II.

Raději noční mámení II.

Kdyby se díval, takhle, do očí ženě, tak ji svádí. Kdyby mu tenhle pohled opětovala, tak s ním flirtuje a svádí jej snad ještě víc. Ale u muže. Nedají se číst myšlenky druhého. I když tyhle upřené a propalující pohledy, jsou mrazící, přesto nezavazující.

***

„Sasuke.„

„Tak my se známe ze základky. První stupeň. Nemůžu si tě vybavit. Ve třetí třídě se přifařil zbytek rodiny Hyuuga, to k nám přidali Nejiho. Bylo to jako by Hin dostala vlastního bodyguarda.“ Nad tím se usmíval vždycky každý.
„V páté, to byl na chvíli, asi půlrok, Billy. S ním byla prdel, byl trochu prase, ale nezkazil žádný žert, a že jich bylo.“ Pořád se díval do těch očí a vzpomínal, odkud se to vlastně mají znát.
„Na dalším stupni toho bylo přece jenom víc.“

„V první a druhé třídě, jsem měl kamaráda. Bavil se semnou ze začátku, jako jediný, vlastně jsme spolu byli i ve školce. Pořád jsme se hádali a rvali, až senseiové nevěděli co s námi. Ale když šlo o nějakou lumpárnu, nebo starší vychloubače, to byla pak spolupráce naprosto bezchybná. Ještě teď si vybavuju senseie Iruku, když jsme zverbovali ostatní, abychom pomalovali, celou třídu i s klikou u dveří a pak se schovali, že Iruka bude za dárek strašně rád. Nebo ta hra na únos.“

„Jó to byly časy. Ale neříkejte mi, že by to byl on. Tehdy jsme se spolu nasmáli, musel se hodně změnit. Ani jeden z nás neměl ideální dětství, přesto se dokázal smát, teď tak vůbec nevypadá.“
„Je na něm něco okouzlujícího, nejen to cool chování. Holky mu musejí přímo padat k nohám a do náručí.“ Od rozjímání mě vytrhla Ino. Že prej, chce přestávku a už jí nenapadají žádné písničky. Už je to tady. Když naznačil hladovej pohled na to, co měl zrovna na drátě, tak holka vzdychla. Nic jiného ji ani nezbude.

„Dobrá“

„A pěkně s kůrčičkou, ne, že mi to připálíš nebo shodíš do ohně,“ zamračil se Naruto a přehodil si popruh z její kytary přes kštici.

„Nenapadá někoho něco? Třeba pro změnu nenáročného a pomalejšího. Dámy, vy jste přece na tu romantiku, tak mi pomozte.“
„Tak cokoli, no.“

„Nothing else…“ Zadíval jsem se mu do očí, to bylo asi za dnešek poprvé, kdy promluvil nahlas.

„Kdo by mu odporoval.“ Kývnul jsem, tak aby jen on věděl, že jsem ho nepřeslechl, usměju se. Sednu si mezi ostatní a za Ino, která teď klábosí s TenTen a opíká mi párečky.

„Hlavně na mě nezapomeňte holky.“
„Jó pořád, a kušuj.“ Vyženou mě. Pohladím jemně struny, spanilý dřevěný krk prohmátnu.

„Když si tě mám vybavit, po tváři by ses moc nezměnil. Černé vlasy a stejně tak i oči, jen rysy ti zmužněly. A tehdy ses rozhodně víc smál. I když stále tě nemůžu soudit předčasně. Jsme vůbec ještě kamarádi a přátelé?“ Teď se soustředil jen na své ruce, všechny myšlenky musel v sobě potlačit a vzpomenout na prosezené hodiny, než se tuhle písničku naučil. Vzdychl.

„Možná nebude perfektní, ale budu se snažit.“ koutky se mu lehce nadzvedly. Začal pomalu hladit jednotlivé struny. Až po chvíli přidal na důraznosti. Holky se štěbetáním utichly, kluci stočili pohled na něj. Teď se vyprávělo, a tahle skladba snad chytila každého za srdce.

So close no matter how far
Couldn’t be much more from the heart
Forever trusting who we are
And nothing else matters.
Never opened myself this way
Life is ours, we live it our way
All these words I don’t just say
And nothing else matters…
Never cared for what they do
Never cared for what they know
But I know

Pár hlasů si začalo pobroukávat. Někdy se do toho opřel možná víc, než by měl, přesto to téhle královně na kráse neubralo, Kiba potichu sednul k němu a v některých místech mu vypomáhal.

