Fleur

Miloval to. Miloval ticho potemnělého pokoje, proudění čerstvého nočního vzduchu z pootevřeného okna, safírovou zář měsíce zahánějící stíny na jeho duši…Miloval neslyšný dech šimrající ho na obnaženém krku, dotek nejjemnějších medových vlasů ve svých dlaních, nadpozemsky lehké aroma jasmínu prostupující každičkým z vlněných vláken teplého svetru měkce obepínajícího tu nejkřehčí bytost na světě. Miloval každé ráno dotírající ostrou vůni líčidel, hypnotickou průsvitnost černých krajek, bledost kůže hebčí než satén a s ní přísně kontrastující korzet nelítostně drtící útlý pas. Miloval její něžnou nezlomnost, její studené ruce, její hřejivý úsměv…Miloval ji.
Drobné stvoření se na posteli vedle něj neklidně zachvělo a téměř neznatelným tlakem přimknulo o něco pevněji k jeho tělu.
V takových chvílích si uvědomoval nejjasněji, jak moc jsou odlišní. V takových chvílích se na krátký čas cítil celistvý.
S mírným výdechem těžký vějíř z černých řas poodstoupil zasněnému čokoládovému pohledu, střetávajícímu se s  nejchladnější a nejprůzračnější modří toho jeho, než pohasínající jiskru opět udusila těžká víčka. Její ruka se lehce přesunula výše po silném rameni, kde bělostnými prsty hladce pročesávala jeho vlasy temnější než noční obloha. S námahou přinutila slabý šepot opustit své rty.
„Modré lilie. Přála bych si držet kytici modrých lilií.“
Zesílil sevření své náruči. Možná proto, že to příliš bolelo, možná proto, že si nepřál, aby viděla jeho bezmoc, možná proto, že si nechtěl nechat věčným spánkem vzít to nejdražší…
Políbil ji na čelo.
„Pro tebe cokoli…“