Díl 2 – Orochimaru

Doufal jsem správně. Sprcha a měsíční světlo mi opravdu pomohlo rychle usnout. Až na to, že jsem se zhruba po hodně pravidelně probouzel. Měsíční světlo mě vždy ukolébalo zpátky do říše snů. Aspoň, že mě moje podvědomí nemučilo tak jako minulou noc. Mé sny se vrátily do starých kolejí. Obrazy byly matné, ale když se na chvíli zostřily, tak jsem byl schopný říct, co se tam dělo, co se říkalo…To bylo, když jsem se vzbudil poprvé, po jedné hodině spánku.

Když jsem se vzbudil podruhé kolem 2hé hodiny ranní, sny se zhoršovaly a Jiraiya se pořád nevrátil. Začínal jsem se o něj mírně obávat. Znal jsem ho velmi dobře, určitě někde oblbuje nějakou dívku, ale takhle do noci? Zahnal jsem myšlenky na to, že by se mu mohlo něco stát. Kdyby se stalo, nebyla by to moje chyba. Měl tu zůstat. Byla to jeho vlastní volba jít ven tak pozdě a do neznámého města.

Jé, no nebylo to ode mě pěkné? Nikdy jsem se nechoval zvlášť mile.

Povzdychl jsem si a chtěl znova zaspat. Jestli se nevrátí s úderem 3tí hodiny, tak se po něm půjdu podívat. Ale hodinku mu ještě nechám. Jiraiya není nejsvatější, ale v souboji se udržet dokáže. Když se na něj soustředí. Určitě je v pohodě.  Když jsem se vzbudil potřetí, tak se někdo snažil být tichý. Ztuhnul jsem a instinktivně jsem sáhnul pod polštář pro kunai. Nebyl tam. Zapomněl jsem, že nejsem doma. Poté jsem uslyšel zvuk tekoucí vody a nechal ze svých rtů uniknout malý vzdych.

Aspoň, že tomu blbcovi po první noci zůstala hlava na krku.

Zkoušel jsem znova usnout, ale nešlo to. Tak jsem předstíral spánek, když Jiraiya vešel do pokoje. Když si lehnul vedle mě – díky bohu se mě nedotknul – znehybněl jsem. Bylo sice mezi námi místo, ale i tak to bylo divné, ležet vedle sebe v jedné posteli. Musel se cítit tak samo, protože hned neusnul. Až jsem postřehl, že dýchal pravidelně, tak jsem se uvolnil. Nevím proč, ale celou dobu jsem skoro zadržoval dech jako bych očekával, že se stane něco divného. Naštěstí se nic nestalo. Uklidnil jsem se a opět se propadl do spánku. Jen jsem doufal, že už se nebudu pravidelně budit. Zase se mi zdály sny. Tentokrát ale jiné než minule. Tyhle nebyly samá krev, násilí, mrtvoly byly všude jako bývají obvykle. Asi na mě zapůsobil Jiraiyův falešný sen a tak se mi zdálo…no…

Otevřel jsem oči zrovna když se naše rty nebezpečně přibližovaly. Donutil jsem se zůstat nehybný, pamatujíc, že Jiraiya je asi půl metru ode mě. Bylo to vcelku těžké. Hlavně po té noční můře, kde se mě Jiraiya snažil dostat. Snažil jsem se to dostat z hlavy a začínal zavírat oči. Musel jsem si trochu odpočinout. Pak jsem prudce otevřel oči. Uvědomil jsem si, že nebyl od mně vzdálený půl metru, on totiž nebyl ani 10 cm! Cítil jsem jeho ruku, líne položenou na mém pasu a druhou pod mým krkem. Zhrozil jsem se. A to ještě nebylo to nejhorší. Měl jsem svou ruku položenou kolem jeho pasu a naše nohy byly propleteny.

