Díl 4 – Jiraiya

Mohl bych přísahat, že jsem byl potichu a že, jsem odstranil z cesty stráže. Tak proč tu kurva jsou tihle? Připouštím, že při buzení Orochimara jsem trochu hlučný byl…a ty ostatní lidi jsem nechal jít…Hups.

„Ale, ale, ale…vypadá to, že naše princátko má přítele. Milence, s trochou štěstí,“ rýpl si vůdce skupiny. Milence? Zčervenal jsem. Byla řeč mého těla tak jasná, i když jsem se mu nevěnoval? Cítil jsem jeho pohled, ale neotočil jsem se.

Moment, řekl s trochou štěstí. Proč by to bylo štěstí, kdyby to tak bylo? Znepokojilo mě to.

Začali se k nám přibližovat, napjal jsem se a automaticky sáhnul do pouzdra na kunaie. Musel jsem ho ochránit. Ať to stojí cokoliv. Nemrhal jsem časem abych ho našel a ošetřil ho jen tak pro nic.

Zasmáli se. „Jé podívejte, chce ho chránit. Není to rozkošné?“ Protočil jsem oči. Ti blbci mě očividně podceňovali. Vytasil jsem tři kunaie a vrhl je po třech nejbližších. Vyhnuli se jim, ale břitvy je aspoň škrábly na ramenech. Zatímco se tím zabývali, vytvořil jsem tři stínové klony. Věděl jsem, že 15 chlapů sám nedám, ale co.

„On dokáže udělat stínové klony?“

Jo umím, blbče. Zas tak ubohý nejsem. Možná, že to tak těžké nebude.

Začal jsem útočit. Sejmul jsem jich pět, než mě donutili o kousek ustoupit. Podíval jsem se do strany a spatřil jednoho, jak na mě rychle nabíhá. Nebyl jsem v nejlepší poloze, abych mohl uhnout či blokovat, ale připravil jsem se jak nejlépe to šlo.

Útok nepřišel.

Otevřel jsem oči a uviděl jsem Orochimara stát s děsivým výrazem v zlatých očích. Kunai v jeho rukou byl celý od rudé krve a chlap, co mě chtěl napadnout, ležel na zemi.

Jak se dokázal tak rychle hýbat a navíc v jeho stavu?

Nebyl jsem jediný, koho to překvapilo. Popravdě pár ze zbývajících hajzlů pod jeho pohledem o krok ustoupilo.

„Co se děje? Snad se nebojíte?“ zavrčel a udělal krok směrem k nim. Snažil se to zakrýt, ale stále měl vratký krok a snažil se netřást. Další známka toho, že pořád měl strašné bolesti.

„Vy idioti, proč tu stojíte jak vyděšení psi? Ten parchant je polomrtvý a jeho kámoš není žádná hvězda. Do práce, rychle!“ zařval šéf skupiny. Žádná hvězda? Já mu dám.

Během mrknutí oka se zbývající osmička vrhla na Orochimara, který se ještě držel na nohou i přes jeho zranění. Byl jsem překvapen, jak dobře si vede, ale i přes to, jsem mu šel na pomoc. Fakt jsem nepotřeboval, aby se zase koupal ve vlastní krvi. Když se odtáhli, viděl jsem, že těžce dýchá a přes obvazy, na kterých jsem tak pracně makal, prosakuje krev. Věděl jsem, že to přehání. Za moment mu nohy vypověděly službu a on se svezl na podlahu. Snažil se chytit dech.

Vůdce skupiny se uchechtl. „No, mám takový dojem, že za tyhle dostaneme fakt dobře zaplaceno. Páry mají ještě větší cenu, než rváči…“

Zmateně jsem se na něj podíval. „Jestli si myslíš, že už jsem skončil, tak to se šeredně mýlíš,“ řekl jsem, když zbývající chlápci opustili celu a vůdce stál ve vchodu.

„No, nechci ztratit více mužů, takže vás tu zamknu oba dva,“ ušklíbnul se a držel v ruce nástroje, které jsem použil k odemknutí dveří. Rozběhl jsem se pro ně, ale akorát jsem narazil nosem o těžké železné dveře. Rozhostilo se ticho. Pak se ozval tichý vzdech a já se otočil.

