Díl 3 – Jiraiya

Zatím co venku zněla bouřka, přinutil jsem se splnit svou každoranní rutinu. Hygiena, snídaně, čisté oblečení. Poté jsem vyrazil ven, do deště. První místo, které jsem se rozhodl prozkoumat, bylo tam, kde jsem našel své informace. Čím více jsem se přibližoval, tím více mi tlouklo srdce. Adrenalin spolu s nadějí mi začínal kolovat v žilách. Na tomhle místě jsem mohl získat zpátky svého parťáka a být tím hrdinou, o kterém jsem mluvil na začátku mise. Vtipné jak se věci obrátily. Přinutily mě vykonat to, co jsem řekl, že bych udělal. Kdo to mohl tušit? Vtipkoval jsem, přirozeně. Nikdy bych nepomyslel, že bych ho někdy musel zachraňovat. Vždyť on vždycky zachraňoval mně…

Ulička byla temná bez slunečního světla. Pomalu jsem ji procházel a hledal nějaké stopy. Podařilo se. Našel jsem stopy krve, pomalu mizející kvůli dešti. Krev mě vyděsila. Byla od těch ‚obchodníků‘ nebo od…? To čeho jsem se bál bylo tímto potvrzeno. Museli ho polapit. Proč by tu jinak byla krev? Orochimaru se určitě nevzdal bez boje a jelikož se ještě nevrátil, tak to je jasné. Zajali ho.

Byl jsem v koncích. Uvažoval jsem, co teď podniknout. Měl jsem dvě možnosti. Za prvé, vrátit se do Konohy, vysvětlit to Hokagemu a doufat v pomoc od ANBU. Za druhé se nabízelo pokračovat v pátrání a s trochou štěstí ho najít a osvobodit. První mě moc neoslovila. Jistě, bylo by to tak logické. Ale cesta do Konohy by mi zabrala nejmíň půl dne tam a zpátky, pak než to vysvětlím Hokagemu, než seženu ANBU a než se zmobilizují. A za tu dobu by ti parchanti už provedli svou ‚show‘. Ne to jsem nemohl dopustit. Navíc, Sensei mi vždy říkal, abych nenechával parťáka ve štychu. 

Zhluboka jsem se nadechl a vydal se uličkou. Našel jsem dveře vedoucí k nějakému skladu. Opatrně jsem je otevřel, nejistý tím, co tam najdu. V té černočerné tmě jsem neviděl ani vlastní ruku, proto jsem nejmíň třikrát do něčeho vrazil. Vzhledem k tomu, že tam bylo ticho jak v hrobě, rozhodl jsem se rozsvítit světlo. Světlo neodhalilo to, co jsem čekal. Jen bedny. Pár jich bylo nastavěno tak, že mě to přinutilo věřit, že za nima něco je. Došel jsem k nim a zápach mě praštil přes nos. Velmi povědomý zápach.

Smrt.

Zamrazilo mě. Co když ho zabili…? S třesoucíma rukama jsem je odsunul. Není možné, aby byl Orochimaru zabit takovými zmetky. To prostě nejde.

A měl jsem pravdu.

Tělo – respektive těla – nebyla Orochimarova. Tři útočníci, usoudil jsem. Jeden měl hlubokou řeznou ránu, druhý rozbitou lebku a třetí…no…radši se nebudu vyjadřovat. Jisté je, že Orochimaru musel být hodně nasraný.

Jak jsem řekl, had by se nikdy nenechal unést bez boje.

Dostal jsem nápad. Ty mrtvoly můžou být ještě užitečné. Měli na sobě krev, která očividně nebyla z jejich ran. Aspoň mi to pomůže v hledání. Kousnul jsem se do palce a provedl pečetě.“ Kuchiyose no jutsu,“ zamumlal jsem a přiložil ruku k podlaze. Z kouře se vynořil Gamakichi, jako vždy znuděný.

„Co chceš?“ zabručel, viditelně otrávený.

