Díl II. – Den 28., sobota

Natsuno si rozespale podepíral hlavu, před očima mu létala světélka všemožných barev a velikostí. Tohru seděl vedle něj, v jedné ruce si pohrával se zapalovačem a druhou rukou byl opřený o zem. Vzduch byl nasáklý kovovým zápachem střelných látek a všude poletoval jemný popílek…

Venku cosi zašramotilo, větvičky zašustily a pak praskly, což Natsuna rychle vrátilo nohama na zem. Nemusel se ani rozhlížet, aby zjistil, kdo to byl, dost dobře to věděl. Obzvlášť dnes jí ale nechtěl věnovat ani myšlenku. Otráveně se zvednul ze židle, hlasitě zabouchnul okenici a posadil se na postel.  Poslední týden strávil přemýšlením nad nenadálým návrhem udělat si vlastní hanabi taikai. Než se stačil pořádně rozmyslet, byl den konání, sobota. Stejně nebylo moc nad čím se rozmýšlet, Tohrův návrh byl vlastně řečnická otázka – nepotřeboval na ní odpověď, protože s ním předem počítal. Celý týden básnil, jak si vezmou deky, posadí se na verandu, postupně budou odpalovat rachejtle a společně se budou dívat… Jen si nebyl jistý, jestli to malé slůvko společně náhodou nezahrnovalo i zbytek jeho rodiny. Cítil se tak trochu podvedený. Špatně si to připouštěl, ale docela se těšil, že to pro jednou nebude rodinná seance, jaké zažíval, ještě když bydlel ve městě. Když se nad tím zamyslel, vlastně nezažil pořádný ohňostroj. Neměl žádné kamarády, se kterými by chodil ven, takže festivaly a oslavy trávil s rodiči. Většinou se na takových akcích ukázal jen na pár minut, a jakmile si byl jistý, že ho nikdo nepostrádá, vypařil se.

S Tohru bylo ale všechno úplně jinak. Natsuno ho podcenil, myslel si, že je to jen obyčejný venkovský balík, ale spletl se a když ho nechal, aby mu opravil kolo, nachytal sám sebe. Z kluka, co rozdával úsměvy na všechny strany, se vyklubal velice empatický člověk, který na první pohled odhadnul, v jaké situaci se Natsuno nachází. Proto ho nenechal ani na chvíli vydechnout, zapojoval ho do všemožných akcí a nikdy nikam nechodil sám, vždycky ho poprosil, aby to s ním zařídil. Ten kluk byl jako sluníčko, neustále se usmíval a nikdy se na něj nedokázal dlouho zlobit, jestli se dokázal vůbec zlobit. Možná proto ho Masao tak nesnášel, při každém jejich setkání ho potkal spolu s Tohru. Nebo to prostě bylo tím, že ta bláznivá růžovovlasá holka špehovala Natsuna a ne jeho.

Začala ho ze všech těch věcí pobolívat hlava. Bylo tolik lidí, kteří si o něm mysleli, že je vlk samotář a podivín, že si to ani nezasloužil. Měl pouze svojí tvrdou hlavu, to bylo vše.

Na obloze se objevily husté bílé mraky, honily se kolem dokola, až byly postupně tmavší a tmavší. Vánek byl studenější a o něco silnější, než před chvílí. Vypadalo to, že se každou chvilkou rozprší. Natsuno stál v koupelně a sušil si mokré vlasy. Zbývala mu spousta času, kterou potřeboval nějak zabít. Díval se na svůj studený odraz v zrcadle, o které se následně opřel oběma rukama. Kapičky z mokrých vlasů pomalu odkapávaly do umyvadla, nad kterým se skláněl.

„Natsuno!“ Málem ho trefilo, když do koupelny vtrhnul bez jakéhokoliv ohlášení, jeho otec. Měl na sobě tričko ušmudlané od klihu a starou koženou zástěru s nářadím. Hned bylo jasné, že ve spěchu opustil dílnu. Ležérně spustil ruce ze zrcadla, přehodil si ručník pořádně přes hlavu, aby v tom průvanu ještě něco nechytil a obléknul si tričko.

„Děje se něco?“ Pocuchal vlasy ručníkem, a jakmile si byl jistý, že to stačí, ještě je učesal.

„Volal Tohru, zněl dost zoufale, říkal, že potřebuje tvojí pomoc!“ Začal nervózně. V ruce držel telefon, ale nevypadlo to, že by na druhé straně ještě někdo byl. To, že zavolal jeho, znamenalo, že s ním nikdo jiný doma nebyl. Potěšilo ho to, ale zároveň měl takový dost zvláštní pocit.

