First feelings

Same!

Same

Sam

Sa— odrážela se ozvěna od zdí ze skla. Nebyla to zrcadla, dost možná to nebylo ani sklo. Co ale Sam věděl, bylo to, že byla studená, tvrdá a na dotek pálila ne jako led, ale jako sůl v ráně a tak bylo dobré se jich příliš nedotýkat. Zvuk se o stěny tříštil a lámal, kroutil se do podivných výkřiků, a formuloval se v úplně jiná slova. Už to nebyl Dean, čí hlas slyšel, prostor kolem něj promlouval vlastním jazykem a žil svým vlastním životem. Melancholickým, plným nářku a možná i zloby, která přes své hrany prosakovala a dráždila Samovu kůži. Sam netušil, kde je, ani jak se sem dostal, pouze se modlil, aby po tom všem, čím si prošel, nezemřel zrovna tady. Na místě nesymetrických tvarů a ponurých barev, které jakoby nikde nekončily a ani nezačínaly. Zdálo se, že se ocitnul ve smyčce čehosi, o čem mohl pouze doufat, že se roztrhne a pustí ho ven. Pokud bylo kam ven. Kam se podíval, viděl hmotu, smutnou, ale přesto plnou života. Náhle se chodba před ním začala uzavírat. Chtěl se otočit a utíkat pryč, ale než stihnul cokoliv udělat, narazil zády na ostrou plochu a v šoku sebou mrštil vpřed. Obklopilo ho něco, co by se dalo nazývat noční tmou, tmou, ale jakou ještě nikdy neviděl. Černá se prolínala s nebeskou modří, na jejímž pozadí svítilo světlo, snad hvězdy. To bylo také to poslední, co viděl. Prozatím.

„Sammy! Same!‘‘ rozléhalo se zoufalé volání do hrobového ticha, prodíralo se mezi listy stromů a plašilo ptáky. „Do hajzlu!‘‘ Nastala krátká chvíle zamyšlení. První instinkt, získaný po letech společného lovení, bydlení, cestování a souznění, bylo vzít telefon a zavolat. Nebyl to nejchytřejší nápad, za pokus to ale stálo. Mírně rozklepanýma rukama vytáhnul z kapsy telefon a vyhledal v adresáři Samovo číslo. Zdálo se mu, že to trvá příliš dlouho a začal litovat, že ještě pořád nepoužívá rychlé vytáčení. Co když právě propásnul jedinou šanci, kdy se spojit se Samem? Stisknul zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu. Věděl to, neměl šanci se mu dovolat, tam, kde byl, ať už v minulosti, budoucnosti nebo jiné dimenzi, nebyl signál. Beznadějně se kousnul do spodního rtu, musí vymyslet něco lepšího. Snad by mu mohl pomoct jeden jeho známý, lovec, který ho vychoval jako vlastního – Bobby a jeho hromada chytrých knih. Na nic nečekal a rozběhnul se k autu.

Prudký výdech mu zazvonil v uších, nemohl otevřít oči, kdyby to udělal, jeho hlava by určitě explodovala. Zhluboka se nadechnul a znovu vydechnul. Pomalu se to lepšilo, hlasité zvonění pomalu opadalo a až když znělo jako komáří pištění, skoro neslyšitelné, odhodlal se pohnout. V tom mu to došlo, to na čem ležel, na dotek připomínalo trávu. Rukama zašmátral vedle sebe, mezi prsty mu tančila měkká stébla a zavřená poupátka kvítí. Posadil se a opatrně otevřel oči a první, co uviděl, byly rány na rukách. Nekrvácely, spíše vypadaly jako otisky chapadel, dlouhé jizvovité rány, které ale nebolely a tak nepotřebovaly ošetření. Rozhlédnul se kolem sebe, obklopovala ho noc, taková, jaká padala po západu slunce na Zemi. Přesto ale byla jiná. Černobílá. Záře z lampy, která stála o kus dál u cesty, dopadala na tmavou zem v různých tónech šedi. Kam jen v té temnotě dohlédnul, na všem seděla šedošedá šeď. Jako by se ocitnul v hodně reálném komiksu bez bublin. Několikrát si promnul unavený obličej a zadíval se na silnici po jeho pravici. Impala nikde. Vyhoupnul se na nohy, jestli se chce dostat na místo, na kterém bude s nejvyšší pravděpodobností i Dean, akorát zjevně v naprosto jiné realitě, bude muset pěšky. Díky bohu to nebylo daleko.

