Díl 1 – Orochimaru

„Nemůžu uvěřit, že mě poslali na misi a zrovna s TEBOU“ zašeptal jsem chladně a dal si batoh na záda.

„Hej za to mě neviň, taky s tebou nechci ztvrdnout někde v pryč“ řekl Jiraiya rozhořčeně. „Viň za to Sensei, toho to napadlo“

„Už se stalo. Radši mě měl poslat samotného. Takhle budeš jen zbytečná zátěž.“

„Zátěž?! Tse, vsadím se, že na konci mi budeš ještě děkovat, že jsem tam byl s tebou.“

„Děkovat? No to jistě. Leda bychom potom šli bruslit do pekla.“

„Počkej a uvidíš …“

FLASHBACK

„Sensei, nepotřebuji, aby mě Jiraiya doprovázel,“  trval jsem na svém názoru.

„Vím, že jsi velmi schopný ninja Orochimaru, ale tyhle mise nikdy nejsou pro jednotlivce. To už bys měl vědět.“

„Ano vím. Ale musí to být zrovna on? Nemá s takovým typem misí žádné zkušenosti.“

„Je pro něj lepší, získat tu zkušenost s někým, kdo zná jeho sílu a jeho slabiny. Mimo to, když budete pracovat společně, budete se míň hašteřit.“  Chladně jsem se na něj podíval a on se na oplátku ušklíbl. „Je to pro dobro týmu, věř mi.“

„Řekl jste o tom i Tsunade?“ zeptal jsem se a přemýšlel, proč tou misí nepověřil i jí.

„Ne…,“ připustil, „Stejně má moc práce s lékařským výcvikem, pochybuji, že by na to měla vůbec čas. Ale to je mimo téma. Vy dva odcházíte při západu slunce, takže se běž nachystat. A ještě něco…skus zajistit, aby mise fungovala. Je důležitá.“

„Rozumím,“ přikývl jsem a odešel z kanceláře.

KONEC FLASHBACKU

Když jsem se pomalu probíral ze svého snění, tak jsem si povšimnul, že už je dost pozdě. „Tady se utáboříme“ rozhodl jsem a zastavil. Naštěstí Jiraiya neřekl ani slůvko, stejně jako po celou cestu. Docela příjemná změna.  Zůstal potichu i potom, co jsme si vytvořili provizorní tábor, no, vše jak má být, vstanul jsem a mířil k nedaleké řece.

„Hej! Kde k čertu lezeš?“  Paráda. Promluvil.

„Nedaleko je řeka,“ odpověděl jsem a ani jsem se neobtěžoval otočit.

Nic víc nepotřeboval vědět. Je schopen přijít na vysvětlení. Po té cestě mám nohy jak ze dřeva. Voda pro ně bude jen přínosem. Bude to perfektní zakončení dne, který nezačal za těch nejlepších podmínek.  Netrvalo mi dlouho dostat se k řece. Rychle jsem se ujistil, že tam jsem sám a že je vše bezpečné. Nenašel jsem nic abnormálního, otestoval jsem teplotu vody a zjistil jsem, že je pořád příjemně teplá.  Vyklouzl jsem ze svojí róby a rychle jsem zapadl pod vodu. To je slast.

Žádný Jiraiya, jen jemný vánek a měsíc na obloze. Co víc si přát. Zavřel jsem oči a užíval si klidu a pohody.  Ovšem, netrvalo to dlouho a instinktivně jsem se napjal. Někdo se potloukal kolem. Předstíral jsem, že spím a doufal jsem, že chytím nezvané hosty nepřipravené. Když se přiblížili blíže, měsíc vyšel zpoza mraku a měsíční světlo mě donutilo otevřít oči. Světlo ozářilo i nezvaného hosta – Jiraiyu.

Paráda.

Pokračoval jsem v předstírání spánku a přemýšlel jsem, co se chystá udělat.  Bude zákeřný a přiloží mi kunai ke krku, nebo zůstane jako vždy idiot a bude je čumět? Druhá možnost se ukázala jako správná.

