Díl V. – 30., pondělí

Mrkáním zaháněl únavu, která se na něj už nějakou tu chvíli kradla, ale on ještě jít spát nechtěl, prospal prakticky celý den, válel se v posteli od doby, co se vrátil od Tohru. Později litoval toho, že odešel tak narychlo, až do večera nic nedělal a nudil se tak, že ho nedokázalo nic zbavit. Nikdy by ale neřekl, že je nic nedělání tak vyčerpávající. Mžoural na display telefonu, velké číslice ohlašovaly pár minut po jedné hodině. Zaostřil pod časomíru, na jeho společnou fotku s Tohru, kterou měl nevědomky uloženou na kartě a prohlížením jejího obsahu jen tak z dlouhé chvíle na ní náhodou přišel. Byl to celkem starý snímek, Natsuno se tehdy ani fotit nechtěl, takže Tohru vedle něj vypadal jako sluníčko, celý jen zářil. Těžko říct, čím to bylo. Pravda, Tohru se takhle stupidně tvářil pořád, ale třeba to přeci jen mělo jiný důvod. Třeba to bylo kvůli němu? Jsem tak nevyspalý, že přemýšlím nad takovými blbostmi, projelo mu hlavou. Počkal, až se na hodinách přehoupla další minuta, zaklapnul telefon a zavřel oči. Byl to značně příjemný pocit, oči ho od zírání do mobilu začaly pálit a ani nadměrné mrkání mu moc nepomáhalo. Okno bylo pootevřené, nebe si občas zaplakalo a vánek, který ho ofukoval, byl svěží. Až tak, že když mu foukal na záda, začalo se mu chtít na záchod. Nesnášel takové okamžiky. Převalil se na druhý bok a pevně doufal, že ten pocit brzy zmizí.

Váhavě otevřel oči. Neměl tušení, kolik mohlo být hodin, od včerejšího večera bylo nebe posmutněle šedivé. Rukou zapátral kolem hlavy a pod polštářem, ale telefon nenašel. Podrážděně zafuněl, lehnul si na záda a rukama propátral prostor pod dekou. Nic. Nakonec se líně opřel o lokty, když v tom ho uviděl. Aniž by vstal, natáhnul se a sebral ho ze země. Nejspíš ho ve spánku nechtěně shodil.  Prohlédnul ho, nezdálo se, že by byl někde rozbitý, jen se nechtěl rozsvítit, ať dělal, co dělal. Sundal proto kryt ze zadní strany, poté baterii a zase ji vrátil zpátky. Na dlouhé stisknutí tlačítka už tentokrát slyšel, rozsvítil se, Natsuno zadal PIN kód a počkal, než vše naběhne, jak má. Hodiny se samy automaticky seštelovaly a nakonec ukázaly devět hodin a padesát tři minut. Byl nejvyšší čas vstát. Jakmile zavřel telefon, v tu ránu se ozvala melodie ohlašující zprávu. Znovu ho otevřel, zmačknutím prostředního tlačítka ještě stihl vyzvánění utnout v polovině.

Vstávej, Růženko. (a07;ーa07;)

„Tohru?“ povytáhnul obočí. Postupně se vymotal z deky, poupravil si trenky, stále se dívajíc do telefonu. Sjel úplně na konec SMS, kde si všiml něčeho, nad čím se musel pozastavit. Datum přijetí zprávy sedělo, bylo 30., čas ale neodpovídal přibližně o půl hodiny. Muselo to být tím, jak byl telefon vypnutý. Zpráva přišla kolem půl desáté, jenže telefon byl v limbu, nebylo jak zprávu doručit, proto se čas neshodoval.

Původně chtě jít do koupelny, pak se ale rozmyslel, ještě než vyšel z pokoje, telefon cestou položil na stůl a zamířil do kuchyně. Začínal totiž cítit, jak ho hlad tlačil v žaludku, skoro mu v něm kručelo, a proto se rozhodl nejdříve nasnídat a až poté se jít převléknout. Tohru holt musí počkat.

„Mohl jsem mu alespoň odepsat…‘‘ brblal si pro sebe, načež zatočil do kuchyně.

