Díl 4 – Orochimaru

V minutě, kdy Jiraiya znehybněl a jeho ruka zamířila k pouzdru na kunaie, se pár z těch kreténů zasmálo.

„Podívejte, on ho chce chránit! No není to rozkošné?“ To mě rozčílilo. Tipl bych si, že Jiraiyova pýcha to odnesla taky. Nikdy nebyl ten, který si užívá, když ho podceňují a dělají z něj blbce. Po tom, co hodil tři kunaie, které po sobě dokázaly nechat stopy, udělal tři stínové klony.

Bylo to pěkná změna, vidět ho vážného. Obvykle ho musím v boji podporovat, ale tentokrát se podívám, jak mu to bez mé pomoci půjde.  Díval jsem se, jak vyrazil rovnou kupředu – nebyl to zrovna chytrý pohyb – a zaútočil. Navzdory mému pohledu na jeho schopnosti, si vedl dobře. Dokázal jich poslat na zem pět, než ho přinutili se stáhnout. Pak jsem to uviděl. Když byl zaměstnán bojem s těmi ve předu, jeden z nich se k němu blížil ze strany. Podíval jsem se na Jiraiyu, který si toho taky všimnul, ale stál v postoji, totálně špatném pro obranu. Vzal jsem kunai, co byl přede mnou a vyskočil na nohy. Střetl jsem se s tím parchantem jen pár centimetrů od toho, aby se jeho čepel dotkla mého parťáka. Zabodl jsem svou čepel hluboko do jeho hrudníku. Vystrašeně se na mě podíval a zhroutil se. Chladně jsem se na něj zadíval a pak zvedl čepel a namířil ji na zbývající. Ztratili odvahu. I Jiraiyovi se v tváři zračil strach.

Ušklíbl jsem se. Aspoň vědí, co to je strach.

„Co se děje? Snad se nebojíte?“ zavrčel jsem a udělal krok směrem k nim. Snažil jsem se ignorovat tu bolest, která mi vystřelovala do těla. Očividně ji přebil adrenalin, když jsem chránil Jiraiyu. Sakra.

„Vy idioti, proč tu stojíte jak vyděšení psi? Ten parchant je polomrtvý a jeho kámoš není žádná hvězda. Do práce, rychle!“ zařval šéf skupiny. Předpokládám, že jeho jsem nevystrašil. No co. To příjde. Teď jsem ale měl jiné problémy, hlavně ten fakt, že se všichni zbývající vrhli na mě.

Ti fakt vědí co to je férový boj. Fakt že jo.

I přes mé zranění jsem s nima bojoval. Vlastně jsem ani neměl na vybranou. Už když jsem si myslel, že to déle nevydržím, tak je Jiraiya ode mě odlákal. Ještě na moment jsem zůstal stát na nohou a pak jsem zkolaboval. Trhaně jsem dýchal. Podíval jsem se na mé obvazy a zjistil jsem, že se rány znovu otevřely.

Vůdcův smích od nich odtrhl mou pozornost. „No, mám takový dojem, že za tyhle dostaneme fakt dobře zaplaceno. Páry mají ještě větší cenu, než rváči…“

 Co to k čertu znamenalo?!

„Jestli si myslíš, že už jsem skončil, tak to se šeredně mýlíš,“ řekl Jiraiya, když zbývající opustili celu. Už teď jsem cítil, že nás tu chtějí zavřít oba dva a Jiraiya tu pořád jen stál. Chtěl jsem promluvit, ale bolest mi vzala slova z úst.

„No, nechci ztratit více mužů, takže vás tu zamknu oba dva,“ ušklíbnul se a držel v ruce Jiraiyovy nástroje.  Ten blbec se konečně pohnul, ale příliš pozdě. Dveře se mu zabouchly přímo před nosem.

Povzdechl jsem si. „Věděl jsem, že budeš k ničemu,“ zamumlal jsem. Možná to bylo trochu více tvrdé, ale co. Měl na ně rovnou zaútočit a ne jen plkat.

Ticho bylo přerušeno úderem. Podíval jsem se zrovna, když pár kapek krve dopadlo na podlahu. Nemohl jsem uvěřit, že to udělal…jakoby nám mlácení do dveří nějak pomohlo. Kdyby tu byla Tsunade, tak to by byla jiná, ale pochybuju, že by dovolila se nechat zamknout v takové díře. V duchu jsem se za to napomenul. Nemůžu snít. Naše lékařka ve výcviku byla  na míle daleko.