„Nečum tak, idiote,“ řekl jsem náhle. Vypadal, že jsem ho překvapil. Skoro se mi zdálo, že vypadal trochu ztrapněně a rychle odvrátil pohled na měsíc. Zajímavé…

„Jo a tobě to trvá věčnost dodělat to, co tam v té vodě kutíš. Beztak si myješ hlavu co?“ uchechtal se.

„Pro tvou informaci, kterou si ovšem ani trochu nezasloužíš, jsem se snažil trochu relaxovat. Ale z nějakého důvodu, mě nějaký bílo-vlasý idiot nenechá“ odpálil zpátky a kouknul na mě koutkem oka.  Neviděl jsem důvod, abych se na něj podíval. Už tak to bylo dost v háji – moje oblečení bylo vzadu na keři. Sakra.

„Jak můžeš relaxovat ve vodě, která musí být úplně jako led?“

„Je teplejší, než vypadá,“ odpověděl jsem jednoduše a odvrátil jsem od něj pozornost, přemýšlejíc, že by moh vypadnout. No, jako by to bylo tak lehké. Když se přiblížil ke břehu, tak já se oddálil. Podíval se na mě pohledem „Co máš do predele za problém?“ a pak obrátil svou pozornost zpátky k vodě. Vyřítil jsem se z vody, bleskově se osušil a navlékl se do róby – to vše za tu dobu, kdy on testoval vodu.  Když se na jeho obličeji objevil výraz „ten hadí zmetek nekecal“ nemohl jsem si pomoct a trochu ho poškádlit.

„Říkal jsem ti to.“ Vstal a překvapeně se na mě podíval, když mě uviděl suchého, oblečeného. Nevím, co je na to tak zvláštního. Naučíte se dělat věci rychle, když jste ninja.

„Jdu zpátky trochu se prospat. Neber mi i tohle ok?“ řekl jsem a kráčel pryč.

„To ty mě nenecháš spát,“ vytknul mi, když mě dohnal. Bože, pochopí někdy něco? Upřímně…

„Oh? Vysvětli mi to blbečku.“

„Nemůžu spát, když je můj partner někde v tahu.“ Na moment jsem se zarazil a vstřebával, co řekl. Třeba ten jeho tvrďácký postoj bude jen postoj.

„„Nic by se mi nestalo, měl bys to už vědět,“ řekl jsem a přemýšlel, proč se najednou o mě tak zajímal. 

„Nic kromě toho, že by sis mě všimnul, až bych ti podřízl krček.“  Předvádí se, jak mě zná.

„Věděl jsem o tobě hned, jak ses tam objevil. Jen mě baví tě překvapovat,“ ušklíbl jsem a zalezl si do spacáku. Musím připustit, že jeho výraz mě fakt pobavil. A k tomu jeho červenání – tomu jsem zcela neporozuměl. Ne že bych chtěl že ano.

„Jo, jasně. Jen si prosím odpusť další noční dobrodružství jo?“

„Ne že bych potřeboval tvé povolení, ale budiž, odpustím.“

„Fajn,“ řekl a otočil se ode mě. Během několika minut se jeho dech zklidnil a bylo podle toho poznat, že už je v říši snů. Já jsem hned neusnul. Jen jsem ležel, díval se na měsíc a užíval si ticha. Když už jsem se chystal zabrat, Jiraiya něco zamumlal ze spánku. Nepochytil jsem co říkal, ale jeho výraz hovořil, že prožívá asi nějaký divná sen. Ignoroval jsem to jeho mumlání a upadl do spánku.  Mám takový pocit, že se mi ty sny zdály kvůli něj.  Protože jsem viděl ten jeho šokovaný výraz. Normálně moje sny bývají temné a zmatené. Tenhle byl jiný. Taky byl zmatený, ale až nepříjemně realistický.  Kvůli nějakému neznámému důvodu, jsem byl vážně poraněn a Jiraiya zůstal bez škrábance.  No, byl to přece jenom sen, tak proto se mi to zdálo tak pravděpodobné.  Ve tváři měl vystrašený výraz, když mě uviděl, jak tam ležím a málem se koupu ve vlastní krvi. Slyšel jsem, jak mu bije srdce a nemohl jsem pochopit proč se tváří tak vystrašeně. Když se mi pokoušel zavázat rány, ruce se mu třásly. Ovšem nezapomenutelné byly jeho oči. Plné strachu a slz. Pořád dokola opakoval, že mě tohle nemůže porazit, že jsem silný. 

