvapil. Paráda, to máš za včerejšek! Rychlostí blesku jsem měl zbaleno a ještě rychleji snězeno.  Teď jsem čekal já na něho.  Zdálo se, že je tím docela popuzen, ale neřekl ani slovo a tak jsem vyrazili. Opět potichu. Velké překvapení…Ale co, aspoň dorazíme na určené místo podle plánu. Musel jsem si připustit, že jsem se přece jen téhle mise trochu bál. Nikdy jsem nebyl na špionážní misi, natož inkognito. Možná se přiučím více věcem než jen tomu našemu “sbližování.“ Tse..to doufám. Jediné “sbližování“ , které mezi námi je, že po sobě pohledem vrháme blesky. Mohlo by se to změnit…možná tak jako v tom…

Ne. Takhle určitě ne. Proboha ne.

Řekněme si to tak, že v tom snu jsme se tvářemi k sobě přibližovali více než je zdrávo. Hmmm…

„Dneska si nějak překvapivě potichu, jsi snad nemocný?“ zeptal se Orochimaru a podíval se na mě s otázkou v očích.

Tenhle výlet je čím dále tím divnější. Orochimaru začíná konverzaci? Možná, že pak opravdu půjdem bruslit do pekla…

„No?“ zeptal se znova.

„Nic mi není, jen přemýšlím,“ odpověděl jsem, vyhýbaje se jeho zlatému pohledu.

„Přemýšlení je v tvém případě velmi nebezpečná věc, i když ty pravděpodobně přemýšlíš nad něčím tobě podobnému,“ poznamenal.

„Přál by sis, aby tomu tak nebylo.“  Odsekl jsem, předtím, než jsem si uvědomil, co říkám.

„Mám to brát jako hrozbu Jiraiyo?“ zeptal se mě s až moc klidným hlasem. 

„Ne, ne! Neber si to špatně…nechystám nic špatného, jen sem měl na mysli věci, které obvykle nemívám.“

„Chceš mi říct co to byly za neobvyklé věci?“ zeptal se skepticky.

„Ani ne.“

„Myslím, že mám právo vědět co rozptyluje někoho, kdo mi má pomoct na misi,“ podotkl.  Proč musí být tak chytrý? Šmejd jeden.

„Měl jsem divný sen, to je vše.“

„O čem byl?“

„Co se staráš?“

„Kvůli tomu stejnému důvodu co minule, blbče,“ řekl tím svým jedinečným otravným tónem.

„Fajn, fajn. Zdálo se mi o tom, že sme si spolu začali a zašli jsme příliš daleko,“ vyhrkl jsem.  Kurva. Nechcu ,aby to věděl. Obzvlášť, když tomu sám nerozumím.

„Jiraiyo, prosím tě nech si ty blbé vtípky na jindy a řekni mi pravdu,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. Vtipné, že si tak dokonale zakryl těmi svými vlasy tvář…Hmm..zajímavé..No aspoň nevěří, že sem nekecal.

„Ok, zdálo se mi o tom, že ty, Tsunade a Sensei jste kvůli mně vážně zraněni..a trochu mě to žere,“ dodal jsem a byl překvapen, jak rychle jsem dokázal přijít s něčím uvěřitelným.

„Oh..no, nestalo se to, tak se tím netrap.  Na misi se musíš soustředit, jinak se stane to, o čem se ti zdálo, ok?“

„Jasně…moment, kdo tě pověřil velením?!“

„Já s těmi typy misí zkušeností mám, ty ne.  Jasný?“

„Fajn, jak myslíš“

„Jsem zvědavý…Co tě přimělo k tomu mi říct tu směšnou vymyšlenou verzi snu? Docela mě to znepokojuje“

„To byl účel“ zazubil jsem se.

„Nebo možná,“ začal a měl na rtech ten jeho úšklebek, „jsi už na takovém stupni perverznosti, že přesedláváš z hetera na homo?“  posmíval se mi.

