Díl 3 – Orochimaru

Probudil jsem díky neuvěřitelné bolesti hlavy a nárazům, jak mě jeden z nich nesel jako pytel přes rameno. Neměl jsem ani páru kde jsme, ale určitě někde hluboko v lese. Mimo město? Doufal jsem, že ano…Zastavili a k někomu mluvili. Že by ke strážím? Ať už to byl kdokoliv, tak se velmi divil, proč se vracejí jen v polovičním složení a jen s jednou zatčenou osobou.

„Jsem si jistý, že za tohohle parchanta dostane šéf slušně zaplaceno. Kdokoliv si ho koupí by měl mít radši řetězy, aby ho mohl spoutat. Jeto celkem zákeřný sráč, když je vzhůru,“ řekl vůdce skupiny,když vstupovali do budovy. Patrně si nevšimli, že jsem vzhůru. Chtěl jsem získat více infa, takže jsem zůstal potichu.

„V tom případě, ho budeme držet samotného v nejnižším podlaží,“ řekl nejnovější hlas, když scházeli schody. „Máš ale pravdu, nabízející milují ty, co se umějí prát.“ Trochu jsem se nahrbil a pokusil si představit, kdo by se tohohle shromažďování pro černý trh mohl zúčastnit. Jedno jsem ale věděl, nebudu tu, abych hrál roli vzácné položky na prodej. Udělám cokoliv, abych se odtud dostal.

Když jsme došli do třetího podzemního patra, konečně zastavili. Otevřeli těžké dveře a vešli. Ten parchant co mě nesl mě bezohledně hodil na zem a já se bolestí kousnul do rtu. A tím si všimli, že jsem vzhůru. Dva z nich ke mně přispěchali a roztáhli mi paže od sebe, abych se nemohl hýbat. Rychle mi je zkroutili za záda. Uslyšel jsem řinkot železa a cvaknutí zámku. Spoutali mi ruce. Věděl jsem, že nemám oproti nim šanci, ale zkusil jsem to. Koneckonců moje kopy byly vždycky silnější než pěsti. Lehce se jim vyhýbali až se jeden z nich naštval, chytnul mě za nohu a praštil se mnou, tak lehce jako s hadrovnou panenkou, o chladný, kamenný strop.

Po tom všecko zčernalo a zůstalo tak, dokud jsem se neprobudil.

Slyšel jsem hlas, zoufale volající mé jméno, když jsem se probíral z bezvědomí. Pak jsem ucítil – i přes tu bolest – jak se mnou někdo třepe, aby mě vzbudil. Unaveně jsem otevřel oči a nechtěl si pamatovat, kde vlastně jsem. Pokud bych tu ještě byl, prodali by mě v bezvědomí? Pořád tu byla ta tma. Pořád tu bylo chladno a vlhko a já pořád ležel na kamenné podlaze. Pouta mi svíraly zápěstí a záda bolely od ležení na nich. Soustředil jsem se, abych zaostřil zrak. Byl pořád trochu zamlžený od toho nárazu. Když se mi to podařilo, pokusil jsem se posadit, ale někdo, ten kdo mě vzbudil, mě přinutil ležet.

To mě otrávilo. Mohl jsem být zraněn, ale bolelo to jak čert ležet na rukách, tak jako jsem ležel já. Spoután, zraněn. Jsem si jistý, že si dokážete představit, že se mi nelíbilo být přinucen ležet.

„Je to v pořádku, jsem tady,“ zašeptal známý hlas a něčí ruka mi odhrnula vlasy z tváře. Strnul jsem. Jak se tu dostal? Podíval jsem se na mého hloupého parťáka – toho, kdo tu neměl být jako pomoc – a byl jsem v šoku. Ale přesto se mi ulevilo, že to byl on, kdo mě budil a né jeden z těch zmetků.

Nemůžu popřít, že když se naše oči setkaly, tak mezi námi něco přeskočilo. Jako by to bylo něco, co mezi námi dříve nebylo. Bylo to skličující. Myslím, že se vypadal, že se mi ulevilo, protože se trochu uklidnil. V šedých očích měl divný výraz. Pak jsem si vzpomněl, že mě nutí ležet na zádech a moje oči zkameněly. To přimělo jeho malý úsměv zmizet. Co jako čekal? Že se budu chovat jako nějaký hloupá oběť a padnu mu kolem krku? A ještě se spoutanýma rukama.

„Proč jsi tady?“ zeptal jsem se šeptem. Vypadal, že ho to překvapilo. Představa, že mě musel zachraňovat byla tak…trapná.

„Proč myslíš?“ odpověděl mi. Dokázal jsem vyčíst, že nebyl nadšen z toho, že já nebyl nadšen, že ho vidím. Asi pořád dokážu skrýt své pravé pocity. Jistě, byl jsem otráven, z toho, že mě musel zachránit, ale lepší on, než nějaký debil, který by mě pak znásilnil.

Dám mu to vědět někdy jindy.

Možná.

„Zvládl bych to sám.“

Jo? To proto tu ležíš v bezvědomí a krvácíš?“ zeptal se naštvaně. No. Měl pravdu. Konečně si všimnul pout a pomohl mi sednout si. Odemkl mi pouta.

