Dreams in Silence

Když viděl Starka zmizet, oddechl si. Cítil, že se něco blíží. Upřímně řečeno, věděl přesně, co se blíží. Znal tu sílu, sám jí na jistou dobu disponoval. Thanos plnil svůj slib. Zeď přímo před ním se zavlnila. Pokud ho teď odvlečou, bude to víceméně definitivní, neměl žádné iluze o rytíři na bílém koni.

Zabil několik Chitauri, než se objevil on. Pár kroků couvl, ale nakonec mu nezbylo nic jiného, než se vrhnout vpřed. Jeho šance na úspěch by nebyly příliš velké, ani kdyby nebyl zbaven své moci. Teď neměl šanci žádnou. Věděl to a tak byl útok spíše než skutečným pokusem jen symbolem vzdoru. Thanos ho poslal k zemi jedinou ranou, to byla pro Lokiho konečná.

Tma. Všeobjímající, neprostupná, hustá jako kouř a hrozící, že ho zadusí. Zima se mu zařezávala do konečků prstů navzdory jeho původu. Když tmu protnul paprsek jemného namodralého světla, musel se přemáhat, aby přecitlivělé slzící oči nezavřel. Měl dost temnoty. Když spadl z Bifröstu, byl pohlcen tmou, ze které ho vyvedl Thanos. Světlo ho zraňovalo, a přesto se neodvrátil. Před ním se rozprostíraly ledové pláně Jötunheimu. Nehostinné, neúprosné. Jötunheim, jeho skutečný domov, jeho království a přesto místo, které už nechtěl nikdy vidět. Tady se roztříštila iluze, které nikdy úplně nevěřil, ale která přesto byla krásnou lží. Příliš krásnou pro někoho, jako byl on. Pomalu natáhl ruku před sebe, sledujíc pár sněhových vloček, které se na ní usadily a odmítaly roztát. Ledový vítr bičoval zvětralá skaliska, která se za ty stovky let změnila k nepoznání. Stejně jako Loki. Chtěl vykročit vpřed do hlubokého sněhu, ale přelud se před jeho zraky rozplynul zpět do tmy. Probudil se, jen aby uvažoval, zda vůbec otevřel oči. Tma byla stále stejná: absolutní. Chvíli zmateně šátral kolem, leč nenahmatal nic, než studený kámen. Pomalu si začal vzpomínat, co se přesně stalo a v žaludku se mu usadil nepříjemný tísnivý pocit.

Všeobjímající ticho a temnota deptaly jeho smysly, ani zdaleka se však nerovnaly tomu, co zakusil v minulosti. Ne, byl si jistý, že tohle je pouhá předehra. Jak rád by se mýlil. Jak rád by se probudil ve Stark Tower. Jak rád by snášel egocentrického miliardáře. Ale Loki se málokdy mýlil.

Nadešlo nevyhnutelné a oni si pro něj přišli. Světlo zvenčí bylo podstatně ostřejší, než čekal. Sklopil zrak k zemi a vysmekl se strážím, které trvaly na tom, že ho budou vláčet po zemi. Postavil se a zasyčel na ně pár výhružek. Myslel si, že bolest nemůže být horší, než když ho Stark střelil do ramene, to byla jedna z těch vzácných chvil, kdy si myslel špatně. Snad několik dní dovedl předstírat, že je stále tak silný jako v době, kdy býval princem. Plival jim do tváře. Rozséval urážky a posměšky. Když mu i poté, co s ním skončili, zbyla nějaká síla, smál se. Věděl, že to jsou poslední dny, kdy zůstane sám sebou. Snažil se na to nemyslet, ve tmě své cely mu občas šeptal hlas. Říkal krutou pravdu v celé její nahotě. Nikdo si pro něj nepřijde. Zemře v té vlhké díře.

Jednoho dne přestal vzdorovat a jeden z Thanosových patolízalů si toho všiml. Do místnosti vkročil sám šílený Titán.
„Vaše práce je působit bolest. Není nic jednoduššího a vy nejste schopní udělat ani to?!“
„Ne, pane. Jde o to… on měl být Asgardský princ – jeden z Ásů. Při vší úctě, pane, to tak nevypadá.“ To Thanose evidentně zaujalo.
„Mluv.“
„On… rány se nehojí. Ještě chvíli budu pokračovat a jeho tělo to nevydrží.“
„Cože?“ Přešel ke své nové hračce blíž a prohlédl si ho. Se vší tou špínou a krví ho jen těžko poznával. Některé starší rány jevily jasné známky infekce. Loki měl horečku – něco, co bohové Asgardu neznali.
„Proto jsem tě našel na Midgardu. Už tomu rozumím.“ Začal se nahlas smát a Loki ten zvuk nenáviděl celou svou bytostí.
„Je to smrtelník, nakládej s ním podle toho. Nechci, aby měl příliš snadnou smrt.“ Otočil se ke svému poskokovi a poté odešel. Se smrtí se Loki už dávno smířil ale stále doufal, že bude alespoň relativně rychlá. S Thanosovými slovy se rozplynula i tahle poslední malá naděje.