„Co ten mamlas zase vyvádí?“ Vyběhl svižně z koupelny, skoro porazil otce, seběhl schody a zastavil se v předsíni. Došlo mu, že má ještě mokré vlasy. Mávnul nad tím rukou, uschnou mu po cestě. Vlítnul do bot, u kterých byl teď rád, že si nerozvazuje tkaničky, hodil na sebe bundu a doběhl pro kolo. Vyběhnul s ním před dům a ještě naposledy zkontroloval, jestli má pořádně nafouknuté pneumatiky. Poté co se ujistil, že je vše v pořádku, šlápnul do pedálů. Nářadí pod sedačkou rachtalo v rytmu kamínků na vozovce, pedály jeho tempu skoro nestačily. V jednu chvíli je nemohl chytit, točily se jako splašené. Zatracené staré kolo!

Začínal se před ním rozprostírat les, což znamenalo zpomalit, jelikož cesta tam byla o něco nebezpečnější. Jemu to ale bylo jedno, naopak ještě přidal. Kořeny a nějaké spadané větve mu cestu vůbec neusnadňovaly. Během týdne hodně foukal vítr, což Natsuno pocítil na vlastní kůži, znovu se mu totiž pod kola připletl kámen a mokrá hlína mu klouzala pod koly. Měl co dělat, aby ustál pád, který mohl skončit mnohem hůř, než ten předešlý.  Nakonec to odnesla pouze odřená ruka. Jak se snažil udržet rovnováhu, první věc po ruce byl starý strom, se spoustou ulámaných větví a právě jednu z nich šikovně trefil dlaní. Bolest ale nedbal, vyřítil se z lesa jako šílenec. Trochu si oddechnul až na mírném kopečku, který bez šlapání sjel až z domu Mutou. Seskočil z kola a celý udýchaný dorazit ke vchodovým dveřím. Ještě před nimi nějakou dobu stál, aby popadl dech, hřbetem ruky si otíral čelo, když si všiml poraněné dlaně.

„Natsuno~“ Ozvalo se tiše. Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevila tmavá silueta, jejíž hlas patřil Tohruovi. Natsuno se náhle napřímil, zhluboka se nadechnul a vrazil do dveří.

„Co se stalo?!“ Vyhrknul, nečekaně se však zarazil. Tohru před ním stál v modrých montérkách od oleje. Všechno se zdálo být fajn, nikde neviděl žádnou krev, hlubokou ránu nebo dokonce popáleninu.

„Co se stalo?“ Opakoval a pořádně se zamračil, začalo mu pozvolna docházet, co se asi tak mohlo stát. Vystřelil si z něj, to se stalo!

„Hlavně se nezlob, Natsuno. Já jsem tvému tátovi říkal, ať nevyšiluje, ale zněl dost… vyděšeně.“ Zasmál se nervózně, ruce strčil do kapes i s klíčem od vazelíny a začal se nervózně pohupovat. A je to tady, Natsuno to tušil, tušil, že je to nějaká jeho habaďúra a otec mu na to samozřejmě zase skočil. Ovšem jindy by ho ani nenapadlo řítit se jako šílený. Vlastně se docela i bál, že se mu doopravdy něco stalo, že se někde kroutí bolestí… Nechtěl na to ani pomyslet, avšak najednou ho napadaly ty nejhorší scénáře, a byť se snažil sebevíc, nemohl na to přestat myslet.

„Natsuno?“ Oslovil ho po chvilce. Vypadalo to, že je duchem úplně jinde. Díval se do země, ve tváři měl dost zoufalý výraz a silně zatínal pěsti. Tohru měl sice strach se pohnout, Natsuno vypadal, že by mu mohla každou chvílí vyletět ruka, ale nakonec to risknul. Přistoupil k němu o kousek blíž, vzal ho za ruce a zkoumavě si prohlídnul jeho výraz v obličeji. Zdál se mu zoufalý, teď mu přišlo líto, že k nim zavolal zrovna ve chvíli, kdy chytal padající součástky, to proto zněl v telefonu tak, jak to pochopil jeho otec. Prsty mu přejel po kloubech ruky a pak je vzal znovu do dlaní. Sevření pěstí pomalu povolovalo, až povolilo úplně. Natsuno udělal krok k němu a opřel si hlavu o jeho rameno. I přes ten všechen olej a vazelínu stále cítil jeho vůni. Naprosto zapomněl, jak se zlobil a na mysl se mu vkradla myšlenka, co mu ta vůně připomíná. Jenže než na to stačil přijít, Tohru promluvil, aby prolomil to hrobové ticho.

