Droga

Drogy. Věci, které ničí životy lidem po celém světě. Existuje několik druhů drog. S některými se setkáváme v běžném životě, s některými se setkáme zřídka kdy a mimořádně. A teď zrovna nemluvím o drogách typu Heroinu, Kokainu, Marihuany a podobně. Mluvím o drogách, za které neplatíme… ale doplácíme.

Žil jsem tenkrát v městě zvaném Konoha. No žil, spíš přežíval. Otec jezdíval na cesty, jako právník za svými klienty do zahraničí a matka věčně nebyla doma kvůli své práci, o které jsem toho moc nevěděl. Většinou jsem tedy zůstaval sám doma, nebo málokdy pod vedením mého perverzního kmotra. Radši jsem byl tedy sám. Popravdě, kmotr, který si každý den do baráku přivede naráz tak 3-4 holky, to je už i na mě trochu moc.
Matka si tenkrát dávala silně záležet na mém vychování. Starala se o mě a chtěla pro mě to nejlepší. Ale lidé se mění, a já samozřejmě taky. Z maminky mazánka se stal sígr. Většinu času jsem trávil vysedáváním po putikách s jednou ne moc dobře proslulou skupinkou studentů naší střední školy. Sprejování grafitů po zdech obecního majetku, posměch na ostatní, pití. To všechno se mi bohužel nevyhlo. Ale nemohu říct, že bych to dělal z donucení. To ne. Dělal jsem to dobrovolně. Možná z nudy? Těžko říct jak to tenkrát vlastně bylo. A právě tou skupinkou lidí to celé začalo. Začal jsem se propadat dolů…

1. Droga – Pozornost a rodina.

Jak už jsem řekl, byl jsem slušně vychovaný žák prvního ročníku na střední škole. Ten rok se všechno začalo měnit.
„Mami? Kdy přijede otec domů?“ Tuto otázku jsem pokládal denně svojí matce a čekal jsem na její odpověď.
„Nevím, Naruto.“ Pokaždé odpověděla stejně. Pokaždé. S přibývajícími dny jsem se přestal ptát. Po dvou týdnech mi řekla, že otec bude delší dobu v zahraničí kvůli svému klientovi. Tak jsem to přestal řešit úplně.

„Mami? Kdy přijedeš domů?“ ptal jsem se asi o měsíc později po telefonu a poslouchal zvuky vznášejícího se letadla.
„Nevím Naruto.“ Opět ta samá věta. S matčiným odjezdem jsem se ovšem vyrovnával hůř jak s tátou. Přiznávám. Na matce jsem byl hodně závislý. Miloval jsem její vůni. Povídal jsem si s ní a byl jsem šťastný. Jenže to mi vzala její práce. A tak jsem musel začít brát další dávku drogy někde jinde.

2. Droga – Pocit někam patřit.

Ve škole jsem byl vyhlášenej looser. Lidi se mnou málo kdy promluvili. Většina lidí se mi vyhýbalo neznámo proč. Štvalo mě to. Chtěl sjem si aspoň někdy s někým popovídat. Mít pocit že někam patřím. Za budovou školy, kam nikdo moc nechodí, se každý den scházela partička kluků z mojí třídy a ještě z pár vyšších ročníků. Co k tomu říct. Obyčejná partička co se chtěla zviditelnit tím, že nadávala, kradla a hulila. Jednou jsem se jen tak zakecal s jedním z nich. K údivu mě po několika dnech přijali k sobě. A tak to se mnou začalo jít tak trochu z kopce. Stal jsem se jedním z nich. Bohužel. Zaplatil jsem za svojí vlastní blbost, že jsem tak ovlivnitelnej.
Začal jsem kouřit, krást po obchodech, zesměšňovat ostatní. Lidi se na mě sice dívali jinak, ale ne tak jak bych chtěl. A nedivil jsem se. To jak jsem se choval. Nejradši bych si teď dal sám přes hubu!