Místnost se zalila tichem a dala mi možnost přemýšlet. Teď se odtud nedostaneme, ale jak se vrátí, tak by to šlo. Musí přece otevřít dveře. A to budem mít výhodu.

„Dostaneme se odtud. Jen musíme počkat, až se jeden z nich vrátí.“ Zašeptal jsem. Můj hlas zněl v tom tichu nepřirozeně hlasitě.

„Příště s sebou vemou více lidí a na to já a ty ve tvé kondici…“ řekl, ne moc přesvědčeně. Na moment jsem se zamračil a postavil se.  

„Jaké kondici?“ zeptal jsem se a vztyčil se nad ním. Cítil jsem, jak se mi koutky rtů zvedají.

„Um, v té, ve které si byl před chvilkou?“ Čas překvapení.

„Budu v pořádku, hojím se rychle,“ řekl jsem a na důkaz svých slov sundal obvaz z hrudníku a ukázal mu už zavřenou ránu. Na tváři se mu objevil překvapený, šokovaný ale i šťastný výraz.

„To je skvělé!“ usmál se, ale jeho radost zmizela v záchvětu bolesti.  Zadržel jsem povzdech a kleknul si k němu. Natáhnul jsem ruku pro obvazy. Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat, po tom, čím si pro mě prošel. Jak jsem si je bral z jeho ruky, tak se naše ruce dotkly. A my jsme se na okamžik zastavili.

Zatřepal sem hlavou a vrhnul se rychle do práce. A nechtěl jsem se střetnout s jeho pohledem. Nemohl jsem tomu uvěřit, zase jsem se choval jak blbec…a taky jsem nemohl uvěřit, že moje srdce bilo na plné obrátky.

Tahleta přitažlivost není dobrá pro moje zdraví.

Když jsem skončil, promluvil.

„Takže, em…co budeme teď dělat?“ zeptal se nejistě.

„Popravdě je mi celkem fuk, co budeš dělat, ale zkus být na pár dalších hodin ve střehu. Potřebuju se vyspat,“ odpověděl jsem a odešel na druhou stranu cely. Nechtěl jsem riskovat ztrátu odpočinku. Čím dál o něho jsem, tím lépe. Zavřel jsem oči a donutil se usnout. Překvapivě to přišlo hned. Byl jsem ovšem sužován sny, které byly o mnoho více rozptylující než sezení vedle mého tupého spolubojovníka.

Byly dobrým mixem reality a fantazie. Ten první byl opakováním toho snu, který sem měl během cestování, kde jsem umřel. Pak se proměnil do scény, kterou jsme nedávno zažili v cele. Jeho upřímné nářky a třesení…Skoro jsem cítil jeho ruce, jak jsou na mých ramenech. Řekl bych, že to byla první fáze těch snů. Ta druhá vypadala jako z hlavy toho stupidního pocitu. Přehrávala jak jsem se v hotelu vzbudil v Jiraiyově náručí. Bylo to trochu odlišné od původní verze, když  se vzbudil a…

No, na tom nezáleží. Nestalo se to, tak proč bych se tím měl trápit? A stejně. Koho by zajímalo, že to bylo tak reálné, až bych přísahal, že vím, jaká je jeho křivka rtů?

Jo.  To bysme měli.

Každopádně.

Po tom snu, jsem cítil, jakoby mě někdo kolébal. To teplo bylo příjemné a z nějakého důvodu jsem se cítil více v klidu. Mlhavě si vzpomínám, že jsem otevřel oči – bylo těžké říci, jestli jsem snil, nebo ne – ale stupidní pocit byl stále se mnou, tak sem znova zavřel oči.

Možná že jasnější sny nebyly tak špatné. Byly dobrým způsobem dát stupidnímu pocitu volný průchod bez toho, abych vypadal jak šašek. Aspoň jsem v to doufal. Jestli jsem ze spánku mluvil…mohu si pouze jen domyslet následky. 

Cítil jsem, že se propadám do hlubokého spánku. A tentokráte byl můj sen uplně nový. Únoscova slova ve mně asi něco zanechala, protože určila, jak se bude sen vyvíjet.

„…s trochou štěstí milenci…páry jsou více ceněné než rváči…“ ta slova mi zněla v mysli jako ozvěna.  Pak jsem se probudil v pokoji tak nepodobném naší cele.  Když si moje oči zvykly na nové podmínky, všimnul jsem si, že jsem byl v decentně vybaveném pokoji. A byl jsem v posteli. Rozbušilo se mi srdce…prodali mě? Byl jsem zmatený a asi poprvé vystrašený.