So close no matter how far
Couldn’t be much more from the heart
Forever trusting who we are
And nothing else matters

Když mohl tak se zadíval mezi své přátele. Jedním konkrétním směrem, kam tuhle písničku na přání posílal.

Trust I seek and I find in you
Everyday for us something new
Open mind for a different view
And nothing else matters

Never cared for what they say
Never cared for games they play
Never cared for what they do
Never cared for what they know
And I know (zkráceno, upraveno, zdroj: www.karaoketexty.cz)

A poslední sólo doznělo.
„Alespoň v něčem máme pořád stejný vkus,“ usmál se, tuhle měl moc rád.

***

„A Jack se strašně vody štítí. Jak má námořníkem býti? Původem z moravské vísky, moře nezná, zato zná whisky. V Hamburku hned za nádražím v první ulici, Jackovi se začlo stejskat po slivovici. Zapad´ do první putyky, už z ní nevyšel, šestapadesát let vo něm nikdo neslyšel.“
„…Řek´si:
„Hele, slivovice“, skočil tam a pil
a než přišel vodě na chuť, Jack se utopil. Tak dlouho se vody štítil, až se na tu vodu chytil. Původem z moravské vísky, měl pít sodovou vodu s whisky.“

„Motáš to!“ Přisadila si TenTen.
„Co motám, perfekcionalistko?“

„Třetí a druhou si přehodil.“ Zamumlal Shino.
„Už si viděl, aby zapad do putyky a po šestapadesátce mu tatík oznámil, že má: „do života udělat krok“ a pošle ho do Hamburku, kde sedí takovou dobu. To by mu okurka zplesnivěla a vodka vyschla.“
„No jó porád, kdo si to má pamatovat.“

„Naruto, neskuhrej jak sklerotickej dědek, nech si to na berle,“ přidala svojí trošku Ino.
„A zlaté stáří bez důchodů.“
„Ale vy jste zpívali, to já se jen chytil.“ Sklapnul, protože po něm letěl obal od bubnu.

***

„To už tak brzy utíkáte?“
„Jo my na rozdíl od tebe tu byli od čtyř. A babička z pátého severozápadního kolene, bude zítra slavit.“
„Nechcete mě pozvat?“
„Ne.“ Odpověděl rychle Neji, protože Hinata by mu to i odkývala. Ta malá dobrotivá duše.
„Ani na Gaaru s Kankurem nepočkáte? Víte, jak jim to bude líto.“
„To jistě, zrovna těm,“ zabrblala si pro sebe TenTen.
„Tak jo, mějte se.“
„Vy taky, zatím.“

„Hej, Kibo, a kam deš jako ty!“
„Ale neboj se pořád, seš jak mimino, Já se za hoďku vrátím.“
„Tak kam teda jdeš?“ Odpovědí mu bylo jen mávnutí rukou.
„Tss. To jsou lidi, první mě tak dlouho přemlouvají a pak se začnou vypařovat, jak pára na hrncem. Doufm, že tu nebudu hlídat pak sám.“
„Víš co, nesátěžuj si Naruto. Nemakal si.“
„Pomlčím, víme jak je to s babskou prací, že.“ //odešel Neji, Hinata, TenTen a doprovodil je Kiba.//
„A dali se už konečně do kupy, nebo ne?“
„Kdo, Neji a TenTen nebo Kiba s Hin.“
„Myslel jsem Kibu, ale nemusíš zatajovat jakoukoli informaci.“ Růžovláska zavrtěla hlavou,
„Oficiálně ani jedni. Pořád kolem sebe krouží.“
„A co ty Sakura-chan nešla bys na jedno, nevinný rande?“
„Báka, dej pokoj,“ obdarovávala ho škaredohlýdnými pohledy, zatím co se smál. Už to bylo, jako kdyby jí říkal ahoj.

***

„Darmo sa ty trápíš, můj milý synečku, nenosím ja tebe, nenosím v srdéčku. A já tvoja nebudu, ani jednu hodinu.“

Naruto si zazpíval taky, aby se holky chytily.