„Věděl jsem, že budeš k ničemu.“ Musel jsem připustit, že já sám jsem se cítil k ničemu. Jak mi mohli vzít mé nástroje? Zatracení kapsáři. Ze vzteku jsem uhodil pěstí do dveří a ani jsem necítil teplou krev na kloubech. Jak se to mohlo stát? Měl jsem ho zachránit, ne se tu nechat zamknout. Klesl jsem k podlaze a přemýšlel, jak se odtud dostat. To ticho mezi náma se zdálo nekonečné. A překvapivě to byl on, kdo ho prolomil.

„Dostaneme se odtud. Jen musíme počkat, až se jeden z nich vrátí.“

„Příště s sebou vemou více lidí a na to já a ty ve tvé kondici…“ řekl jsem deprimovaně.

„Jaké kondici?“ zeptal se a vztyčil se nade mnou. Na rtech mu hrál lehký úsměv.

„Um, v té, ve které si byl před chvilkou?“

„Budu v pořádku, hojím se rychle,“ řekl a na důkaz svých slov sundal obvaz z hrudníku a ukázal mi už zavřenou ránu. Byl jsem rád, že měl pravdu a také jsem byl rád, že k tomu musel odhalit vrchní část těla. Ha.

„To je skvělé!“ Znova se lehce usmál. Pak jsem si ale vzpomněl, jak se mu v souboji musely otevřít ostatní rány. Rozhodl jsem se na to nic neříkat. Byl jsem roztržitý z té bolesti, která z mé ruky doputovala až do paže. Podíval jsem se na ni a škubl sebou. To je důvod k tomu, abych příště nebyl tak melodramatický. Potom mám sklony to přeceňovat. Aspoň to donesla moje levá ruka.

Musel si mé ruky všimnout, protože ke mně poklekl a natáhl ruku pro obvazy, které jsem tam předtím odložil. Natáhnul jsem se pro ně a podal mu je. A z nějakého důvodu, když se naše ruce dotkly, jsme se oba zastavili.

Kdyby neměl při práci skloněnou hlavu, vsadil bych se, že mu tváře hoří ruměncem. Lehce jsem se usmál a jeho zručné prsty mi ruku v momentě ošetřily.

„Takže, em…co budeme teď dělat?“ zeptal jsem se, protože jsem nechtěl, aby tu bylo opět ticho.

„Popravdě je mi celkem fuk, co budeš dělat, ale zkus být na pár dalších hodin ve střehu. Potřebuju se vyspat,“ odpověděl a odešel na druhou stranu cely. Cítil jsem se trochu odmítnutý, když si sednul a zavřel ty svoje zlaté oči. Byl jsem si jist, že jsem byl měkčí než ta kamenná stěna, o kterou se opíral.

Povzdechl jsem si a zadíval se na dveře, zády k němu. Kdybych se na něj díval, tak by mě to akorát vyrušovalo a já potřebuju zůstat ve střehu. Dokázal jsem být zády k němu asi půl hodinky, než mě ovládla zvědavost. První co jsem udělal bylo, že jsem se na něj nenápadně podíval, abych zjistil jestli spí nebo ne. Podle všeho už byl dávno v říši snů, pořád opřený o zeď. Pořád jsem byl trochu naštvaný, že se neopřel o mě. Ale tohle by on nikdy neudělal. Zase jsem až moc snil. I když by bylo příjemné, mít jeho hřejivé tělo opřené o moje. Nedivte se, v téhle studené cele…No a je to tu znova. Jsem totálně rozrušený a to jsem se na něj podíval jen jednou. Nechtěl jsem, ale pořád jsem si představoval jak se mi opírá o hruď a nemohl jsem se soustředit na nic jiného. Po hodině snění jsem se opatrně postavil na nohy a došel k němu. Vypadal, že nevnímá, ale už jsem se párkrát zmýlil že. Když jsem nad ním stál a on pořád nereagoval, usoudil jsem, že nic nefinguje a tak jsem k němu poklekl.