„Vzbudil ses…už bylo načase hadí xichte.“

Na moment sem přestal dýchat. Proč tu ksakru byl Jiraiya?! A podle blízkosti jeho hlasu se mnou v posteli. Podíval jsem se na něj, bez trika, neschopný slova. Potichu sem se modlil, aby zbytek jeho šatů byla na svém místě. I přesto, že jsem byl lehce rozrušen tím jeho opálením.

Zazubil se, „Vypadáš překvapeně…to už si zapomněl? Nebo jsem tě tak zmohl?“

Tak tohle mě dorazilo. „Co jsem zapomněl?“ zeptal jsem se opatrně, a obával se odpovědi.

Povzdechl si, „Ah bože…rozbili jsme ty idioty, dotáhli zpátky do vesnice a sensei nás pěkně odměnil. Tak sme se rozhodli to rozjet a pronajali si tenhle pokoj, abychom si vynahradili tu hnusnou celu. Po tom…no, to si musíš pamatovat. Nebyl jsem moc něžný, když jsme na to vlítli,“ zakřenil se. Tak teď jsem byl fakt v lese. Jak jsem si nemohl pamatovat takovou věc? A k čertu co mínil tím „jak sme na to vlítli“?

Jestliže to znamenalo, že jsme dělali tamto…Okamžitě jsem se podíval, jestli jsem oblečen.  Z mého srdce spadl kámen, když jsem zjistil, že mi chybí jen triko. Ale pořád to bylo zvláštní. Zasmál se a přitáhl si mě k sobě. Ztuhl jsem. Co se tu kurva děje?

„No ták…nehraj zas toho chladnokrevného hada, po tom, jaký si byl před chvilkou…mám radši tu tvou přítulnou stránku.“

Přítulnou stránku? Tak teď jsem věděl, že musím snít. Jistě, líbilo se mi, jak mě stupidní pocit zlehka ovládá, ale nechat to zajít tak moc? Nikdy. Přítulnost vede k slabosti a tuhle stránku jsem nechtěl mít.

Moje myšlenky se rozptýlily, když jeho rty lehce přejely můj krk. „Roztaj trochu, co?“ zašeptal. Cítil jsem na rameni jeho horký dech a jeho ruku, jak mi přejíždí po boku. Nemohl jsem si pomoci, uvolnil jsem se. Vypadalo to, že ho to těší, když jsem změkl a nedával takový pozor.

„To je lepší.“

„Drž ústa.“

„Bře.“ Z nějakého důvodu jsem neměl potřebu odhánět stupidní pocit a ani mého „ženami posedlého“ parťáka. Cítil jsem se takhle lépe než být sám. Zavřel jsem oči a pro změnu se cítil v klidu.

Když jsem příště otevřel oči, byl jsem zpátky v tmavé, studené cele.

Co to sakra?

Takže to byl sen. Z nějakého důvodu mě to uklidnilo, ale cítil jsem se trochu zklamaně. Pak jsem si všimnul, že jsem nebyl tam, kde jsem usnul. Popravdě, cítil jsem se pohodlně. Ignoroval jsem zrychlené bití srdce a podíval se vzhůru. Našel jsem Jiraiyovu tvář s provinilým výrazem. Zkoušel jsem si dát pět a pět dohromady, ale byl jsem pořád rozrušen tím snem a vzbuzení v jeho náručí mi nepomáhalo na to zapomenout.

„Proč ti sedím na klíně?“ zeptal jsem se překvapivě studeným hlasem. Hmm. Podíval jsem se dolů a uviděl jeho paže kolem mého pasu. Okamžitě se ode mě odtrhly a já pocítil ztrátu tepla.

„Nějak blbě ses ve spánku převrátil a já nechtěl, aby si narazil hlavou o podlahu.“

Zmateně jsem se na něj podíval. „To to ale zcela nevysvětluje Jiraiyo. Kdyby to tak bylo, tak si mě mohl jen přemístit do lepší polohy.“ Zněl to více logicky, než skončit na jeho klíně. Ikdyž…nestěžoval jsem si.

„To je přesně to, co jsem udělal, idiote. Pro případ, že sis nevšiml. Věděl jsem, že když budeš opřený o mě, tak nemáš šanci se uhodit.“ Ušklíbl se.