Když ho přitáhli zpět do kobky, byl jen stěží při vědomí. Tma byla ještě nesnesitelnější, než kdy před tím. Schoulil se na zemi a zkrvavenými prsty nakreslil na zem důvěrně známou runu. Plamen byl malý ale bylo to aspoň něco. Trocha světla v temnotě. Sledoval tančící plamen téměř skelným pohledem. Zavřel oči a s úlevou zjistil, že i za zavřenými víčky může stále tušit slabé světlo. Poprvé za dvě stě let se mu zdály skutečné sny. Nebylo to nic velkého, z velké části jen náhodné scenérie a nesouvisející obrazy a scény ale byl to vítaný únik. Možná si svou duši dokáže ještě chvilku podržet. Občas se ještě zmohl na nějaký ten kopanec do holeně nějakého strážného, i když si za to vysloužil několik ran navíc, stálo mu to za to.

Neměl přehled o hodinách ani o dnech, všechno bylo stejné, jen jeho vůle byla slabší a slabší. Už dávno nedokázal jít ze své cely do mučírny po svých. Nezřídka se stávalo, že když mu do cely vhodili tu ubohou napodobeninu jídla, nebyl při vědomí a než se probral, předběhly ho krysy. Tušil, že se blíží nevyhnutelné. Vlastně se na tu chvíli svým způsobem těšil. Znamenala konec utrpení, milosrdné vysvobození. Občas se mu zdávalo o mocné Hel, o jejím království, které bylo každým dnem blíž. Někdy, když visel v bezvědomí v okovech, utýrán téměř k smrti, cítil na tváři její dotek. Jenže si vždycky vybavil tu tvář. Jeho tvář. Bylo to absurdní – upínat se k sentimentu na takovém místě. A byla to poslední věc, která ho držela při životě. Anthony Stark.

Většinu času teď balancoval na pomezí reality. Jeho mysl příliš daleko na to, aby se starala o tělo. Když se poprvé ocitl u kořenů prastarého stromu, obklopen hvězdami a vzdálenými světy, cítil se tak malý. Yggdrasil viděla jen hrstka bytostí. Nebylo možné se k němu dostat z vlastní vůle, Yggdrasil si své vyvolené přivolal – tak, jako teď přivolal Lokiho. Od té chvíle se lstivý bůh vzdaloval realitě stále víc a víc. Strom života ho volal a on pozvání rád přijal. Přejížděl prsty po hrubé kůře, díval se na neznámé galaxie kolem. Čím déle na tom místě zůstával, tím méně se chtěl vracet až dokud se nerozhodl, že se do bolestivého vědomí skutečně nevrátí. Cítil se zase zdravý a mocný, cítil svou magii, jak mu opět volně koluje v žilách. Bylo to jako první nádech po vynoření se z vody. Posadil se mezi kořeny a zavřel oči. Takový klid nezažil už dlouho, uvědomění k němu přišlo lehce a nenuceně. Před ním stála krásná mladá dívka v bílých šatech.

„Konečně jsi přišla…“ Konstatoval tiše Loki, který cítil přítomnost té mocné bytosti.
„Jsem s tebou již řadu dní.“ Zněla neutrálně – jak jen smrt může znít.
„Jistě, máš pravdu.“ Pousmál se zelenooký bůh.
„Nepřišla jsem pro tebe.“ Pronesla klidně. Její slova Lokiho překvapila.
„Čemu tedy vděčím za tvou fyzickou přítomnost, Hel?“
„Ještě nenastal tvůj čas. A dlouho tomu tak bude.“
„Nevěřím ti. Tělo smrtelníka je slabé – zbývá mi nanejvýš pár dnů.“ Zadíval se na ni.
„Dokud je tvá mysl zde, budeš žít. Až nastane čas, odvedu tě zpět. Yggdrasil sejme z tvého těla kletby.“
„K čemu to, když budu zavřený v kobce, slabší než člověk a vydán Thanosovi napospas?“
„Nevím více. Nashledanou, otče.“ To byla její poslední slova před tím, než zmizela.

