Hřbitov

Vysoké mříže zvětralé dechem času. Lhostejné náhrobky spící pod přikrývkou spadaného listí, krčící se v majestátním stínu přilehlého krematoria. Zchátralá prkna laviček. Zvlhlá. Opuštěná. Vznešené sochy kajícně zahleděné do země. Přízračné. Němé. Půvabné. To vše kolem dokola obehnáno chladným neprostupným kamenem…a uprostřed klid. Nesmrtelné, posvátné ticho, vydechované každým koutem soukromé knihovny Osudu.

Slunce putovalo stále výše napříč oblohou; místní vzduch však jakoby svými nenechavými prsty prohřát nedokázalo.

Ne docela.

Se zavřenýma očima se položila na záda do měkké trávy. Pod slunečníkem z dubových větví, prsty proplétajíc jemná stébla, skrze tenký závoj očních víček pozorovala hypnotickou hru světla a stínu na svém obličeji.

Přetočila se na bok a labužnicky vdechovala aroma chladem navlhlé půdy.

Kolik dalších v tuhle chvíli pod ní asi odpočívá?

Cinknutí čajového servisu, hřejivá náruč vůně teplého kakaa, šelest obracené stránky číslo sto šedesát… Ze spárů zasněné dřímoty jí probraly hlasy spletené nitkou hovoru a veselý smích.

„Snílku, dáš si ještě koláč?“

Již vsedě si urovnala pomačkaný lem bavlněné sukně a rukou v krajkové rukavičce se natáhla po nabízeném piknikovém talířku s moučníkem, za který úsměvem poděkovala.

Na spánek bude času ještě dost.