Double Game

   „Co je zase tohle?!“ rozčílil se Shizuo. Chytil Izayu sedícího na lavičce za lem bundy a přitáhnul ho k sobě.
   „To je ZASE nějaký tvůj vtip!?“ zařval. To, že Shizuo Hejiwajima hodně křičel a poddával se svým výbuchům vzteku, nebylo nic nového. Byl to také nejsilnější muž v Ikebukuru a mohl si to dovolit. To Izaya Orihara, jakožto informátor, dost dobře věděl a byl rád za každou příležitost Shizua naštvat.

   „Co povídáš, Shizu chan?“ optal se laxně a dál upíjel z plechovky Coca Coly, kterou ho při tom prudkém pohybu stihnul polít.

   „Ty zmetku, ptám se,“ ukázal palcem levé ruky vedle sebe, „co je TOHLE?“
   „Hmm?“ Orihara hodil hlavou nalevo a díval se jako by se nic nedělo. I když to, nebo spíš ty co tam viděl, by jeho pozornost jistě přitahovat mělo.

   „Co já vím?“ odpověděl mu, pokrčil rameny a prázdou plechovku zmáčkl, jak nejvíc to jen šlo. Jenže ta nebyla tak úplně prázdná a tak znovu pogebral Shizuovi vestu.
   „Neser a vyklop to!“ Bylo jasné, že mu pomalu povolují nervy. Byl si jistý tím, že je to další z oriharových vtipů a provokací, které na něj ostatně moc dobře zabíraly. Začínal mít tik v oku a nehoráznou chuť Izayu nakopnout.

   „Vždyť jsi informátor, jak to, že to nevíš?!“
   „Jsi blbej nebo co?“ dopálil se Izaya, šáhnul si do kapsy a připravil si nůž.

   „Co’s to řekl?!“ Teď už byli naštvaní oba. Orihara byl sice zvyklý, že na něj lidé házejí kde co, ale jen on přesně věděl, jaké jsou jeho plány, takže ho sem tam nějaká pomluva nemohla vyvést z míry. Pak mu to ale nedalo a pozorněji si prohlédl vykulený pár vedle sebe. Ruku by do ohně dal za to, že je to on, ovšem oblek s růžovými prvky by si na sebe nikdy nevzal. A tomuhle na chlup přesnému klučinovi svítily i oči růžově. Jeho pozornosti neuniklo, že se objímá s přesnou kopií toho, koho tak nenáviděl – a to byl Shizu. Měl ty samé blond vlasy, modré brýle měl zavěšené na modrobílém kimonu s motivy vody a v levé ruce měl dýmku. I když by neměl, začal se smát a to přinutilo Shizua zesílit sevření.
   „Au au au,“ zalaškoval Izaya a smál se dál.

   „Počkej, to teprve bude bolet, když nevyklopíš, kde se tu vzali!“ pohrozil mu Shizuo a sebral nejbližší odpadkový koš, aby mu ho mohl nacpat na hlavu.

   „Myslím… Zeptej se Celty,“ usmál se Izaya a sedl si zpátky na lavičku. Shizuovo vyhrožování mu nemohlo nic udělat, zvlášť když byl Izaya nejen mrštný, ale i rychlý.

   „Cože?“ zarazil se Shizuo a opřel si koš o bok.
   „Co to meleš?!“ optal se znovu a jinak. Opravdu mu to pomalu docházelo.

   „Celty Sturluson… Znáš ji ne?“ odpověděl mu stejně pitomě i Orihara, načež nasadil vážný výraz. Shizuo nebyl zase až tak pitomý, mělo by mu to za chvilku dojít.

   „Ah~, Celty je vlastně Dullahan,“ zamyslel se. Předsi jen mu to došlo. Když tak dál přemýšlel, tak vlastně netuší co víla Dullahan dokáže. A jestliže je to dílo Celty, Orihara o tom musel zákonitě dopředu vědět.
   „Takže jsi o tom stejně věděl,“ povalil Izayu na lavičku a chystal se mu jednu vrazit. Zastavil ho však divný pocit, posléze zjistil, že se na něj ti dva dívají, nebo spíš civějí a na jejich obličeje přímo skandovaly Pusu! Pusu! Krev v žilách se mu začala zase vařit.
   „Tak co je zase?! Nechcete zmizet?!“ zahulákal přes celou ulici. Lidé na ní se zastavili a vyjeveně koukali. Zdálo se, že oni ty dva nevidí. Většina z nich, když viděli, kdo to řve, se zdekovala, vzala nohy na ramena a utíkala pryč. Za chvliku bylo v ulici o polovinu lidí míň, než před pěti minutami.