„Natsuno pojď, něco ti ukážu.“ Hlesnul a otočil se ke dveřím do zahrady. Stále ho pevně držel za ruku, Natsuno vnímal, jak byla horká, drsná a hlavě umazaná, stejně jako zbytek Tohruova pracovního oblečení. Táhnul ho za sebou, až došli na terasu, kde Tohru ukázal směrem na zem. To, na co se Natsuno díval, bylo pár slabších kovových trubek zapuštěných v hlíně.

„A?“ Nechápal. To mu málem vykloubil rameno kvůli tomuhle, troše kovu?

„Jaké, a’?“ optal se zklamaně. „Dělal jsem se s tím docela dlouho. Svařil jsem je proto, abychom nemuseli rachejtle držet v ruce. Když o kousek prodloužím zápalnou šňůru, tak pak stačí, abych se jen naklonil a je to!“ vysvětloval mu, aniž by si všiml, že ho Natsuno vlastně vůbec neposlouchá. Zkoumavě si prohlížel svařené spoje a pomalu mu začalo docházet, že se takhle snažil kvůli němu, kvůli tomu, aby si udělali hezký večer. Myslel na něj… Na ně na oba.

„Máme ještě spoustu času, než se pořádně setmí… Udělám večeři a pak si můžeme něco zahrát.“ přemýšlel dál nahlas. Rojilo se mu v hlavě tolik nápadů, co by mohli společně dělat, až mu to na obličeji nevědomky vykouzlilo úsměv. Vždycky s ním chtěl zkusit třeba vařit nebo se společně učit, jenže Natsuno mu nepřipadal jako typ člověka, který by na tohle byl stavěný. Občas ho to trošku mrzelo.

„Dobře.“ Potvrdil Natsuno. Vypadalo to, že chtěl ještě něco říct, ale z pootevřených úst už nevyšla žádná slova. Sklopil hlavu a vrátil se do předsíně, aby se zul a sundal si bundu. Znovu si vzpomněl na odřeninu na ruce. Odebral se proto do koupelny, která však byla obsazena Tohru. Rozhodl se zaklepat, když se Tohru rozhodne, že tam bude déle, půjde si jí umýt do kuchyně.

„Moment, už budu~“ hlásil tlumený blonďáčkův hlas. Natsuno se těžkopádně opřel zády o protější stěnu a sledoval dveře, dokud se neotevřely. Ozvalo se zašramocení, zvuk padajících věcí a pak bylo moment ticho. Když se dveře prudce otevřely, Natsuno sebou mírně škubnul, nejen ze šoku rychlého pohybu, ale taky tak trochu kvůli Tohruově obnaženému tělu. Zastavil se ve dveřích, rukou ještě rychle rovnal věci na poličce a ve druhé držel ručník, kterým si utíral obličej. Kapičky vody mu z obličeje stékaly na krk a dál kapaly na obnaženou hruď, až se vpily do látky černých kalhot. Natsuno předstíral, že se dívá na podlahu, ale přitom svůj pohled stále zvedal nahoru, aby viděl na opálené tělo mladíka před ním.

„Tak můžeš.“ Usmál se na něj, když spatřil, jak rozpačitě těká očima. Přeci jen se mu to povedlo, dneska už podruhé, vyvolat v něm nějaké emoce. Natsuno naopak nechápal, čím se nechal tak vyvést z míry. Není to přeci poprvé, co vidí Tohru napůl svlečeného. Stále se dívajíc někam pryč, protlačil se kolem Tohru a dělajíc, že se nic neděje, postavil se k umyvadlu a otočil kohoutkem s teplou vodou. Tohru stál ještě chvíli opřený o futra a sušil si obličej, po očku Natsuna sledoval a Natsuno to samozřejmě dost dobře věděl. Panovala mezi nimi dost zvláštní atmosféra. Natsuno chtěl Tohru okřiknout, ať si jde po svých, ale neměl k tomu vlastně žádný důvod, blonďák byl u sebe doma a navíc si jen sušil tvář, kterou si myl, protože jí měl zamazanou od šmíru. Tohru měl velké nutkání Natsunovi poraněné místo ošetřit, ale raději se mlčky díval na jeho rozpaky, které se snažil tak urputně skrýt.

