„Happy“ end

 Když jsem vstoupil do dveří, jediná myšlenka, která mě hnala do obýváku, byl fakt, že hned za ním se nachází má ložnice s mou postelí a po mém boku se v tu chvíli nacházela velice sympatická mladá slečna. Automaticky jsem rozžhl a způsobně si zul boty, jak jsi mě naučil už po pár týdnech společného bydlení. Prošel jsem chodbou do dotyčné místnosti, jež mě jediná dělila od příslibu kvalitního sexu a trochu se zarazil. Stál jsi hned vedle gauče, polštáře na něm navršené přesně tak, jak to mám rád. Na stole krabičky z mé oblíbené čínské restaurace, o televizi u skříňky opřený obal od DVD Mr. Nobodyho, na poličce zapálená ta velká svíčka, kterou jsem Ti daroval k loňským narozeninám. Sledoval jsem nevěřícný a zklamaný výraz Tvé tváře, když jsi spatřil mou dnešní společnost, načež jsem si prohlédl i Tebe, když jsi svou pozornost upřel na mě. Vypadal jsi dobře. Vlasy za pomoci tužidla – nebo vody? Stačilo Ti k jejich úpravě málo – trochu načepýřené, delší ofina na první pohled nedbale postavená, já však věděl, jakou sis s tím dal práci, taky jsi každé ráno nadával, když ses pokoušel o ten nenucený vzhled. Bílé triko a kravata nedbale uvázaná kolem krku též umocňovala pocit, že ses vlastně zas tak moc nesnažil udělat dojem. Měl jsem ale podezření, že sis obtáhl oči tužkou nebo aspoň zvýraznil řasy.
  Nenapadlo mě nic lepšího, než se zachovat jako kretén – jako obvykle. Byl jsem si vědom Tvých citů ke mně a popravdě, trochu jsem se jich bál. A ano, nejspíš to bylo i kvůli Tvému pohlaví – být holka, není problém. Ale takhle? Muži mě nikdy nepřitahovali, v životě jsem na ně ani nepomyslel jako na něco víc než přátele. Přesto mě bolestná grimasa, do které jsi zkroutil obličej i Tvůj odevzdaný pohled zasáhl. Jako to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohl udělat, se mi tedy jevilo zatáhnout tu holku do svého pokoje.

  Nechci nad Tebou přemýšlet, ale musím. Ležím na zádech na posteli do pasu překrytý peřinou, vedle mě pravidelně oddychuje ona dnešní návštěva, a kdykoli zavřu oči, vidím Tvůj zničený, zklamaný výraz. Nechci Ti ubližovat, to vím jistě. Ale ne proto, že bych Tě miloval – aspoň ne tak, jak bys asi rád Ty. Miluju Tě jako kámoše, snad i bratra, ne jako milence nebo partnera.
  Pomalu se zvednu z postele, možná přišel čas na cigáro, provětrání hlavy na balkóně zní dobře. Navleču na sebe trenky a triko a vytratím se z místnosti, rychlými kroky přejdu obývák, ani nerosvěcím. V kuchyni si nejdřív natočím do sklenice z Ikei trochu vody, než z parapetu popadnu krabičku cigaret a zapalovač a vylezu na balkón, ani mě nijak nezasahuje všudypřítomná zima a ten otravný, studený a mokrý sníh. S menšími obtížemi si zapálím, ač zimu psychicky možná tak nepociťuji, ruce se mi klepou. Krabičku i zapalovač odložím na venkovní parapet a jediným krokem se dostanu k zábradlí, o které se opřu lokty. Ani mi nedochází riziko toho, že by mohla dřevěná zábrana obehnaná pletivem povolit, tak jako se to už několikrát stalo. Prsty jedné ruky si pohrávám s dvěma drátky obtočenými kolem sebe a spolu s dalšími tenkými, avšak silnými kamarády tvořící právě to pletivo, které by mělo zamezit mému pádu, kdyby selhalo dřevo.
Hledím před sebe do osvětlených ulic velkoměsta, sem tam zakotvím pohledem na tramvaji, sleduji, jak z ní i v tuto noční hodinu vystupují lidé, občas za sklem rozeznám nějakého toho člověka schouleného na sedačce zavrtaného do několika vrstev oblečení.