3. Droga – Vlastní důstojnost.

Zmanipulovaný blbec. Tak bych se mohl dát nazvat asi nejlíp. Sám jsem nevěděl důvod, proč jsem to dělal. Věděl jsem akorát, že jsem se změnil. Hodně. Každý den jsem s nimi vysedával po putikách a bavil se. Členy této skupinky byli i pár lidí z mojí třídy. Gaara ze Suny, Kiba Inuzuka a Sasuke Uchiha. Gaaru a Kibu jsem znal jakž takž dobře. Bavil jsem se s nimi. S tím třetím ale ne. Lidi jeho typu byli víc postavení. Většinou jenom seděl v rohu a poslouchal to co ostatní říkali. Neprojevoval se. Prostě jenom koukal, jak se ostatní baví. A hlavně si zachovával svůj pořádek. Na rozdíl ode mě, kterému ta parta rozházela celý můj dosavadní život.

4. Droga – Touha

Netrvalo to tak dlouho a moje školní problémy se dozvěděli moji rodiče. Prospěch ve škole se mi značně zhoršil. Jenže já na to slušně řečeno kašlal. Často jsem ani do školy nedošel, protože jsem prostě šel s klukama ven. Když se to opakovalo skoro do celého školního roku, přišla mi jedna osoba domluvit. Nevídané. Že se stavil zrovna on.

„Jak dlouho se hodláš flákat a nechodit do školy?“
„To je jenom moje věc Uchiho nestarej se.“
„Nestarám se, ale ty na to pak blbě dojedeš, Uzumaki. Měl by jsis uvědomit co je důležitější.“ S těmito slovy odešel a já se zamyslel. Měl pravdu, to bylo fakt. Uplynuly dny, týdny a od rozhovoru o škole jsme se posunuli trochu dál. Bavili jsme se i o normálních věcech, prostě jsme jen tak kecali a smáli se. Jenže pak se to změnilo. Z bavení a smání jsem začal pociťovat něco jiného než jen přátelství. Já hlupák…

5. Droga – Láska

Pocity byly čím dál víc větší, už jsem to nedokázal déle tajit. Řekl jsem mu to. Ano čekal jsem výsměch. Čekal jsem, že se mnou už nikdy nepromluví. Ale udělat jsem to musel. Nastalo dlouhé tíživé ticho. Nedokázal jsem ze sebe dostat už nic jiného. To hlavní jsem mu řekl.

Co se stalo potom, ptáte se? Uplynuly dva dlouhé roky. Se Sasukem jsme se dali dohromady po tom mém „hloupém“ vyznání. Oba dva jsme se vykašlali na partičku, která nám beztak jen stěžovala život. Zatím jsem díky doučování nepropadl a spokojeně jsme vedli dál svůj život.

Ale jak jsem řekl na začátku… za drogy se neplatí… ale doplácí…

Je to odteď asi tak dva, možná tři roky zpátky. Šli jsme právě oba dva z koncertu, na který jsme si předtím koupili lístky a vyrazili tam z nudy. Zahli jsme do nám známé ulice. Přesně tam jsme tenkrát chodívali s partou ze školy. Od té doby co jsme od nich odešli, jsme se zrovna dvakrát v lásce neměli. Jenom jsme proplouvali. Ten den se to ale změnilo. Pamatuju si jenom krev, spousty krve. Jejich řev, bolest a ležící osobu na zemi v jeho vlastní krvi. Skupinka jakmile zaregistrovala, že se osoba nehýbe, možná ani nedýchá, s křikem odběhla pryč. Pomlácený a s pár bodnými ranami jsem se dostal k tělu.
„Sasuke?!“ Ležel, nehýbal se. Nečině se díval před sebe na zeď od krve. Po zavolání do nemocnice se do několika minut objevila v ulici sanitka a rozléhal se zvuk sirén. Oba nás odvezli do nemocnice. Bohužel, pro Sasukeho pozdě. Naposled zavřel oči při cestě do nemocnice.

Byl to rok od jeho smrti. Stál jsem na hřbitově mezi hroby všech zesnulých. Právě u jeho náhrobku. Celý rok jsem nepromluvil. Jediné slovo. Koukal jsem na jméno vyryté na kameni, tak jako skoro každý den. Ten den už jsem domů nedošel. Nechtěl jsem dál žít bez toho, co mě dostalo zpátky na nohy.

Píše se rok 2010 a na hřbitově teď jsou dva náhrobky. Jeho a můj. Umřel jsem pro drogu. Pro lásku. Jsem mrtvý, ale jsem šťastný.

Pravá láska nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Láska umírá s člověkem a člověk umírá za lásku.

Seneca Lucius Annaeus