Jeho dech byl velmi pomalý a klidný. Známka toho, že tvrdě spal. Moc mě to nepřekvapilo, vzhledem k tomu, jak musel být vyčerpaný. Klid jeho dechu mě dostal do pokušení přemístit se za něho, ale zamítl jsem to. Kdyby se probudil, tak bych měl jó co vysvětlovat. Dokud neuslyším kroky, budu mu jen nablízku. Sednul jsem si vedle něho a opřel se o zeď. Ostatně, odtud mohu pozorovat dveře stejně dobře jako bych mohl přímo před nima.

Čas se táhnul a táhnul a bez toho, abych věděl kolik je hodin, jsem začal být netrpělivý. Vstanul jsem a začal kroužit po cele. Uvažoval jsem nad různými únikovými plány, ale bylo to těžší než jsem myslel. Plánování nikdy nebyla moje silná stránka, v tom byl dobrý Orochimaru. Já jsem obvykle jednal podle mých instinktů a někdy to vyšlo a někdy zase ne. Naše současná situace byla perfektním příkladem toho, jak mé instinkty byly špatné. Asi po hodině jsem to vzdal a sednul si zpátky k němu. Pořád se nepohnul, což byl asi dobře. Jeho tělo muselo makat jako šílené, jen aby ho uzdravilo. Povzdechl jsem si a uvědomil si, jak jsem unavený. Ale věděl jsem, že když usnu a on se vzbudí, tak bude nehorázně vyvádět. Takže jsem zůstal vzhůru, co nejvíce to šlo. Snažil jsem se jak jen to šlo, ale i přesto se mi začaly zavírat oči. Zkuste si být vzhůru v takové tmě a ještě se spícím po boku.

Když už jsem se pomalu propadal do spánku, tak jsem ucítil, jak mi jeho hlava narazila do ramene.

To mě okamžitě probralo.

Jestli takhle zůstane, tak se probudí – krk měl zkroucený do téměř nepřirozené polohy. Něžně jsem ho přemístil tak, že skončil na mém klíně a byl o mě bokem opřený. Opřel jsem mu hlavu o můj hrudník a on spal dále, jako by se nic nestalo.

Toť vše k nedostání se do kompromitující se pozice.

Nemohl jsem si pomoct, ale tváře mi chytly do červena. Spokojeností a radostí. Víte jak ne. Seděl mi na klíně, jeho hlava mi spočívala u krku, jeho rty se mého krku málem dotýkaly. Jako by mě objímal. Usmál jsem se a odolal pokušení projet mu rukou jeho temné vlasy. Místo toho jsem ho opatrně obejmul, aby se třeba náhodou neprohnul a neuhodil se o něco. Uhodil by se, kdyby tam něco bylo. Kdyby se ti zmetci teď vrátili, tak by si určitě mysleli, že jsme milenci.

Pořád jsem moc dobře nerozuměl tomu, proč by to bylo výnosnější. Ledaže…by to byli hnusáci, co se radši dívají, než dělají.

Otřásl jsem se.

 Ta myšlenka mi vnukla nápad, jak bychom se odtud mohli dostat.  Určitě by byli překvapeni – ať už příjemně nebo ne – kdyby nás viděli dělat něco nevhodného. A v tom momentu, kdy by na nás překvapeně hleděli, bychom toho využili a konečně se odtud dostali.

Ha. Vypadá to, že i já dokážu plánovat. Když chcu.

Teď jen počkat až se Orochimaru vzbudí a seznámit ho s plánem. Měl jsem takový pocit, že z toho nebude nadšen. No, mohl bych se mýlit.

Spal ještě tak hodinku – nechápu, jak si za takovou dobu mohl dostatečně odpočinout. Už jsem se opět pomalounku propadal do říše snů, když v tom se pohnul. Okamžitě jsem byl při smyslech. Když zvolna otvíral zlaté očka, tak jsem přestal dýchat. Jistě, technicky vzato, už podruhé jsem ho viděl probouzet se. Ale tentokráte se probouzel z normálního spánku a ne z bezvědomí. Povzdechl si a tvář se mu zbarvila tím překrásným lehkým ruměncem. Zívl si, znova zavřel oči a dokonce se ke mně více přitiskl. Na pár minut jsem byl v šoku ale pak jsem si uvědomil, že znova usnul.

