Divadelní hra

Svět je velké jeviště,
 v němž každý musí hrát.
I když srdce krvácí,
tvář se musí smát…

Opírá se o strom a se zjevnou bolestí, odrážející se jí v očích, pozoruje dva mladé lidi na lavičce. Mladá dívka s chlapcem ji nevidí, avšak pozorovatelce se v očích zračil každý jejich pohyb.
Je si jistá, že o ní neví, protože je potichu a téměř ani nedýchá, zčásti i proto, že jí v krku narostl obrovský knedlík. V duchu si nařizuje, že nesmí plakat. A hlavně ne tady a ne teď.
Protože to by pak nebyla tak neviditelná, jakou se teď zdála být. Raději přivře oči a věnuje se myšlenkám, ačkoliv obraz šťastného páru má jako vypálený pod víčky.
Přemýšlí o tom, že by možná vše bylo jednodušší, kdyby měla své pocity uspořádané. Ale právě teď se jí srdce rve na kusy a ona sama neví, co by vlastně měla dělat.
Na jednu stranu blonďatého ninju miluje a chtěla by, aby si její lásky konečně všimnul. Přála by si být ta, kterou objímají jeho paže. Chtěla by být tou, které vždycky věnuje upřímný úsměv.
Ale když už si ji nevybral, a zjevně ani nevybere, chtěla, aby byl šťastný. Nic víc, nic míň. I za cenu toho, že se jí už nepodaří znovu sešít své srdce.
Pootevře jedno oko, aby zjistila, zda se něco neděje, a vzápětí odvrátí hlavu, když se ti dva vroucně políbí. Nemůže je sledovat, nejde to, je to pro ni moc bolestivé. Jedna věc je jim lásku přát a druhá zabránit jistému orgánu, aby se chtěl rozpadnout na kusy.
„Vždyť já jenom chci, abys byl šťastný, Naruto-kun…“ zašeptá, sama si potřebuje říci, že Sakuře její místo vůbec nezávidí. I když to není pravda.
A jemnými, neslyšitelnými krůčky se vzdaluje od lavičky a věcí, které se tam udály, od věcí, které jí vypálily další díru do nevinné duše.
Skleslá prochází vesnicí a zabývá se jedinou otázkou – proč? Proč lidé vždycky chtějí něco, co nemůžou mít? Proč lidé nikdy neprohlédnou skrz klam? A proč, proč jen je stále tak naivní?
Vždycky doufala, že se něco stane. Něco, co by její život prozářilo jako duha po dešti. Něco, co by jí dalo sebevědomí, co by ji ujistilo, že není tak ztracený případ, jakým se zdá být.
Ale pouhá naděje nic nepřinese a ona to ví. Jenže co by měla dělat? Pro celý svůj klan je bezcenná, jelikož ji stejně vždycky předežene její mladší sestra. A je jedno, jak moc se věnuje tréninku, jak moc se snaží, vždycky to skončí stejně. A láska? Nikdy nevyšla.
A teď už s tím stejně moc nezmůže, protože ani nechtěla rozvracet vztahy. Bylo by to zcela proti jejím zásadám, a ona už to stejně dávno vzdala.
„Nikdy se nevzdávat…“ zamumlá si trpce pro sebe a pomyslí si, jak je obdivuhodné, že tohle pravidlo blonďák stále dodržuje. Ona toho nebyla schopná, a začala se vzdávat ještě víc od té doby, co jí odvaha stejně nepomohla.
„Hinato!“ Slyší najednou veselý hlas. Smutně se pousměje a s prázdným výrazem zdvihne hlavu. Vidí očekávaný obrázek – svého hnědovlasého týmového partnera s velkým psem po boku, jak se na ni šťastně zubí. Povzdychne si a nutí se do úsměvu.
„Ano, Kibo-kun?“ zareaguje a snaží se, aby v jejím hlase zazněl zájem. Nechce, aby Inuzuka viděl, jak falešný její úsměv právě teď je.
„Jdeš trénovat? Kurenai-sensei i Shino už čekají,“ řekne jí vřele a čeká na ni.
Dívka si rukou setře slzu, která se jí bůhví kdy bezděčně vydrala z očí, nasadí pomyslnou masku a jde.
Jde světu ukázat, co je to pravá přetvářka.

