I.

Raději noční mámení I.

„A já jsem ostuda traperů, já mám rád operu, já mám rád jazz, rock. Chodím po světě bez nože, to prý se nemože, to prý jsem cvok. Já jsem nikdy neplul na šífu a všem šerifům, jsem říkal pane, pane. Já jsem ostuda trempů, já když chlempu, tak v autokempu. V tempu.“

Zábavy byla v plném proudu. Májka stála. Ta takzvaná a naparáděná nevěsta blížícího se léta. Houpala se a pohupovala do rytmů, které obklopovaly široké okolí. Nedalo se spočítat pokolikáté běží již flaška okolo. A už se nedalo ani odhadovat, která to je v pořadí.

„Hej Lee, nedělej z těch buřtů uhlí!“ a Kiba se zamračil.

„Vždyť jsou v pořádku?“ nechápal zelený mužík s černým mikádem.

„Prosím tě podívej se na ně pořádně.“ Ozvalo se odjinud.

„Ještě chvíli a nebude to jíst ani Chouji.“

„Tak si to dá Akamaru.“

„No to mu nedám, přece ho nebudu krmit uhlíky, to už mu můžu rovnou dát popel, nemyslíte?!“ A Akamaru jej podporoval štěkáním.

„Tsss… když mu to chcete dát, tak to předžvýkejte,“ vyplivnul ze sebe rozhněvaně hnědovlasý chlapec. Bílá obří koule se mu stočila už poklidněji k nohám.

***

Tak to bylo vždycky. Slezla se celá ulice a tím pádem i celá parta. Většinou. Jen pár jich bylo, teď po městě roztroušených a někteří to měli ještě dál. Ale vždycky tak nějak dorazili. Teď, když každý chodil na jinou školu, měl i jiné přátele, byl tu strach, že se to přátelství a ta soudržnost rozsype, jako skleněnky vzpomínek, s kterými si nikdo nebude hrát. Ale nakonec a na štěstí se to nestalo, 30. 4. byli vždycky alespoň trochu po kupě.

***

„Jen tři kříže z bílýho kamení, někdo do písku poskládal. Slzy v očích měl a srdce znavený, lodní deník co sám do něj psal.“

Blížila se poslední sloka, a každý věděl, co spolu s ní. Ta nejkrásnější část, část, která náleží jen jednomu. Tomu, který tu tak scházel.

„Třetí kříž snad vyvolá jen vztek, Katty Rodgers těm dvoum život vzal. Svědomí měl, vedle nich si klek.“

Lehce po sobě pokukovali a čekali, kdo se odhodlá. Kdo si vůbec vzpomene na ta krásná slova, co vždy v tmě jen polehounku, téměř neslyšně znějí a rozechvívají srdce. Kdo najde odvahu?

„Vím, že trestat je lidské, ale odpouštět je božské. Ať mi tedy Bůh odpustí.“ Rozhostilo se ticho, ale jen délkou nepatrné v porovnání s celou písní a s celým životem. Ta slova rozřízla tmu s bolestí skrývající, alespoň krapet naděje. Hlasem podtrženým truchlící melodií, který tak dlouho neslyšel. Hlasem, který tak dlouho neslyšeli. Oči se s nadějí otočily k jediné cestě k jejich domovům. Tam kde doufali, že uvidí známou tvář a známý úsměv. Ta chvíle, než přišlo dokončení sloky, byla tak dlouhá, že srdce stihla odbít dvakrát tak rychleji. Ne možná i třikrát, čtyřikrát. Přesto, odříznuti od tohoto okamžiku a atmosféry, byste malou pomlku nerozeznali, vůbec si ji, nevšimli. Taková setinka to byla.

„Dramatický nástup jako vždy!“

„Naruto! Si to ty?“ Jo, byl to on. Až tupě vyhlížející, a vždy se smějící blonďák, s těma nejprůzračnějšíma modrýma očima, které si jen dokážete představit.