Přemýšlel dlouho, ale nedošel k žádnému pravděpodobnému řešení. S Hel nikdy nebylo snadné mluvit, řekla jen to, co sama chtěla a ani o slabiku víc. Trpělivost byla Lokimu vlastní, bez ní nemohl nikdy ovládnout magii a získat znalosti, po kterých toužil. Nepotřeboval ale Hel k tomu, aby věděl, že jeho fyzické tělo stále trpí a v čím horším stavu bude, tím horší bude návrat do něj. Slyšel o čarodějích, jejichž tělo bylo zabito, zatímco se jejich mysl toulala bůhvíkde. Nikdo nikdy s jistotou nezjistil, co se jim přesně stalo, byť Loki měl poměrně jasnou představu. Tělo bez duše nemůže žít, stejně jako duše bez těla. Je-li jedno usmrceno, druhé následuje.

Nebyl ve snu a tak se občas i tady jeho mysl unavila. Sny, které se mu zdály tady byly podstatně méně chaotické a k jeho překvapení nebyly ani nepříjemné. Yggdrasil musel zahnat noční můry, které ho v Thanosově zajetí pronásledovaly až příliš často.

Zdálo se mu, že je zpět ve Stark Tower. Na sobě měl svůj obvyklý asgardský oděv ze zelené látky a černé kůže. Všude bylo ticho. Přemýšlel, kde je asi Stark, když ho napadlo podívat se do dílny. Anthony pracoval na jednom ze svých mnoha nápadů, takže neměl nejmenší šanci v zápalu práce zaregistrovat Lokiho. Ten se postavil těsně za jeho záda, vyčkávaje, kdy si miliardář uvědomí, že za ním někdo je. Netrvalo to dlouho – nanejvýš pár vteřin. Prudce se otočil, ale Loki si položil ruce na stůl, čímž mu odřízl jediné dvě únikové cesty.

„L-Loki..?“ Zadíval se na něj nejistě. Pokud ale byl dosud nervózní, když ho v příštím okamžiku Loki začal bez nejmenšího zaváhání líbat, málem dostal infarkt. Fakt, že se nebránil, překvapil je oba.
„Co to děláš?“ Zeptal se Tony a upíral na něj své oči ve snaze vyčíst odpověď z Lokiho tváře.
„To je hloupá otázka ale musíš-li to slyšet: dělám to, co vždy. Dělám, co dělat chci.“
„Nevim, jestli to můžu počítat jako odpověď.“ Opatrně se pousmál, stále si zjevně vědom zoufalého nedostatku osobního prostoru. Loki mu věnoval pohled dravce, který v trávě zahlédl myš, než jeho ruce sklouzly ze stolu na Tonyho záda a bůh si ho přivlastnil v jednom jediném objetí.
„Eh… kdybys mi řekl, co to má přesně znamenat, dost by mi to pomohlo…“ Vypravil ze sebe vykolejený vynálezce.
„Jako co to vypadá, Anthony?“ Zavrněl mu Loki do ucha a Tony jen naprázdno polknul.
„Jako kdybys mi chtěl vysát duši.“ Připustil miliardář.
„Vadilo by ti to, Anthony?“ Znovu to zavrnění a zelenooký ho začal líbat na krku. Tony zavřel oči. Vlastně to nebylo tak špatné. Vůbec to nebylo špatné.
„Ne…“ Vydechl, leč záhy si uvědomil, v jaké situaci se nalézá.
„ANO! Definitivně jo!“ Zpanikařil a snažil se odtáhnout. Loki ho kupodivu nechal.
„Vy lidé… nevíte, co chcete.“ Povzdychl si Asgarďan.

Loki otevřel oči a z nějakého důvodu se cítil líp. Jako kdyby události ze snu mohly jakkoliv ovlivnit jeho situaci. Jako kdyby ten politováníhodný sentiment něco zmohl. Ale pozitivní efekt, který to mělo na jeho náladu, popírat nehodlal. Starkův šokovaný pohled ho pobavil sám o sobě a zbytek… nebyl špatný.

Velmi, velmi daleko od kořenů Yggdrasilu i od Thanose, se probudil Tony Stark. Lehce zmatený se posadil na posteli a vyhlédl z okna na město, které se topilo v ranní mlze. Vzpomněl si na svůj sen a jeho žaludek v tu chvíli udělal pár kotrmelců.
„Jenom sen. Jenom blbej sen. A mám i horší.“ Opakoval si stále dokola. Přesto přísahal, že když se probudil, cítil na vteřinu typickou vůni kůže. Což samozřejmě byla blbost ale stejně… navíc, když je ve hře Loki, nic není nemožné. Jenže Lokiho odtáhl Thanos a měl určitě větší starosti, než se vkrádat Starkovi do snů. cesty.

„L-Loki..?“ Zad