   „To nepůjde,“ promluvilo izayovo druhé já.
   „Cos to říkal?“ vypískul radostně Izaya, ostrčil Shizua a nahrnul se k němu.
   „Ž-že,“ zakoktal, „že to nepůjde,“ zopakovalo s mírně vystrašeným výrazem izayovo já.
   „Hele, on má stejný hlas jako já!“ zaradoval se Orihara a otočil se na Shizua. Ten začínal pomalu nabírat modrou barvu a zdálo se, že každou chvilku omdlí.
   „Jmenuji se Psyche a tohle je má lepší polovička – Tsugaru.“
   „Lepší polovička!?“ probral se v tu chvíli Shizuo. Zvedl se, vypadajíc, že odchází, ale zastavil se u první značky, která se mu postavila do cesty, zabral za ní a několikrát ji zohybal.

   „Co to?“ zamrkal růžovooký kluk.

   „To je normální, zvyknete si, nebo… spíš buďte rádi, že Vám ji neomotal kolem krku,“ zachechtal se Orihara a dál se zalíbením koukal, jak jeho milovaný Shizu demoluje vybavení na ulici.

   „Mimochodem… Jak jste se tu vzali, na to jistou teorii mám,“ navázal po chvilce hovor, „ale ví někdo z Vás dvou kdy a jak zmizet?“ Oba mladíci se zarazili, podívali se na sebe a kývli.

   „Až bude čas, tak zmizíme,“ řekli současně. Pak se na sebe kouknuli, jako by to plánovali a ruku v ruce se políbili. Oriharu, který stál hned vedle nich, to donutilo se začervenat. Je to, jako bychom byli opravdu milenci, projelo mu hlavou při pohledu na ty dva. Shizuo náhle zastavil veškerou svou činnost a beze slova odešel.
   „S ním teď nepochodíme. Ten nejprve několika lidem rozbije ciferníky a pak se teprve vrátí,“ opřel se Orihara o ty dva vedle sebe.
   „Jste těžcí,“ zaprotestoval Tsugaru. Tohle byla jeho první slova. Teď Orihara litova, že tu Shizua ještě chvíli nezdržel, aby mohl slyšet svůj hlas.
   „No nic, pojďte, půjdeme ke mně,“ mrknul na ně Izaya a mávnul směrem ke dveřím vysoké skleněné budovy. Až teprve potom si uvědomil, že to vypadá jako by si povídal sám se sebou. Reakce některých lidí ho velice těšila – nikdy nevěděl, jak se člověk zachová, narazí-li na něj. Ten pár podivínů si věnoval krátký nechápavý pohled, pokrčil rameny a poslušně odkráčeli mezi davem za panem Oriharou. Když vešli do haly té vysoké budovy připadali si jako v jiříkově vidění.
   „Překvapeni?“ optal se Orihara aniž by odtrhnul zrak od kartičky, kterou projel čtečku. Zařízení píplo a pustilo je dál.
   „No… Co na to říct?“

   „Jo.“ Tentokrát se jejich názory lišily. Psyche se tvářil, jako že to není nic nového, přitom nervózně těkal očima po prostoru. Tsugarovy rty zase zapomněly popotahovat z dýmky. Izaya se zasmál, spíše pro sebe – připomnělo mu to Shizua, když mu vypadla cigareta z pusy.
   „Tak tohle je mé království,“ rozmáchl se Orihara po místnosti a tanečními kroky odtančil ke svému křeslu za psacím stolem, na kterém potichounku hučel počítač. Podíval se na hlavní stánku, kterou tam měl otevřenou, dal aktualizovat, ale nic nového tam nebylo. Podivně se zamračil a pak si vzpomněl, že jeho hosté čekají co bude dál.
   „Tak pojďte,“ pokynul jim stojíc na schodech do druhého patra.
   „Ukážu Vám Váš pokoj,“ zasmál se. Tak nějak tušil, že asi budou chtít spát spolu. Už podle toho, jak se k sobě chovali, bylo jasné, že se mají rádi a oddělit je od sebe nebyl příliš dobrý nápad.