„To je v pohodě, už nemusíš.‘‘ ozval se známý hlas, a když Natsuno zvednul hlavu, spatřil Tohru, jak s šálkem něčeho horkého sedí u stolu a kousek od něho se o kuchyňskou linku opírá otec. Blonďák se usmíval, otec už se tak nadšeně netvářil. Otočil se ke dřezu, opláchnul hrníček, ze kterého pil a postavil ho na dno. Otřel si ruce do pracovní, už značně špinavé, zástěry, co měl na sobě a i když se tvářil, že by rád něco řekl, mlčel, naposledy si oba prohlédnul a odešel. Natsuno se za ním ještě nějaký moment díval, než se vrátil nohama na zem a uvědomil si, že tu sedí Tohru. U stolu, popíjí cosi z hrníčku a tváří se, jakoby nic. Nastalo ticho. Natsuno nechtěl nic říkat, udělal pár kroků ke špajzu a nahlédnul dovnitř, hledajíc něco, co by naplnilo jeho prázdný žaludek. Jediné, co by se dalo ihned sníst, byl čtvercový chléb. Housky nebo rohlíky podle tradičních evropských receptů se tu našly zřídka, jezdilo se pro ně do většího sousedního města, v tomhle zapadákově nebylo nic. Rozhlédl se po lince, pohledem se zastavil na vajíčkách, co ležela kousek od něj. Nebyl si úplně jistý, jestli jsou vařené, ale nejspíše ano, jinak by tam neležela. Vrzla židle, Tohru vstal, lokty se opřel o linku a podepřel si hlavu.

„Taky ti přeji hezké ráno,‘‘ zasmál se, „jak ses vyspal? Když jsi včera odešel, měl jsem docela strach, že se něco stalo…‘‘ už nevypadal tak šťastně, vlastně se tvářil tak, jak se tvářil málokdy. Málo kdy totiž Natsuno u Tohru viděl, že by mu něco dělalo starosti.

„Ah, promiň,‘‘ vydechl, „dobré ráno. Jen pro zajímavost, co tu děláš?‘‘ Položil chléb na linku a natáhnul se pro vajíčka. Jedno z nich naklepnul a zatím co Tohru mluvil, oloupal ho a nakrájel na plátky.

„Přišel jsem se podívat, jestli žiješ. To se nesmí?‘‘

„To neříkám… Jen mě to překvapilo.‘‘ přiznal Natsuno, nakrájená vajíčka nandal na talířek, z chleba ukrojil plátek. Tohru mezi tím postavil vodu na čaj a připravil hrníček s pytlíčkem. Věděl přesně, co má Natsuno rád. Jestli to nebylo tím, že spolu trávili tolik času a že mu Tohru sem tam uvařil. Natsuno nandal vše na tácek a posadil se ke stolu.

„To je celá tvoje snídaně?‘‘ podivil se Tohru. Vajíčka a chléb, to mu stačí?

„Přesně tak.‘‘ potvrdil Natsuno, položil pár plátků vajíčka na krajíc a kousnul. Tohru zalil čaj, vyndal ještě podšálek se lžičkou, postavil je před Natsuna a posadil se zpátky na své místo.

„Děkuju.‘‘ zahuhlal s plnou pusou Natsuno, ale ani se na Tohru nepodíval. Zdálo se, že z nějakého důvodu nemohl. A Natsuno opravdu nechtěl, snažil se mu vyhýbat pohledem, třebaže věděl, že mu to moc dlouho nevydrží. Konečně zvedl oči od tácu, zrovna v ten moment se jeho pohled potkal s tím Tohru. Jeho hnědé oči byly o něco tmavší než obvykle, zaujalo ho to, až zapomněl kousat. Teprve když se Tohru začal lišácky usmívat, došlo mu to, vrátil se ke snídani.

„Až se nasnídáš, půjdeme k nám… Tedy, pojedeme, něco ti uvařím, co říkáš?‘‘ Natsuno se zarazil, mozkové závity se mu rozjely na plné obrátky. Má nebo nemá jít? Když řekne, že nechce, Tohru bude vyzvídat a určitě tu zůstane, když řekne, že půjde, neví, co se stane a Tohru se tak stejně nezbaví. Lhát, že má už něco domluveného, mu za žádných okolností nechtěl, na to ho měl moc rád, a i kdyby mu taková malá lež pomohla, neudělal by to. Druhá možnost se jevila jako přijatelnější, navíc si opravdu přál být s ním sám, v jeho pokoji… Samozřejmě on si bude číst a po očku bude sledovat, jak Tohru hraje hry.

„Proč ne.‘‘ Ukousnul další sousto, zdálo se, že jeho souhlas udělal blonďákovi velikou radost. Líce se mu náhle rozzářily, v očích mu zajiskřilo. Vypadal jak štěňátko, mít ocas, určitě by jím teď divoce vrtěl na všechny strany. Hodil ho pusy poslední sousto, zapil jej nahořklým čajem, ve kterém se dlouho koupal pytlíček a šel konečně do koupelny.