„Kdyby něco, budu v kuchyni.“ Mrknul na něj, pověsil ručník zpátky na věšáček a odešel. Jakmile zmizel za rohem, Natsuno přestal mýt zranění, položil mýdlo na mřížku a jen sledoval, jak se voda mísí s trochou té krve a teče pryč. Myšlenky mu plavaly stejně jako voda, ať se snažil sebevíc, nedokázal je chytit a pořádně je uspořádat. Stál tam dlouho, po dlouhých patnácti minutách mu došlo, že by nemusel tak plýtvat vodou, naposledy si namydlil dlaň, pořádně ji opláchnul a zavřel kohoutek, jak jen to šlo. Osušil si ruku v tom samém ručníku, a potom co zjistil, že už nekrvácí, vzpomněl si ještě na své vlasy. Prohlížel se v zrcadle, nevypadalo to nejhůř, vlastně usušené větrem vypadalo jako vždycky. Z koupelny se rozhodl jít rovnou do Tohruova pokoje. Cestou ke schodům mu to stejně nedalo a musel do kuchyně alespoň nakouknout. Tohru stál u linky, krájel zeleninu, na plotně se vařila rýže. Na moment měl chuť jít mu pomoct, ale přemohl se a odebral se nahoru, s žuchnutím dopadl na postel a pod tíhou úvah usnul.

   Všude byla tma, sluníčko už zapadlo za kopec, poslední cvrčci dohrávali svou píseň a v místnosti byl cítit chladný vánek z pootevřeného okna. Nevzpomínal si, že by bylo otevřené, musel to být Tohru, kdo ho otevřel. Znaveně se posadil, mžouravě se díval do tmy pokoje a nechával oči, aby si zvykly a on se mohl zvednout a sejít dolů. Našlapoval pomalu, až se dostal ke dveřím kuchyně. Nikdo tam nebyl, jen malá bludička svítila v rohu. Vydal se podél světýlek v chodbě k terase. Tohru seděl opřený o zeď a díval se na nebe. Vedle něj bláznil telefon zapnutý na tichý režim. Sotvaže přišel blíž, zjistil, že Tohru spí. Zase mu zabral postel a on vyčerpáním určitě zabral na prvním místě, které našel.

„Neboj, nespím.“ Otevřel náhle oči. Natsuno na to nic neřekl, posadil se kousek od něj a zadíval se na hvězdnou oblohu. Nikde nebyl ani mráček, hvězdy se na černi krásně třpytily. Tohru se zčistajasna zvednul a kamsi odběhnul. Za chvíli se vrátil s taškou, jejíž obsah vysypal ven, vybral ty nejdelší, provizorně si nazul boty tak, že je na patách sešlápnul a rachejtle umístil do udělátek, které vytvořil speciálně pro tuhle příležitost. Zápalné šňůry byly dostatečně dlouhé, takže nebyla potřeba je ještě prodlužovat. Už-už se chtěl posadit zpátky na místo.

„Málem bych zapomněl!“ Vyletěl jako by si sedal na jehly, vzal telefon a aniž by se na něj podíval, odnesl ho pryč. Zato přinesl talíř plný onigiri*. Postavil ho na druhou stranu vedle Natsuna a sám se posadil po jeho pravici. Vytáhnul z kapsy zapalovač, škrtnul a na chvíli v plameni podržel jednu, pak druhou a nakonec i třetí šňůru.  Každá se zasyčením chytla a žhavý kroužek se po ní sunul až k rachejtli. Prásk! První salva barevných a jiskřících světel se rozlétla na všechny strany, dost vysoko na to, aby je žár neporanil, ale zároveň dost nízko, aby na tu krásu viděli. Natsuno nahmatal talíř se suši a ukousnul z jednoho trojúhelníčku menší sousto. Bum! Další barvy, které měly zase úplně jiný tvar, než ty předešlé. Tyhle se rozprskly do bambule, kdežto ty předtím měly tvar fialovomodré a červenožluté fontány. Ve vzduchu začínal být cítit jemný prach a tak Natsuno odsunul talíř za sebe, aby se do něj neprášilo. Z tureckého sedu si natáhnul nohy přes okraj terasy, spustil je dolu a chvíli s nimi bimbal ze strany na stranu. Toho využil Tohru. Pošoupnul se kousek dál a hlavu si položil k němu do klína. Natsuno nijak neprotestoval, zrak stále upínal nahoru, jen občas na něj nadrobil trochu rýže, z čehož měl Tohru docela srandu. Tu a tam se nadzvednul, aby lépe viděl na zapalovanou šňůru a pak si zase lehnul. Natsuno sáhnul za sebe do talíře a do pusy mu vecpal jedno onigiri, načež ho Tohru snědl na několik polknutí, jelikož potřeboval volnou pusu.

„Děkuju, Natsuno.“ V jeho hlase byla slyšet spokojenost a pousmání. Natsuno jen kývnul a třebaže se mu zdálo, že jejich oční kontakt trvá více než dlouho, nepřerušil ho. Překvapivě.

*rýže ve tvaru trojúhelníku či koule, částečně obalené v sušené řase nori