Snažil jsem se uklidnit. Podíval jsem se na Jiraiyovu tvář a zjistil jsem že spí. Dokonce vypadal klidně. Musel se cítit pohodlně, parchant jeden. Jeho klidný, pravidelný dech mě pohladil ve tváři a způsobil oddělení jednoho pramene mých černých vlasů. No, mohlo to být horší. Mohl si zapomenout vyčistit zuby. Ale z nějakého důvodu mi jeho dech nevoněl po peprmintu ale po něčem sladkém. Mohl by tohle být důvod mého snů (noční můry)? Tvářemi jsme byli blízko a naše rty od sebe taky nebyly nejdále. Před očima mi přeběhla scéna ze snu a mi se zrychlil tep.

To je divné. A velmi otravné.

Nebyl jsem si jistý jestli jsem se červenal nebo ne – z celého srdce jsem doufal, že ne. Zavřel jsem oči a přinutil se ke spánku s vědomím, že do úsvitu zbývají tak dvě hodinky. Usnul jsem mnohem rychleji než jsem předpokládal. Vzhledem k dnešní noci a tomu snu. Určitě to byla noční můra. Jinak by mi srdce nebilo jak o závod.

Moment. Mohlo.

Tohle by to mému srdci způsobit nic takového. Nic by mu to nemělo způsobit. Musím udělat ještě hodně důležitých věcí.

Poslední dvě hodinky mého spánku byly bezesné. Když jsem se probudil, Jiraiya mě pořád držel v náručí. Hloupý Pocit se mě začal zmocňovat znova. Tentokrát jsem ho ale vypudil hned na začátku. Jemně jsem se vymanil z jeho sevření. Těžší už byly nohy, ale i to jsem zvládl, aniž bych ho vzbudil.

Hloupé nemehlo asi bylo tvrdý spáč. To je jen dobře.

Převlékl jsem se do jiného oblečení a vyrazil ven. Už teď jsem věděl, že bude spát když se vrátím zpátky. Už bylo načase začít misi. Nepotřeboval jsem jeho pomoc a tak jsem ji začal sám. Potloukal jsem se ulicemi neznámého města s ušima nastraženýma k jakýmkoliv vodítkům. Neměl jsem ani nejmenší tušení kde začít, tak jsem šel do chudých oblastí města. Myslel jsem, že to bylo v tu chvíli nejlepší řešení. Zachytil jsem pár divných pohledů, ale ignoroval jsem je. Byl jsem přece na misi. I přesto jsem pár vodítek našel. Ne tolik, kolik bych chtěl, ale schylovalo se k poledni a nemehlo by bylo určitě zmatené, kdybych nebyl v pokoji. Zamířil jsem zpátky do hotelu vyprovázen těmi pohledy. Štvalo mě to, ale co jsem mohl dělat. Nesměl jsem se prozradit. Možná meč, který jsem měl s sebou, nebyl tak dobře skrytý? Nevím. Vstoupil jsem do pokoje a k mému překvapení, Jiraiya pořád spal. Opravdu je lenoch.

Přešel jsem pokoj a roztáhl závěsy s úmyslem ho probudit, bez toho abych se k němu musel přiblížit. Opravdu jsem nepotřeboval aby se Hloupý Pocit vrátil zpátky. Nápad vpustit sem slunce zafungoval a než jsem přešel na druhou stranu pokoje, Jiraiya se začal probírat. Schválně jsem se na něho nedíval. Kdo ví jaký efekt by ve mně vyvolaly jeho ospalé šedé oči.

„Konečně jsi vzhůru, už bylo načase,“ řekl jsem zastřeně. Doufal jsem, že ho nevyděsím. „Nechceš mi to vysvětlit?“ zeptal jsem se otráveně a posadil se do křesla. Ještě že bylo skryté ve stínu. Zaváhal, nejistý sebou. Zamračil se.

„No,“ začal nenuceným tónem, „jestli mi uvěříš, záleží jen na tobě. Včera v noci jsem si řekl, že začnu s naší misí a sehnal jsem pár informací.“ Dokončil a podíval se mi do očí. Zůstal jsem potichu a rozhodoval se, zda mu mám uvěřit.

