Dobrým skutkem k hříchu

Eli měla vztek. Ale na druhou stranu měla i strach. Často se bála, že maminka nebo tatínek přijdou na to, co dělá, ale tentokrát to mohlo být horší. Mohla na to přijít sestra. A kdyby na to přišla sestra, řekla by to mamince a tátovi. Řekla by to i těm jejím hrozným kamarádkám, řekla by to panu sousedovi a řekla by to paní květinářce. Řekla by to všem. Všem by řekla, že Eli je proti bohu. Protože maminka s tatínkem a pan farář říkali, že jedině bůh může dát nebo vzít život a Eli se, tím co dělala, povyšovala na boha. Mohla dát život.

Vzít život mohl každý špatný člověk vraždou. Ale dát život, to už každý nedokázala. Samozřejmě, že maminka dala život Eli a její sestře, ale to bylo něco jiného. Eli dala život jen dotekem a myšlenkou. A maminka s tatínkem se to nesměli dozvědět. Nikdo se to nesměl dozvědět. Protože pan Viktor říkal, že by to nepochopili a že by se Eli vzdali a ona by musela do dětského domova. Jako v něm byl pan Viktor.

Viktor nebyl opravdový pán, byl to ještě kluk. Jenže desetileté Eli se šestnáctiletý kluk jevil jako pán. Nikdy by o své schopnosti neřekla, kdyby nebylo toho dne, kdy se ztratila v supermarketu. Hledala maminku a tekly jí po tvářích slzy. Dostala se nějakým neuvěřitelným způsobem do skladu, kde nikdo nebyl. Jen hromady krabic, které byly plné všelijakých věcí. Když byla malá, tatínek říkal, že když jí bude smutno nebo se bude bát, stačí s někým mluvit. Ale jak má s někým mluvit, když je sama ve skladě. Její pohled zavadil o hromadu plyšových králíků. Vydolovala z igelitového pytle jednoho fialového a udělala to. Chytla ho pěvně za jedno ucho a soustředila se.
Králík zamrkal. Eli se pousmála a přitiskla si králíka k hrudi.

„Pane králíčku, já nevím, kde je maminka.“ Říkala Eli. Králík nevěděl, co říct, tak opakoval, že to bude dobré. Viktor celou tu scénu pozoroval bezpečně skrytý za hromadou krabic s křupkami. Jedny z nich totiž zrovna kradl. Scenérie před ním ho udivila natolik, že na svůj původní plán dočista zapomněl a šel pomalu k Eli. Měl plán a hodlal ho uskutečnit. Našel, co hledalo už tolik před ním. Získal si její důvěru spoustou slov hodných inteligenta a vzdělance. A taky jí ukázal svou schopnost.
„Pane Viktore! Pane Viktore! Řekni mi pohádku, pane Viktore!“ Žadonila pokaždé, když se sešli v parku. Při vyprávění se ukazovala jeho schopnost. Když mluvil, každá jeho věta se změnila na obraz. Bylo to, jako přenést se do jiného světa. Když vyprávěl o Sněhurce, prošlo kolem Eli všech sedm trpaslíků, tancovala kolem ní zlá čarodějnice a vzhlížela se v čarovném zrcadle.

On dobře věděl, že za každý kousek využití schopnosti přijde o část svého života. Moc dobře to věděl. Dělo se to jak jemu, tak Eli. Ale Viktor by udělal cokoliv, aby ji udržel na své straně a tak jí řekl pohádku, i když to dělal nerad a cítil vinu, že to Eli neřekl.

Když Viktor dovyprávěl Eli pohádku, řekl, že ji vezme ještě na jedno místo. Není třeba nikam chodit, dostanou se na to místo jeho slovy.

Kolem Eli a Viktora se začaly objevovat stromy, kostel, pomníky a kříže. Park zmizel. Teď byli na hřbitově. A Eli dostala strach.

Viktor ji chytil za ruku a šel s ní na místo, které navštívil už mnohokrát. Pořád tiše opakoval „Pojď, pojď.“ a „Přidej.“, jakoby se bál, že mrtvé vzbudí. Už jen ta představa Eli děsila. Že by se mrtví vzbudili. Cupitala za Viktorem, nic jiného jí nezbylo, když ji držel za ruku.

Nad hrobem, u kterého se zastavili, stála socha svaté Barbora – patronky dělníků. Zřejmě to bylo povolání pochovaných. Viktor se na sochu ani nepodíval, ale Eli na ni zírala s posvátným úžasem.

Hrob byl vykopaný a na jeho dně byly vidět dvě rakve. Viktor popadl Eli a skočil s ní do jámy. Měl na ni prosbu.
„Eli, jsou to moji rodiče, musíš je oživit, prosím, musíš je oživit.“ Jenže Eli se bála. Bála se, že se na ni pán Bůh naštve a ona půjde do pekla. Jenže Viktor ji začal ujišťovat, že to dopadne dobře. Že vykoná dobrý skutek a půjde do nebe. A tak se Eli nechala přemluvit a přislíbila Viktorovi pomoc.

Společně odšoupli víko první rakve, rakve Viktorovi matky. Musela už v hrobě ležet hrozně dlouho, protože z ní zbyli jen kosti. Eli nechtěla, nechtěla se na ni dívat a už vůbec na ni nechtěla sahat. Jenže to slíbila. A co by jí řekl svatý Petr u nebeské brány, kdyby nedodržela slib?

Pomalu natáhla ručku ke kostře. Myslela na darování života Viktorově mámě. A kostra se pohnula. Chvíli se hýbala, ale pak znovu upadla do věčného spánku. Viktor dostal vztek a chtěl Eli vynadat, aby to udělala pořádně, ale Eli už ho neslyšela.

Ležela vedle jeho matky a její duše propadala peklu. Chtěla k zemi připoutat osvobozenou lidskou duši, která našla pokoj v ráji. Byl to jeden z největších hříchů. Eli se sama bála. Když byla malá, tatínek říkal, že když jí bude smutno nebo se bude bát, stačí s někým mluvit. A tak Eli stáhla Viktora do pekla s sebou.