Díl I. – Den 20., pátek

Už se to blížilo. Další školní rok v této nenáviděné vesnici byl konečně u svého konce. Pro Natsuna se tím ale nic moc nezměnilo, vnímal konec školy stejně jako každý jiný den. Díval se jen tak ven, aby nemusel poslouchat poučky o bezpečnosti na letní prázdniny. Venku pražilo sluníčko tak, jak to bylo v letních měsících obvyklé a Sotoba opět trpěla nedostatkem stromů, které by alespoň trochu vrhaly stín kolem hlavního tahu přes silnici. Stejně bylo vtipné tomu říkat hlavní tah, když tudy stěží projelo více jak pět aut, kromě školního autobusu. Z dálky bylo vidět, jak se vzduch od horkého písku tetelil a vlnil a na nebi nebylo ani mráčku, který by mu cestu domů alespoň trochu usnadnil.

Zazvonilo, naposledy v tomto ročníku. Ještě chvíli se díval z okna, sledoval třpytivě modrou vážku, co seděla na okraji rámu a když odletěla, zvedl se k odchodu. Nesnášel ten pocit pronásledování. Kamkoliv se pohnul, byly tam její oči. Nechápal, jak mohl být tak naivní a myslet si, že ho snad jednoho dne nechá na pokoji.  Ale teď se její pronásledování zdálo být nekonečným. Chodívala před jeho okno, když se učil a míval ho otevřené, aby měl v pokoji trochu čerstvého vzduchu. Statečně ji přehlížel, ignoroval, nenáviděl ji a ona to věděla, ale i tak ji bavilo chodit přes polovinu vesnice k jejich domu a jen tak se dívat.

Otočil se, v rohu místnosti stál ještě hlouček dívek, potichu se vybavovaly a něčemu se uchichtávaly. Megumi mezi nimi ale nebyla. Povolil si kravatu, sebral brašnu z lavice a pomalým krokem se vydal pryč, ven do zadní části budovy, kde měl kolo. Zdálo se, že většina studentů i učitelů opustili objekt opravdu rychle. Kdyby měl nějaké plány, také by pospíchal, ale jeho jediným přáním bylo, aby se zbavil své pronásledovatelky a na to pospíchat opravdu nemusel. Znovu na sobě ucítil něčí pohled. Určitě byl její. Svižně sundal zámek a ještě než nasedl, zkontroloval pneumatiky. Vercajk s sebou samozřejmě neměl, i když na tom Tohru trval. Chtěl, ale pokaždé na to, možná záměrně, zapomněl.

Šlápnul do pedálů, zatočil za roh a vyjel cestou k hlavní bráně. Jak se přibližovala, pohled na jeho zádech pomalu opadal a s ubývajícími metry ke vstupu do areálu školy cítil svobodu, jak ho táhla na svou stranu. Přejel pomyslnou čáru a zkoumavý pohled byl ten tam. Byl volný, svoboda ho obklopovala všude kolem, jel poměrně rychle, příjemný vítr mu pohazoval vlasy. Dostal se na trasu, kde nikdo nejezdil. Zavřel oči, roztáhnul ruce a nechal se unášet dětinskou představou, že letí. Netušil ale, že ho čeká nemilé překvapení. Přední kolo najelo na větší kámen, Natsuno v šoku strhnul řídítka na jednu stranu a tím se převážil v plné rychlosti na kamenitý povrch cesty. Setrvačnost ho táhla ještě dalších pár metrů, než se zastavil o pařez kousek od kraje. Chvíli ležel a sledoval nebe. Přemýšlel, jestli má něco zlomeného, naraženého… Pomalu se začal zvedat, oklepával si z kalhot prach a z kapes vyklepával nabrané kamení. Vytáhnul si nohavice a v okamžiku, kdy spatřil červené odřeniny a sem tam nějakou krev, děkoval Bohu, že měl dlouhé kalhoty. Neodnesla to jen jeho kolena, ale také levý loket, kterým se snažil ubrzdit svůj pád. Seděl ve trávě, zuby držel jeden konec a druhou rukou utahoval druhý konec kravaty kolem krvácející rány na sedřeném lokti. Jakmile si byl jistý, že je to takhle v pořádku, zkontroloval kolo. Nebylo zrovna v nejlepším stavu, nejen že klasicky píchnul, ale zrušil přední brzdu, blatník a vypadnul mu řetěz, který nemohl nějakým záhadným způsobem nasadit zpátky. Nedalo se nic dělat, musel po svých.