„Copak sobě myslíš, má milá panenko, vždyť ty si to moje, rozmilé srdénko. A ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá.“

„…A já chovám doma, starodávnú kušu, co ona vystřelí, všeckým vranám dušu. A ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá.“

„A já sa udělám hvězdičkú na nebi a já budu lidem svítiti na nebi. Přece tvoja nebudu, ani jednu hodinu.“
„A sú u nás doma, takoví hvězdáři, co vypočítajú hvězdičky na nebi. A ty musíš býti má, lebo mi tě Pán Bůh dá.“

„Naruto, asi zas takový hlad si neměl, úplně si na tu svoji sedmou večeři zapomněl.“
„Ale nezapomněl, neměj obavy. Jen si ji lehce přihřeju, neboj, Tvým uměním nepohrdnu.“ Popadl dvě nožky a dal si je na šutry k ohništi. Znovu se posadil na svoje oblíbené místečko, alespoň pro dnešní noc.

„Sakra co si mám o těch jeho… sakra, myslet. Jako by čekal na moji reakci, chtěl mě zaujmout. Rozhodě se mu to daří, mě rozhodit a… já snad začínám být kvůli takovému floutkovi nervózní. To se mu nepodaří.“ Ať dělal, co dělal, pocitu upřené pozornosti se nezbavil. Tedy on byl vždycky středem zábavy, a co se netočilo kolem něho, jako by nebylo. Ale teď to bylo jiné, příjemné i nepříjemné, žádoucí i nikoli. Propalující. Sám si nevěděl rady, jak to má brát, stavět se k tomu laxně, vyjet po něm. Ať nečumí! Jak střást ty oči ze sebe, a chtěl to vůbec? Co po něm chce? Co čeká?

„Co mám sakra dělat?“ Rozhodně nebylo kam spěchat, noc byla ještě před nimi, a bylo dost času, si pak s ním popovídat.
„Nebylo by vůbec špatné, kdyby hlídal taky. I po těch letech to nemusí být mezi námi v čudu. A potom, až nás tu bude míň, bude i více klidu. Usmál se,
„Rozhodně ho ještě potrápím.“

Teď přišla na řadu, pro změnu, naprostá ignorace. I když to vůbec lehké nebylo. Jeho lavička z části prázdná, přitahovala Narutovu pozornost jako magnet. A to, že na toho uhrančivého kluka Sakura háže zamilované a svádivé pohledy jej zrovna moc netěšilo. I když, proč by měl na někoho kvůli Sakuře žárlit. Obzvlášť kvůli Sakuře.

„Grrr… to snad ne!“ Pomohlo mu, že konečně dorazili i Gaara s Kankurem, taková záchrana. Kdyby to jen tušili, určitě by si na něm smlsli a příště by to v hospodě cáloval on. Kankuro ho tak zaměstnal, že až po chvíli si všiml, že chybí pár lidí.

„Do čerta, kam zmizel. To ani Ahoj neřekl?“

„Kam všichni zmizeli? Je nás tu nějak poskromnu.“ Udivenost se nedala zakrýt a trocha zklamání taky.
„Když si chvílemi mimo, nikdo na tebe čekat nebude.“ Zaklepal mu na tu jeho dutou plavou hlavičku.
„Gaaro! Cucháš mě.“ Pak se zase ti tři smáli.
„Ničíš mi image pohádkového prince.“
„Jo, tobě tak,“ ozvaly se holky, konkrétně Sakura a Ino, které tam jako jediné z něžného pohlaví ještě zůstávaly.

„Budeš zítra hned odjíždět?“
„Ještě nevím, podle situace a taky podle toho, jesti nechytnu dneska v noci rýmu, nebo něco horšího. Kiba mi měl půjčit spacák a on si jen tak, Bůh ví kam, zmizí.“
„A čert ví, kdy se vrátí.“ Smál se mu Kankuro.
„Hele nesměj se kamarádovi. Jen tak mimochodem, to že já nemám v čem spát je sice špatné, ale rozhodně jsem neztratil ani nepozbyl sestry.“ Kankuro zvážněl a rozhlédl se,
„Co?“
„Uklidni se,“ předběhl ho ještě Gaara: „za chvíli tu budou.“

