Druha stranka Erosenky  23

 Probudila mě bolest. Zakvílela jsem a chytla se za břicho.
„Nehýbej se. Ta rána může být zlá,“ ozvalo se nade mnou.
„Jiraiyo? Co se děje? Kde to jsme?“ zeptala jsem se zmateně. Ležela jsem v nějakém domě na zemi u krbu přikrytá dekou.
„Konečně tam, kam jsi měla dojít. Pravděpodobně tě ale někdo zastavil. Pamatuješ si, kdo to byl ?“
Rozpomněla jsem se na setkání s Uchihou.
„Ne, nějaký cizí ninja. Byl rychlejší…“ lhala jsem jen napůl. Sasukeho rychlost byla opravdu neuvěřitelná.
„Au!“ sykla jsem znovu. Ta rána opravdu bolí.
„Tak lež klidně,“ napomenul mě Jiraiya a začal mi sundávat deku a jal se pokračovat i s tričkem. Neměla jsem žádnou sílu, ale pokusila jsem se bránit.
„Nesahej na mě!“ cedila jsem přes zuby a odháněla ho rukama. Na můj vkus byly najednou tak moc pomalé, že to spíš vypadalo, že mu mávám.
„Nech toho! Nechci tě tu zneužívat. Chci se na tu ránu podívat. Ztratila jsi moc krve, takže jestli tě někdo neošetří, můžeš tu taky rychle skončit!“ chytil mi ruce a položil mi je podélně kolem těla. Na další útok jsem už opravdu sílu neměla.
Vyhrnul mi tričko a začal zkoumat zranění.
Zakňučela jsem znovu. Strašně to bolí!
„Vypadá to zle. Bohužel, lékařský ninja z nás tří byla Tsunade a já tuhle schopnost nemám. Zbývá nám jediná možnost…“ odmlčel se.
„Tak to vyklop, co mě čeká,“ dostala jsem ze sebe ztěžka.
„Musím tu díru vypálit a pak zašít…“ řekl nejistě.
„Sakra…“ zatnula jsem zuby.
„Nedá se nic dělat. Musíš mi věřit, že to zvládnu.“
„Dělej jak myslíš,“ upadávala jsem zase do letargie.
„Nespi! Teď nesmíš spát! Zůstaň vzhůru co nejdřív, ano?“ zatřásl mnou.
 „Budu se snažit, ale nic ti neslibuju,“ držela jsem víčka jen silou vůle.
Na chvíli se vzdálil a pak přinesl klacík, kovovou tyč, jehlu, nit a obral mne o obvazy.
„Tak…připravená?“ řekl, když tyč nažhavil v krbu.
„Na to můžu být připravená?“ ironicky jsem se ozvala, ale už jenom šeptem.
Třásly se mu ruce. Pravděpodobně to nikdy nedělal. To budou stehy jak od prvňáčka!
„Tak jdem na to. Tohle zkousni, ať si neublížíš,“ dal mi klacík do úst a já se zakousla.
V životě mě nenapadlo, že tohle někdy podstoupím. Víc mne ale znepokojovalo, že Ta druhá se pořád neozývá.
Říkala jsem si, co tam tak dlouho dělá, když v tom mi projel tělem nesnesitelný proud bolesti.
Vykřikla jsem, propnula jsem se jak tětiva a pak jsem se konečně propadla do blahodárného spánku.
Když jsem se probudila podruhé, už jsem zase byla přikrytá a Jiraiya seděl v rohu. Pohnula jsem hlavou.
„No konečně! Už jsem si myslel, že se neprobudíš!“ usmál se rozčepýřený Sennin.
„Proč bych se neměla probudit?“ mluvila jsem ještě napůl ve snu.
„Vypadalo to bledě. Jednu chvíli jsi přestala dýchat, ale podařilo se mi tě rozdýchat. Budeš muset přežít, že jsem ti dal dýchání z úst do úst,“ křenil se, ale čekal, kdy ho nakopnu.
„Erosenko?“
„Hmmm?“
„Díky. Zachránil jsi mi život,“ dostala jsem ze sebe úsměv.


Uzdravovala jsem se celkem rychle. Jiraiya začal brát svoji roli zachraňovatele až moc důkladně. Takovou opečovatelku jsem nikdy neměla. Po třech dnech už mi lezl na nervy.
„Eronine! Já se dokážu najíst sama!“ rozčilovala jsem při jídle, kdy se mě snažil krmit.
„Nikdy nevíš, můžou ti rupnout stehy,“ tvářil se, že ví všechno nejlíp.
„Jestli prasknou, tak jedině z toho, jak mě tady každej den přežíráš a praskne mi s nima i celý břicho!“
„No tak promiň, že se starám,“ ozval se dotčeně.
Namáhavě jsem se zvedla od stolu.