V dálce se rýsoval dům Mutouvých. Všude byl klid, jen ptáci z blízkého lesa občas zazpívali. Našlápnul na šlapku a svezl se z mírného kopečku, ale nemusel pořád jen po svých. Zastavil se kousek od zahrady, na záhonech rostla zelenina a kousek opodál stály ovocné stromky, na kterých dozrávalo ovoce. U plotu v plastovém kelímku seděl žluťásek a sosal zbytek vody, který ve stínu nestihlo sluníčko odpařit. Vypadalo to, že u Mutouvých nikdo není doma, ale nebyla to pravda. Ve dveřích se objevil známý obličej, byl to pan Mutou.

„Ale, Koide, zdravím tě, co se ti, pro Boha stalo?“ Zajímal se, když si ho pořádně prohlédnul. Ani nečekal na odpověď a už volal do dveří, že má Tohru návštěvu.

„Oi, Tohru, zvedej se!“ zahřmělo domem a mladý blonďák byl vmžiku dole. Chvíli mu otec zavazel ve výhledu, a když konečně spatřil omláceného Natsuna,sebral kolo, postavil ho o stěnu a pak vtáhnul Natsuna do domu.

„Jdu do města, nepotřebujete něco?“ ozvalo se ještě ode dveří, a když nikdo neodpověděl, cvakla klika a pan Mutou byl pryč. Tohru zatím dovedl Natsuna do koupelny, posadil ho na prádelní koš a namočil ručník.

„Co jsi dělal, Natsuno? Většinou přijdeš, když píchneš, ale nikdy ses při tom nevysekal.“ Smál se Tohru, povolil uzel na zakrvácené kravatě a hned poté se jal ránu ošetřit ajatinem.

„Neříkej mi jménem.“ Natsuno nejprve ucuknul, pak se ale smířil s palčivou bolestí a nechal si ránu pořádně vyčistit. Stejně to byla jeho blbost, kdyby nedělal, co neměl, nemuselo by se to stát.

Tohru klečel vedle něj, šetrně vatovým polštářkem čistil ránu. Nebyla hluboká, ale byla dost do široka a pro tolik krvácela. Tohru po očku sledoval Natsunovy reakce, ale po prvním záškubu se ani nehnul. Díval se do zrcadla naproti a mokrým rohem ručníku si myl obličej. Tohru se pro sebe usmíval, Natsuno teď vypadal tak zranitelně, pomláceně a smutně. Vlastně mu jeho obličej přišel smutnější než kdy jindy, ale možná to bylo těmi šrámy a hlínou, kterou měl všude.

„Hotovo!“ Oznámil, když kompletně ošetřenou ránu zalepil a pro jistotu obvázal.

„Teď se svlékni.“ Poručil, až se Natsuno zarazil.

„Cože?“ Zamračil se.

„Sundej si košili a kalhoty, máš to úplně špinavé.“ Vysvětloval, když uviděl, jak se na to Natsuno zatvářil. Ten se zamyslel, přeci jen jeho pád nebyl nejšikovnější a oblečení to zasáhlo také.

„Odmítám, tohle už zvládnu sám.“ Odložil ručník na okraj umyvadla, založil ruce a naznačil, aby Tohru odešel. Ten se jen usmíval, Natsuno byl vždycky takový. Nerad se na někoho vázal nebo někoho žádal o pomoc. Aby ho zbytečně nerozčiloval, byť ho škádlil rád, opustil tedy koupelnu a zavřel za sebou dveře. Vrátil se ještě s náhradním oblečením, a když uviděl stát Natsuna zády k němu jen v trenýrkách, rychle se vzdálil z místnost a ještě chvíli stál opřený o futra. Pak ho napadlo jít se podívat na jeho bicykl.