Vypadalo to, že jeho podvědomí ke mně něco cítilo. Uculil jsem se při té myšlence, ale vzápětí mi úsměv ze rtů smazala jiná myšlenka. K čemu mi to bylo. Když byl vzhůru tak ke mně nic necítil. Už jen to, že přešel na druhou stranu cely, aby nemusel spát blízko mě, byl dostatečný důkaz. Rozhodl jsem se věřit tomu, že to udělal jen proto, aby neutrpěla jeho pýcha. Nevím, proč chce všem za každou cenu ukázat, jak nikoho nepotřebuje. Nejvíce, když je úplně jasný opak. Jako, jak by mohl nebýt osamělý? Slyšel jsem, že jeho rodiče zahynuli když byl ještě dítě. Od té doby žije na vlastní pěst.  I já sám jsem se před nedávnem přestěhoval do svého a vím jaké to je, když vás každý den čeká prázdný byt. A takhle on žije většinu života? Nedokážu si to představit.

Jeho pohnutí mě vytrhlo z myšlenek. Neměl jsem ani tušení kolik času uběhlo, ale tentokráte se už jistojistě probouzel. Vypadal dezorientovaně a jeho výraz říkal „Kde to jsem?“  Polknul jsem. Jak todle budu vysvětlovat? Naklonil hlavu a uviděl, jak na něj zírám. Na pár chvil mi pohled opětoval a pak promluvil.

„Proč ti sedím na klíně?“ zeptal se a zdůraznil poslední slovo. To značilo, že nebyl nadšen. Řekl to, jak kdyby jen při té myšlence musel zvracet.

Uh oh. (takové to a ou..:D víte jak to myslím nee..xD)

Zrak mu padl na mé paže kolem jeho pasu a já je z něj okamžitě sundal. Byl jsem tak nervózní, že jsem se ani nepodíval na jeho výraz.

„Nějak blbě ses ve spánku převrátil a já nechtěl, aby si narazil hlavou o podlahu.“ A to byla náhodou pravda.

Zmateně se na mě podíval. „To to ale zcela nevysvětluje Jiraiyo. Kdyby to tak bylo, tak si mě mohl jen přemístit do lepší polohy.“ Moment. Řekl to schválně? Dělat chyby během mluvy se mu nepodobá. Musel být opravdu unavený.

„To je přesně to, co jsem udělal, idiote. Pro případ, že sis nevšiml. Věděl jsem, že když budeš opřený o mě, tak nemáš šanci se uhodit.“ Ušklíbl jsem se. Jop. 1:0 pro mě.

Na chvíli se odmlčel a přes tvář mu přelétl stín uvědomění. Asi si uvědomil, že se vyjádřil špatně. „Okay, fajn…“ řekl a postavil se na nohy. Okamžitě mi začalo chybět jeho teplo. Přece jen jsme v chladné, tmavé cele že ano. „Takže, nějaké známky po únoscích?“

„Ne…ale to mi připomnělo, že jsem dostal nápad, když jsi spal“ řekl jsem a cítil, jak se mi zvedají koutky. Podíval se na mě, jak na debila.

„Ty jsi dostal nápad?“ zeptal se jak kdybych neuměl dát dohromady jednu myšlenku. Hajzl jeden.

„Ano“

„No, tak jaký?“ zeptal se a zpříma se na mě podíval. Bylo to trochu otravné, hlavně když uvážím to, že se na mě díval zvrchu – on stál a já pořád seděl. Zvedl jsem se a až pak jsem odpověděl.

„Určitě si pamatuješ na to, jak ti únosci říkali, že by měli štígro, kdybychom byli pár, že?“

„Kam tím míříš?“ zeptal se zpříma a založil ruce na hrudi. Určitě věděl, kam mířím a určitě se mu to nelíbilo. Co už.