 „Shinra tensei!“ Uslyší a vzápětí vesnici zahalí bílé a ničivé světlo. Poslední, co si pamatuje, je dotek něčeho lepkavého a pak chvíli tma.
Jsem mrtvá? Ptá se sama sebe, ale když vedle sebe vidí Katsuyu a štípne se do ruky, řekne si, že ještě musí být naživu. Rozhlédne se kolem sebe a srdce se jí zastaví.
Je vážně v Konoze? Kolem ní jsou jen rozvaliny a neštěstí. A uprostřed obrovského kráteru stojí ledově klidný Pein, s potěšením se dívající na dílo zkázy. Jeho technika zabrala.
„Ne…“ šeptne modrovláska a složí hlavu do dlaní. Dál si nevšímá dění kolem sebe a z očí jí na ruce kanou slzy. Všechna obrana byla zbytečná a Listová… Listová už neexistuje.
Ozve se rána, která ji přinutí zvednout hlavu. A ta už nahoře zůstane, protože oči, najednou plné naděje, sledují hrdinu, schopného ninju a její tajnou lásku.
„Naruto-kun…“ Tiše se ozve z jejích úst. Tak přeci, přeci jen ještě není všechno ztraceno. Místo naděje však najednou přebírá otěže strach. Co když se mu něco stane? A co kdyby… umřel?
Zatřepe hlavou, aby vyhnala tyhle myšlenky z hlavy. To se nestane. Nesmí se to stát!
Maličko se pousměje, když slyší staré známé „dattebayo“. Dodává jí to víru v život, v jeho život.
 Se zaujetím sleduje boj a s vážností sobě vlastní v duchu opakuje modlitby k Bohu.
„Fuuton Rasen-Shuriken!“ Tak zní hlasitý výkřik zdola, vyřknutý tolik milovaným hlasem. Dokázal to?
Ne, řekne si v následující okamžik. S hrůzou sleduje, jak vůdce Akatsuki zabodává tyče do Naruta a přišpendluje ho tak k zemi. To přece není… Nemůže být!
Ve zlomku sekundy se rozhodne a skočí dolů na bojiště. Co na tom, že její hrdina nechtěl, aby do boje někdo zasahoval? Co na tom, že Peina nezvládne porazit?
Jediné, o co jde, je on. Nesmí zemřít, nesmí!
„Znovu už se Naruta nedotkneš!“ Slyší svůj vlastní hlas, plný odhodlání a postaví se do bojové pozice.
„Co tady děláš? Zmiz odsud! Nemáš proti němu šanci-“ Začne na ni blonďák křičet.
„Já vím,“ odvětí tiše a rozhodně dívka. „Právě teď…se chovám dost sobecky,“ říká, chce, aby ji slyšel, ale on ji znovu přeruší.
„O čem to mluvíš? Co to děláš? Je to nebezpečný!“ řve na ni, nechápe situaci.
„Jsem tu z vlastní vůle,“ říká mu klidně. „Vždy jsem jen brečela a vzdávala se, vydala jsem se špatnou cestou… ale ty… tvůj úsměv mě zachránil!“ Vyznává se a na závěr ještě dodává: „Protože já… tě miluju.“
Rozběhne se a sílu přemístí do rukou. Jen jeden úder… jeden úder!
„Shinra tensei…“ Ozve se znovu a dívka cítí tupý náraz. V ústech se jí rozplývá pachuť krve a ona ví, že už se tu asi dlouho neudrží. Pak ucítí ostrou bolest u břicha a vykašle krev.
A i přesto… je nyní šťastná. Tak, jako nikdy předtím. Nikdy mu nemohla nic dát, nic hodnotného. A až teď je to konečně tady, protože mu dává ten nejcennější dar – život.
„J-jsem ráda, že žiješ, Naruto-kun…“ řekne z posledních sil, usměje se a před očima se jí zatmí.

A na tom velkém jevišti
hry o život se hrají.
Ti, co štěstí nemají,
pak velmi rychle umírají…