Here With Me

„…san… niisane! Niisane!“ Sakra, zaklel Kirihara Naoto v duchu a pravačkou zatáhl sprchový kohoutek. Levou ruku nechal z jisté zoufalosti přitisknutou ve svém klíně.
„No?“
„Já jenom… měl jsem dojem, že jsi tam už dlouho, tak jsem se chtěl jenom ujistit, že se nic nestalo,“ mumlal teď už téměř klidný Naoya. Samozřejmě, že jsem tu dlouho. A chceš i vědět proč, bráško? Protože mě šíleně vzrušuješ. A protože už jsem to prostě nemohl vydržet.
„Jsem v pořádku. Za chvíli přijdu, Naoyo,“ zavolal Naoto a znovu pustil horkou vodu. Rychle se do umýval a s ručníkem kolem pasu – protože si hloupě zapomněl oblečení – vešel do jejich společného pokoje. Praštil sebou o postel situovanou v blízkosti dveří vedoucích na hotelovou chodbu a nepřítomný pohled upřel do stropu. Aby se mohl převléct, aniž by odhalil svůj malý problém, který roztouženě stál mezi jeho nohama, musel počkat, až jeho mladší bratr půjde taky do koupelny. A zrovna k tomu se Naoya příliš neměl.
„Na co myslíš?“ Zeptal se Naoya tiše. Na to, jaké by asi bylo, kdybych tě mohl ohnout.
„Na nic konkrétního. Co ty, do sprchy nejdeš?“
„Už,“ zamumlal Naoya.
„A sundej si ten mokrý ručník nebo se nachladíš,“ dodal ještě a zavřel se v koupelně. Naoto se sarkasticky zašklebil. Kdyby jeho bráška věděl…
Když se Naoya asi za půl hodiny vrátil, našel svého bratra zachumlaného pod peřinou. Do oka mu padl ručník válející se na podlaze vedle Naotovy postele. Zanesl ho na sušák v koupelně a pak ulehl do své postele. Pod tenkou peřinou se zachvěl. Byla zima. Skoro taková, jako když se před patnácti lety pokusili utéct z ústavu. Kdyby ho tehdy Naoto nezahříval vlastním tělem, zřejmě by umrzl. V hotelu samozřejmě až tak chladno nebylo, ale venku určitě ano. Ani jeden z bratrů Kiriharových nemohl usnout. Nakonec se to první podařilo tomu mladšímu, v což ten starší doufal. Tiše vylezl z postele a zamknul se v koupelně, kde se při dosti zvrhlých myšlenkách na svého mladšího bratra, zbavil onoho fyzického problému. Teď už se mu snad podaří usnout. Podařilo. Téměř okamžitě po tom, co ulehl. A pak se mu zase zdály ty sny. Erotické sny, plné jeho mladšího bratra. Pak nebylo divu, že ráno vypadal jak vyoraná myš. Ty sny byly totiž velmi divoké, neboť Naoya v nich byl všechno jen ne klidný, tichý a uzavřený. Naoto se musel opravdu krotit, aby na něj po takových vášnivých snech – kde si s bráškou dělal co jen chtěl – neskočil. Teď seděli u stolu a jedli snídani. Pár sandwichů, které Naoto koupil v protějším obchodě. Čaj jim uvařil hotelový personál, když je o to Naoya požádal.
„Měli bychom se začít dívat po nějakém jiném ubytování. Zatím by stačil i nějaký podnájem,“ nadhodil zamyšleně Naoto.
„Kousek odtud je realitní kancelář. Můžeme se tam poptat,“ usmál se mladší z bratrů. Naoto se zavrtěl a dal si nohu přes nohu.  Stačil jeden Naoyův rozkošný úsměv a jeho tělo bouřlivě reagovalo. Jsem přece dost starý na to, abych se dokázal ovládat, vyčetl si.
„Niisane? Stalo se něco?“
„Ne,“ zalhal Naoto. Popadl hrnky a chtěl je odnést.
„Já je tam zanesu,“ vyskočil Naoya ze židle a dotkl se Naotovy paže. V ten okamžik oba strnuli a Naoto leknutím málem upustil nádobí. Věděl, co Naoya vidí. Všechno. A Naoya skutečně viděl všechno. Všechno, co k němu jeho bratr cítí, jak o něm přemýšlí. Že svého bratra fyzicky přitahuje. Viděl i to, co jeho bratr dělá, když je toho moc, že si ho u toho představuje nahého a v rozličných pózách a polohách, že při vrcholu často křičí jeho jméno.
„Na-Naoto…?“ Vykoktal Naoya a zčervenal jako právě dozrálé rajčátko.
„Promiň,“ zamumlal Naoto, prudce se otočil a nechal zmateného mladíka v hotelovém pokoji. Jeho bráška ho teď určitě bude nenávidět. Musel vypadnout. Bezcílně míjel ulice a bál se vrátit. Netušil, že pro Naoyu to byl nejpříšernější čas v jeho dosavadním životě. Jeho starší bratr pro něj znamenal všechno a cítil se bez něj nesnesitelně osamělý. Nevadilo mu, že k němu Naoto chová city, které pro sourozence nejsou vhodné. Nezlobil se na něj, nevyčítal mu to. Kdyby Naoto tak zbaběle neutekl, dozvěděl by se, že Naoya ho taky miluje víc, než by bratr bratra měl. Zatímco Naoto ten zlý den probloumal po městě, Naoya ho proležel v posteli. Čas se pro něj bez slitování vlekl. Každou chvíli vykoukl z okna, jestli se jeho bratr konečně nevrací. Ale Naoto se vrátil až dlouho po půlnoci, protože doufal, že to už bude Naoya spát. Samozřejmě kráčel tichounce a nerožnul, takže se pořádně lekl, když na něj Naoya ze tmy pokoje najednou skočil. A lekl se ještě víc, když na krku ucítil něco studeného vlhkého…

I can’t hide
I cannot be
Until you’re resting here

„Ty pláčeš?“
„Ne asi, ty… ty pitomče!“ Křikl na něj mezi vzlyky Naoya.
„Proč?“ Nechápal Naoto.
„Protože jsi mě tu nechal a já nevěděl, kdy a jestli vůbec se vrátíš.“
„Ty se nezlobíš za… tamto?“
„Zlobím se, že jsi někam odešel. Beze mě. Už to nikdy nedělej, niisane. Prosím. Já tě potřebuji. Máme přece jenom jeden druhého, tak… tak…,“ nedokázal Naoya dopovědět, protože se naplno rozbrečel. Naoto ho pevně objal, něžně hladil po vlasech a šeptal konejšivá slova.
„Promiň. Mrzí mě, že jsem ti ublížil. Ale slibuji, že už tě nikdy neopustím. Ani na chvíli. Dokonce ani, kdybys mě sám poslal pryč. Nevadí?“ Usmál se Naoto.
„S tím souhlasím,“ oplatil mu Naoya úsměv. Chvíli se vzájemně prohlíželi až to Naoya dál nevydržel.
„Naoto?“
„Ano?“
„Tak už mě polib.“
„Cože?“
„Copak ti stačí jen ty sny?“ Optal se Naoya nevinně. Bože… bože… bože… on mě… svádí?To bylo na staršího bratra příliš. Přítáhl si Naoyu k sobě a dlouze ho políbil. Když se od sebe odtrhli, vzal straší bratr mladšího za ruku a přivedl ho k posteli. Lehli si, přitiluli se k sobě a pošeptali si, že se milují.

And I won’t go 
And I won’t sleep
And I can’t breathe
Until you’re resting here with me