Dva a Jedna

 Itachi… Je mrtvý… Slova, kterých jsem se nejvíc bál, i když jsem to věděl. Sám Itachi mi to prozradil. O té jeho nemoci na, kterou není lék. A teď tu stojím a Zetsu se mě ptá, co budu dělat?! Povím mu, že si dám na čas voraz. Nic lepšího mě nenapadlo.
 Sasukeho parta už běžela hledat svého vůdce a já se asi vydám na cestu. Ani nevím kam, jednoduše půjdu jen tak rovně a ulevím si ze své bolesti. Už jsem dostatečně daleko. Zetsua jsem nechal za zády, určitě to šel vzkázat Peinovi. Zajímala by mě jeho reakce. Určitě bude zuřit. Nejdřív Sasori,následovaný Hidanem a Kakuzu. Pak sebedestrukce Deidary s tím hloupoučkým Tobim a teď… Itachi.
Tři slzy mi stečou po tváři. Dva a jedna… dvacet jedna. Měl život před sebou. Poslední dobou se choval, jako by už ťukal na nebeskou bránu. Snažil jsem se ty jeho chmurné myšlenky zahnat. Bohužel zcela marně. Nic nepomohlo.
 Když odcházel na místo, kam jsem měl poslat Sasukeho ještě se otočil a skoro neslyšně zašeptal: „Děkuji ti Kisame za krásné chvíle s tebou. Jsem velmi poctěn, že jsem mohl být tvým partnerem. Vždy, když jsem si šlápl až na úplné dno, byl jsi to ty, kdo mi pomohl. Kdo mě zachránil. A i když v Akatsuki není na něco, jako jsou city místo. Tak i přesto. Byl jsi mým přítelem. Za to jsem ti vděčný. Bohužel, tohle konec. Už se neuvidíme“. 
Ta poslední věta mi vyrazila dech. Už mi začalo docházet, že mé snažení bylo zcela na nic. Bylo to těžké. A teď je to ještě horší. Musím se na chvilku posadit. Cítím vinu. Mohl jsem mu nějak pomoci. Nebo ho zastavit.
Naposledy jsem toto cítil, když jsem odcházel z vesnice. Můžu být rád, že jsem se z těch maturitních zkoušek dostal v pořádku. Byl to vážně masakr. Zvednu se a pomalým krokem odcházím. Nebe se zatáhne a začne pršet.
Když ten blbeček udělal to, co nazýval konečné umění, také pršelo. Itachi vyšel před jeskyni a stál tam. Myslel jsem, že truchlí pro svého bratra. Ale on si byl tak jistý, že žije. Bylo mi ho líto.
 Teď už to vím. Měl pravdu. Sasuke přežil. Vážně by mě zajímalo jak? Je to pro mě záhada. Ten výbuch zničil vše na stovky kilometrů. Nestačil by utéct. Ani Tobi. Takové veselé štěně. Vždy dokázal každého rozesmát. Ale k Akatsuki se nehodil.
Itachi. Kdepak jen jsi? Tvůj bratr je naživu. Jak sis přál. Udělal bys pro něj první poslední. Pro jeho vlastní dobro jsi mu ani neprozradil pravdu o vyvraždění klanu Uchiha. Chtěl by se pomstít. A to jsi nechtěl. Tak mladý a tak moudrý.
 Najednou za sebou uslyším volání. Zastavím se. Za mnou si to sprintuje Tobi. Myslel jsem, že je mrtvý. Že by další záhada?!
 To co se od něho dozvím my sebere dech. Nikdy bych netušil, že Tobi bude Mizukage-Sama. Tedy Madara-Sama. CHECH. Prozradil mi, že je mu líto, že se to musím dozvědět jako poslední. Ale mně to nevadí. Sem radši, když za nitky tahá on.
 Prý mě potřebuje u týmu Taka. Mohl bych být užitečný. Alespoň tak to povídal.
 V Akatsuki úkrytu jsem opět spatřil ty malé smrady. Rozhodně mi nechyběli. Suigetsu je ještě otravnější než bývál. Za jeho dětských let byl snesitelnější. Ten obr vypadá, že bude dost silný. Ale ne tak jako Kakuzu. Červenovlasá holka se tváří až moc chytře. Tedy spíše nafoukaně. A co Itachiho bratříček?! Rozhodně vyrostl. Je stejně vysoký jako Itachi. Vlastně jako byl Itachi.
Určitě má něco na srdci. Tuším, že se mi to bude líbit. I Madara vypadá, že by to chtěl také vědět. Odpověď je vážně kouzelná a také velmi sebevražedná. Itachiho bráška plánuje zničit Konohu. I blázen by věděl, že je to šílenství. Ale on je tak jistý. Jako byl Itachi. Jsou jsi dost podobní.
Ale jak se dozvěděl o pravdě? O oné noci plné krvavého masakru? Áha už vím. Snadné zjištění. Madara-Sama mu to prozradil. Itachiho mlčení bylo zbytečné. Nevím proč ale je mi o hodně líp. Chce se mi dokonce smát. Co se stalo, stalo se. Itachi už znovu neožije a jeho malý bráška bude v Akatsuki s cílem zničit Konohu. Začínám se těšit. Bude to masakr.
 Podívám se na Sasukeho tým. Stojí tam tři lidi. Dva a jedna.