Probudil jsem se  a v hlavě mi pořád zněl jeho vystrašený hlas. Bylo brzo, pár minut po východu slunce.  Jiraiya naštěstí pořád spal, takže jsem měl čas, na to abych se vypořádal s tím snem.  Chvíli jsem seděl a hodnou chvíli mi trvalo normálně dýchat. Trochu roztřeseně jsem vstal a vydal se k řece. Opláchl jsem si teď už studenou vodu obličej. Voda měla skvělý účinek. O vlastní smrti se mi zdálo naposledy kdy… Když jsem přišel zpátky do tábora, Jiraiya pořád spal. Líná kůže. Přešel jsme k jeho spacáku a chvíli jsem pozoroval jak klidně dýchá a na tváři má výraz, tak nepodobný tomu z mého snu.  Proboha proč mám v hlavě ten jeho výraz?

„Jiraiyo,“ řekl jsem potichu, „zvedni ten svůj línej zadek a makej.“ Neodpověděl mi a tak jsem do něj drknul. Doufal jsem, že ho to přinutí si aspoň sednout. Zareagoval více než jsem očekával. Téměř okamžitě se postavil. V očích měl zvláštní výraz, jako bych ho probudil z nějakého divného snu. Ok. To je trochu divné.  K mému překvapení byl se vším hotov rychleji než já, což mě trochu dopálilo. Dokonce na mě musel čekat. Vyrazili jsme opět na cestu a Jiraiya na mě stále nepromluvil, nerýpal do mě prostě nic. Divná věc č. 2.

Možná, že jsem ho fakt probudil z nějakého snu a teď se snaží dát dohromady, přijít na to. Jeho mlčení mi umožnilo naplánovat skoro celou misi. Když vše půjde podle plánu, k městu se dostaneme před západem slunce a budeme mít čas najít si nějaké bydlení.  Jak už jsem řekl dříve, Jiraiya nemá žádné zkušeností se špionážní misí. Nebyl jsem si jistý, jak se mu povede. Teda, když chtěl dokázal být velmi tichý a nenápadný – ženy v lázních to vědí velmi dobře – ale dovede to i na misi? Začínal jsem chápat, proč ho na první špionážní misi poslal zrovna se mnou. Oproti ostatním s ním mám trpělivost. Chytré, ale pokud se něco pokazí, bude to mít vliv na můj záznam úspěšných misí.

Skvělé.

Když mluvíme o chybách, tak Jiraiya stále neřekl ani slůvko. A to už se pomalu blížilo poledne. Začínal jsem se o něj trochu obávat. Nechci, aby na misi nebyl ve své kůži.  

„Dneska si nějak překvapivě potichu, jsi snad nemocný?“ zeptal jsem se a podíval se na něj s otázkou v očích. Vypadal bledě. Neodpověděl, tak jsem se zeptal ještě jednou.

„No?“

„Nic mi není, jen přemýšlím,“ odpověděl mi a vyhnul se mému pohledu. Zdálo se, že v mé přítomnosti není zcela ve své kůži. Neuděl jsem mu nic, tak proč to?

„Přemýšlení je v tvém případě velmi nebezpečná věc, i když ty pravděpodobně přemýšlíš nad něčím tobě podobnému,“ poznamenal jsem a koutka oka zahlédl jeho výraz.