Vrnění motoru utichlo s otočením klíčku. Následovalo něco, co připomínalo tajfun – auto se zhoupnulo, dveře hlasitě bouchly a rychlé kroky zvířily prach, dokud je neutlumily dveře domu.

„Bobby!‘‘

„Bobby,‘‘ opakoval vyděšeně Dean. Ztěžka dosednul na starý gauč pod oknem, který na protest žalostně zaskučel. Dean mu ale nevěnoval vůbec žádnou pozornost, snažil se z útržků prosvětlených záblesky poskládat dohromady, co se právě přihodilo. Nebyli na lovu, ani nečekali, že by se po okolí mohlo něco toulat. Měl to být normální volný den, bez krvežíznivých potvůrek, převlékačů kůží a jiných stvoření. Měl; a teď v tom zase lítali. Dean si přehrával všechny možné i nemožné scénáře, od Návratu do budoucnosti se dostával až k představě Sama mezi dinosaury. Neměl nejmenší ponětí, kam ho to cosi, které se jim připletlo do cesty, nebo oni jemu, poslalo. Nevěřil, že by byl Sam mrtvý, ani mu to popravě nepřišlo na mysl, při vstupu do místnosti totiž cítil, že v ní není sám. Myšlenky se mu v hlavě mlely jedna přes druhou jako divoká voda, dokud jí nepřerušil známý hlas.

„Deane? Kde je Sam?‘‘ zaznělo z druhé strany. Dean se nepohnul, s hlavou sklopenou a víčky pevně semknutými tiše prohlásil:

„Pryč.‘‘

Klid v místnosti přerušilo líné cvaknutí zámku, lehké kroky a tiché stisknutí spínače. Tmavý prostor překryla o něco světlejší jednotvárnost. Vše do puntíku bylo na svém místě, přesně jak byl zvyklý – knihy, špinavé nádobí, notebook… Jen jedna věc chyběla a tou byla Deanova košile, kterou předešlého dne večer přehodil přes opěradlo židle za stolem, aby co nejdříve uschnula a nebylo na ní tak vidět mokré kolo od vody, jak se snažil smýt stopy ukápnutého kečupu. Zamyslel se a opět se rozhlédnul. Nakonec toho chybělo víc, Bobbyho oblečení bylo také pryč. Vyšlápnul schody, dřevo se mírně zhouplo a poslední prkno nepříjemně zavrzalo. Nikde ani známka po jiných věcech, než těch jeho. Nenašel nic, co by patřilo jeho dvěma spolubydlícím. Volným tempem se vrátil do obývacího pokoje a usadil se za stůl. Mírně se nadzvednul a zašmátral v kapse kalhot, dokud nenašel telefon. Bez signálu, překvapivě byl mimo síť. Vrátil ho, odkud ho vytáhnul, otevřel notebook, který ležel před ním na stole, a zapnul ho. Na monitoru se objevilo stříbrné jiskření, stékalo vzhůru a ztrácelo se v černé dálce. Ohromeně sledoval, co se děje, hvězdičky se mu třpytily v očích, dokud úplně nezmizely. Nečekaně z černoty vyskočilo přihlašovací okénko. Trvalo mu pěkných pár minut, než se rozeznělo klapáním čudlíků na klávesnici. Sam začal v duchu sázet pomyslných sto dolarů na nefungující internet. A vyhrál.

„Zmizel. Nevím kam, nevím jak. Vypadalo to, jako kdyby Alenka spadla do králičí nory, až na to že ta Alenka byl Sam!‘‘ rozčiloval se Dean zoufale. Bobby se neopovažoval, ani nechtěl, mladšího hocha přerušovat. Viděl, jak z něj s kousavými slovy unikala pára zbarvená vztekem do červena. Nechal ho mluvit, vyprávět a upouštět, bublat, zaposlouchal se do tónu podbarveného známým strachem, který tak dobře poznával. Měl vlastní břitkost, něco, co si nešlo splést, ať už byl maskovaný jakkoliv dobře. Nebylo možné ho jen slyšet, ale také vidět. Stačilo zvednout hlavu a zadívat se před sebe, do zelených ustrašených očí, do příkladu jako z učebnice. Na tváři nebylo vidět zhola nic, na očích bylo ale poznat všechno, všechno se v nich mísilo dohromady, a když těžce vyslovená slova ztichla, jediné, co viděl, bylo odhodlání.