„A to tě zdrželo až do 3 do rána?“ zeptal jsem se skepticky. Začal vrtět hlavou a ve tváři se mu značilo:“věděl jsem, že mi neuvěříš“. Ovšem jak rychle se ten výraz objevil, tak rychle i zmizel. Nahradil ho lehce vystrašený. Zvědavě jsem se na něj podíval. Výraz zmizel jen co přikývnul.

„Bossové zločinu nepracují za denního světla, víš?“ řekl nevraživě.

Bože, byl více náladový než jakákoliv ženská.

„To říkáš ty. Byl jsem brzo venku a kocovina způsobila, že si nehlídali ústa,“ řekl jsem a upřel svůj zrak do okna. Nemohl jsem si pomoct – musel jsem se uculit. Bylo tak snadné s ním manipulovat.

„Fakt? Tak co ses dověděl pane Vím-všechno?“ dožadoval se odpovědi, viditelně naštvaný. Pousmál jsem se a otočil se. Kdo ví proč, ale bylo snazší s ním mluvit, když se choval jak malý.

„No, když ses tak pěkně zeptal,“ začal jsem a měl co dělat, abych se nesmál, „prohledávají město a hledají vhodné ‚kandidáty‘ pro svou‘show‘,“ dokončil jsem.

„Takže přece jen byly zprávy o jejich aktivitách pravdivé?“ zeptal se zhrozeně.  Přikývnul jsem.

Naše mise byla shromáždit info a popřípadě chytit bandu zločinců, kteří chytali lidi a pak je prodávali jako otroky. Přesněji – sexuální otroky. Komukoliv kdo nabídl více. Už jen při té představě jsem byl znechucen.

„Hádám, že pracovat odloučeně nám prospívá. Hledají jak kluky, tak holky okolo 16-22 let. Budou tady zhruba 14 dní,“ informoval mě a postavil se na nohy, po tom co se protáhl. „Takže, co budem dělat, když víme po čem jdou?“

Ztichl jsem. Nebyl jsem si jistý, co bychom měli dělat. Vypadalo to, že byl v hledání infa úspěšnější. Musel mít štěstí. „Nemůžeme je chytit než uspořádají svou ‘show‘  když nevíme, kde se skrývají. Nenarazil si někde na tuhle informaci že?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou a já si povzdechl. Štěstí, říkal jsem to. „ Vypadá to, že si nasbíral většinu informací. Já se teda soustředím na tohle,“ řekl jsem.

„Mohli bychom hledat společně víš…nezabilo by nás to,“ poznamenal. Lehce jsem znehybněl. Proč to znělo tak zklamaně?

„To je sice pravda, ale bude lepší když se rozdělíme. Pokryjeme větší část území.“

„Oh…“

„Když ti to udělá dobře, tak se můžeme sejít na večeři,“ dodal jsem, když jsem si všimnul, že posmutněl. Mluvte mi o citlivosti. Opatrně se na mě podíval. No co do prdele. Jen se snažím být milý. No možná, já a milý je divná kombinace, ale když on mi tak připomínal zraněné štěně.

„Okay, takže sraz tady kolem osmé? A pak najít nějakou restauraci?“ navrhl.

Přikývl jsem. „Vezmu si východní stranu města a ty tu západní,“ řekl jsem a hbitě vyskočil na nohy. Vypadal, že se ztratil v myšlenkách, takže jsem se rozhodl odejít. Dneska už sem byl divný dost.

Nejen to, že chtěl mou společnost – což se stávalo zřídka – byl duchem nepřítomen. Nevím, kde našel ty informace, ale já ty svoje našel na východě. Poslal jsem ho na západ, protože tam se mi to zdálo být přepychové. A asi jsem chtěl být sám. Nesedlo mi to, musel jsem ty myšlenky vystrnadit z hlavy. Emoce jen kazí misi.