„Jen tři kříže z bílýho kamení, někdo do písku poskládal. Slzy v očích měl a v ruce znavený, lodní deník, co sám do něj psal.“

Teď už konec nebyl zazpívaný, tak jak se má smutně a zkroušeně s pohasínající vírou a odpuštěním. Ne, byl to pravý opak. Radost hučení pozdravů a smíchu. I kapela si dala chvíli oraz. Ale dá se tenhle shluk několika nástrojů a kytar, které se vidí jednou dvakrát za rok, někdy ani to ne, vůbec takhle nazývat? Radostné a hlučné přivítání pokračovalo a nevypadalo, že jen tak brzy skončí. Každý toho blonďáka musel obejmout, nebo alespoň poplácat v přátelském gestu. Vždyť ho už takovou dobu neviděli a panečku, jak jim scházela ta jeho hyperaktivita a úsměv. Ztřeštěnosti a potrhlosti. Nikdo tímhle, v té jejich partě, tolik netrpěl a právě proto byl nepostradatelný. I když, Kiba mu v lehkovážnosti a veselosti konkurovat mohl. Ino a Sakura zase v hlučnosti při nekonečných hádkách, a Chouji v nenažranosti. I když on nebyl zatížen jenom na rámen.

Přivítal se snad s každý, no se všemi. V koutku, trochu zastrčeném a tmavém místě, pokud se dá vůbec takové kolem ohně najít, upoutaly ho temné, a o to více tajemné oči, které ho pozorně sledovaly a probodávaly. Z toho pohledu, mu přešly zimostrázky po zádech a lehce se celý zachvěl. Nemohl vydržet ten pronikavý pohled a tak uhnul hlavou a dál se věnoval přátelům. I když. Nemohl se zbavit pocitu, že ty trochu strašidelné a okouzlující oči ho nespouští ani na chvíli ze zorného úhlu.

***

„Ta vaše přestávka na domluvu je nějaká dlouhá. Neříkejte, že jste všechny naše už odehráli? To mi nenamluvíte. Na fesťáku, jsme předloni jeli skoro tři dny, aniž by se jediná opakovala. Anebo nám začínáte pánové senilnět?“ Reakcí na blondýnova slova byly nepěkné pohledy.

„Tak padóoon, dámám se omlouvám, u nich je to jinak, ne? Ty mají migrénu, už po čtyřicítce.“ Za to schytal lehký pohlavek od vedle sedící a smějící se Ino.

„Ty aby sis nerýp, co?“

„Samozřejmě, Naruto, styď se, takhle kecat,“ pokýval nad ním hlavou: „Ony ji mají už od patnácti.“

„Tu máte nástroj, mistře.“ Do ruky mu strkal Kiba trošku omlácenou lehce odřenou a velice zaběhlou a ošoupanou kytaru. Hrála slušně, a i kdyby ne – nikomu by to nevadilo. Jo ten nástroj pamatoval nejednu jejich šílenou akci.

„Děkuji vám, pane Inuzuko.“ Začal teatrálně.

„Nemáte za co, mistře, prosím posaďte se zde.“ Uvolnil mu s úklonou, až k zemi své dosavadní místo.

„Děkuji, mohl bych na vás mít prosbu.“

„Ano cokoli si budete přát.“

„To je skvělé!“ usmál se pouchle. „Čtyři propečené párky, pět klobás, s hořčicí a kečupem a pro dnešek tři instantní rámeny.“ vysypal ze sebe jako by se nechumelilo.

„Ale mistře, to žerete víc jak žigulík!“ Všichni se rozesmáli.

Když už se Natuto nadechoval k peprné poznámce, stáhla ho k sobě Ino: „Sedejte, MISTŘE, přece se nebudete jenom vykecávat.“

„Naruto, ty ses vůbec nezměnil.“ Zavrtěl nad ním hlavou Neji.

„Samozřejmě, co bys chtěl na dokonalosti měnit?“

„Ach Naruto.“ Vzdychla TenTen.

***

Stále se cítil pod drobnohledem, tělem mu probíhalo napětí a ten propalující pohled ho nutil ošívat se. Na jednu stranu mu byl příjemný, ale taky ho znervózňoval. Snaha chovat se tak jako vždycky. Být prostě tím veselým, potrhlým a hlavně neshodit se. Nikdy nebral Kibovu kytaru ani s drobnějšími obavami či se stínem, že by neuspěl. Teda až na dnešek.