„Přál by sis, aby tomu tak nebylo,“ odsekl.  

„Mám to brát jako hrozbu Jiraiyo?“ zeptal jsem se možná až moc klidně. 

„Ne, ne! Neber si to špatně…nechystám nic špatného, jen sem měl na mysli věci, které obvykle nemívám.“ Něco jiného než ženy? Oh my, přichází apokalypsa.

„Chceš mi říct co to byly za neobvyklé věci?“ zeptal jsem se skepticky. Obával se snad té mise. Doufám, že ne. Obavy vedou akorát k neúspěchu.

„Ani ne.“

„Myslím, že mám právo vědět co rozptyluje někoho, kdo mi má pomoct na misi,“ podotkl jsem.  Poslední věc, kterou potřebuju, je zmatený Jiraiya.

„Měl jsem divný sen, to je vše.“

„O čem byl?“

„Co se staráš?“

„Kvůli tomu stejnému důvodu co minule, blbče,“ řekl jsem. No, možná trochu kecám. Každopádně to má něco společného se mnou, jinak by na mě neházel takové pohledy. Musím zjistit co to je.

„Fajn, fajn. Zdálo se mi o tom, že sme si spolu začali a zašli jsme příliš daleko,“ vyhrkl.

Počkat..Cože??

Na moment jsem se na něj zahleděl. Jiraiya se mírně začervenal. Nebyl jsem si jist, co si mám o tom myslet. Vtipkoval nebo říkal pravdu? Dokonce i na něj to bylo zvláštní. Rozhodl jsem se to brát jako vtip.

„Jiraiyo, prosím tě nech si ty blbé vtípky na jindy a řekni mi pravdu,“ povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.Nechal jsem vlasy, aby mi zakryly zmatenou tvář. Co když to byla pravda? Co to pak znamená?

„Ok, zdálo se mi o tom, že ty, Tsunade a Sensei jste kvůli mně vážně zraněni..a trochu mě to žere,“ řekl mi a upřel svoje šedé oči na zem. 

„Oh..no, nestalo se to, tak se tím netrap.  Na misi se musíš soustředit, jinak se stane to, o čem se ti zdálo, ok?“  Povídejte mi o pokrytectví.  Stále jsem pořádně nepobral svůj sen, takže jsem neměl žádné právo ho peskovat. Ovšem splnilo to svůj účel.

„Jasně…moment, kdo tě pověřil velením?!“  Fajn, konečně se vrací ke svému obvyklému přístupu ke mně.

„Já s těmi typy misí zkušeností mám, ty ne.  Jasný?“

„Fajn, jak myslíš“

„Jsem zvědavý…Co tě přimělo k tomu mi říct tu směšnou vymyšlenou verzi snu? Docela mě to znepokojuje,“ zeptal jsem se ho. Musel jsem vědět proč vůbec na něco takového pomýšlel.

„To byl účel“ zazubil se. Otrávilo mě to. Možná i proto se mu to vrátil s trochu jinak než jsem chtěl.

„Nebo možná,“ začal jsem, „jsi už na takovém stupni perverznosti, že přesedláváš z hetera na homo?“  dokončil jsem posměšně.

„A ty mi říkáš, že jsem blbec…“ zamumlal  a znovu se trochu začervenal. To mě zmátlo. Jen jsem ho troch popíchl, proč se červená?

„Ano, ano říkám. Chceš tou poznámkou říct, že já jsem to samé?“ chtěl jsem tím udržet konverzaci, od něčeho, co jsem nechtěl probírat.

„Co do prdele myslíš chytáku?“

„Oh, mluva.  Trefil jsem?“ Zcela určitě jsem trefil. Sakra.