„No, my vás nakonec opustíme.“
„Cože, proč? To nám neuděláte.“ Spustil hned Naruto.
„Ale uděláme, já zítra pomáhám u nás v krámě, znáš to, bude trochu shon. Květen. A Sakura má praxi.“
„V nemocnici?“
„Samozřejmě, a potřebuju se alespoň trochu vyspat.“
„Hmm. Tak se mějte.“ a mávl jim.
„Nezapoměn, ještě tam má Kiba kytaru, tak ať mu nezmokne,“ křikla blondýna.
„Nejsem amatér! Hoj!“

***

Když jsem byl malý, říkali mi naši:
„Dobře se uč a jez chytrou kaši, až jednou vyrosteš, budeš doktorem práv, takový doktor sedí pěkně v suchu, bere velký peníze a škrábe se v uchu,“ já jim ale na to řek’: „Chci být hlídačem krav.“
„…Dnes už jsem starší a vím, co vím, mnohé věci nemůžu a mnohé smím, a když je mi velmi smutno, lehnu si do mokré trávy, s nohama křížem a s rukama za hlavou koukám nahoru na oblohu modravou, kde se mezi mraky honí moje strakaté krávy.“
„Já chci mít čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany, mýt se v lavoře, od rána po celý den zpívat si jen, zpívat si: pam pam pam padadadadam…“

„Konečně jste trefili, už jsem si říkal, že někdo zabloudí i v rodném městě.“ šklebil se plavovlásek.
„Tsss. Však mě se nikam nechtělo,“ pokrčil rameny Shika, ale hned schytal jednu za uši.
„Však ty bys taky jen pořád ležel s hlavou v oblacích a nic nedělal.“
„A co je na tom špatné?“ nakonec Shikamaru vyklidil pole. Bylo to jistější.
„Temari je nějaká moc rázná,“ šeptnul mu Naru.
„Jo, už půl měsíce. Nevím, co jí přelítlo přes nos, vymyká se to jakémukoli chápání.“

„No nic my půjdem. Tak se tu mějte. Hlavně ať vám to nepodříznou.“
„Co by řezali. Jsem tu přece já!“ Ozval se ten nejpovolanější hyperaktivista.
„No, hlavně, abys nám o půl páté nevolal, že potřebuješ ukrást ten stromek zpátky, nedej bože, jej něčím rychle a honem nahradit, jako minule.“ Zamračil se.
„To bylo předminule a moje chyba to nebyla!“ bránil se hned,
„To vy, vy dva jste mě slili, a pak sem tu hlídal skoro sám!“ urazil se.
„Děláte, jako byste tam nebyli se mnou, ani na chvilku. A ještě, když já šel spát, tak ještě stála, takže…“
„Jo to známe, na jiném pozemku, než jsme ji postavili.“ Přesto, když uviděli ten jeho zatrpklý a urputný výraz,
„Jó nebyla to ničí chyba, tak se prosím tě nečerti.“
„Jen ho nechte, však mu to sluší,“ smála se Temi, „podívejte, jak vždycky nafoukne líca a zčervená, je k sežrání jako malé roztomilé miminko.“ přišla a zatahala za ty dvě balónové tváře.
„Nech ho už! Miminko, možná, ale pěkně přerostlé s neukojitelným hladem. Otesánek.“

„Tss. Nebudu se rozčilovat. Tady jde vidět, že mi mé krásné aristokratické rysy budoucího prince všech dívčích srdcí závidíte!“ Gaara to přešel a raději se k tématu nevyjadřoval.
„Přestaňte se konečně chlamat a jdem, nebo dorazíme až zítra, a bude řídit někdo jiný.“ Praštil po zádech svého staršího bratříčka, až se ten zakuckal.

„Mějte se!“ a rodina ze Suny pomaličku mizela v oponě černočerné tmy. Taky už bylo pěkně pozdě.

„Kde se ten Kiba, k sakru, fláká.“ Zbytek jak Lee, Shino a další se vypařili, ani nevěděl kdy. Pak už se u ohně vše ztišilo, i když si ze začátku ti tři povídali. Později Chouji skoro podřimoval a Shika, ten toho nikdy zbytečně moc nenamluvil. Takovou poklidnou atmosféru se málokdy někdo snažil utnout a rozbořit. A Naruto ten se utápěl v myšlenkách na dnešní večer a v trochu jiných představách jeho konce, hledíc do svíjících se a tančících žhavých plamenů. Do hromady rozžhavených uhlíků, sem tam něco přihodil a jindy do nich s neukojenou dětinskostí vrtal a štráchal klacíčkem. Nakonec i ta věrná dvojka, génius a umíněný tlouštík, teda pokud jde o jídlo, odkráčela. Naru zůstal u ohně sám, smířený, že se spacáku, ani společnosti už nedočká. I když ti dva se zařekli, že u Inuzuků zaklepají na okýnko. Měli by to spíš zkoušet u Hyugů. Ale ne na okýnko, ale pod okýnkem.