Nechtěl se zbytečně zdržovat, vše udělal v rychlosti. Čistil si zuby a zároveň na sebe natahoval kalhoty a pak i tričko. Šupem si vypláchnul pusu, obličej a mohl jít. Vlastně nemohl, ještě se vrátil a učesal si vlasy. Teprve teď mohl jít, otci nebylo třeba něco říkat, zvyknul si, že se jeho syn občas vytratil jako pára nad hrncem. Přiměřeným krokem sešel schody, prošel bytem až k předsíni, kde stál Tohru už obutý a opřený o stěnu.

„Páni, to byly fofry.‘‘ Natsuno se zakřenil, vlítnul do bot a než by Tohru řekl švec, byl venku.

„Natsuno, počkej.‘‘ zasmál se. Zdálo se, že to byl jen nějaký Natsunův rozmar. Ulevilo se mu, vědomí, že by ho Natsuno ignoroval, by asi neunesl. Vyšel ven za druhým mladíkem, který se zastavil uprostřed cesty a rozhlížel se.

„Říkal jsi, že pojedeme. Čím?‘‘ optal se. Tohru si urovnal lem trička a prstem ukázal na příjezdovou cestu, kde o plot stálo opřené kolo.

„Pokusím se tě nevyklopit.‘‘ zachechtal se a dohnal svého nejlepšího přítele. Nebylo třeba, aby dával na kolo řetěz, tohle byla vesnice, kde bydlel odmala, věděl, že tady se věci ztrácely jen výjimečně. Všichni se tu znali a cizinci sem nejezdili, takže nebylo třeba se bát.

„Chceš na blatník nebo tě mám vzít na řídítka?‘‘ laškoval s ním blonďáček. Tajně si přál, aby ho mohl vzít na klín, jen si nebyl jistý, jestli by opravu cestou neskončili někde na cestě v příkopu. Natsuno vypadal, že nad tím vážně uvažuje. Stál kousek od kola, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou měl založenou.

„Myslím, že se spokojím s blatníkem.‘‘

„Dobře, tak nasedej.‘‘ Pokynul mu, posadil se na sedačku a čekal, než nasedne i Natsuno. Ihned když ucítil jeho ruce položené na bocích, odrazil se od plaňky a pořádně šlápnul do pedálů, aby se nepřevrátili. Postupně cítil, jak Natsunovo sevření zesiluje, až ho obejmu kolem pasu. Pocítil příjemné mravenčení po těle, očkem se snažil zjistit, co dělá Natsuno, avšak ten měl hlavu opřenou o jeho záda, takže si mohl jen domýšlet. Natsuno se samozřejmě chopil šance Tohru obejmout, nemohl si nechat utéct příležitost, kdy se ho mohl dotýkat, aniž by to bylo někomu podezřelé. Snažil se moc nehýbat rukama, touha šmátrat po něm zdála se být o něco větší, než si myslel. Děkoval Bohu, že už byl před nimi vidět dům Mutou. Spustil nohy a v okamžiku, kdy Tohru začal brzdit, brzdil taky podrážkami bot. Natsuno z bicyklu slezl jako první, aby ho mohl Tohru uklidit na své místo a on mezitím vešel do předsíně, kde se zul a trochu ostýchavě nahlédnul do obýváku a poté kuchyně, aby zjistil, že nikdo není doma.

„Zapomněl jsem zmínit, že tu nikdo nebude. Rodiče a Tamotsu se sebrali a odjeli pryč na návštěvu. Nerad tam jezdím, tak jsem zůstal tady. Aoi šla spát ke kamarádce.‘‘ Sundal si boty, hodil je do botníku a vydal se za Natsunem, který zamířil po schodech nahoru do jeho pokoje. Připadal si tu jako doma, nejen, že mohl spát u Tohru v posteli, ale znal tyhle prostory tak dobře, že by tu mohl chodit úplně po tmě a vyznal by se. Místo toho, aby se radoval z nepřítomnosti čelenu rodiny Mutou, vybavila se mu Megumi. Přesněji její všudypřítomný pohled. Rychle se ve vzpomínkách vracel do včerejšího dne a dnešního rána, jestli na sobě náhodou necítil pár zkoumavých očí, ale nemohl si nic vybavit. Byl tehdy příliš zaměstnaný přemítáním o Tohru, že své okolí vnímal pouze nepatrně.

„Ségra včera přinesla nějakou novou mangu, leží na stole, můžeš si jí půjčit. Ještě mi řekni, co chceš uvařit? Udon nebo miso shiru*?‘‘ Natsuno sebral knížku, která byla úplně na vrchu hromádky, a posadil se k posteli. Věděl, že i kdyby nechtěl, určitě by si lehnul a zabral, bylo to tak vždycky.

