Fotka

Den, jako každý jiný. Vítr si pohrává s mými vlasy a já zakláním hlavu. Foťák se mi houpe na krku a táhne mě dolů. Slunce mi svítí do očí, ale nevadí mi to. Paprsky mi olizují tváře a hřejí při každém letmém dotyku. Je léto, prázdniny a já jsem sama. Nějak to neřeším, je mi fajn a to je všechno, co potřebuju.

Cítím, jak mi něco přelétá přes stehno. Nechci se rušit ze své meditace, ale táhne mě to podívat se, co to je. Několikrát matně zamrkám, protože se mi z přímého slunečního světla zatemnělo před očima. Vedle mě na lavičce leží fotka. Kousek pravého rohu má utržený, je jemně pomačkaná nepříznivou cestou větrem. Zažloutlá svým stářím, na pár místech rozedraná. Jinak se zdá v pořádku. Rozhlédnu se. Nevypadá to, že by ji někdo hledal. Všichni okolo procházejí, jakoby ani neměli čas se na chvíli zastavit. Pohlédnu zpět na fotku. Stále nevinně leží, slabě posunována větrem k okraji. Proč bych se nemohla podívat? Natáhnu se pro ni. Nikdo na mě nekřičí, nikdo za mnou neběží. Podívám se na ni blíže. Stojí na ní muž se ženou, objímají se a líbají. Člověk by řekl, že je to jako z nějakého holywoodského filmu. Žena je nádherná, zlatavé vlasy jí splývají až po zadek a ty nohy… Ty by jí každá záviděla. Přes tělo se jí táhnou modré letní šaty, přesně takové ty, které vypadají, jako by byly šity přesně jen pro ni. Muž je vyšší, ale jen o kousek. Má tmavě hnědé vlasy, skoro až černé, které společně tvoří neposedné vrabčí hnízdo. Má na sobě černé tílko s obyčejnými riflemi. Není nijak svalnatý, ale i tak mu to v tom tílku neuvěřitelně sekne. Bohužel jim není vidět do tváří, ale i tak vypadají jako nejkrásnější pár, co jsem kdy viděla.

Znovu jsem se rozhlédla. Něčí to být musí. Někdo ji musí hledat. Přesto nikde nebylo vidět ani náznaku po jejím majiteli. Otočila jsem ji. Je na ní nějaký nápis, lehce zaprášený a sedřený, ale stále se dá přečíst.

„Má milá Bonnie Light,

miluji Tě. Doufám, že to cítíš stále stejně. Pokud ano, uteč za mnou, setkáme se tuto neděli pod naším stromem. Budu Tě čekat o půl páté. Pokud se rozhodneš opačně, přijmu to. Je to jen Tvé rozhodnutí, ale prosím, nech si alespoň tuto fotku na památku. I přesto věřím, že přijdeš. Nechci Tě ztratit, má lásko. Slibuji, že Tě neopustím.

Tvůj Finn“

Nemůžu si pomoci. Civím na to jako šílenec. Držím v ruce milostný dopis! Tedy, jestli tomu tak mohu říkat. Páni. Teď jsem si panečku jistá, že to někdo hledá. Ale… jak ho najít? Jak najít jednu osobu ztracenou v mraveništi náměstí? Něco s tím udělám. Musím je najít. Kdybych byla na jejich místě, chtěla bych to samé. Fotky jsou pro mě jako drogou. Vlastně, co když se ti dva nikdy nesetkali? Co když tohle byla její jediná připomínka na milence? Co když ho milovala, ale nemohla přijít? Napadá mě tolik možných špatných konců, až je mi z toho špatně. Další důvod, proč se pokusit tu fotku vrátit.