***

Zahleděný do záře a měnící se odstínů oranžové, živé a teplé žluté, spalující žhnoucí rudé, se mu klížily zraky. Ani tenhle krásný tyátr, kde u kmenů jednotlivých dřev, byly vidět stopy syté modré, vypovídající, že oheň hoří opravdu vysokou teplotou, mu nevlil energii do žil. Přes svou zamyšlenost, kdy se vracel, k těm intenzivním pocitům z dnešního večera, si nevšímal plně okolí. Viděl před sebou jen temné oči lemované stejně temnými vlasy. Bude se muset nakonec smířit s tím, že svého, kdysi nejlepšího a jediného přítele, už nepotká. A pokud jo, tak to hned tak nebude.

Povzdechl si a vybavil si tu komickou scénu, jak ho skolil k zemi, jako nějaké pytle brambor se po sobě váleli. Bylo to zvláštní. Celá ta chvíle a situace, připisoval to na vrub tomu, že se snažil ten okouzlující obličej zařadit, že jeho mámení smyslů, které po něm křičely:  „Sleduje tě, dívá se. Celou dobu tě pozoruje! Každý pohyb!“ Byly jen vroucným přáním, naivním a směšný. Vždyť kdo by si pamatoval bývalého přítele. Byť byl nejlepší. Vždyť už to je let, uběhlo tolik času, a za tu dobu se člověk změní, i kdyby nechtěl.

Musel si přiznat, i on trochu dospěl, i když to bylo jen trochu. Společnost totiž, čím jste starší, chyby netoleruje. Přešlapy a odlišnosti odsuzuje. A ten kdo z davu až příliš vyčnívá, neustojí. Je to naprosto nemožné, aby se přátelství navázalo znovu, tam kde se přetrhlo, i když by on stál možná i o nové. O to začít znovu.

***

Z hloubání, které se mu nikdy příliš nepodobalo, ho vytrhlo až uvědomění, že vedle něj někdo sedí. Tiše. Pozoruje plamennou hru spolu s ním a nedutá. Narutovi naskočila husí kůře. A nejintenzivnější byla právě ze strany neznámého.

„Kdy vůbec přišel?“ Projel jím, jakoby slabý elektrický výboj. Mrazení mu pobíhalo pod trikem hlavně na zádech. Dokonce cítil, jak mu pomalu sjíždí, kousek po kousku malá drobná kapka potu kolem páteře. Nemusel se ani otočit a věděl, kdo za to vše může. Přesto to nevydržel a hlavou prudce natočil k němu. Trochu v očekávání, že to nejtěžší nenechá na něm.

„Potkal jsem Kibu, posílá ti spacák, a říkal, že tě přijde vystřídat po půl páté.“

„Nechtěl říct, zkontrolovat a možná. To by bylo upřímnější.“ Tiše vedle sebe seděli, jako by každý hledal odvahu začít a prolomit ledy.

„Chtěl bych vědět, co se tenkrát stalo. Proč se teď, tak neusmíváš. Kam si se poděl, a co tu děláš až teď. Ale ty mi odpovědi asi nedáš.“ povzdechl si.
„Nebudu tě do nich nutit, a nepopírám, že mě zajímají. Přesto je to tvoje volba.“ Podíval se na něj. Čekal schválení, poděkování, výbuch vzteku, sám nevěděl.
„Přesto kdybys mi to řekl, ušetříš tím všechno to přemýšlení, co mě čeká.“ Tohle alespoň nějakou reakci vyvolalo. Ušklíbl se.

„Vůbec si se nezměnil.“ Tak se nalomily alespoň trochu ledy. Stěží se ta konverzace dala nazvat rozhovorem. Sasuke mluvil, buď málo, nebo vůbec. A i Naruto už byl utahaný.