   „Tady,“ otevřel dveře jednoho z pokojů. Přes světlé záclony bylo vidět, že se venku zatahuje, chystala se bouřka. Psycheho spíše ale zaujalo, že tam byla jedna postel – ideálně pro ty dva.
   „Fajn, tady můžete zatím zůstat, koupelna je tady za těmi dveřmi a buďte tu prosím potichu, když budu mít návštěvu,“ podal jim přesné instrukce a pak je tam nechal. Tsugaru sebou plácnul na postel, dýmku položil na noční stolek a ještě než pokynul laškovným gestem Psychemu, aby šel k němu, vyhrnul si rukávy kimona, aby se mu stále nemotaly pod ruce. Psyche se lehce zakřenil, nehodlal Tsugareho pobídku nechat jen tak. Z ramen se mu na zem sesunula jak sluchátka tak i bílé sako. Poslušně si sedl obkročmo na Tsugareho, zapřel se mu rukama o boky a houpavým pohybem pánve začal třít jejich rozkroky o sebe.
   „A-ah… Psyche. Ještě,“ žadonil Tsugare.
   „Myslíš… Ah, že, hm, můžeme?“
   „Určitě,“ zakroutil souhlasně Tsugare hlavou a rozvázal si pás obi na kimoně.
   „T-tsugare… Už to déle nevydržím,“ zahlásil. Jeho milenec se posadil a jednou rukou vklouznul za okraj Psycheho kalhot…

   „Co se ti stalo?“ zamrkal zvědavě Orihara zpoza monitoru na Psycheho, který utíkal po schodech dolů a ke dveřím. Tvářil se dost… Vystrašeně. Navíc měl knoflíky na saku zapnuté šejdrem. Orihara chtěl mervomocí slyšet, co se stalo, nebo spíše co spolu předtím dělali, i když to věděl a bylo mu do toho vlastně velké kulové. Jen nechápal, kam tak letí?
   „No… já… To je jedno! Neviděl jsi tu Tsugareho?“ vychrlil ze sebe.

   „Hm… Před chvilkou odešel ven. Říkal, že se vrátí tak za půl hodiny,“ řekl bez zájmu Orihara a dál pozoroval dění na monitoru. Náhle zazvonil telefon – echo, že se Shizuo blíží. A toho měl v plánu Izaya využít. Jakmile se dveře začaly pomalu otevírat, Psyche málem vyletěl z kůže. Vrhnul se na osobu, která v nich stála, aniž by si všiml, že to není Tsugaru, ale Shizuo.

   „Tak to se povedlo!“ dal se Izaya do smíchu. Psyche se zarazil, ještě chvilku Shizua objímal a když si všiml, že zpoza rohu vyšel jeho Tsugaru, pustil ho a chytil se jeho. Aby toho nebylo málo věnovali si mlaskavý polibek.
   „Už to zase začíná,“ naběhla mu husí kůže. Vešel do místnosti, kde seděl Orihara a za těma dvěma zabouchnul dveře.
   „HEJ! Jak dlouho plánuješ si je tu nechat?!“ zavrčel Shizuo a posadil se na pohovku. Na to, že byl s Izayou v jedné místnosti a navíc na nepřátelském území byl docela klidný. Ale asi ho to také stálo plno úsilí.
   „Do té doby, než zmizí,“ odpověděl jak mu tak laxně, jak nejlaxněji to šlo.

   „A to bude kdy?“ optal se. Stále byl klidný. Izaya přemýšlel, že se asi nadopoval mlékem, a než k němu dorazil, porazil cestou pár značek a košů.

   „Jistá teorie by byla. Ale zatím Ti jí neřeknu,“ ušklíbnul se a dál cvakal písmenka na klávesnici. Tak neurčitě, aby to vypadalo, že něco dělá a po očku sledoval Shizuovu reakci.