Zvedla jsem se z lavičky. Pro jistotu se znovu rozhlížím, sice vím, že nikdo nepřijde, ale věřím v osud. Bohužel, ten teď je někde na obědě. Nechce se mi jít domů, proto zamířím do blízké knihovny. Naštěstí mají otevřeno, tak se protáhnu do dospěláckého oddělení, položím fotoaparát na stůl a sednu k počítači. Pár knihovnic si mě prohlíží, ale nějak to neřeším. 15 už mi bylo, takže nemusejí mít žádný problém. Možná leda v tom, že nemám kartičku. Ale to nikdo vědět nemusí. Najedu na milého přítele Google a napíšu do vyhledávače Bonnie Light. Na chvíli zavírám oči, jako bych věřila, že se osud vrátí z obědu a navede mě na cestu. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale vyjede mi kolem 48 milionů výsledků. To asi neprojedu. Hned na první straně se mi podařilo najít několik Bonnie Light, většinou to však byla jedna a ta samá fyzička. Navíc nemá zlatavé vlasy, takže ji vyřazuji ze svého seznamu. Tedy, je pravda, že by si je mohla obarvit, ale má je kudrnaté, což má Bonnie Light nemá. Po pár stránkách mám vypsaných několik náhodných adres, co jsem nalezla. Nějak nevěřím, že by to mohla být jedna z nich, ale třeba mi osud něco nadrobí na hlavu. Vstanu a tiše se vyplazím ven. I s tužkou. Snad jim neubude, když jim jednu vezmu. Prohlédnu si adresy. Vítr mi kasá vlasy, což je po vydýchaném vzduchu v knihovně příjemná změna. Mám docela žízeň a chuť na něco studeného, přece jen je 35°C horko. Zamířím si tedy do McDonaldu. Vím, že to není zdravá strava, ale co, jednou za čas si člověk něco může dát.

Jak jsem očekávala, fronta se táhne skoro až ke dveřím. I tak jsem ochotná to podstoupit. Nevím, jestli by ti lidé byli šťastní, kdyby zjistili, že je právě fotím, ale stejně si toho nikdo v tom parnu a dusnu nevšímal. Po pár minutách toho radši nechávám, někteří na mě háží nevraživé pohledy a to je to poslední, co teď potřebuju.

„Dobrý den, co si dáte?“

„Dobrý den. Prosím jeden McFlurry s karamelem a kit katem. Děkuji.“ Konečně na mě přišla řada. Ani nevím, jak se mi to povedlo tak rychle, ale jsem ráda, jelikož se mi na záda lepí nějaký tlouštík, což je snad všechno, jen ne příjemné.

„Čtyřicet korun, prosím.“ Natáhla jsem ruku se stravenkou. Díky bohu za tátovy stravenky, jsem tak zachráněna proti útratě svého kapesného za jídlo. Po chvilce už si přebírám svoji ledovou směs s desetikorunou a vydávám se zpět ke své venkovní lavičce. Přece se nebudu mačkat v zapařeným McDonaldu. Než se pustím do jídla, párkrát si to vyfotím, jakoby to něco mělo změnit na mém foto umění. No jo, super foťák nedělá z člověka fotografa. Bohužel. Radši ho odložím a dám se s chutí do uždibování zmrzliny. Skvělá změna oproti horkému dopoledni. Po pár minutách ji mám v sobě. Ani se nedivím, oni ty kelímky dělají snad pořád menší. Aneb jak vytáhnout z lidí prachy. Vyhodím to do nejbližšího koše a vytáhnu znovu fotku s adresami. Pár jich vyškrtnu, jelikož do Kanady bych se asi vážně nedostala. No, hlavně doufám, že se někdo nedostal z Kanady sem. To bych ho asi těžko hledala. Zbývají mi 4 adresy. To bych mohla stihnout během dneška. Doufejme. Namátkou vyberu jednu. Zrovna tuhle ulici neznám. Zkouším zastavit pár lidí, ale mají moc naspěch. Nakonec se mi podaří zachytit milého pána, který mi skvěle popisuje cestu. Dokonce mi povolí, že si ho můžu vyfotit, čehož několikrát využiji. Možná až mockrát, dle jeho výrazu, proto raději poděkuju a rozloučím se. Bohužel, při první adrese se mi nepovede nalézt pravého majitele. Nikdy tu fotku neviděli, stejně tak jako lidé z dalších dvou adres. Zbývá poslední. Věřím, že to dopadne jako v romantickém filmu. Že to bude poslední adresa, že najdu majitele a všichni budou šťastní. Stejně tak se však obávám, že to je pouze má představivost a že to takhle ve světě nefunguje. Není to tak snadné, vždycky se to nějak zkazí. Obzvláště v mém případě.

Ani jsem si nevšimla, ale už je docela pozdě. Mám poslední šanci někam jít. Několikrát se nadechnu. Mám strach. Bojím se, že ty dva nikdy nenajdu. Lepší však vědět, že jsem se snažila, než to nechat otevřené.