„Nu, můžeme udělat klony a nechat je dělat něco…ehm…zajímavého, zatímco my bychom čekali na šanci k úniku.“

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se, očividně zaskočen. Jistě že ano, bože. Když si uvědomil, že si nedělám prdel, tak se opatrně zeptal. „A co myslíš tím…něco zajímavého?“

„Um…no…víš přece proč unášejí lidi…ty zajímavé věci.“ Zrudnul jako rak. Cítil jsem, jak i moje tvář je náhle nějaká teplejší od jeho rozpaků. Teď jak to bylo venku, tak mi to najednou připadalo jako hloupý nápad. Nebo nápad někoho, kdo se zoufale snaží dostat blíže ke svému bledému parťákovi. Kurva.

„Nechápu, jak by to mělo fungovat. Nevíme, kdy přijdou. A to budem vědět, tak nestihneme udělat klony a navíc je nechat dělat ty…zajímavé věci.“ Tak a teď to začal rozebírat. No fajn. Ale aspoň, že mu nedošla ta pravá pointa.

„Nepochopil jsi mě. Nechali bychom je to dělat, abychom přitáhli jejich pozornost. Chápej, jakože se půjdou podívat, co tu je za rambajs.“ Vysvětlil jsem a kdyby pohled mohl zabíjet, tak tu ležím ve vlastní krvi.

„Odmítám nechat byť jeden můj klon křičet tvoje jméno Jiraiyo, nebo co by vlastně dělal.“ Lehce se otřásl a zavřel oči. Jeho tvářička nabyla pěknému odstínu červené. „Na něco příjdu.“

„Proč je to takový problém? Vždyť to doopravdy ty dělat nebudeš,“ střelil jsem vcelku útočnou odpověď. Zavrtěl hlavou tak jako kdyby reagoval na malé dítě.

„Kdybys to náhodou nevěděl, ty pako, tak cokoliv co zažije klon se po jeho zmizení přenáší do původního těla. K čemu jinému by potom byli?“ zamumlal.

A sakra. Na to jsem zapomněl. Ups?

„No a? Žádám snad po tobě, aby si se mnou měl s..“

„Ne je ne Jiraiyo.“

„Co? Bojíš se snad mít nějakou intimní zkušenost?“ zeptal jsem se se zdviženým obočím. Začínal být tvrdohlavý.

„Nebuď hloupý, jistě že ne,“ odpověděl a odvrátil zrak. Jo jasně, jakoby toto nebyl jasná znak toho, že se bojí.

„Tak proč to je takový problém?“  Teď záleželo na odpovědi. Podle toho jsem mohl zjistit, zda mě má rád nebo ne. Nemusel bych se aspoň ptát přímo. Taky…záleží jestli bude upřímný nebo ne. Obvykle jsem schopen to uhádnout.

„Protože – já…“ začal a očividně přemýšlel co říct. Bude lhát, cítil jsem to. Ovšem předtím než to mohl dokončit, jsem uslyšel tiché kroky na schodech vedoucí do našeho patra.

Všimli jsme si toho oba, neboť jsme se při debatě přesunuli blíže dveřím. Z tváře se mu vytratil ten zaskočený/v rozpacích výraz a okamžitě ho vystřídal vážný. Zadržel jsem povzdechnutí. Samozřejmě že museli přijít zrovna teď, když se chystal něco říct.

Sakra práce.

Pokynul mi, abych se k němu připojil. Na levou stranu dveří. To nám zajistí okamžitý útok. Postavil se přede mně a já se k němu postavil bokem.

„Na můj signál útok,“ zašeptal tak potichu, že jsem ho tak tak slyšel. Přikývnul jsem a čekali jsme.

Zvuk klíče v zámku přinutil mé srdce bít rychleji a hlasitěji. Orochimaru lehce zvedl ruku. Moc dobře jsem věděl, že jak ji dá dolů, tak zaútočíme. Nepotřeboval jsem signál. Jak se ty dveře otevřou, tak zaútočíme. Jednoduché. Aspoň jsem si to myslel.