   „Já počkám… Já mám času dost,“ prohlásil potichu Shizuo, sundal si brýle, které si zavěsil do dírky vesty, podepřel si bradu a díval se na šachovnici před sebou. Stejně byl Izaya blázen, jen blázen může spřádat tak geniální plány na hrací desce s kostkami od mlýnu a figurkami od šach. Chvíli přemýšlel, která figurka na té jeho podělané desce by byl asi on, ale nechal toho, když zjistil, že se mu u toho zavírají oči. A zůstat tam sám, spíc na gauči, v místnosti s Izayou – to bylo leda o úraz.
   „Ten pokoj vedle 11 nahoře je volný,“ nabídl se Izaya.
   „Ne díky,“ odpálkoval ho.
   „Je tam klíč.“ Veděl, že by na tohle mohl Shizu zabrat.
   „Tak fajn, ale jestli se o něco pokusíš, tak jsi mrtvej muž!“ pohrozil mu a pak se pomalu odplazil po schodech do pokoje s číslem 12. Orihara se pro sebe zasmál. Měl teď úplně jiné zájmy a to ty dva milence, kteří teď určitě jako blázni běhali v dešti po ulicích Ikebukura.
   „Jsme zpátky!“ ozvalo se zpoza dveří. Dovnitř vtrhli dva mokří kluci, rozdovádění a plní energie. Orihara se s povzdechem zvednul, vytáhnul ze skříně dva ručníky a hodil je po milenecké dvojici. Ta vzápětí odběhla do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Orihara chvilku přemýšlel, pak se prudce zvedl a odkráčel za nimi. Bez zaklepání otevřel dveře a chvilku zkoumal ty dva, jak sedí na posteli a líbají se.
   „Mám teorii, který z Vás mi ji potvrdí?“ optal se. Jeho hlas byl vážný, výraz jeho tváře taktéž. Milenecká dvojka se od sebe odtrhla a chvilku se neverbálně dohadovali, kdo mu to řekne.
   „Jediná možnost je… se s ním vyspat, že jo? Mám pravdu?“ optal se skoro zoufale. Orihara byl většinou pro každé řešení, ale tohle se mu moc nelíbilo. Svádět svého soka… Nevěděl co si o tom myslet. Ale jestliže tohle byla jejich dobrá já, tak to z hloubi duše musí jít.
   „Dá se to tak říct,“ odmlčel se Psyche. Chtěl ještě něco dodat, ale rozhodl se, že si to zatím nechá pro sebe. Nebyli tak nevinní, jak se mohlo na první pohled zdát. Izaya se díval upřeně do podlahy a pak odešel, aniž by řekl jediné slovo zmizel z místnosti.
   „Myslíš, že to udělá?“
   „I kdyby to udělal je to jedno, pokud… Pokud tam nebude trocha lásky,“ podíval se Psyche do pootevřených dveří, kterými do místnosti pronikalo světlo.
   „Cože? Fakt? … Tak uvidíme, kdo koho tolik nenávidí,“ zasmál se Tsugaru a políbil Psycheho na krk. Pak to místo sál tak dlouho, až se mu na něm udělal tmavý flíček. Pobaveně si modřinku prohlédl a pokračoval ve svém konání o kousek níž.

   Staršího Heiwajimu probralo zaklepání na dveře.
   „Dále…“ zamručel rozespale, aniž by se pohnul, uvědomil si, že zapomněl zamknout. Do pokoje vklouzla postava oblečená v černém. Když zavírala dveře, cvakla prstenem na ukazováčku o kovovou kliku.

   „Co tu chceš?“ optal se otráveně Shizuo a zavrtíc se na posteli se pokusil shodit Izayu z jejího kraje, kam si sedl.
   „Dovol…“ zašeptal smutně, natáhnul se a objal Shizua zezadu kolem pasu. Shizuo přemýšlel, co má udělat. Jestli ho má pořádně praštit nebo začít křičet a pak ho zmlátit. Jeho agresivita ho nutila se zvednout, ale on nechtěl, když zapřemýšlel nad dnešním děním, tak se mohlo stát vcelku cokoliv a třeba až se další den probudí, tak zjistí, že to byl jen sen. A když ne, tak Izayovi zakroutí krkem. Oriharu zalilo příjemné teplo. Když otevřel oči, zjistil, že ho Shizuo přikryl kouskem deky, pod kterou ležel. Zatvářil se spokojeně, zabořil hlavu do shizuových blonďatých vlasů na zátylku a pod tíhou myšlenky na rozhovor s tou dvojkou usnul.

   „Dobré ráno,“ probudil Oriharu shizuův hlas. Když se probral, zjistil, že to není Shizu nýbrž Tsugaru. Seděl u postele a usmíval se, jak jen uměl.

   „Včera sis vedl dobře,“ pochválil ho. Izaya chvíli nechápal za co.

   „Na začátek to nebylo špatný. Škoda že starší Heiwajima tak rychle ráno zmizel,“ ozvalo se za Tsugarem. Byl tam opřený Psyche a šteloval něco se sluchátky. Když zjistil, že je to marné spravovat máchnul rukou a sedl si vedle Tsugareho, aby viděl na Izayu. Ten se vyhrabal z pod deky a zmateně si podepřel hlavu. Ano, když se probral, Shizu už vedle něj neležel. A on to přežil? Co se stalo?
   „A kde je?“ optal se Izaya, kontrolujíc se, aby nevypadal moc zvědavě. To on sice většinou byl, ale tohle byla, no řekněme… Dost delikátní situace a Izaya stále netušil, jestli mu řekli všechno.