Stojím před posledními dveřmi. Bojím se zazvonit, ale už je divné, že tu stojím tak dlouho, tak se nakonec rozhoupnu a zazvoním. Nic se neděje. Zvoním znovu. Nikdo nepřichází. Už to chci vzdát, když v tom mi někdo otevře.

„Přejete si?“

„Dobrý den!“ Rychle se otáčím a snažím se vyprostit fotku z kapsy svých kraťasů. Nechci ji poničit, ale ubíhá mi čas, takže je trochu pomačkanější než předtím, stále však v perfektním stavu.

„Neviděl jste někdy tuhle fotku?“ Pomalu mu ji podávám. Chvíli se na ni dívá, najednou jakoby si něco uvědomil a strká mi ji zpátky.

„Počkejte chvilku.“

„Jas…“ Chci to doříct, ale zabouchne mi dveře přímo před nosem. Stojím tu pěkných pár minut, než se znovu objeví něčí tvář. Není to však ta stejná osoba.

„Ehm, dobrý den, prosím, neviděl jste někdy tuhle fotku?“ Pán se chvíli rozkoukává, nakonec se však zorientuje a opatrně mi vezme fotku z rukou. Tváří se udiveně, zároveň se mu však oči zaplní slzavou tekutinou, která mi jen potvrzuje, že jsem tu správně.

„Vy jste Finn?“ Podívá se na mě a přikývne. Je mi to hloupé, ale musím se zeptat.

„A kde je Bonnie?“ Netrpělivě ho sleduji, nevím, co bych měla očekávat.

„Bonnie tu už není.“

„Už tu není? Vy jste ji opustil? Vždyť jste jí slíbil, že ji neopustíte!“ Možná trochu moc ječím. Hrne se mi všechen ten vztek na povrch. Hledala jsem celý den! A když ho najdu, když najdu toho muže z fotky, povídá mi, že ona už není. Happy endy asi vážně nejsou nic pro tenhle svět.

„Ale ne. Nechápeš to správně. Já ji neopustil. Ona opustila mě. Měla rakovinu…“ Teprve teď mi to došlo. Nemyslel, že už tu nežije, ale že už nežije.

„Já… já se moc omlouvám. Nevěděla jsem to…“

„To nevadí, je to v pořádku. Už je to nějaká doba. Jak jste ji našla?“ Pohlédnu na fotku. Pod nosem se mi tetelí úsměv, a i když to v tuhle chvíli není moc vhodné, nedokážu ho zastavit.

„Osudem, pane. Seděla jsem ve městě na lavičce a přistála hned vedle mě. Chtěla si na chvíli sednout a odpočinout si.“ Zasmál se, což počítám jako plus.

„Hledám ji už pár dní. Je milé, že jste ji donesla.“

„Jo, nemáte za co. Bylo mi jen ctí.“ Podívám se na hodinky. Je pozdě, ale ještě mám na srdci jednu věc.

„Mohl byste mi prosím vyprávět váš příběh?“ Mile se na mě usmívá, ale kroutí hlavou. Už se chystám říci, že se omlouvám, jestli je to moc osobní, ale předběhne mě v promluvě.

„Víš, děvče, podívej se na tu fotku. Co tě první napadlo? Jaký je asi jejich příběh, jestli se vůbec setkali, že? To fotka vypráví příběhy. Určitě o tom víš své, když máš fotoaparát. Každá fotka má v sobě ukrytou sílu momentu, která se nedá nahradit. Stejně tak takhle fotka má své kouzlo lásky. A to se slovy nedá popsat. Příběhů může být mnoho, je jen na tobě, který si zvolíš. Ale věz, každý z těch příběhů má co do činění s pravdou. Není to krásné? Mít možnost si vybrat. V životě to málokdy máš. Proto jsou tu fotky. Aby nám nabízeli možnosti, kterých sami nedosáhneme. Momenty našeho života, které si vždy budeme pamatovat. Nech si tu fotku. Bude ti to připomínat. A neboj se, já ji nepotřebuji. Já tu vzpomínku mám navždy tady.“ Poklepal si na hrudník a mně bylo jasné, že myslí své srdce. Přikývla jsem a rozloučila se. Možná jsem konečně všechno začala chápat. Možná teď bude všechno jiné. Nebo možná ne. Ale vždycky tu bude více cest, kterými se dá jít. Protože každá fotka má svůj příběh…