„Dobře, dáme se do práce.‘‘

Černobílý svět kolem Sama nenaplňoval jeho psychickou stránku moc velkou nadějí nebo optimismem. Byl sám, tak sám, že už to ani víc nešlo. Smutek se samotou začaly klepat na dveře a protahovat se škvírou v nich. Musel se těchto nevítaných pocitů zbavit, zavřít je do klece, pohřbít je hluboko, jak jen to šlo, jinak jeho další budoucí tah bude najít zbraň a prohnat si kulku hlavou. Ta možnost stále visela ve vzduchu jako otazník na nezodpovězenou otázku, i přesto, že všemožné negativní pocity zamknul uvnitř, dokud zbýval čas, a zahodil klíč. Jedna z hlavích věcí, které teď potřeboval, bylo donutit mozek spolupracovat se zbytkem těla. Zapojit ho a vymyslet tak plán, který nemusel být dokonalý, stačilo, když ho dostane pryč, zpět k Deanovi, do světa lidí. Otočil se, stále sedíc na židli, očima těkajícíma po knihovně, po hřbetech knih, názvech a autorech, si v hlavě poskládal seznam toho, co by se dalo použít. Hbitě přiskočil k první polici, ze které vytáhnul prvních pár děl.

„Musím do knihovny.‘‘ Dean jako by ta slova ani nevnímal, jako by se sklouznula po stránkách a vyšuměla v dálce, ale i tak automaticky přikývnul. Starší lovec na nic nečekal, vlastně ani nedoufal vůbec v nějakou odpověď, posbíral pár věcí, natáhnul na sebe bundu a stejně jako jeho předchozí slova zmizel. Sotva se za ním zavřely dveře, těžká kniha dutě dopadla na podlahu. Skleněným zrakem znovu a znovu pořád dokola pročítal vzdálené řádky, pořád dokola se snažil zpracovat, co přečetl, ale šlo to jen ztuha. Nemohl v ní pokračovat. Se slibem toho, že se k ní ještě vrátí, vstal a došel pro jinou. Bříšky prstů přejel po zlatém nápisu Paralelní vesmír, ukazováčkem jí vytáhnul z řady a uchopil ji za hřbet. V ten moment jako by dostal elektrickým šokem, zapomněl dýchat a svaly na ruce mu nepříjemně ztuhly v křeči. Roh desek se s dopadem na dřevo ohnul dovnitř, strany zašustily a postupně umlkly. Hluboký nádech vrátil Deanovi kyslík do plic, musel se ale opřít, aby ho nepotkal stejný osud jako tu knihu. Přerývavě dýchal do té doby, než jeho tep opět klesnul na standardní frekvenci.

„Co to sakra?‘‘ Kniha jako by před ním uskočila a než ji stačil chytit, padala k zemi. Prohlížel si tvrdé desky, které se nárazem poničily a snažil se závity v mozku rozhýbat tak, aby dostal přijatelnou odpověď. Bez odezvy, vrátil se tedy na začátek a snažil se najít chybějící kousíčky skládačky. Sama se pohnout nemohla, musel jí tudíž někdo pomoct; jelikož nestála na kraji, ale s ostatními v řadě, gravitace to být nemohla; on se jí nedotknul, z čehož vyplívalo, že s ní pohnulo něco nebo někdo; byl ale dočista sám. Že by ho sledovalo něco, co on nemohl vidět a teď se to rozhodlo, že ho trochu potrápí? Nesmysl, kdyby po něm něco šlo, už by se dávno koupal v kaluži krve, vařil ve vlastní šťávě nebo trpěl natažený na skřipci. Jistý si ale být nemohl.