„Budeš tu se mnou až do rána?“

„A chtěl bys?“

„Jo rozhodně, raději nějaká společnost, než žádná. Omezí to případnou možnost usnutí, ještě před rozbřeskem. A nebude taková nuda.“ Zase ten jeho odzbrojující úsměv.

„Můžeme se ve spacáku vystřídat. Anebo od pěti doufat, že už se nenajde někdo, komu se bude chtít. Kdo by za světla kradl tu tyčku?“

„Taky si můžeme lehnout už teď.“

„To je, jako když si dáš tabletky na spaní. Budeš mít jistotu, že stoprocentně usneš. Věř mi, léta praxe.“

„Protože jsi ubožák.“

„Nejsem žádný ubožák, jen si to zkus,“ vrazil mu do ruk spacák, „však se uvidí, kdo bude mít nezapomenutelného budíčka.“

Sasuke se nakonec zavrtal naproti němu do spacáku, přes ohniště na sebe chvíli koukali, než se černovlasý pohodlně natáhl a zavřel oči. Narutovi to nedalo a až když černovlásek spokojeně a nehybně oddechoval, přisedl si na nejbližší lavičku k němu. Pozorně ho sledoval, každý milimetr kůže obličeje si vrýval do paměti. Nevěděl proč, nevěděl ani, na co by to svedl, a čím by sám sebe mohl balamutit. Tvar obočí, jemné vrásky kolem kořene nosu, které jde vidět jen z blízka, opravdu z blízka.

„Asi se často mračí.“

Zakryté černé oči, řasy semknuté a propletené, jen pro teď. V době kdy vypneme vnější svět. Nos, ústa a brada. Nevystupující lícní kosti. Bledá dokonalá pokožka. Nenašel na něm jedinou chybu. Ani znamínko, pihu, jizvu z těch věčných školních pranic. Až k neuvěření. Pohledem se vrátil k rtům. Plným, ale nevýrazně jen lehkým odstínem červeně s růžovou odlišeným od ostatního okolí. Zdobící jemné žilky a téměř nepatrné prohlubně.

Byly krásně pojmenovaná. Rty, takové svádivé slůvko. Při jeho vyslovování, se jen jemně od sebe dva polštářky oddělí a hned se spojí. Trošku, je zatoužil zase viděl, při vyslovování slov a vět. Ale to by se musel vzdát téhle tiché chvíle. Pohledem pozoroval prameny, to si dovolit mohl. Hladit je jen očima. Zadíval se na jeden neposlušný, který zasahoval do obličeje, zakrýval část oka a spodního růžovějícího polštářku.

Dlouho se přemáhal, nakonec podlehl nutkání. Pomalým pohybem a jemně jej chtěl odstranit z takové krásy. Aby ho nerušila, při jeho pozorování hry světel a stínů od plápolajícího ohně, při tomhle malém šmírovacím prohřešku. Opatrně se těch neposedů dotkl. Posunul je k uchu. Jemné a křehké, takové se mu zdály. Nechal je sklouznou z prstu. Ruku chtěl oddálit a vrátit se do svého soukromého snění s otevřenýma očima.

„Co to?“ hlas mu vyskočil vysoko. Oči poulil na Sasukeho.

„Pusť.“ Trhnul pravačkou, za kterou ho pevně až bolestivě svíral. Cítil, jak mu hlavu zaplavuje krev. Taková situace. Blbá a trapná.

„Pojď si lehnout, za chvíli se začne roztahovat chlad od řeky.“

„Do jednoho spacáku se nevlezem. A stejně, dva kluci.“ Ve skutečnosti mu byl vděční, že tu chvíli přešel a nepodal si ho, nevymáchal ho v tom. Přesto, co od něj může čekat? Nakonec tomu nesmlouvavému pohledu podlehl.

„Si tak neústupný pořád?“

„Jo.“ Někdy je lepší se neptat. Na to se nedalo už nic namítnout. Takhle drze to přiznat. On snad není normální. Přesto byl rád, že mu nedal na výběr. Tak se mohl nejen sobě vymlouvat. Naruto popadl ještě svojí celtu z baťohu a trochu s očekáváním a nejistotou se k němu přifařil. Sasuke ho k sobě nekompromisně stáhl.