   „Příště to chce víc vášně.“
   „Myslíš – třeba ho lehce kousnout do krku?“
   „To nezní špatně,“ pokračovali dál v hlasitém přemýšlení a Izayovu otázku zcela ignorovali. Jakmile byla atmosféra více než sladká, donutil se Orihara zvednout a dojít do koupelny. Opravdu nepotřeboval být u toho, jak ti dva slintají nad vlastními představami. Opřel se o umyvadlo, nepřipadal si jako by vstal z postele, ale spíše se zvedl ze země. Všechno ho bolelo. Možná proto že spal celou noc na jednom boku. Nechápal, jak to mohl Shizuo vydržet. Natáhnul na sebe černé tričko, opláchnul si obličej a sešel dolů, aby se mohl nasnídat. Když se dopátral tácu se snídaní, zarazil se – byl prázdný. Tedy, jediné, čeho se pachatel nedotknul, byla káva. Typoval, že to byl Shizuo. Ráno nestíhal a tak mu snědl snídani a nechal mu tu studené kafe. Pak si stejně uvědomil, že je mu to jedno, necítil se na to, že by se mu chtělo snídat. Hodil do sebe dva Kynedrily a posadil se za stůl. Chvíli se díval z okna, sám sebe přistihnul, že má v hlavě prázdno. Ozvala se rána… Do hlavních dveří vstoupil Heiwajima starší a hlasitě je za sebou zabouchnul.
   „Na,“ ozvalo se za Izayou a než se stačil otočit, trefil ho pytlík s čímsi. Když to blíž prozkoumal, zjistil, že je to francouzská bageta. S tuňákem samozřejmě. Překvapeně zamrkal.
   „Jak jsi asi zjistil, tak jsem ti zhltnul snídani…“ Orihara zakroutil hlavou a beze slova díku se pustil do jídla.
   „A co takhle poděkovat, hm?“ ozvalo se náhle vedle něj. Trhnul sebou, nečekal, že mu bude někdo jako Shizu šeptat do ucha. Srdce mu začalo bít jako splašené, náhle nemohl najít žádnou ostrou poznámku. Ochromil ho lehký vánek, který byl cítit tabákem. Shizuovy cigarety. Začalo být podezdřelé ticho. Orihara se ošil a dál zarytě mlčel. Dal si do pusy poslední sousto, a když ho polknul, svůdně si olíznul prsty. Shizuo se zarazil a nervózně polknul. Tohle vrátilo Izayovi odvahu.

   „Co se děje, Shizu? To si dáváme oddechový čas? Chvilka míru?“ zakřenil se. Bohužel Shizuo věděl tentokrát víc, než pan Orihara Izaya. Tsugaru byl možná tichý, ale nebyl zase tak tvrdohlavý, takže Shizuovi řekl všechno, co věděl. Původně měl v plánu Izayovi pořádně ublížit, ale udělat to v posteli – takový hajzl zase nebyl.
   „Tak nějak,“ hlesnul v hlase. Nerad to přiznával, ale neměl rád Izayu jen protože se mu napoprvé nelíbil. A to už je pár let zpátky. Nevěděl, jestli dokáže být hodný, ale zatím se mu to dařilo. Stačilo se pořádně nalít mlékem, bylo to lepší než nějaká droga. Izaya využil Shizuovy chvilky bezduchosti a začal spřádat plány. Chtěl riskovat, tak chytil Shizua za ruku a veselými kroky ho vytáhnul do schodů. Shizuo vypadal, že je mu to jedno, strčil si druhou volnou ruku do kapsy a poslušně šel za ním. Neprotestoval ani když si Izaya naporoučel, aby si sedl na postel a počkal. Orihara se ďábelsky uchechtnul, když otočil klíčem ve dveřích posledního volného pokoje. Tady se teď střetla hranice toho, co chtěl udělat.
   „Tohle je příležitost. Přísahám, že se zdržím všech drzostí, když budeš… jemný.“ Možná se začervenal, temná místnost však jeho rozpaky dokonale skryla.

   „Jak myslíš,“ dostalo se mu odpovědi. Rozepnul si vestu a sundal si z krku motýlka. Orihara ze sebe shodil mikinu, nechal ji ležet tam, kam dopadla. Pomalými kroky přešel k Shizuovi, který si rozepínal knoflíky na košili.