„Drž hubu. Tohle je důležité. Můžeš pro mě vystopovat pach?“

„Copak vypadám jako čokl?“ odsekl mi.

„ Máš lepší čich, než já. Tak co, můžeš?“

„Jestli musím, tak jo.“

„Fajn. Vidíš tu krev, která není z jeho ran?“ zeptal jsem se a ukázal na mrtvolu, „chci aby sis zapamatoval ten pach.“

Přikývl. „Čí je to vlastně krev?“ zeptal se a odhupsl k tělu.

„Orochimarova.“ Zmateně se na mě podíval.

„Proč ho potřebuješ vystopovat? Neudělal něco, ne?“ zahleděl jsem se na něj.

„Ne. Chytili ho a je určen k prodeji pro ‚show‘. A pospěš si, nevím kolik času zbývá.“  Žabák obrátil oči v sloup a urval kousek látky s Orochimarovou krví. Zkoumavě jsem se na něj podíval.

„Co je? Už jsem řekl, nejsem čokl. Bude pro mě snadnější ho vystopovat, když u sebe budu mít ten zápach,“ vysvětlil a čichnul si k látce. „Nesnáším hady…“ zamumlal a skočil ke dveřím. Následoval jsem ho.

„Jestli tě to potěší, tak venku prší,“ poznamenal jsem, když jsem otevřel dveře.

„Slyším, ale díky,“ odpověděl a znova si přičichnul, tentokrát pořádně. Jistě, Gamakichi může být potížista, ale pořád je loajální. Dorazili jsme na konec uličky a Gamakichi zahnul doleva. Už jsem věděl, že ta cesta vede ven z města. Přišlo mi to divné, ale neřekl jsem nic. Nebudu o něm pochybovat.

„Jsem překvapen, že Pan Dokonalý se nechal chytit,“ poznamenal žabák. „Musí ztrácet formu.“

„Nemel kraviny, určitě jich na něj bylo moc. Však si viděl co udělal těm třem,“ řekl jsem a přemýšlel proč ho tak nesnáší.

Letmě a překvapeně se na mě podíval. „Od kdy si ty na jeho straně?“

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a cítil jak mi hoří tváře. I když bylo chladno od deště.

„Říkal jsem to o něm už tolikrát a tohle je poprvé, kdy si ho bránil. Proč? Myslel jsem, že ho nemáš rád.“

„To jsem nikdy neřekl. Kromě toho, jsme v jednom týmu. A přátelé také, myslím,“ řekl jsem trochu nejistě. Buší vám také tak srdce při slově „přítel“?

„Myslím? Máš ho rád a on tebe ne, nebo tak?“

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Co když se zamilovávám do někoho, kdo má srdce z ledu? Počkat. Nezamilovávám se do něj. Zavrtěl jsem hlavou. Jen ho mám hodně rád. Myslím. Druhá část mého já mi připomněla pocit, když mi spal v náručí. Takový pocit necítíte ke kamarádovi.

„Má mě rád tak akorát,“ odpověděl jsem a vzpomněl si na vřelost v jeho očích. Bylo to vzácné a proto je to tak cenné.

„Jistě.“

„Drž hubu,“ zamumlal jsem a zvedl ho, když jsme se přiblížili k bráně. Stráž se na něj pobaveně podívala, ale neřekla nic. Až když jsme byli dostatečně daleko dal jsem ho zpátky na zem. „Kde dále?“ zeptal jsem se.

Znova si přičichnul k látce pak k zemi a odhopsal pryč od stromů. Šli jsme pěšky – a hopsali – začal znova mluvit.

„Co tě přimělo myslet si, že má rád zrovna tebe?“

„Proč se staráš?“

„Máme před sebou dlouhou cestu a to počasí je depresivní. Tak zkouším konverzovat.“

„Nejsi můj deníček,“ řekl jsem energicky a doufal, že od tohoto tématu upustí. Ukázalo se, že sem špatně zvolil slova…

„Deníček? Neříkej mi, že teď jedeš po chlapech…“ rýpl si a odskočil z mého dosahu.