***

„Andělé na kůru, haleluja, v bělostném mundůru, haleluja, hrají na šalmaje, haleluja, že bránou do ráje neprojdu já, nebeská honorace, haleluja, má totiž svoje informace, haleluja, co chtějí, vědí o člověku, haleluja, mají na to kartotéku a v ní su já, aleluja. Svatý Petr to tam vede na osobním oddělení, nenechá se opít medem a nesnáší podplácení, kouká shora, a co spatří, zapíše hned do šanonu, každému, co právem patří, bez pardonu, bez pardonu, jó, oni všechno vědí, ti, co nahoře sedí, tam v modrém blankytu, andělé v hábitu, haleluja.“

***

Znovu cítil ten zařezávající se pohled. Rozhlédl se, aby jej ve stínech zahlídl. Málem zmeškal nástup, když zjistil, že sedí přesně naproti němu. Utápěl se v tom spalujícím pohledu, bylo v něm něco toužebného, mrazilo ho z něj a přitom ho i rozpalovalo. Nemohl si vybrat pocit.

„Přece se nenechám tak vytáčet.“ Odhodlaný upřený pohled začal opětovat. Samozřejmě se na něj nemohl dívat, tak jako on. Hrál a musel se starat i o své okolí. Přesto dlouhých chvil, kdy si hleděli zpříma do bran duše, bylo víc. Bylo to svádivé, a přesto nezávazné. Nedalo se odhadnout, co si ten druhý myslí. Ale jedno věděl jistě. Ty pohledy nebyly náhodné. Rozhodně se mu to nezdá.

„Znám ho odněkudy? Nebo on zná mě?“ Jeho uvažování se stočilo výjimečně k logice.

„Třeba uvažuje, odkud mě zná taky, není si jistý. Nebo se jen někomu podobá. Nebo prostě, blbě sem si sed. Všichni čumí na hráče nebo před sebe. Je to úplně normální. Vůbec se tím nebudu vzrušovat, a už vůbec mě to nevytočí.“

***

„Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla…“

„Hej hej, od čeho to hraješ?“

„C Ami C G7 a ke konci sloky je C. A refrém, co čeká Ami, G7 a nemine je C.“

„Na nana nánana nanana náná…“

„Můžem?“ Odpovědí mu bylo jen kývnutí.

***

Z rozmlácenýho kostela,
v krabici s kusem mýdla,
přinesl jsem si anděla,
polámali mu křídla.

Díval se na mě oddaně,
já měl jsem trochu trému,
tak vtiskl jsem mu do dlaně,
lahvičku od parfému.

Na tuhle písničku si vzpomněl, když se díval před sebe, na tu tajemnou osobu, která se s nikým nebavila. Jen sem tam prohodila nějaká slova s Nejim a Shinem. Popřípadě s Kibou, ale ten se baví vždycky s každým. Byla mu vzdálená, jen v mihotání teplých a ohnivých pablesků zahlédl, vážnou tvář, upírající oči jen na něj. Pohledem, kterým by zapálil i shnilé listí, vlaštovku ve větru, i loďku na vodě. Vyhříval se v těch očích, ale taky budily strach. Z toho co přijde? Přesto v něm zvědavost vítězila. Prostě se mu vloudila do mysli.

A proto prosím, věř mi,
chtěl jsem ho žádat,
aby mi mezi dveřmi pomohl hádat,
co mě čeká a nemine,
co mě čeká
a nemine.

Ta píseň se k tajemnému hodila. Souměrná, dokonalá tvář, kterou zvládnou vytesat a zvěčnit jen ti nejlepší umělci. Tak nedostižná a nad věcí, že si může dovolit soudit. Anděl na zemi. Ale to co nám, zdá se božské, je jindy samotným poslem pekel.

Pak hlídali jsme oblohu,
pozorujíce ptáky,
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky.

Ne, je to jen proto, že mám Kryla rád a zrovna jsem si na něj vzpomněl. Je to úžasná píseň. Vypovídá toho víc, než se zdá.

Do tváře jsem mu neviděl,
pokoušel se ji schovat,
to asi ptákům záviděl,
že mohou poletovat.

V šelesti, hukotu probíhajících debat a vlastní písně, zaslechl Sakuru. Natáčela se, k němu, a snažila se nahodit řeč, nebo alespoň zaflirtovat. Prvnímu oslovení nerozuměl. Posléze…

„Tak Sasuke,“ usmál se pro sebe.

„Čemu se tlemíš, máš zpívat,“ zpražila ho TenTen.