„Nepotřebuješ na záchod?“ hned se zajímal.
„Jo! Ale dokážu to i bez toho, aby na mě někdo civěl!“ bublala jsem vzteky.
„Myslí si, že se bez č*ráka nevych*iješ nebo co?!“ ozvalo se podrážděně.
„A hele, kdopak se nám tu vzbudil! Kde jsi byla, když jsem potřebovala, abys to vypalování rány vzala za mě?!“ zeptala jsem se načuřeně.
„Tak já ti řeknu kde. Chránila jsem tu tvoji velectěnou zadnici, abys neskončila propíchnutá od emofracka! Zabránila jsem tomu, abys umřela dřív než se pro tebe Jiraiya dostane. Málem mě to zabilo!!!“ řvala na mě Ta druhá.
„Hele, neříkej mu tak! A je to taky tvoje zadnice,  chránila jsi i svůj krk, tak nemel!“
„No to je teda výhra být Ta druhá! Počkej až ti umřu! Budeš sama a obě víme, že to ty neumíš!“ zlomyslně se ušklíbla.
Svatej pokoj tady byl, když tu nebyla!


Na cestu dál jsme se vydali třetí den, kdy už jsem se mohla volně pohybovat bez toho, aby to tolik bolelo. Šli jsme pěšky, protože JÁ jsem chudinka marodek a JÁ si můžu přát cokoliv. Docela jsme ale přišla na to, že náš milej úchylek není až tak špatný a dokonce je i zábavný. Začínala jsem ho mít ráda. Svým způsobem, samozřejmě.
Po dalších dvou dnech jsem ucítila mořskou vodu a večer jsme dorazili do malebného přístavu. Naše loď do Země vody a do Skryté v mlze odjížděla až ráno, tak jsem se ubytovali v hostinci nedaleko mola. Bydleli jsme nad výčepem a když jsme se ubytovali, Jiraiya mě pozval na večeři a na saké. Byla sranda, docela jsme se zasmáli a všechno bylo fajn. Trošku jsme se ale rozohnili a zvrhlo se to v pořádnou pitku. Řeknu vám, jestli chcete někdy někam kalit, Erosenka je ten nejlepší partner pro hospodský styl. Když jsme ale byli v tom nejlepším, přišel zdejší hostinský. Žádný tintítko. Obrovská halda sádla a masa se rozprostřela nad naším stolem a zle se na nás díval.
„Přeješ si něco, zlobře?“ uchichtla jsem se vlastnímu vtipu. Byla už jsem hodně opilá a Ta druhá zrovna začala zpívat Jarošovický pivovar.
„Máme tu pravidlo! Kdy bydlí, jí a pije, zaplatí předem!“ zahřměl.
„Já mám taky pravidlo! Piju dokud napadnu a když padnu, tak piju vleže!“ blábolila jsem vesele.
„Mlč ženská, když se baví muži!“ ohradil se na mne. To ale neměl říkat! Když jsem ovíněná, dostávám přehršel odvahy a tak tomu bylo i teď.
„To mi říkáš ty, parodie na chlapa?!“ zvedla jsem se a mžourala jsem na hlavu nade mnou. To už mne ale Jiraiya tahal za sukni, ať přestanu, že to znamená potíže.
„Nějak si moc dovoluješ. Dej si pozor nebo špatně skončíš!“ přetýkal mi do tváře.
„Řeknu ti jenom jedno! Čisti si zuby!“ a zamračila jsem se.
Tlusťoch se začal nadouvat ještě víc a vypadal, že praskne, když se můj doprovod zvednul.
„To není nutný. Omluvte jí, je trošku napitá,“ ale prskal smíchy taky.
„Nic neprominu. Táhněte pryč nebo se neznám!“ řval hospodskej.
„No dobrý, dobrý! Erosenko, zaplať mu, ať mu nepraskne žilka!“ chtěla jsem toho blba mít co nejdál do sebe.
Jiraiya se ke mně přitočil : „To nejde…“
„Jak nejde?“ zeptala jsem se ho napůl huby.
„Myslel jsem, že zdrhneme hned ráno a nikdo je po nás nebude chtít. Já mám tak akorát na cestu lodí,“ pořád šeptal.
„Tak to jsme pěkně v …“ vyfoukla jsem.
„Neříkejte, že nemáte prachy!“ rudnul těžkotonážník. Tyhle slova zařval, hospoda ztichla a tiše se zvedlo asi deset chlapů přibližně stejně mohutných jako sám hostinský.
„Průůůůs…švih!“ vyvalila oči Ta druhá, ale byla pořád v náladě a tak se jenom přiblble usmívala.
„Co budeme dělat?“ šeptala jsem směrem k Jiraiyovi. „Chceš je teď všechny zabít?“
„Nemůžu! Jsem ninja. Nemůžu je zabít!“ tiše vrčel.