„Parádně jsi ho zřídil,“ mumlal si spíše pro sebe, když uviděl tu zkázu. Nakonec si promnul dlaně, vytáhnul nějaké starší náhradní díly a nářadí a pustil se do práce.

„S tím si nelam hlavu.“ Ozvalo se po pár minutách za jeho zády. Natsuno tam stál s rozepnutou košilí a ručníkem si sušil mokrou hlavu, dívaje se někam do dálky. Začínaly se stahovat šedivé mraky, modrá obloha pomalinku mizela, letní bouřka se blížila. Už bylo potřeba nějaké té kapky, vzduch byl těžký, dusivý, veškerý hmyz bláznil a hejna ptáků je nestíhala lovit.

„Natsuno, kdy si dáš konečně říct?“ Povzdechl si Tohru, vzal nářadí ze svého kola a přidělal ho mladšímu chlapci pod sedačku. Natsuno ho nejspíš vůbec neposlouchal, protože když se na něj Tohru otočil, už tam nebyl. Stál naproti v kuchyni a točil si do sklenice studenou vodu. Lehnul si na podlahu a díval se na strop, kde byla pověšená zvonkohra. Vítr se pomaličku zvedal, bral sebou nejen prach z cest, ale také čerstvý vánek.

„Tady,“ skláněl se nad ním Natsuno se skleničkou. Byla ještě celá mokrá a kapka z ní ukápla Tohru na tvář. Než si jí stačil otřít, Natsuno byl pohotovější a hřbetem ruky jí setřel dolů. Blonďák překvapeně zamrkal. Třeba se Natsuno při tom pádu bouchnul do hlavy, jinak by se nad ním takhle nenakláněl a už vůbec by mi nestíral kapičku vody z tváře.

„Děkuju,“ zamumlal po chvilce, nadzvednul se na lokty, a aniž by si od něj skleničku vzal, Natsuno mu jí ochotně naklonil, aby se mohl napít. Jen tak se dívali ven, načež Natsuno postavil skleničku vedle něj a odešel k němu do pokoje. Tohru si ještě párkrát loknul a odebral se také po schodech nahoru. Yuuki ležel rozvalený v jeho posteli, zase. Pokaždé, když k němu přišel, skončil u něj v posteli. Nevadilo mu to, posadil se k televizi a zapnul nejnovější hry, co si nedávno koupil.

Zatáhlo se, vítr lomcoval s okenicemi, byl slyšet zvuk dopadajících kapek. Déšť i vítr pomalu sílil, ochladilo se a studený vítr, který se táhnul po zemi, donutil Tohru se zvednout a dojít zkontrolovat, jestli je vše v domě dobře zajištěno. Vyšel ven, uklidil Natsunovo kolo a cestou zpátky zase sebou zamknul. Pořádně pozavíral okna, a když usoudil, že je vše v pořádku, vrátil se do pokoje. Náhle však světla zablikala a zhasla. Nějakou dobu trvalo, než si jeho oči zvykly na tmu, a když na chodbu skrze okno pronikl první blesk, rozhodl se urychleně dojít zpět a povytahovat elektroniku, která byla stále ještě zapnutá, ze zásuvek. Vešel a první jeho pohled padl na Natsuna. Spal, ani se nehnul.

„Šťastlivec.“ Nyní mu přišlo trochu líto, že mu Natsuno zabral postel. Mávnul nad tím rukou, vypnul playstation, televizi, prodlužovačku vytáhnul ze zásuvky a pak si kleknul k okraji postele. Další blesk zřetelně vykreslil Yuukiho klidný spící obličej. Vzal deku, co měl složenou Natsuno u nohou a přikryl ho s ní do pasu. Sám si pak sednul na zem a hlavu si složil na matraci kousek od fialovovláska.

„Natsuno, Natsuno~“ studená ruka ho držela za rameno a lehce s ním třásla. Pomalu otevřel oči, jediné světlo v místnosti byla lampa na psacím stole, které stínil Tohru.

„Vstávej, šípková Růženko.“ Smál se Tohru, co klečel u postele.

„Kolik je?“ Byla jeho první slova. Hodiny u stolu byly daleko, neviděl na ně, i když si rychle přivyknul šeru, které panovalo.

