Díl III. – Tohrův den 29., neděle

Sluníčko intenzívně svítilo, i ve stínu bylo neobvyklé horko, paprsky rozpalovaly všechno, co se jim postavilo do cesty. Tohru stál schovaný v teplém stínu pod jabloní, stíral si pot z čela a zoufal si. Zdál se být příliš hic na to sekat trávu, zvlášť když jí musel kosit ručně, jelikož sekačka byla ještě stále mimo provoz. Sice začal brzy ráno, ale práce se takhle zdála být nekonečná a součástky, které potřeboval, slibovali na skladě až příští týden. Byly chvíle, kdy tak trochu litoval, že bydlí na vesnici. Některé rozdělané práce se kvůli tomu dost protahovaly. Občas se naskytla možnost, že mu nějaké věci přivezl otec z města, ale to se stávalo málo kdy. Jeho otec byl zaměstnaný člověk a mimo se většinou jezdilo jen na velký nákup, nebo když potřebovali něco na Ozakiho klinice. Jinak vlastně nebyl důvod, proč ves opouštět. Do místního a jediného obchodu přiváželi zboží každý den ráno, vyjma víkendu, a dopisy s balíky vozila nejbližší pošta pravidelně v pondělí a pátek.

Vítr přihnal bílé protrhané beránky, loudali se po obloze a sem tam vrhli nějaký ten stín. Stále to bylo lepší, než drátem do oka a Tohru se tak mohl alespoň na chvilinku vrátit k práci. Posečená tráva, co lehla tíhou k zemi, se rychle začala pařit horkem a voněla o to víc. Z počátku to bylo příjemné, ale později se z toho začala motat hlava a člověk se musel častěji zastavovat, aby se pořádně narovnal a nadechnul čerstvého vzduchu, který občas přivál vítr. Tohru si popotáhnul rukavice a pokračoval v činnosti. Nápřah a sek! Další stébla se ohnula k zemi a zůstala ležet. Mraky se najednou posunuly více na východ a sluníčko začalo zase pražit. Blonďáček se snažil pospíchat, aby bez pokrývky hlavy nedostal úžeh, a tak za hodinku s menšími přestávkami byla práce z poloviny hotová. Teď bylo potřeba trávu shrabat, naložit ji na kolečko a odvézt na kompost. Dal se zase do práce. Hráběmi pečlivě shrabal všechnu trávu na okraj trávníku a vidlemi ji pak svižně naházel do kolce.  Bylo hotovo. Teď už se jen těšil, až si dá studenou sprchu a znovu se natáhne pohodlně k hrám, které našel při nedávném úklidu. Zmoženě vyšlápnul schody a pomalu došel do koupelny. Ještě se podíval za sebe, jestli nenatahal nějaký nepořádek do domu, a když si byl jistý, že z něj nic nespadalo, zašoupnul za sebou dveře. Co z něj však spadlo velice rychle, bylo propocené a umazané oblečení. Naházel ho všechno na hromádku k prádelnímu koši a celý natěšený se jal štelovat vodu. Nejprve byla příliš vařící, poté tekla úplně studená. Až když byl proud příjemně vlažný, vlezl pod něj. Ihned ho doslova zalil pocit blaženosti, jen stál a díval se, jak se voda z kapek opět spojuje v proud a odtéká odpadem pryč. Po paměti se natáhnul pro mýdlo a kartáč, pod sprchou je namočil a začal se mydlit. Nakonec se pořádně vydrbal kartáčem a na vlasy nanesl šampon dvakrát, poněvadž se mu zdálo, že je má stále ještě špinavé. Pořádně ze sebe spláchnul veškeré mydlinky, a potom co na vlastní kůži pocítil, že víc čistý už být nemůže, zavřel kohoutky a ještě nějakou chvilku tam jen tak stál. Znovu si vzpomněl, jak ráno odešel Natsuno jaksi ve spěchu. Nechápal to, pořád mu vrtalo hlavou, co asi mohl zorat. Vždyť se večer skvěle bavili nebo to byl jen jeho dojem? Třeba když usnul tak chrápal a Natsuno se kvůli němu nevyspal… Kdepak, to byla hloupost, kvůli něčemu takovému by se Natsuno nenaštval. Ostatně to byla škoda, chtěl mu ráno udělat romantickou snídani až do postele, když už ho nechával spát u sebe.