„Miso shiru. Děkuju.‘‘ Počkal, až Tohru odejde a jakmile se dveře zabouchly, začal listovat stránkami. Z počátku se snažil trochu dostat do děje, vzdal to ale tehdy, když si uvědomil, že tu samou stránku čte po páté a stejně z ní nic nemá. Nemohl nad tím přemýšlet, nešlo mu to. Jako by měl mozek prázdný a pokaždé, když se vyrojila nějaká myšlenka, jakoby mu jí uchem někdo vyfouknul ven. Tohru byl naštěstí rychle hotový, půl hodinky uběhlo jako voda a polévka byla uvařena. Dveře se odšouply, vstoupil Tohru s miskou v ruce, kterou položil na stůl a naznačil Natsunovi jednoduchým posunkem, aby šel jíst.  Ten odložil otevřenou knihu hřbetem nahoru na zem a šel si sednout.

„Ty nebudeš jíst?‘‘ podivil se.

„Nemám hlad.‘‘ zněla jednoduchá odpověď. Natsuno si popřál dobrou chuť, dotrhnul od sebe hůlky, Tohru prozatím vyndával ze skříňky věci k playstationu, ovladače, různé kabely a CD s hrami, nakonec vyndal samotný playstation.

„Až dojíš, dáme si pár her.‘‘

„Dáme?‘‘ naklonil misku a usrkl z ní.

„Přesně, dáme, je to lehká hra, tu zvládneš i ty.‘‘ Zaculil se. Natuno se zatvářil poněkud dotknutě, věděl, že ho Tohru schválně popichoval, chtěl ho vyhecovat, aby si s ním zahrál a docela se mu to dařilo. S plesknutím položil mangu zpátky na hromadu a posadil se na zem vedle Tohru. Šáhnul po jednom ovladači a vyčkával, co bude dál.

„Co to bude?‘‘ optal se zvědavě, připravený mu nakopat zadek. Tohru koukal jako sůva z nudlí, div mu či nevypadly. Rychle se oklepal z počátečního šoku a nahlas se zasmál, čímž si od Natsuna vysloužil nechápavý pohled. Zahlédl v něm ale také trošku toho pobavení.

„Původně jsem chtěl hrát The Walking Dead, ale když už jsi v rauši, tak můžeme dát třeba šachy…‘‘ snažil se nesmát.

„Mám ti to nandat?‘‘ pohrozil mu s ovladačem v ruce.

„Ne, ne, ne, jen si dělám srandu. Třeba Tekken?‘‘ Zauvažoval. Mladší z nic si povzdechnul.

„Dobře.‘‘ Natsuno věděl, že to má prohrané. Kombinace tlačítek na ovladači slibovaly různá komba a vychytávky a to bylo právě něco, co Natsunovi nikdy moc nešlo. Vlastně byla úplná náhoda, když se mu nějaké kombo povedlo, většinu mačkal všechny čudlíky najednou, takže ani netušil, jak to udělal. Tohru zacvaknul zavírání, CD se párkrát otočilo a pak se rozběhlo úplně. Na televizi se objevilo logo PS, poté upoutávka hry, kterou Tohru přeskočil stisknutím Startu.

„Ok, vyber si, s kým budeš hrát. Dáme to třeba čtyři na čtyři?‘‘

„Třeba.‘‘ Potvrdil Natsuno a rozhlédnul se po postavách. Vybral namátkou, nepamatoval si, se kterými to uměl a které co uměly. Výběr namátkou mu moc nepomohl, první dvě kola prohrál, pak se to otočilo, povedlo se mu vyhrát předposlední a poslední taky takzvaně projel.

„Dáme ještě jednou?‘‘ culil se Tohru.

„Tentokrát tě porazím.‘‘ Natsuno se docela divil, s jakou vervou se pouštěl dalšího kola. Zvolil si dvě jiné postavy v domnění, že s nimi mu to půjde líp. Tohru nechal volbu na počítači, aby to Natsunovi trošku usnadnil, počítač totiž většinou vybíral jen ženské bojovnice nebo Kuma, do kterého se dobře strefovalo. Natsuno sice první kolo vyhrál, pak ale začal prohrávat a jako posledního bojovníka dostal opět Yoshimitsua. Minule s ním vyhrál, i když si moc nerozuměli.

„Doplň mu zdraví.‘‘Pronesl k Natsunovi v rychlosti Tohru.

„Cože? A to se dělá jak?‘‘ Než na to stihnul přijít, Hihachi Yoshimitsua zabil. Tohru na nic nečekal, restartoval hru, nastavil výcvikový mód a navolil Yoshimitsua.