„Ale jo, už du na to.“

***

„A pojďte se k nám všichni podívat podívat, jak nám dupou králíci. A pojďte se k nám všichni podívat, Jak jsou krásně velicí…. tada da da da tadada tadada… Město jí, město jí a vesnice hladoví. Město jí, město jí a vesnice hladoví. A pojďte se k nám všichni podívat podívat…. Čurá ku, čurá ku.“

„NARUTOOO!“ ozvala se růžovláska, blondýn se jen přikrčil a sroloval za nástroj a provizorní lavičku, jen o něco tišeji dořekl text hmm písně.

„čurá kulak u vlaku.“ I v té tmě bylo vidět blesky lítající od výbušné děvčiny. Hodně děcek se pousmálo. Znovu jejich typický rituál, ten přece nemůže chybět.

„Sakura-chan, ale vždyť to je text písničky. Já si nic nevymýšlím, ty tvrdší jsem dokonce vynechal!“

„Naruto,“ nadechla se, bylo vidět, že obhajoba neuspěla. Obrana by neuspěla, útok byl zavržen hned, nezbývalo nic jiného než taktický ústup vzad. Aby nebyl tak čitelný, šel na to pomalu a jistě. A chtěl ho taky trochu zakecat.

„Kolikrát ti mám říkat, že takové sprosťárny se nedají nazývat písničkami.“

„Ale, Sakuro, najdeš je normálně ve zpěvnících a jsou u nich akordy. Za další, tahle není zas tak strašná. Ty peprnější jako Anča drž, Anča držka plechová, a ku rva-čce nedošlo, čurá ci-gán na práci.“ Naruto polkl, ve svém vyjmenovávání se trochu zapomněl a nevšiml si narůstající zuřivosti.

„Naruto!“

„A sakra.“ Teď vzal nohy na ramena, ale ještě někomu neomaleně vrazil do ruk dřevěný nástroj.

„JO! Naruto do toho, zdrhéj!“

„Naruto-kun?“ ozvala se slabým hláskem ještě Hinatka sedící hned vedle rozesmáté Ino.

„Dneska maj rekord, čekal jsem, že začnou dřív.“

„Dalo se to očekávat, dlouho se neviděli. A shledání si nechtěli kazit, tak brzy.“ Popošibnul si brýle, zatím co Kibovi podával logické a podle něj samozřejmě předvídatelné vysvětlení.

„Shino! Nebuď pes! Spíš si konečně sundej ty sluneční brýle!“ Ozval se hlasitě uprchlík: „Teď tě slunce neosvítí!“ který nyní doobíhával druhé kolečko kolem ohniště, a smál se, o tři kroky za ním naštvaně supěla Sakura.

„Proto stíhačka vystartovala až u druhé sloky.“ A Kiba se díval, jak pro změnu zase míří ti dva k lesu a zpátky. U třetího kolečka, začal Naruto takticky vyjednávat.

„Sakura-chan si strašně…“

„CO!? Copak si chtěl říct, Naruto!“ Když si dávali menší přestávku s pětimetrovým odstupem a dělilo je od sebe ohniště s celou bandou.

„Sakuro-chan! Je to lidovka! Měla bys brát v potaz zachování národních tradic!“ Umlčel ho škaredý pohled.

„Já se omlouvám,“ zkusil to jinak: „slibuju, už ji zpívat nebudu a žádnou další lidovou, alespoň dokud tu budeš ty. Takhle ti to vůbec nesluší, uznej, měla bys se svou výbušnou povahou něco dělat.“ Dál se nedostali.

„Naruto!“

Zručně prokličkoval mezi Leem a TenTen. Žduchnul do Nejiho, který se svalil na Hinatu, prosvištěl Choujimu za zády, a chtěl si to zkrátit o ten zbytek prázdné lavičky. Krásně by mu to vyšlo, kdyby tam Chouji neměl zásobu opékacích prutů.

„Do řiti.“ Z posledních sil se snažil zabrzdit. Letěl přímo ksichtem dolů. Mezi tašky s pitím. Rukou ještě někoho zachytil a stahoval sebou. Sevřel víčka v očekávání bolesti. Ale ta se nedostavila.

„Usuratonkashi,“ ozvalo se pod ním. Buch, buch.