  Potřebuji si urovnat pocity, myšlenky, zjistit, co pro mě vlastně znamenáš. Zamýšlím se nad tím, jestli bych Ti zachránil život i za cenu toho svého. Chvíli mi to sice trvá, nakonec si však připustím, že nejspíš ano – nasadil bych za Tebe krk. Stejně jako bych Tě chránil, kdyby si na Tebe někdo dovoloval. Můj ochranitelský pud vůči Tobě není nijak přehnaný, na zlé pohledy okolí bych nereagoval, možná ani na slovní narážky, kdyby sis pomoc sám nevyžádal byť jediným pohledem. Ale mohli by zkusit na Tebe sáhnout.
Ale i přesto, že bych se o Tebe postaral, zůstal s Tebou, kdybys to potřeboval nebo chtěl, objímal Tě a chránil, nějak si nedovedu představit, že bych měl dělat něco víc. To, co s holkou? Když si v hlavě pokusím místo obrázku dívčího těla dosadit to chlapecké, necítím vyložený odpor. Mírné rozrušení, zároveň však ani nijak vzrušující pocit. A nalepit k tomu tělu Tvoji tvář? Ne, to vážně nejde.
  Ty jsi něco posvátného, kamarád, kterého si nedokážu představit nahého a už vůbec ne svíjejícího se pode mnou, sténajícího a snad prosícího. Zatřepáním hlavy tu myšlenku odeženu a naučeným pohybem odklepnu popel z cigarety, načež dlouze potáhnu. Chvíli vzduch zadržuji v plicích, než ho vypustím, zamyšleně pozoruji obláček kouře rozplývající se ve vzduchu. Proč se nemůžou problémy prostě vypařit jako dým z cigára? Protože to by znamenalo přijít o Tebe. Ač si to nerad přiznávám a nikdy bych Ti to neřekl, to Ty jsi můj problém, a je mi jasné, že jiný už nebudeš. I tak se mi při představě toho, že bych o Tebe měl přijít, žaludek stáhuje úzkostí. Típnu cigateru o zábradlí, přeci jen už mi začíná být zima.
  S krabičkou cigaret i zapalovačem v ruce zas projdu do kuchyně, dveře balkónu za sebou zavřu, přirozeně. Potřeby ke kouření odložím na parapet nad stolkem a několika kroky projdu do obýváku. Stiskem vypínače rozsvítím a pohledem sjedu přes stále ještě plápolající plamen svíčky přes stolek u gauče s krabičkami od číny, až mou pozornost upoutáš Ty v křesle. Nohy si objímáš rukama a tiskneš k tělu, hlava Ti spočívá na kolenou, vlasy nyní zplihlé. Podle pravidelného pohybu Tvých ramen poznám, že dýcháš – nebrečíš. A na světlo v místnosti nereaguješ, možná spíš?
Přikleknu ke křeslu a trochu se snížím ve snaze pohlédnout Ti do tváře. Oči máš zavřené a ústa mírně pootevřená, nejspíš vážně spíš. Pousměju se a přesunu ke křeslu zboku, jednu ruku Ti trochu s obtížemi vtěsnám pod pokrčená kolena, druhou obtočím kolem trupu. S menšími obtížemi Tě z křesla zvednu, Tvá zkroucená poloha mi to fakt neulehčuje. Už po prvním kroku se v mé náruči pohneš – pozvedneš hlavu a se zatřepotáním víček otevřeš očka.
  „Harry?“ oslovíš mě tiše, rozespale. Chvíli Ti trvá, než se zorientuješ, možná i rovzpomeneš na uplynulých několik hodin. Jakmile se tak stane, Tvůj pohled se změní na vyděšený, jednou rukou se zapřeš o mé rameno v stupidní snaze odstrčit mě. Nechci Ti odporovat, a tak uvolním ruku pod tvýma nohama a opatrně Tě postavím na zem. Druhou rukou si Tě však stále držím u sebe, pohledem pátrám ve Tvé tváři. Nejspíš je Ti můj pohled nepříjemný, už podruhé za dnešní den oči sklopíš.
  „Mattie,“ oslovím Tě tiše. „podívej se na mě,“ trochu trhneš hlavou, ale pohled nezvedneš. Vztáhnu ruku k Tvé hlavě, trochu Ti prohrábnu vlasy, a sjedu jí až na tvář, po které Tě palcem pohladím, na dlani cítím Tvé slzy.