„Takže máte peníze nebo si je máme vybrat sami a jinak?“ rámusila hrouda.
„Nemáme!“ řekl Jiraiya a potutelně se usmál. „Ale mám něco daleko zajímavějšího!“
Zírala jsem na něj jak spadlá z višně.
Eronin vyskočil na stůl a vytáhnul mě za sebou.
„Nyní zahajuji dražbu o tuto krásnou dámu. Je to princezna z dávno zapomenuté země, kterou nejvíce proslavila dědičná schopnost jejich potomků. Tito lidé jsou obdařeni neskutečnou krásou a také byli prohlášeni za nejlepší milovníky a milovnice na světě. Dokonce i Velký pán ze Země vody si usmyslel, že ji chce mít ve svém harému. Právě teď ji doprovázím na cestu do jejího nového domova a VY máte poslední příležitost zažít jedinečný životní zážitek! Začínáme na tisíci ryech!“
 „Coooo?“ vyjekla jsem a padala mi čelist.
„Buď zticha a věř mi! Jinak jsme mrtví!“
„Cccoo…“ ale to už mě otáčel a zraky všech chlapů v místnosti se chtivě upnuly na mě.
„Tak co?! Chceš se nechat zmlátit nebo si nechat sáhnout na nohu? Znáš to z filmu, tak hoď nějakej ten xichtík!“ zadrmolila Ta druhá. Když je namol, nechutně ztrácí zábrany.
Fajn! Jsem opilá, tak co.
Stoupla jsem si tedy přímo čelem k hospodě, pokrčila nohu, sklopila cudně hlavu, hrála jsem si s lemem trička a pak se na všechny podívala tím nejvšeříkajícím pohledem.
„Dva tisíce!“ zaječel týpek u okna. „Těs se, krasotinko!“
„Tři tisíce!“ zařval chlape vedle něj. „To čekej, tahle noc je má!“
„Pět tisíc!“ hlásil třetí.
„Sedm tisíc!“
„Patnáct tisíc!“
Čím víc se částka zvyšovala, tím jsem si připadala jistější. Přešla jsem zvolna před Jiraiyu, stoupla si k němu zády, položila jsem mu ruku na krk a pak se pomalu se vzrušeným výrazem svezla po jeho těle až k jeho nohám. Zalapal po dechu.
„Třicet tisíc!“ začali se dostávat do ráže.
„Třicet pět!“
Zvedla jsem se a přistoupila k Senninovi z boku. Hladila jsem ho na hrudi a pomalu jsem se dostala k jeho uchu. Než jsem mu skousla boltec, zašeptala jsem tím nejsmrtonosnějším hlasem : „Parchante! Za to tě zabiju!“ Skousla jsem a zase se zpět vyzývavě koukla do publika. Jiraiya nasucho polknul.
Když se částka dostala na sedmdesát pět tisíc, začalo se to mezi sebou rvát. Každý chtěl vyhrát. Alespoň že jsem byla věrohodná.
 U našeho stolu se to mlelo a vypadlo to na pěknou bitku.
„Sto tisíc!“ zařval náš hroší hostinský a tím utnul i celé postrkávání. „Jsi moje!“
„Platí! Prodána prostornému pánovi za sto tisíc!“ zareagoval Jiraiya.
„Chce se mi zvracet!“ zajíkla se Ta druhá. To bylo ve chvíli kdy mě hrouda slizu strhla ze stolu a přitiskla mě někam, kam bych postavila vlnolamy!
Po zbytek večera jsem mu musela sedět na klíně a silou vůle si držela úsměv. Sem tam jsem stíhala pohledem toho dlouhovlasýho imbecila. Uhýbal očima a měl proč. Za to ho čeká smrt. Pak tlusťoch konečně upadnul do mdlob na stůl aniž by se na něco vzmohl a já byla volná.
Sedla jsem si vedle Jiraiyi a otevřela si novou láhev saké.
„No vidíš, máš to za sebou, ani to nebolelo,“ usmíval se.
„To máš pravdu, nebolelo,“ usmála jsem se také.
Tím získal jistotu, že mu nic neudělám. V tu chvíli jsem mu ale vypálila pěstí přímo do obličeje. Přistál na zemi s monoklem tentokrát na pravém oku. Sakura je v tomhle můj vzor!
„Mě to nebolelo, ale tebe to bolet bude!“ zuřivě jsem ho propalovala pohledem.
Čekal další ránu, ale to jsem se už zklidnila.
„Neseď na tý zemi a pojď si se mnou dát panáka. Dobrej nápad ocením a máme kde spát…“ usmála jsem se tentokrát doopravdy i když ještě trochu naštvaně. Zvednul se a připili jsme si.
Pili jsme až do rána.