Po zádech mu přeběhl chladný vánek, kapičky na nahém těle ho zastudily a naběhla mu husí kůže. Svižně přes sebe přetáhnul ručník, jemně se osušil a pak si ho omotal kolem pasu. Miloval ten pocit, kdy takhle svěží vylezl z vany. Nabíjelo ho to novou energií. Letmo si usušil hlavu, jen aby se neřeklo, si vlasy učísnul všemi možnými směry, a fofrem dosušil zbytek těla. Navléknul na sebe kraťasy a bosky přešel chodbu k sobě do pokoje, kde poposunul okenici, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. Od rána tu nikdo nebyl a jak bylo v místnosti zabedněno, vzduch se ohřál a ztěžknul, takže se v něm špatně dýchalo. Než se prostor vyvětral, vytáhnul playstation ze skříňky, co byla pod televizí a natáhnul ho až k posteli, aby se o ni mohl potom opřít a nemusel se hrbit kousek od obrazovky. Z poličky vyndal ještě ovladač a obal s CD. Některé kabely už byly zapojené, zapnul přístroj do zásuvky, ovladač do první zdířky, vybral jedno cédéčko, které opatrně utřel do kraťasů a teprve potom ho vložil do mechaniky. Už zbývalo jen zapnout televizi a mohl se do toho dát. Na ovladači našteloval příslušný kanál, okno kousek přivřel, aby do místnosti nevlétla nějaká havěť, pohodlně se opřel o rám postele a mohl hrát. Hra se pozvolna načítala a Tohru se zatím vrátil k předchozím úvahám.

Blonďáček si moc dobře nevzpomínal, v kolik hodin šli vlastně spát. Poprvé se probudil s hlavou stále položenou u Natsuna. Ten se stále díval na hvězdy, poslední rachejtle vyprskali ještě než Tohru zavřel oko. Věděl, že jak si lehne, tak usne, protože byl o prázdninách vždycky hodně zaúkolovaný, ale v momentě, kdy na něj Natsuno nadrobil rýži, už se od něj nechtěl ani hnout. Pozoroval, jak se jiskřičky odrážely Natsunovi v očích, měnily se a zase mizely a tak zabral. Vůbec netušil, jak dlouho byl mimo. Dost dobře si ale pamatoval, jak ho Natsuno vzbudil. Skláněl se nad ním a hřbetem ruky ho hladil po tváři. Všiml si, že ho nejspíše vzbudil, ale nepřestal. Prsty mu lehce odstrčil vlasy z obličeje.

„Pojď si lehnout,“ šeptal. Musel se usmívat, přišlo mu to na Natsuna příliš sladké. Fialovovlásek vypadal, že si to uvědomoval, ale bylo mu to jedno, a když se narovnal Tohru pochopil, že se má zvednout. Jakmile zdvihnul hlavu, Natsuno se zvolna postavil, vzal prázdný talíř od noční svačinky a odešel s ním do kuchyně, kde ho s klapnutím postavil do dřezu. Tohru si promnul krk, který mu za tu dobu co ležel u Natsuna, docela ztuhnul. Měl totiž strach, že kdyby se byl pohnul, buď by spadl, nebo by ho Natsuno shodil, protože by se hodně vrtěl, jelikož podlaha byla tvrdá. Párkrát mu v něm zakřupalo, otočil hlavu na jednu stranu, na druhou, a když si byl jistý, že už je to v pořádku, podíval se za sebe do kuchyně, jenže Natsuno už tam nebyl. Otočil se zpátky, protáhnul si nohy a také se zvednul. Pouklízel věci, které předtím potřebovali na ohňostroj, vyprskanou pyrotechniku naházel do předem připraveného kyblíčku s vodou a nechal ho stát venku na zemi. Pořádně za sebou zabouchnul dveře na verandu, aby se k nim náhodou nikdo nedostal, i když to bylo nepravděpodobné a loudavým krokem došel před dveře koupelny, aby zjistil, že se za nimi svítí. Natsuno byl rychlejší a tak přešel do pokoje, aby urovnal futon, který vytáhnul už ráno a pak na něj zapomněl. Zhasnul, otevřel okno, ztěžka dopadl na rozestlanou deku a koukal se ven. Nebe bylo vymetené, černé a leskly se na něm hvězdy. Bylo jich tolik, až to vyráželo dech. Proto miloval vesnici, proto miloval Sotobu. Vzduch a příroda tu byla tak čistá, v noci bylo vidět nespočet hvězd a všude byl klid.