„To jsem nikdy neřekl. Jen ses zeptal na věc, která se prostě jen tak s někým nesdílí.“

„A co já s tím? Myslel jsem, že jsme přátelé Jiraiyo.“  Povzdechl jsem si. Začínal být pěkně zákeřný.

„Abych byl upřímný, tak já sám nevím.“

„Že jste přátelé, nebo že tě má rád?“

„To, že mě má rád. Jistě že jsme přátelé. Je to s ním těžké. Někdy je přátelský ale někdy zase chladný a vůči mně nevšímavý. Nechápu to.“

„Vypadá, že bude těžko k získání,“ řekl a znova mi odskočil z dosahu. Navzdory situaci jsem na něj začínal být naštvaný. Ale v tom jsem se nad tím pozastavil. Proč se vlastně zlobím? Normálně by tyhle komentáře znamenaly, že ho budu také pomlouvat, budeme se s Gamakichim smát, ale teď…? Proč jsem o tom takhle smýšlel? Můžou se vztahy mezi dvěma lidmi tak rychle změnit? Nebo to způsobila jeho nepřítomnost? Ty myšlenky mi zamlžily pozornost. Musel jsem se soustředit na to, abych ho získal zpátky. Jsem si jistý, že mě uvidí rád. Myšlenka na to, že se mu v očích objeví úleva při pohledu na mě – a když budu mít štěstí, tak i něco jiného – mi opět přinesla do těla onen hřejivý pocit.

Jak by mě nemohl mít rád, kdybych ho zachránil?

„Hej! Země volá Jiraiyu! Probuď se už z toho snění!“ vřísknul Gamakichi.

„Promiň…,“ zamumlal jsem, rád, že mě vytrhl z mých fantazií. Vtipné, chtěl jsem se zpátky ponořit do těch myšlenek. Snad si je užiju doopravdy, když půjde všecko podle plánu. Zvedl jsem zrak a postřehl jsem budovu ukrytou ve stromech. Podíval jsem se za sebe, překvapen že město je tak daleko od nás. Možná že tohle bylo to místo.

Můj malý společník zastavil. „Jsem si jistý, že je tady, ale ty už to dále zvládneš sám, že?“ zeptal se rozhodnutý zmizet.

„Jo, díky moc. Až skončíme tuhle misi, tak tě pozvu na něco dobrého,“ řekl jsem s úsměvem.

„To zní jako plán!“ Zamával na mě a zmizel v obláčku kouře. Zvedl jsem kousek látky, kterou tu po sobě nechal a na moment jsem se na ni zahleděl. Doufal jsem, že tohle byla poslední krev, kterou prolil.

Schoval jsem ji do kapsy a utáhl si ochrannou čelenku. Připevnil jsem si k levé noze pouzdro na kunaie, přece jen se nevěděl, co mě tam čeká. Když to bylo tak hrozné, že to Orochimaru nezvládl, tak určitě budu potřebovat moje ninja pomůcky. Zhluboka jsem se nadechl a aktivoval své neviditelné jutsu. Razil jsem si cestu k budově. Dobře, že jsem aktivoval jutsu. Ve stromech blízko budovy, byli schovaní strážci. Budova nevypadala nějak extrémně velká, ale ani na moment jsem nepochyboval, že tohle je jejich základna. Určitě s pár podzemními patry. Po tom, co jsem proklouzl kolem stráží, jsem vnikl dovnitř.