   „Ukaž…“ zašeptal Izaya, sednul si vedle něho a pomohl mu z košile. Shizuo nevěděl, kam s rukama, tak si posadil Izayu na klín a pak se teprve pustil do vslékání černého trička. Když se Shizuovy rty dotkly Izayovy klíční kosti, zatajil Orihara dech. Možná byl párkrát zamilovaný, ale tohle se mu nikdy nestalo. Se Shizuem to bylo… jiné. Byl něžný, až tak, že z toho Oriharu zamrazilo. Znal ho jen jako nasupeného týpka, který je jako tank. Jeho něžné dotyky byly tak příjemné, Izaya lehce vzdychal. Když se jeho rty dotkly první bradavky, musel se Izaya kousnout do rtu. Bylo to k ničemu, nával vzrušení ze Shizuova sání a kousání do výběžku na jeho hrudi ho donutil zasténat nahlas. A ještě jednou. Cítil, že mu začínají být trochu těsné kalhoty. Přesunul své ruce na zapínání těch Shizuových a pomalu je rozepnul. Pak zvedl Shizuovi hlavu a lačně ho políbil. Chvilku jejich jazyky bojovaly o dominanci, kterou vyhrál Shizuo. Povalil Oriharu na postel a pokračoval tam, kde skončil. Párkrát mu jazykem zakroužil kolem pupíku a pak mu pomohl z kalhot. Izaya zavřel oči a čekal, co udělá jeho milenec dál. Shizuo se podíval na modré trenky a když se dotknul jeho vzrušení, Izaya přirazil boky proti jeho ruce, přičemž pevně tisknul pokrývku pod sebou. Izaya na chvíli pootevřel oči, aby zjistil, jak se Shizuo tváří. Začervenal se! Orihara chtěl pronést něco kousavého, ale pak si vzpomněl, co mu slíbil. A opravdu nechtěl přijít o to vzrušení, které mu příjemně oslabilo celé tělo a napnulo všechny jeho smysly. Shizuo mu stáhnul poslední kousek oblečení, který na sobě měl a chvíli se díval. Dost zvědavě, po chvilce šťouchnul do napřímeného údu a pak si s ním začal pořádně hrát. Opatrně dolehnul na Izayu, který se zatím chopil sání jeho tří prstů. Snažil se, aby to udělal pořádně jinak to bude on, koho to bude bolet.
   „Mmm… Shizu…“
   „Ještě chvilku,“ odporoval mu Shizuo.
   „Už…“ napnul se Izaya, Shizuo ale přesně v tom okamžiku přestal. Zmateně se podíval na blonďáka a věnoval mu dosti zvláštní pohled. Jenže než ho stačil pobídnout, aby pokračoval, vsunul do něj Shizuo první prst. Izaya mu automaticky obtočil ruce kolem krku a snažil se pořádně dýchat. Pak Shizuo přidal další prst, pak ten poslední. Chvíli s nimi pohyboval a pak je nahradil něčím mnohem větším. Nechal ho chvilku, aby si zvyknul a rozdýchal to, pak začal pomalu a hluboko přirážet a zárověň Izayovi kousat ucho. Ten se začal dráždit v přibližně stejném tempu, ve kterém Heiwajima přirážel. Zanedlouho se jejich steny zkracovaly, a když jimi projela vlna slasti, oba vyvrcholili. Heiwajima něžně spadnul na svého milence, který ztěžka dýchal a vlepil mu do vlasů motýlí polibek.

   „Shizu…“ chtěl Izaya něco říct, ale nebylo mu to Shizuovými rty dovoleno.

   „Viděl jsi to?“ kníknul potichu Psyche.
   „Um,“ kývnul mu na to Tsugaru.

   „To bylo… Fakt žhavý,“ otřel si hřbetem ruky Psyche čelo.

   „Myslím, že už nás tu není potřeba.“

   „Jsou pryč,“ vypadlo zděšeně ze Shizua.

   „Jo,“ přikývnul Orihara a po očku se kouknul na Shizua. Tomu naběhla žíla u oka a než bys řekl švec, raději odešel. Izaya si opět mlčky sednul na svůj pohodlný gauč a posunul černou figurku krále na šachovnici dopředu. Teď už bude zase všechno jako předtím. Rvačky, krev a šrámy. Jen kdyby jsi Izayo věděl to co Shizuo…