„Budeš spát tady?“ Ze tmy se vynořila silueta chlapecké postavy, bílé tričko jakoby se samo pohybovalo ve tmě, jak nebyl zbytek těla vidět. Zastavila se uprostřed dveří, stála opřená o futra a čekala. Tohru to nepříjemně vytrhlo z myšlenek, pomalu usínal a docela se Natsuna leknul.

„Ah, můžeš si lehnout na postel.“ Pronesl ospale, nadzvednul se, aby se mohl přikrýt dekou, na které ležel a pohodlně si ustlal. Lehnul si tak, aby viděl ven, čímž zároveň viděl na Natsuna. Seděl na posteli, držel se za kolena a pozoroval tu krásu. Ať se Tohru snažil sebevíc, nemohl být už déle vzhůru, i když si moc přál, aby se na něj mohl ještě moment dívat…

Nemohl se na hru vůbec soustředit, každý důležitý boj prohrál nebo boural, do čeho neměl. Nedokázal se soustředit na panáčky na obrazovce, nebavilo ho to, myšlenkami byl stále u Natsuna. Mávl nad hrami rukou, všechno zase vypnul a odešel nejdříve do kuchyně. Zbylo tu ve dřezu pár talířů a hrníčků od snídaně, rozhodl se je tedy umýt. Při uklízení se dobře přemýšlelo, nepotřeboval se na to tolik soustředit, jako na hraní, kde musel plnit různé úkoly, na které potřeboval pořádně používat mozek. Mytí nádobí šlo skoro samo, vzal talíř, namočil ho, umyl ho houbičkou se saponátem a zase ho opláchnul, všechno dělal mechanicky. Ještě všechno umyté nádobí utřel, aby si nikdo nestěžoval, že na něm zaschnuly kapky vody, uklidil ho do kredence. Stál opřený o linku a vybavoval si, jak tu ráno vařil, Natsuno k němu přišel za zadu, bradou se opřel o jeho rameno a nakouknul mu přes něj. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že měl ruce lehce položené na jeho bocích. Proklínal svou neschopnost pamatovat si důležité detaily. Raději se přesunul do obýváku, ve snaze najít si nějakou práci. Rozhlédl se po něm, ale všude bylo uklizeno. Od včerejška v obýváku vlastně nebyl, nic tam nepotřeboval, takže tam zůstalo uklizeno. Skoro. Posadil se do křesla, načež si všimnul bílého trička přehozeného přes opěradlo na druhé straně gauče. Stoupnul si, prošel malými kroky kolem stolu a posadil se kousek od něj. Poznával ho, bylo jeho, ale vlastně jeho nebylo. Když u nich Natsuno spal, občas mu půjčoval tohle své obyčejné tričko, aby se měl do čeho převléct na spaní. Pravda byla, že si ho půjčil málo kdy, a i když ho Tohru přesvědčoval, že je to v pohodě, ochotně ho na sebe vzal jen párkrát. Opatrně ho vzal do ruky, jako by to byl poklad, roztáhl ho a pořádně s ním klepnul, aby se trošku srovnalo a on ho mohl poskládat. Jakmile s ním ale zaklepal, náhle ucítil Natsunovu vůni. Stačilo, aby se v něm jednou vyspal a vonělo úplně jako on.