Jak jsem předpokládal, první patro mi toho moc nenabídlo. Bylo tam ovšem schodiště vedoucí dolů. A asi hodně hluboko. Rozešel jsem se po něm a držel jsem se při stěně. Bylo tam až nenormálně ticho, jako kdyby vězni byli přinuceni být ticho. Představa Orochimara s kunaiem na hrdle mnou otřásla. Zavrtěl jsem hlavou. Věděl jsem, že už ho mohli dávno mučit, ale tyhle obavy mi k dobru nepřidaly. Došel jsem ke konci schodů, do dlouhé šeré chodby, osvětlené jen svíčkami na zdi. Nebyly tu žádné cely ale určitě tady ty lidi drželi. Proč by tu jinak byla stráž? Na konci chodby byly další dveře vedoucí k dalšímu schodišti. Sešel jsem ho a tentokrát našel dveře na obou dvou stěnách chodby. Nepronikl tu ani nejmenší paprsek světla, takže všecko bylo pod rouškou tmy. Dostal jsem z toho husí kůži. Ale Orochimarovi to určitě nemohlo nějak vadit. Vždycky byl noční tvor. První dveře byly odemčené a nikdo v místnosti nebyl. Takových bylo pár dalších. První zamknuté dveře, které jsem objevil, měly lehký zámek. Lehce jsem je otevřel a spatřil tři objímající se ženy, viditelně vyděšených z mé přítomnosti. Mohlo jim být tak 18. Pomalu jsem k nim došel s rukama před sebou a prázdnými dlaněmi, abych jim ukázal, že jim nechci nic udělat. Trochu se uklidnily, ale v očích měly strach pořád.

„Nebojte se. Jsem tu, abych vás osvobodil. Dělá se mi z toho špatně, když se unášejí mladé, krásné dívky jako vy…,“ zašeptal jsem a pomohl jim na nohy. V očích se jim objevila radost, když jsem jim řekl cestu ven a pak do města. Nikdy jsem nemyslel, že člověk dokáže být tak šťastný. Vím, že jsem tu přišel pro Orochimara, ale nemohl jsem je tu takhle nechat. Bylo to část mise ne?  Ve zbytku místnosti byli lidé, obojího pohlaví a všichni stejně šťastní jako ty tři dívky, když jsem ji ukazoval cestu zpět. Cítil jsem se skvěle, že jsem jim pomohl. Ale vzápětí má nálada zase posmutněla – stále jsem nenašel Orochimara. U dveří na konci chodby jsem zpozorněl. Nešly otevřít tak lehce jak ty ostatní, ale zvládl jsem to.  Další podlaží bylo osvětlené ještě méně, než ty předchozí. Byly tu jen jedny dveře, které nevedly k dalšímu schodišti.  Zrychlil se mi tep, když jsem zjistil, že zámek byl složitější na otevření. Po 10 minutách soustředěné práce se mi podařilo prolomit zámek. Když se dveře otevřely, zorničky se mi roztáhly strachem. Srdce se mi málem zastavilo.

Orochimaru ležel na podlaze v nepřirozené poloze, v bezvědomí. Nevypadal vůbec dobře, jeho dech byl nepravidelný a dokonce jsem cítil jeho krev. Přispěchal jsem k němu, plně vědom,že je zraněn. Převrátil jsem ho na záda, takže mohl lépe dýchat a zkusil ho vzbudit. Po pár zatřeseních a asi moc hlasitých prosbách, se jeho oči pomalu a unaveně otevřely. Když se konečně dostatečně probral, pokusil se posadit. Nedovolil jsem mu to, nejistý tím, kde všude je raněn.

„Je to v pořádku, jsem tady,“ zašeptal jsem a odhrnul jsem mu ebenové vlasy z tváře. Po tom si mě konečně všimnul. V očích se mu nejprve zobrazil šok, pak trochu úleva – to přimělo mé srdce skoro poskočit – a nakonec zkameněly.

Okay, takže možná byl naštvaný, že jsem ho musel zachránit.

Toť vše k pohádkovému shledání. Doufal jsem – nebo spíše snil jsem o tom – že se mi vrhne kolem krku a bude mi říkat, jak jsem ho zachránil před tím, co mu chtěli udělat…

Jo, jako by toho můj pyšný parťák byl vůbec schopen. No co. Snít můžu ne?

„Proč jsi tady?“ zeptal se šeptem. Teď jsem byl v šoku já. Copak nebyl rád, že už nemusí ležet v ratolišti krve, v bezvědomí a čekat až ho prodají nějakému bídákovi?