„A ty mi říkáš, že jsem blbec…“ zamumlal jsem a snažil jsem se zabránit červenání. Proč by se sakra měl červenat? Jsem asi moc rozhozený…

„Ano, ano říkám. Chceš tou poznámkou říct, že já jsem to samé?“

„Co do prdele myslíš chytáku?“

„Oh, mluva.  Trefil jsem?“

„Drž už hubu a vrať se zase do stavu „podivně klidný“ jo? Dík.“

Ušklíbl se a nasadil vítězný výraz. O bože, jak rády bych mu ho z toho xichtu setřel, nejlépe jeho vlastní krví. Co jsem mu kdy udělal, že má ke mně jen tenhle posraný přístup?  Zmetek…Aspoň, že se podřídil mé prosbě a zůstal potichu než jsem dorazili k okraji určeného místa. Na chvíli jsme zastavili a zařídili se tak, aby si nás nikdo nespojoval s ninjami. Tzn poschovávat zbraně a podobné věci, které by prozradili naší identitu.

„Myslím, že bychom si první měli najít nějaký hotel, už je celkem pozdě,“ navrhl Orochimaru a díval se na obzor. Slunce se již pomalu chystalo zapadat. Souhlasně jsem přikývl a tak jsme vyrazili do města. Prošli jsme hodně hotelů, ale každý měl obsazeno. Kromě jednoho, ale u toho byl háček.

„Máme poslední volný pokoj, ale je tam pouze jedna postel. Bude to moc vadit?“ zeptala se recepční.

„Děkujeme, to ne, budeme pokr…,“  začal Orochimaru, ale skočil jsem mu do řeči.

„Jo to není problém, bereme ho,“  Orochimaru se na mě nechápavě podíval, ale ignoroval jsem ho. Převzal jsem od usměvavé recepční klíče.

„Pokoj je v druhém patře, třetí dveře zleva. Užijte si pobyt.“ Usmál jsem se na ni a vyrazil k pokoji.

„Co sis sakra myslel?!“ vyjel na mě jen co jsem zavřel dveře.

„Tak hele, byli jsme v jiných hotelech, než je tenhle, ale nikde nebylo volno. Bylo to prostě buď tohle, nebo někde pod širákem. A když je to takový problém, můj princi, tak budu klidně spát na zemi,“ odsekl jsem. „Navíc, je to tak levnější.“

Vzdychl si. Nemohl nijak argumentovat. Ha.

„Aspoň je ta postel dost široká,“ zamumlal a sundal si ze zad batoh.

„Takže mě nebudeš nutit spát jako psa?“ zeptal jsem se.

„Uvidíme.“

„No né, díky.“

„Mám dojem, že dneska už je příliš pozdě začínat misi, takže si zbytek večera můžeš dělat co chceš,“ řekl a začal se dívat z okna. „Hlavně neproveď žádnou pitomost ok?“ dodal, když už jsem sahal po klice.

„Ano mami, budu hodný chlapec,“ pousmál jsem se a když jsem za sebou zavíral dveře.

Bojoval jsem s nutkáním zapadnout někde do hospůdky nebo k nějakým krásným dámám. Ve městě to vypadalo, že to tu v noci pořádně žije. Mohl snad tomu 19-ti letý kluk odolat? Ale ovládl jsem se.  Jo, vím že v 19 je to vcelku hloupé nemít ještě špionážní misi, ale musím připustit, že umím být dost hlučný. To byl asi ten důvod, proč mi Sensei ještě žádnou nedal.  Co už. V tu chvíli jsem se rozhodl, že k zkusím nasbírat nějaké info. Potloukal jsem se ulicemi a obhlížel snad všechno možné. Rozhodně tu měli plno zajímavých věcí. Nebylo to sice to, co jsem hledal, přece jen ti praví noční tvorové vycházejí později. Párkrát jsem prošel kolem zajímavého podniku, kde na mě pokaždé mrkl jedna pěkná blondýnka. Zvedlo mi to náladu. Nedivte se, po dni a půl stráveným jen s tím hadím klukem.  Možná se pak za ní zastavím.  Ale to musí počkat na jindy. Našel jsem, co jsem hledal. Pod rouškou tmy a svého maskovacího jutsu, jsem vstoupil do uličky a sledoval chlápky, kteří vypadli, že nějaké info mají. Ušklíbl jsem se..toť vše k zkušenostem. Věděl jsem, že jeho „pomoc“ nebudu potřebovat.