Oh.Pravda.

To je důvod, proč nesnáším, když jsem rozrušen. Jsem pak za blbce.

„Okay, fajn…“ řekl jsem a postavil se na nohy. Snažil jsem se nevnímat husí kůži, kterou jsem dostal. Bylo tu chladněji než jsem si vzpomínal. Zeptal jsem se, „Takže, nějaké známky po únoscích?“

„Ne…ale to mi připomnělo, že jsem dostal nápad, když jsi spal“ řekl. Podezřívavě jsem se na něj podíval. Nějak se tušil, že to bude špatné.

„Ty jsi dostal nápad?“ zeptal jsem se a nebyl si jist, zda to chci vědět.

„Ano.“

„No, tak jaký?“ zeptal jsem se a podíval se na něj. Než odpověděl, postavil se na nohy.

„Určitě si pamatuješ na to, jak ti únosci říkali, že by měli štígro, kdybychom byli pár, že?“

Věděl jsem, že to bude špatné.

Kam tím míříš?“ zeptal jsem se zpříma a založil ruce na hrudi. Doufal jsem, že ho odradí můj tón. Ale ovšem, na to byl moc tvrdohlavý.

„Nu, můžeme udělat klony a nechat je dělat něco…ehm…zajímavého, zatímco my bychom čekali na šanci k úniku.“

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zaskočilo mě to. Přikývnul a dál se na mě díval pohledem, který má dítě, když řeknete, že jeho nápad je hloupý. Zhluboka jsem se nadechnul a položil otázku, „A co myslíš tím…něco zajímavého?“

„Um…no…víš přece proč unášejí lidi…ty zajímavé věci.“ Zrudnul jsem jak rak. Ten jeho nápad a můj nedávný sen mě naplnily rozpaky. Zčervenal taky, očividně si uvědomil, co tím vážně myslel.

Nechápu, jak by to mělo fungovat. Nevíme, kdy přijdou. A to budem vědět, tak nestihneme udělat klony a navíc je nechat dělat ty…zajímavé věci.“ Aspoň jsem myslel, že mínil tohle. Stále jsem nemohl uvěřit, že myslel tamto…

„Nepochopil jsi mě. Nechali bychom je to dělat, abychom přitáhli jejich pozornost. Chápej, jakože se půjdou podívat, co tu je za rambajs.“ Vysvětlil. Z pár důvodu jsem se otřásl. „…Nebyl jsem moc něžný, když jsme na to vlítli…“ Ten sen mě fakt dováděl k šílenství. „Něco vymyslím.“

„Proč je to takový problém? Vždyť to doopravdy ty dělat nebudeš,“ střelil odpověď. Zavrtěl jsem hlavou. Občas byl fakt mimo.

„Kdybys to náhodou nevěděl, ty pako, tak cokoliv co zažije klon se po jeho zmizení přenáší do původního těla. K čemu jinému by potom byli?“ zamumlal jsem.

„No a? Žádám snad po tobě, aby si se mnou měl s..“ začal, ale okamžitě jsem ho přerušil, nechtíc slyšet další slovo.

„Ne je ne Jiraiyo.“

„Co? Bojíš se snad mít nějakou intimní zkušenost?“ zeptal se se zdviženým obočím. Tohle mě utvrdilo, abych byl kolem něj více opatrný. Uvažoval jsem, jestli neskrývá to samé,co já.

„Nebuď hloupý, jistě že ne,“ odpověděl jsem a odvrátil zrak. Jen sem po tom snu nebyl ready…

Tak proč to je takový problém?“ zbystřil jsem. Přistihl mě. Jak sem mu mohl odpovědět, bez toho,abych se prozradil?

„Protože – já…“ začal jsem a přemýšlel nad správnýma slovama.

Ale v tu chvíli jsem uslyšel mou záchranu od odpovědi – kroky.

Ulevilo se mi. Zahnal jsem myšlenky, abych se mohl soustředit na důležitější situaci. Pokynul jsem Jiraiyovi aby se připojil a přesunul jsem se na levou stranu dveří.

Když byl připraven u dveří a možná trochu více blíže, než jsem chtěl, řekl jsem potichu. „Na můj signál útok,“ chtěl jsem je nachytat nepřipravené. Nebyli jsme moc hluční, před tím, než jsme je zaslechli. Takže možná si myslí, že ještě spíme.

Aspoň jsem v to doufal. Ale byl jsem se štěstím na štíru.