„Drž už hubu a vrať se zase do stavu „podivně klidný“ jo? Dík.“

Ušklíbl jsem se a měl důvod uzavřít tohle téma. Nasadil jsem obvyklý výraz, abych skryl mé zmatení. Měl opravdu můj milý sukničkář o mě takové smýšlení?  Po zbytek cesty jsme zůstali potichu. Nevšímali jsme si toho druhého, dokud jsme nedorazili na okraj města.  Ukryli jsme všechny věci vedoucí k naší pravé identitě. Kdybychom to tak neudělali, mohly by zkazit naši misi.

„Myslím, že bychom si první měli najít nějaký hotel, už je celkem pozdě,“ navrhl jsem a prolomil to ticho mezi námi. Jiraiya jen přikývnul a dále zůstal potichu. Pořád nesvůj asi.  Vešli jsme do města a hledali nějaké bydlení Prošli jsme hodně hotelů, ale žádný neměl volno. Až na jeden, ale ten měl háček…

„Máme poslední volný pokoj, ale je tam pouze jedna postel. Bude to moc vadit?“ zeptala se recepční.

„Děkujeme, to ne, budeme pokr…,“  začal jsem, ale Jiraiya mi skočil do řeči.

„Jo to není problém, bereme ho,“  nechápavě jsem se na něj podíval, když přebíral od usměvavé recepční klíče.

„Pokoj je v druhém patře, třetí dveře zleva. Užijte si pobyt.“ Usmál se se na ni a vyrazil k pokoji.  Co si jako myslí?!  Celý den mě ignoruje a teď se mnou chce spát na jedné posteli?!

Jakmile zavřel dveře, dal jsem mu to sežrat  „Co sis sakra myslel?!“ vyjel jsem na něj.

„Tak hele, byli jsme v jiných hotelech, než je tenhle, ale nikde nebylo volno. Bylo to prostě buď tohle, nebo někde pod širákem. A když je to takový problém, můj princi, tak budu klidně spát na zemi,“ odsekl mi. „Navíc, je to tak levnější.“

Vzdychl jsem si. Měl pravdu, sakra. Ovšem to mě ani trochu neuklidnilo. Pořád jsem přemýšlel nad tím jeho „falešným“ snem.

„Aspoň je ta postel dost široká,“ zamumlal jsem a sundal si ze zad batoh. Jediná výhoda. I když, kdo ví, co se může stát…

„Takže mě nebudeš nutit spát jako psa?“ zeptal se.

„Uvidíme.“

„No né, díky.“

„Mám dojem, že dneska už je příliš pozdě začínat misi, takže si zbytek večera můžeš dělat co chceš,“ řekl jsem a začal se dívat z okna. „Hlavně neproveď žádnou pitomost ok?“ přihodil jsem, když už sahal po klice.

„Ano mami, budu hodný chlapec,“ pousmál se na mě, když za sebou zavíral dveře.

Když se v pokoji potemnělo, automaticky jsem se zvedl a rožnul lampu. Normálně bych si užíval ticha, ale dneska to prostě nešlo. Stalo se příliš mnoho divných věcí.  Za prvé Jiraiyova reakce na mě u řeky, pak ty naše sny a nakonec to jeho ticho a střídaná nálad. Ticho mě přinutilo nad tím přemýšlet. Tohle jsem rozhodně nechtěl a tak, abych ty myšlenky vyhnal z hlavy, sedl jsem si k mapě města a začal ji studovat. Odbila 11ctá hodina a Jiraiya stále nebyl zpátky.

Jak překvapivé.

Povzdechl jsem si a dopřál velmi dlouhou a horkou sprchu. Asi jsem doufal, že mi pomůže rychleji usnout. Když jsem dokončil večerní hygienu, zalezl jsem do postele. Byl jsem ráda, že jsme se nakonec ubytovali v hotelu. Měsíc mi svítil přes záclony do očí a já věděl, že mi to pomůže rychleji usnout. Schoulený do klubíčka, jsem zavřel oči a usnul s přáním, aby zítra bylo vše v normálu.