„Něco málo po osmé, jídlo máš na stole.“ Informoval ho, odhrnul mu vlasy z obličeje a odešel. Natsuno se neochotně zvedl a posadil se k večeři. Najednou mu to došlo. Sedí tu v Tohruově oblečení, spal v jeho posteli a teď se chystá jíst jídlo, se kterým si někdo z rodiny Mutou dal práci. Váhavě vzal do pusy první sousto. Proč by ale měl mít teď výčitky, když takhle to chodilo pokaždé, když k nim přišel? Nikdo si zatím na nic nestěžoval, tak by se tím nemusel trápit. Přeci jen byl Tohru jeho nejlepší přítel a často ho sám zval, ať přijde.

„Chutnalo?“ Byla to Aoi, Tohruova mladší sestřička. Stála za ním ještě ve školní uniformě a usmívala se jako sluníčko.

„Děkuju.“ Odpověděl prostě. Minula se s Tohru, který Natsunovi nesl nějaké tepláky na spaní.

„Co dělá loket?“ Zajímal se, zatím co vytahoval záložní futon a rovnal ho kousek od postele. Deku rozložil tak, aby pod ní mohl člověk rovnou vklouznout a spát.

„Bude v pohodě,“ odpověděl, když ho pořádně prohmátnul a ke svému překvapení zjistil, že už ani tolik nebolí. Opatrně z něj sundal obinadlo a nakouknul pod náplast. Viděl toho málo, díky tmě.

„Ukaž.“ Vzal ho Tohru za paži a pootočil ho na židli tak, aby na to určité místo alespoň trochu svítila lampa. Rána byla celá od krve, ale nevypadala, že by ještě krvácela, spíš už zasychala ve strup. Zpátky mu ji pak pro jistotu obvázal.

„Za pár dní to budeš mít dobrý. Teď si pojď lehnout.“ Pokynul směrem k lůžku. Neukazoval však na futon, ale přímo na postel. Většinou to bylo tak, že Natsuno přišel, usnul na posteli a večer pak spal na futonu.

„Je to tak v pohodě?“ Zvednul k němu oči. Tohru se pousmál a kývnul. Chtěl, aby se Natsuno z toho odpoledního incidentu pořádně vyspal, takže byl ochotný mu pro dnešní večer přenechat měkkou postel. Ne že by futon nebyl pohodlný, ale v tomhle stavu bylo lepší, aby Natsuno tvrdě usnul a náležitě si odpočinul.

„Děkuju.“ Zašeptal. Třebaže to šeptl hodně potichu, Tohru ho slyšel perfektně. Udělalo mu to radost, malou, ale měl jí. Ještě se díval, jak Natsuno si natahuje tepláky, ulehává a když byl pod peřinou, zahasnul plamínek v petrolejce a sám si lehnul.

Ráno bylo všechno vlahé, slunce ještě nemělo takovou sílu a vzduch se teprve pomalu ohříval. Tohru se probudil jako první a první jeho zájem byl Natsuno. Ležel na boku k němu čelem a hlasitě oddychoval. Všechno vypadalo v pořádku, dokud si nevšiml, že rána na lokti opět začala krvácet. Asi sebou Natsuno večer moc házel a dopadlo to takhle. Co neopatrněji se opřel kolenem o kraj postele a natáhnul se k oknu, aby do pokoje pustil trochu svěžího vzduchu. Jakmile se ale trochu víc nahnul, Natsuno se náhle pohnul, podkopnul mu koleno a Tohru se v té chvíli svezl k němu do postele.

„Taky ti přeji hezké ráno.“ Ozvalo se odněkud zpod peřiny trochu podrážděným tónem, jaký má člověk ráno, když ho někdo nedobrovolně probudí. Tohru se zvednul a lehnul si vedle Natsuna.

„Tak mě tak napadlo,“ začal, „co kdybychom si příští týden udělali hanabi taikai?“

Natsuno se vyhrabal z peřiny a prohlídnul si zakrvácený loket. Ranní vánek mu foukal do obličeje a všechno se náhle zdálo být tak krásné, jako nikdy. Žádná Megumi,prázdniny, léto a jen oni dva…