„Do hajzlu!‘‘ zaklel rozčileně. Nechal knihu knihou, palcem párkrát zakroužil po dlani, přiměřeným tlakem se pokoušel vyhnat brnění z prstů. Paralyzace pomaličku, ale jistě opadala, pod kůží mu ale pořád pochodovaly zástupy mravenečků. Prudce švihnul zápěstím, až mu v něm křuplo a posadil se na bobek. Mračil se na knížku, jak jen mohl, jako by čekal omluvu. Ukazováčkem jí mírně nazvednul za hranu, nechtěl na ní zatím více sahat, aby se nestalo co před pár minutami. Žádná rána ale nepřišla, uchopil ji tedy i palcem a prostředníčkem, zdvihnul ji pár čísel nad dřevěné parkety. Nehtem vydloubnul zmačkaný růžek papírových desek potažených tenoučkou vrstvou hrubé látky. Přivřel oči, jako by čekal příšeru a s nejvyšší opatrností ji otevřel na jemu neznámé stránce. Spousta písmen, číslic, ilustrace, která mu na první pohled nic neříkala. Na listě sedmdesát pět se nedělo nic neobvyklého, jen věda v černobílé.

Chůze a skřípot židle, která toho už hodně zažila, bylo to jediné, co přerušilo hrobový klid. V rukách třímal svazek potisknutých papírů a nebyl schopný žádného pohybu. Jako by přepnul na autopilota, všechno šlo příliš rychle, než aby mohl nějak zaprotestovat. Samovolně se pohnul, opřel se o opěrku, nohu si přehodil přes koleno, opřel si o ni výtisk, otevřel ho a nalistoval obsah. Napětí povolilo, neznámá síla pomalu začala prchat z každého jeho údu, dokud nebyl plně, až nezvykle uvolněný. Vše nežádoucí, co s přívalem prozářené energie zmizelo, se začalo vkrádat zpátky. Nechal, aby ho naplnily emoce, až po okraj, nebránil se tomu, zaplnily každou skulinku. Konečně si nepřipadal tak cizí, v jiném těle, někde jinde a přitom pořád na tom samém místě. Měl by to přičítat realitě, ve které se octnul? Nebo mu bylo, je, něco v patách? Otázky, na které neznal odpovědi, mu bzučely v hlavě jako roj včel.

„Jsem zpátky.‘‘ ozval se známý mužský hlas. Dean ho nevnímal, předkloněný seděl na židli s nosem zapíchnutým v knize a přemítal ovšem možném i nemožném. Zvedal se pomalu, jako by se naproti plazil had a on ho nechtěl příliš a zbytečně podráždit, aby ho neuštknul. Bobby mlčel, sbíral odvahu a vytvářel v mysli šetrnou větu.

„Nezdá se ti, jako by tu někdo byl?‘‘ předběhnul ho Dean s divokou gestikulací. I přes přítomnost kšiltu mohl vidět, jak se jeho obočí svraštilo k sobě a koutky úst nepatrně zahnuly dolů. Nechápal, to bylo ta emoce, která se mu odrážela ve tváři. Opět formuloval písmena do slov a ta následně do vět, ale znovu byl přerušen. Vlastně mu to ani moc nevadilo, konečně Dean mluvil sám, a dokud měl tu vůli, hodlal ho u toho nechat. Posledních několik hodin z něj vše lezlo jako z chlupaté deky, pokud vůbec.

„Víš, co myslím.‘‘

Položil tašky nacpané k prasknutí k nohám stolu. „Jako něco nadpřirozeného?‘‘

„Jak jinak, samozřejmě, že nadpřirozeného.‘‘

„Třeba jako duch?‘‘

Dean hbitě zamrkal, čímž zahnal nejen slzy, při pomyšlení, že by byl Sam po smrti, ale také samotné pomyšlení na to. „Něco na ten způsob.‘‘

„Co se stalo?‘‘

„Divný věci jako otáčení stránek…‘‘ Odmlčel se.

„A dál?‘‘

„Křeče, rány elektrickými šoky, různý smíšený pocity, který ani nebyly moje.‘‘

Zatím co starší muž přemítal, ozvalo se tiché a odhodlané:

„Sam.‘‘