„Dej mi tvůj ovladač. Ukážu ti to, sleduj mě.‘‘ Natsuno ale nebyl dost rychlý, aby postřehnul, co všechno musel Tohru zmáčknout.

„Máš to?‘‘

„Ne.‘‘ Zavrtěl hlavou.

„Ještě jednou.‘‘ Jeho prsty mačkaly čtverec, pak trojúhelník, dvakrát tlačítko doprava… Tohru si všimnul, že se v tom zase ztrácí, pokusil se mu to vysvětlit ještě jednou, jednodušší cestou.

„ Zmáčkneš šipku dolů, pak X a nakonec kolečko. Na, zkus si to.‘‘ Vrátil mu ho zpátky. Natsuno dělal přesně to, co Tohru, nemělo to však žádný efekt.

„Ukaž.‘‘ Uculil se Tohru, posadil se těsně k Natsunovi, rukama jako by ho chtěl obejmout. Musel se ještě posunout, aby mu dosáhnul na druhou ruku, takže se o něj opřel hrudníkem a hlavu bradou o rameno. Natsuno polknul, byl nebezpečně blízko. Upřeně se díval na obrazovku a čekal na blonďáčkovu další akci. Ten zrovna přemýšlel o tom, jak krásně Natsuno voní. Z jeho trička cítil vůni máchadla a parfému, vlasy mu voněly po šampónu. Dlaněmi mu sjel skoro až od ramen dolů na ruce. Jeho kůže byla hebká, sálala teplem. Natsunův pohled sjel na Tohruovy ruce. Měl dlaně položené na jeho, snažil se mu urovnat prsty na tlačítka, která bude potřebovat. Pohyboval s nimi pomalu, užíval si to, jemně se dotýkal každého z nich. Natsuno cítil, jak Tohru povoluje celé tělo, připadal mu těžší, hlavu měl opřenou víc, než předtím.

„Takhle…‘‘ Zašeptal najednou, těsně vedle jeho ucha. Prsty se pohnuly a ty Natsunovy s nimi. Šlo to, povedlo se mu to, ale… Tohruovo chování ho zaujalo více, opřel se svou vahou zpátky o Tohru, takže to vypadlo, jako by se o sebe opírali. Pak bylo ale potřeba mu tu kombinaci ukázat ještě jednou, protože ztratil veškerou pozornost.

„Zkus to.‘‘ Promluvil Tohru polohlasem, aby Natsunovi zbytečně nehulákal do ucha. Natsuno zopakoval to, co mu Tohru několikrát ukázal. Úspěšně. Tohru se však na jeho pokus vůbec nesoustředil. Natsuno seděl v tureckém sedu a tak mu položil pravou ruku na koleno a levou na pas. Nedalo mu to, nemohl odolat pokušení a políbil ho na rameno, načež o něj zůstal obličejem opřený. Fialovovlasý kluk nevěděl, co má dělat. Nechtěl ho rušit, bylo to příjemné, avšak srdce mu poblázněně bušilo a pronést jediné slovo v této situaci mu přišlo nanejvýš trapné. Blonďákova levá ruka se pohnula nahoru, Natsuno cítil, jak ho zastudil studený vánek, jakmile mu kousek povytáhnul tričko. Seděl jako socha, ovladač v rukách, po tom posledním pokusu se Yoshimitsu už ani nehnul. Tohruova dlaň přejela přes žebra, prsty se jen letmo dotkly bradavky a i to stačilo, aby Natsunovi vypadlo ovládání z ruky. V duchu zaklel, Tohru ale jakoby si toho vůbec nevšimnul. Kousek se poodtáhnul a další polibek mu věnoval na lopatku. Natsuno zastavil pohyb jeho levé ruky přímo tam, kde měl srdce, přitisknul jí na hruď. Teprve teď si Tohru uvědomil, jak daleko zašel. Moc daleko ne, ale mohlo to stačit na to, aby Natsuna vyděsil nebo se mu znechutil. Mladší z nich nic neříkal, trochu se hrbil, dlaní hřál Tohrovu ruku pod kterou bilo jeho srdce jako splašené. Pravá ruka však skoro automaticky sjela z kolena a odhrnula mu vlasy na zátylku. Má tak horké rty, vydechnul, ozvalo se mlasknutí, když se Tohruovy rty odtrhly od zátylku a opět ho políbily o kousíček dál.

„T-Tohru,‘‘ zasténal, pevněji sevřel stisk.

„Promiň,‘‘ zarazil se. Narovnal se, chtě se zvednout a odejít, ale Natsuno ho stále držel.

*recepty najdete na Google *troll*