„Hej! Jemněji by to nešlo?“ mnul si trochu naražený bok, ani celta a spacák nezjemnily ten kamenitý hrbol, na který dopad. Nakonec si přece jen lehnul, natáhl se hned vedle Sasukeho, jak tvrdé prkno.

„Nebuď tak upjatý a pojď blíž, táhne mi na záda,“ zavrčel mu kousek u ucha. Naruto z toho blízkého pocitu ztuhnul ještě víc.

„Já ti to říkal,“ polknul, nějak rychle mu vysychalo v hrdle a slova se zadrhávaly na jazyku: „takže by sis stěžovat neměl.“ Zahuhlal si skoro pod nosem. Ale jeho společník ho přesto slyšel, vždyť byl od něj jen kousínek.

„Uvolni se konečně a obejmi mě.“

„Co?“

„To máš strach nebo co. Zabereme tak míň místa a bude nám tepleji, to nevíš.“

„Jo vím.“ zamumlal si vzdorovitě pro sebe, přesto se nemohl jen tak odhodlat. Rukama se k příteli jemně přibližoval, přesto mu chyběla odvaha. Sasuke tohle neřešil, přitiskl si ho k sobě silněji, až prakticky nic jiného vězněnému nezbývalo.

„Copak, není to lepší? Líbí se ti to tak víc?“ Narutovi došla řeč. Tomu užvaněnému třídnímu šaškovi vyhovovalo více, pro teď mlčet. Cítil ledové ruce na svých zádech, jak ho v pomalém a líném tempu hladí. Od ramen, přes bedra dolů. Jemné doteky na zátylku ho skoro přibližovaly k sladkému nevědomí.

„Uvolni se,“ šeptal mu kdosi do ucha. Už chápal, proč jsou kočky tak šťastné, když je drbete za ušima, hladíte po celých zádech. Užíval si toho pocitu, dokud mu chtivé prstíčky nesjely na hýždě a koleno jeho věznitele se nezačalo vtírat a neodbytně ho tlačit v určitých partiích. Bylo to jak studená sprcha, když ho probudí z příjemného snu.

„Počkej! Co to děláš!“ sevřel se mu žaludek, ani ne strachem jak obavami. Tohle… prostě nečekal.

„Neříkej, že jsi to ještě s klukem nezkoušel. Tak asi ne.“ Hned si odpověděl.

„Ale vždyť, to prostě nejde!“ Vyjekl.

„Co by nešlo. Kdo říkal, že bude mít hned sex. Nemusíš se ničeho bát, já tě tu neznásilním.“ Pak se na něj celý přitiskl, i svými rty, aby jej úplně přesvědčil a nedal mu možnost vycouvat. Začal jej přemlouvat ale ne slovy. Dotyky a vzrušením, které vytvářely.

***

Celá ta noc se Narutovi slila v nespočet slastných vzdechů, sladkou křeč a barevný ohňostroj pocitů. Byla to slast, tělesné štěstí, ale on se cítil takový i hluboko v duši. Že by tahle hra pro něj znamenala něco víc, než pro Sasukeho?

***

Vzbudil ho chlad, který se ráno nezadržitelně dral do nitra spacáku. Hledal si každou skulinku, aby probudil toho spáče. Jindy spal skoro do devíti. Ale dneska se jeho víčka zatřepetala o něco dříve. Promnul si oči, ale nechtěl je rozlepit. Cítil, že ta noc, byť se odehrála, bude tajemstvím a snem o kterém ani nepípne. A že ten co se měl s ním probouzet se raději vypařil.

Proč to udělal? Proč se on dal zviklat. Nikdy přece po klukovi netoužil, a ani neměl potřebu něco takového zkoušet i ze sebemenší zvědavosti. Na jednu stranu nelitoval, co se stalo, stalo se. Ani proto, že podlehl. Litoval jen jeho útěku. Že ho teď bude mít plnou hlavu, stejně jako vzpomínek. Sám v sobě se nevyzná, a neosvobodí se od toho, jen tak nezapomene.

Toho litoval taky. A nenávidět se bude pro svou chtivost. Možná to zmizení bylo tím nejlepším možným vybruslením z dnešního rána. Teď, teď byl čas vztanout, a hrát divadlo, před sebou samým i před ostatním publikem.

Modré oči se opravdu už otevřely do dnešního dne.