„Proč myslíš?“ odpověděl jsem a tak nějak jsem ho chtěl praštit po hlavě, aby si uvědomil v jaké situaci je.

„Zvládl bych to sám.“

„Jo? To proto tu ležíš v bezvědomí a krvácíš?“ zeptal jsem se naštvaně. Všimnul jsem si, že měl ruce spoutané za zády. Pomohl jsem mu posadit se a odemkl pouta.

„Drž hubu. Dřív či později bych se probudil,“ odpověděl mi a mnul si zápěstí. Chvíli jsem na něj hleděl a pak jsem odsekl.

„Jo znásilněný někde v posteli nějakého bídáka.“ Sotva se na mě podíval, odvrátil zrak a povzdechl si. Bylo tohle znamení toho, že se vzdává?

„Přinesl si s sebou nějaké obvazy?“ zeptal se mě a ani se na mě nepodíval. Uvědomil jsem si, že mám pořád položenou ruku na jeho rameni. To, že ji ještě nestřásl, jak by to normálně udělal, bylo dobré znamení. Vytáhl jsem vše, co jsem s sebou přinesl. Vypadal překvapeně, když viděl, že jsem je nezapomněl.

„Bál jsem se…tak jsem toho přinesl tolik, kolik jsem dokázal pobrat,“ řekl jsem a nervózně je rozložil na zem.

„Bál ses? O mně?“ ušklíbl se, ale i v tomhle šeru, jsem postřehl náznak ruměnce na jeho jinak porcelánových tvářích. Cítil se, jak se mi trochu zvedly koutky úst. Srdce z ledu? Ne, jen nikdy nepocítilo teplo zájmu o něj.

„Očividně jsem měl důvod, ale tohle nechme na jindy. Kde všude jsi zraněn?“ zeptal jsem se a zdráhal jsem se ho dotknout.

„Na pár místech…“ začal a ukázal na hrudník a nohy. „To jsou nejhorší oblasti. Jeden z nich měl meč.“ Přikývl jsem a opatrně mu rozepnul róbu. Odhalil se mi pohled na ošklivou ránu, o které mluvil a také na jeho krémově bílou kůži. Byla povrchová a vypadala, že přestane krvácet. Ošetřil jsem ji a snažil se ignorovat způsob, jak mu zvedal a zase klesal hrudník při mé práci a to teplo oproti mým prstům. Ani jsem nechtěl přemýšlet o ráně na jeho noze. Doufal jsem, že to bude ta spodní část nohy.

Když jsem se dostal k jeho pravé noze, neviděl jsem žádnou ránu horší než škrábnutí. „Je ehm…více nahoře…“ zamumlal a odvrátil zrak. Cítil se v rozpacích? Rád bych věděl, co to mělo znamenat. Cítil jsem, jak mi tvář hoří jasnou červenou, když jsem oddělával látku pryč a odhaloval více krémové kůže. Polknul jsem a uviděl hlubokou temně červenou ránu. Byla horší než ty dvě předchozí.

Tak jako vypadala špatně, taky špatná byla a já jsem byl za to rád. Kdyby byla jako ta na hrudi, tak si nejsem zcela jistý, jestli bych zabránil rukám v toulkách. Soustředil jsem se, nevnímaje kde se rána nachází a vcelku dobře jsem ho ošetřil. Nechal jsem mu nohu odhalenou a schoval věci. Jak se říká: Můžeš se dívat, ale nedotýkat se. Pohnul se, aby se zakryl a ve tváři měl nehorázně atraktivní ruměnec. Začínal jsem uvažovat, zda se cítí jako já: nervózní a vystrašený.

Neměl jsem šanci se ho na to zeptat. Ztuhnul a oči se mu rozšířily strachem. Díval se za mě. Otočil jsem se a našel jsem asi 15 mužů stojících ve dveřích.

Proč to musí být vždycky tak těžké?