„Sakra…“ Začínalo být těžké, se udržet. Už to nemohl dál vydržet, zabořil obličej do trička a pomalu co nejpomaleji se nadechoval. Nechápal, co s ním udělalo jedno tričko, momentálně nošené Natsunem. Ztrácel se ve vlastních myšlenkách, které znásilňovaly jeho nejlepšího přítele a zároveň někde hodně hluboko chtěly urovnat ten kus oblečení, co se tu ještě před chvílí jen tak válel. Tohru se s posledními kousky sebeovládání pokoušel uklidnit, ale nešlo to. Znovu si vybavil Natsunův obličej, když ho budil a teplo jeho těla, když za ním ráno stál. Bylo toho moc, potřeboval se těchhle úvah zbavit, uvolnit se. Prsty ruky se přes látku šortek nepatrně dotknul penisu. Přejel jimi nahoru a dolů, představil si Natsunovy ruce jak se ho dotýkají, vzrušovalo ho to, jenže zároveň si přišel strašně, dělat si dobře a myslet při tom na kamaráda. Nedalo se to ale zvládat, držel to v sobě příliš dlouho. Občas pochyboval, jestli to nebylo tím, že se viděli skoro každý den, ale nakonec pochopil, že na Natsuna myslí dvacet čtyři hodin denně, i když to dobře maskoval a kromě Masaa, který jenom tušil, nikdo jiný neměl ani zdání. Přál si, aby Natsuno cítil, co k němu cítí on a když ho večer a ráno takhle pokoušel, spadl do toho úplně.

Ruka mu zbloudila za gumu trenek a znovu se dotkla rostoucího vzrušení. Celou dlaní uchopil penis u kořene a přejel jí až nahoru. Pak změnil směr, sjel jí zase dolů, než pohyb úplně zautomatizoval. V druhé ruce stále držel Natsunovo tričko na spaní. Nechtěl ho použít, ale nemohl si pomoct, znovu nasál jeho vůni. Tělo mu sálalo teplem, tep se mu postupně zvyšoval, začínalo se mu obtížněji dýchat. Sevřel svůj úd pevněji a zároveň přidal na tempu. Pojednou pohyb zkrátil a podráždil také trochu špičku penisu. Netrvalo to dlouho, zašimralo mu v podbřišku, křečovitě stisknul tričko a napětí z něj konečně opadlo, zase si připadal volný. Zadýchaně se podíval na ruku od semene, hřbetem ji opřel o nohu, aby nic nezašpinil, zaklonil hlavu a se pokusil pořádně nabrat dech.

„Natsuno,“ kousnul se do rtu. Neměl tušení, co udělá příště, až se s Natsunem uvidí, pokud ho bude vůbec chtít vidět. Bude ho chtít vidět, ale ne hned zítra. Cítil se zahanben, nebude se mu moc podívat do očí. Sklesle se vypravil do koupelny, kde ze sebe smyl poslední známky jeho předchozího vzrušení. Nakonec se rozhodl dát to tričko do koše mezi špinavé prádlo na vyprání. Určitě by ho to svádělo. Vlastně se divil, že na to tričko nepřišel dřív. Dosel se do fáze, kdy mu představy jak s Natsunem společně vaří, tou si nebo hrají hry, prostě nestačily. Zoufale toužil se o Natsuna více starat, více se o něj zajímat, chtěl, aby byl co nejvíce s ním. Věděl, že nemá moc kamarádů, vlastně byl jeho jediný přítel, ale byla tu Megumi. Bůh ví, co všechno viděla, co všechno vyšmejdila za ty dny, co postávala Natsunovi před oknem. Měl ohledně toho zvláštní pocit, přiznával, že je tu někde další, kdo chce Natsuna pro sebe. Ale byl poměrně v klidu, dívky jako byly Megumi neměly u Natsuna žádnou šanci. Jenže i když to věděla, stále ho dál pozorovala a platonicky prohlubovala svůj vztah k Yuukimu. Takové platonické lásky většinou vedou k neštěstí, zamyslel se Tohru…