„Nepřeháníš to s tím vítáním jen tak náhodou?“ Pohlédl do těch očí, které jej dnes upoutaly. Zachvěl se studem a mrazíkem, který mu přejel po chloupcích na zádech od temene až dolů. Buch, buch. Všechno pro něj ustalo, všechno, až na tlukot srdce. To si dělá vždy, co chce.

„Promiň, fakt mě to mrzí.“ A snažil se to vyžehlit úsměvem. I když není mrzí, jako mrzí.

„Ještě jednou sorry, hmm…“ když se hrabal na kolena.

„Sasuke,“ když viděl tu, trochu nahranou zamyšlenost, „chodili jsme kdysi spolu na první stupeň.“ Ušklíbl se a přijal nabízenou příjemně teplou ruku.

„Naruto,“ pěkný začátek konverzace jim však někdo přerušil. Už se k ní nevrátili, snad to ani nešlo. Naruto si ublížně hladil bouli, Sakura dosupěla daleko od něj. Zbytek se vesele bavil ještě o tomhle divadélku. A Ino se snažila dohodnout s Kibou o další písničce.

„Lee!“ ozval se vesel Naruto, když jeho pohled spočinul na Shikamarovi, který se opíral o buben a skoro spal. Jen sem tam mimo rytmus do něj praštil, aby se neřeklo.

„Shika potřebuje pauzu, je nějak… zadýchaný. Nechceš ho vystřídat?“

„Jó,“ zatočil se jako víla Amálka, bubnovat, to byl vždycky jeho sen. Shikamarovi vytrhl buben, ten se svalil do trávy, a hnal se blíže k ostatním. První tři písničky krom bubnu, nebylo nic jiného slyšet.

„Lee, s citem.“

„Ano, omlouvám se.“

„Máš neuvěřitelnou výdrž.“ A Lee se ještě více rozzářil.

***

Smutná písnička dohrála. Teď vyjímečně, i Lee usoudil, že buben se k ní nehodí. Opíral se a vychutnával melodii. Písnička dozněla a v posledním chvění strun… se ozval, známy zvuk. Zakručení v břiše. Všichni vybuchli v hlasitý smích. Tohle muselo být slyšet i za tím jezem o pár set metrů níže, po proudu.

„Sakra, Naruto, teď mám z tebe hlad.“

„Jako bys ho neměl pořád Chouji,“ rýpla si dlouhovlasá blondýnka.

„Chouji, že se podělíš…“

„Ani mě nehne,“ odbyl ho tlusťoušek: „Mám tu poslední štangli, a ta je jen moje.“

„Shiko, nebuď pes.“ Narutovi se pod mohama ozvalo zavrčení. „Pomoz kamarádovi.“

„Můžeš mi říct, proč sis nepřivez svoje?“ vyjel na Naruta.

„Ale já si přivez,… teda zabalil. Cesta byla však delší, než sem čekal, a abych tu nebyl ještě o hodinu později, tak jsem se nestavoval na oběd, a ten točený i s těmi třemi párky, co jsem si tak pracně odložil a hlídal,“ těžce polkl: „snědl cestou.“

„To je otrava.“

„Víte, jak mi kručelo v břiše, to se prostě nedalo vydržet. I strojvedoucí se v lokomotivě otáčel.“

„Je to otrava, měl bys přijít s něčím novým.“

„To je pravda, a nedívejte se na mě tak,“ zaměřil se na Temari: „nejsem žádný vrah. Jen sem měl hlad.“ pokrčil rameny.

„Shikamaru, na tebe Chouji dá?“ Vykouzlil psí očka. Nakonec přece jen něco vymámil, ale od Choujiho to nebylo. Ten je neoblomnej jak skála.

„Temi, kde máš vůbec Gaaru a Kankura. Neříkej, že ti dva tě pustili samotnou.“ Hodil očkem po culíkatce.

„Ále, na to už jsem dost velká, jen maj vždycky cestu do Konohy se mnou. Ale neboj, dorazí. Tebe by si uniknou nedali.“ Poťouchle se usmála.

„Aha.“ Poskládládal se před ohništěm i s budoucí večeří. Schválně na tohle místo, i když nebylo nejpohodlnější. Měl tu krásný výhled, a na hvězdy to nebylo. Chvíli hleděl do plamenů, a ještě delší dobu se utápěl v očích naproti.