Začal jsem znova hledat. Od vnějších linií do centra města, doufajíc, že najdu více. Neměl jsem štěstí a to mě štvalo. Vždycky jsem byl v takových misích dobrý, tak proč mi to teď nešlo?  Jak jsem tak hledal, zašel jsem do jedné ulice a ztratil se. Neměl jsem vůbec tušení kde to jsem. Nikdy jsem tady nebyl. Proč jsem to nenašel dříve? Možná zrovna tady našel Jiraiya ty informace. Neměl jsem na něj myslet. Asi jsem vůbec neměl do té uličky chodit.

„Ale, ale ,ale…co to tady máme? Vypadá to, že princezna ztratila cestu,“ zaznělo za mnou sarkasticky. Obrátil jsem oči v sloup. Nebyl jsem jediný muž s dlouhými vlasy. Pomalu jsem se otočil a temně se na ně podíval. Většina o hlavu větší než já. Kdyby tu byl Jiraiya se mnou, tak by se to hodilo…on sám byl vysoký, tak jako ti rváči.

„Oooh, vypadá to, že princezna je ve skutečnosti zženštilý princ!“ zasmál se někdo ze skupiny a já z toho zatnul pěsti. Ani na ně nebudu používat svá jutsu, obyčejné mlácení bude stačit.

„Chceš doprovodit domů?“ zeptal se třetí a loudal se ke mně. Arogantní svině. Než stačil udělat další krok, tak ležel na zemi ve své vlastní krvi. Stručně řečeno, byl sem nasraný. Ostatních 5 zbystřilo, když uviděli kamaráda ležet na zemi.

„Vypadá to, že mimo ty chladné oči má i ostré zoubky. Šéf dycky říkal, že za ty divoké je nejvíc peněz,“ řekl jeden z nich a postavil se do bojové pozice. Ostatní ho následovali.

Myslím, že jsem našel to, co jsem hledal. Možná trochu víc.

Hněv mě oslepil. Pořádně jsem si je neprohlédl. Nevypadali jako průměrní rváči, byli to ninjové, ale z jaké vesnice? To už nevím. Museli to být uprchlíci (missing nin – pozn. autorky) a potřebovali peníze. Proto pracovali pro takovou verbež. Nebyl jsem si jistý jejich hodnostmi, ale od pohledu na jejich věci, nebyli slabí. Nechali, aby jim zlověstná aura obalila jejich mohutná těla. Jistě, jsem jounin – na svůj věk silný – ale to neznamená, že dokážu lehce sejmout 5 pravděpodobných jouninů sám. Nechal jsem vytrysknout svou auru a připravil se. Jeden, větší než většina, se pomalu přibližoval.

Toť vše ke krytí.

Nejbližší se na mě vrhnul a já stačil vytasit svůj meč. Ještě, že jsem ho nezapomněl na pokoji. Seknul jsem a poslal ho na zem za jeho kamarádem. Krev se mi rozstříkla na obličej. Nevšímal jsem si toho a šel jsem na dalšího. Zmizel mi před očima a já instinktivně uhodil násadou meče za sebe. Ozval se dutý zvuk naražení jílce o hlavu. Dokázal jsem ho trefit tak, že se skácel k zemi. Bylo to pro mě malé vítězství, ale těžko jsem mohl oslavovat. Udělal jsem chybu. Ukázal jsem zbylým třem záda. Jeden se objevil po mé straně a poslal mě vstříc tvrdé kamenné zdi. V ústech jsem pocítil krev, když jsem spadl na zem. Letmo jsem si zkontroloval bolavé místa na těle a zvládl vstát jen abych se vyhnul kataně. Zavadil mi o hrudník, ale měl jsem štěstí. Mířil na hrdlo. Rvačka pokračovala dalších dobrých 10 minut ale mě se to zdálo jako věčnost. Dostal jsem dalších pár bodných ran – jednu dost hlubokou do pravého stehna – a pak se jeden dostal za mě. Tentokrát mě praštil tak, že jsem upadl do bezvědomí.

Kdybychom hledali společně, vím jistě, že bychom je s Jiraiyou porazili jako nic. Přál bych vědět jaká hloupá volba to byla, poslat ho na druhou stranu města.

A to jsem si myslel, že to bude on, kdo zkazí misi.

Jak jsem se mýlil.