  „Notak, nebreč…“ zamumlám a ještě o něco víc Tě k sobě přimknu, nos Ti zabořím do vlasů. Cítím, jak se třeseš i to, že brečíš čím dál víc. Trochu zpanikařím, nevím, co mám dělat, co se Ti honí hlavou – myslíš si snad, že Tě utěšuji jen proto, abys mi neztropil scénu? Nebo že je mi Tě líto? To je, každý Tvůj vzlyk mi rve srdce.
  Konejšivě Ti do vlasů šeptám spoustu blbin, ani nevím, kde je beru, a Ty vzlykáš stále víc a stále hlasitěji, Tvé štkaní je skoro až dávivé. Nemůžu to vydržet, marně se snažím přijít na způsob, jakým bych Tě rozveselil alespoň natolik, abys už přestal plakat. Prsty pravačky Ti vsunu pod bradu a pozvednu Ti hlavu, sám od Tebe tu svou trochu oddálím, abych Ti mohl pohlédnout do očí. Na krátkou chvíli na mě pohlédneš, než křečovitě semkneš oční víčka, nejspíš se tak snažíš uniknout před realitou, možná taky přede mnou.
  Hledím na Tvé opuchlé oči a rudé tváře, na slzy, které se Ti v potůčcích spouští po tváři, a náhle přesně vím, čím Ti udělat radost, co Tě rozveselí a donutí přestat s proléváním slané vody. Skloním se k Tobě a rty se letmo dotknu těch Tvých. Když se od Tebe odtáhnu, konečně mi hledíš do očí, ač možná ne úplně tak, jak bych chtěl. Ve Tvém pohledu se mísí zmatek, nejistota, podezřívavost a snad i úleva.
  „Harry…“ zašeptáš a z oka se Ti vydere poslední osamocená slza. Zas Tě pohladím po tváři se setřu ji tak, nato se k Tobě opět nakloním, nyní na Tvých rtech těmi svými setrvám o něco déle. Není to úplně nepříjemné, kvůli Tobě to snad přežiju.
  „Už nebrečíš,“ konstatuju trochu zbytečně, když od Tebe hlavu zas oddálím a zas Tě prsty pohladím po horké tváři.
  „Co to děláš?“ trhaně se nadechneš a spodní ret se Ti trochu zatřese, beznaděj a bolest ve Tvých očích mě přímo ubíjí. „Ty jsi přece na holky. Nemiluješ mě. Bereš mě jen jako kamaráda,“ začínáš roztřeseným šeptem, který se stává stále hlasitějším. „Nepřitahuju Tě, nelíbím se Ti, nic pro Tebe neznamenám, jsem kámoš, tak proč?“ to už naprosto zoufale křičíš, prsty zaťaté do mého trika. Na odpověď se nějak nezmůžu.
  „Proč mi tohle děláš?!“ křičíš dál. „Víš, že Tě miluju, že bez Tebe nemůžu žít, a stejně se mnou zacházíš jako s kusem hadru, vodíš si domů holky a ještě mě jen tak z dlouhé chvíle ponižuješ!“ Tvoje slova se mi zařezávají pod kůži jako nože, bolí to, slyšet je a vědět, že je to všechno pravda. „Nenávidíš mě, někdy jsem Ti něco udělal?! Za něco se mi mstíš?! Tak řekni! Řekni, proč!“ křičíš dál a tenkou látkou trika mezi svými prsty lomcuješ, oddaluješ se ode mě tak, jak Ti to jen má ruka kolem pasu dovoluje.
  Nerozmýšlím se dlouho. Ač jsem si jistý, že Ti nemůžu dát to, co chceš, budu se o to aspoň snažit. Uvedu a nechám Tě žít v blažené nevědomosti, hlavně, když budeš šťastný – zas chci slyšet Tvůj smích. Odhodlám se k zoufalému činu, kterým popřu všechny své morální zásady a přesvědčení o pravdivosti, omlouvám se však tím, že to všechno dělám pro Tebe. Ano. Dám Ti to, co tak zoufale potřebuješ.
„Miluju Tě,“ zašeptám.