„Drž hubu. Dřív či později bych se probudil,“ odpověděl jsem mu a mnul si zápěstí. Jak jsem předpokládal, pálily jak čert. I když to bylo skoro nic, oproti mým ostatním ránám.

„Jo znásilněný někde v posteli nějakého bídáka.“ Podíval jsem se na něj. Jako by on byl lepší. Odvrátil jsem z něj zrak a trochu si povzdechl, abych vyjádřil, že měl pravdu.

„Přinesl si s sebou nějaké obvazy?“ zeptal jsem se a pořád se díval na podlahu. A díval jsem se tam, než dal pryč ruku z mého ramene. Když vyndal to, co s sebou přinesl – nemůžu tomu uvěřit – tak jsem se lehce dotknul místa, kde ležela jeho ruka.

„Bál jsem se…tak jsem toho přinesl tolik, kolik jsem dokázal pobrat,“ řekl a rozložil je na podlahu.

„Bál ses? O mně?“ ušklíbl jsem se, ale moje tvář hořela jeho zájmem o mě. Nikdo se o mou bezpečnost nikdy nezajímal. Rozhodně ne tím stylem, jako zněl jeho hlas. Přiměl mé srdce poskočit mi až do krku a vrátit ten Hloupý Pocit.

„Očividně jsem měl důvod, ale tohle nechme na jindy. Kde všude jsi zraněn?“ zeptal se a zdráhal se mě dotknout. Okay, můžeš jít pryč pocite. Na moment jsem se cítil dobře, ale teď vypadám jako blbec.

„Na pár místech…“ začal jsem, zhluboka se nadechl a ukázal jsem na hrudník a nohy. „To jsou nejhorší oblasti. Jeden z nich měl meč.“ Přikývnul, něžně mi rozepnul róbu a já z toho dostal husí kůži. Zkoušel mě svádět?

Byl na ke mně velmi něžný. A kdyby třeba více přitlačil, tak bych se asi zhroutil. Taky se pořád zdráhal. Ale nemohl jsem si stěžovat. Bylo to příjemné, ten způsob jak se mě jeho ruce jen zlehka dotýkaly.

Oh wow. Teď jsem zněl jako nějaká poblázněná středoškolačka.

No, když vemu v potas to, že jsem se vždy distancoval od situací, které by vedly k takovým pocitům, tak jsem na tom byl se zkušenostmi stejně jako ta středoškolačka. Hmm.

Odvážil jsem se na něj podívat a uviděl jsem ho červenat se, jako by mu bylo znova 12. Trochu jsem se pousmál, ale vzápětí mi úsměv ze rtů smazala bolest.

Přemístil se k mé pravé noze a vypadal zmateně, protože levá noha byla zraněná u kotníku. Ztěžka jsem polknul. „Je ehm…více nahoře…“ zamumlal jsem a odvrátil zrak. Pobaveně se na mě podíval a odhrnul látku. Jestli to oddělávání látky z rány nebylo bolestivé, jako bylo, tak jsem tu asi lapal po dechu z jiného důvodu. Musela se mi jeho ruka otřít o vnitřní stranu nohy, tak jak se otřela? Božeee…

Byl jsem opravdu tak bezmocně zakoukaný do někoho, kdo je posedlý ženami?

Vypadalo to tak.

Jiraiya se soustředil na práci a jeho ruce se pohybovaly méně zákeřně. Vše vyčistil a ovázal skoro předpisově. Možná, že jsem si tu jeho nevýhodu představoval. Nemohl být nervózní, protože pracoval na mě, ne?

Otočil se ode mě, sbíral si věci a moji nohu nechal odhalenou. Díval jsem se, jak se na mě koutkem oka dívá, zatímco si dává zpátky věci. Jeho oči spočinuly na mé obvázané vrchní části nohy a já cítil, jak jsem zrudl. Přitáhl jsem si róbu více k tělu a zakryl tím vše, dostupné oku.  Zvědavě se na mě podíval a já věděl, že ho musí zajímat, proč se červenám jak idiot. Mohl jsem ze sebe udělat ještě většího pitomce? Za prvé, byl jsem chycen a zraněn. Pak mě musí přijít zachránit a nakonec se chovám jako zamilované děcko, jen proto, že mi byl na blízku a jeho ruce se mě dotýkaly?

Ubohé.

Neměl jsem moc času se utápět ve své vlastní pitomosti, když v tu se stalo to, čeho jsem se v koutku duše obával. Asi 15 chlapů stálo ve dveřích a zvědavě se na nás dívali.

„Ale, ale, ale…vypadá to, že naše princátko má přítele. Milence, s trochou štěstí,“ rýpl si vůdce skupiny. Milence? Co to kurva? Podíval jsem se na Jiraiyu, který se zrovna otáčel. Nemohl jsem se nevšimnout jeho blednoucího ruměnce. Hmm…

Počkat! S trochou štěstí? Co to jako mělo znamenat?

Jiraiya znehybněl, když se přiblížili. Kdybych v lepší formě, udělal bych to samé.