III.

V očích očekávání a v hlavě růžová.

„To ráno mě hlava tížila různými myšlenkami. Neříkám, že od té doby zlehkla, a já si na něj nevzpomněl. To bych lhal. Pravdou bylo, že jsem na něj a na nás… prostě pořád mi hlavou proudily nějaké myšlenky. Od nadějí až po ty depresivní, které říkaly, jaký jsem blb. Ani mé vlastní zákazy mi nepomáhaly a já si připadal, jak praštěná puberťačka, která doufá v malý zázrak, že svého prince potká ještě alespoň jednou. Ne, že by byl pro mě hned spasitelem mého srdce, ale mého těla určitě.“

***

„Doufám a v koutku duše si přeju, aby ses ukázal i na kácení máje, Sasuke.“ Sice to už nemá takový šmrnc a adrenalinový vzruch, jako na začátku května. Málokdy se sejdou všichni a ještě méně tam někdo vydrží déle, jak pár hodin.
„Rozum mi říkal, že se neukážeš, proč taky. Neviděl jsem v tom žádnou logiku. Ani ta noc se nedá a nedala rozumně vysvětlit. Ať jsem to přetáčel a otáčel, tvému jednáním se snažil přijít na kloub. Odpověď na
„Proč?“ prostě neexistovala. Jak rád bych to od tebe slyšel. Poslouchal bych možná i čerta, jen aby mi už ty vtíravé myšlenky daly pokoj.“
„Ale srdci. Teda spíš v duši, protože srdce jen tepe. Vlastně jeho se takové věci netýkají, vždyť jen buší. Přeju si tě vidět, přeju si tu noc i zopakovat, a možná chci, zajít ještě dál. Proč jsem ti to vlastně tenkrát nedovolil? Ze strachu?“ Nejspíš, byly tam i obavy a nedůvěra.
„A proč jsem ti to tenkrát vůbec dovolil?“

„Naruto,“ zamával mu před nosem: „Tebe se ani neptám, ty jdeš.“
„No víš letos je to nějaké na háku…“ házel omluvný pohled na Kibu.
„To nám přece neuděláš, bečka už je objednaná, Gaara ji slíbil vyzvednout a já už vyhrabal náš starej, dobrej, neděravej kotlík, chlazení mám taky sehnané, a jo, to by ani kouzelník nevyčaroval na posledního května. Prosím tě, nad tím, že nemáš čas a že si s něčím pozadu ani neuvažuj. Stejně bys to za jedno odpoledne nedohnal.“
„Asi máš pravdu. Jen jsem… to je jedno.“

„Takže, i ty tendence k útěku a neúčastnění se určitých akcí, kde by ses mohl objevit, které mě sem tam ve vlnách chytaly, byly Kibou smeteny. Zamítnuty. A nejen proto, že by to bylo každému podezřelé. Vždyť tohle jsem nevynechal ani se zlomenou nohou. Měl bych se už na to vykašlat.„
„Mám něco vzít? Přibalit nebo zajistit.“
„A taky, proč bych se ho měl najednou začít bát.“
„Jo hodně pijanů. Doufám, ne, ta bečka se prostě musí vypít. Jestli nás bude tak málo jak loni, tak s tím bude problém. A ráno se mraky jen honily.“ Zakroutil hlavou.
„Jo můžeš se modlit za počasí.“
„Za všechno může on.“
„Přesto vezmu něco málo do zásoby. Kdyby náhodou.“
„Chleba si vem!“ Křikl na mě, když jsem se otáčel k němu zády.
„Jo, jo.“ Odkýval jsem mu poslušně, aniž bych se otočil.
„Zas a znova se teď můžu utápět ve svém svědomí. Kdyby to bylo všechno tak jednoduché. Možná to jednoduché je, ale já jsem jen pako, který si myšlenkami musí ubližovat čím dál víc.“ Nakonec se přece jen usmál tím milým a hřejivým úsměvem nabitým optimismem.
„Znovu ho uvidím. Určitě.“
—————————————————-
„Á hlavní kuchař dorazil, to je skvělé!“
„Letos je na řadě Chouji. Ahoj ve spolek.“
„Zabodl jsem tu svoji řechtající rachotinu do houští.“

„Jen abys to potmě vytáhl.“ Prohodila si pod nosem TenTen.
„Trochu méně jízlivosti, jo, je to veterán. Teda ještě pár let a na svém bicyklu vydělám majlant.“
„Haha, to tak.“ Smála se Ino.
„Se na něm dříve zabiješ.“
„Taky hřebíček do rakvičky.“ Odkývám holkám.
„A na tomhle chcete jako vařit vaječinu?“ Nasadil velice velmi pochybovačný výraz.
„Ne jako, na tom budeme vařit.“
„Já ti nechci brát sny, ale měl by sis to, Chouji, ještě rozmyslet. Víš, těch vajec by byla opravdu škoda.“ Neviditelně se vypařil k zásobám dřeva a řádně přiložil. Jeden, druhý kořen, čtyři, pět desek, polínka a větve. Hromada se dvakrát tak zvětšila. Naštěstí mu nikdo nevěnoval pozornost. Takže když si toho všimli, bylo pozdě.
„Naruto, ty jseš normálně magor!“ Ozvala se, ten rezonující hlas, který nebezpečně útočí přes boltce k bubínku.
„Já nehodlám tu vaječinu vařit po tmě!“
„Sakuro nevyšiluj, to dřevo je suché, za chvíli se to rozhoří, a za další, jsou tři hodiny. Chápeš, to slunko padá až kolem deváté na kutě, ale i pak je slušně šero!“ Kupodivu dívka zmlkla, nejen pro to, že po ní trochu podrážděně vyjel, ale dokonce měl pravdu. Vycítila, že je jako tygr v kleci. Napůl nedobrovolně, hryzající se nervozitou a roztěkáním, a druhou půlkou oddaný svému krotiteli, tomu tyranovi co ho tak svázal. Z vděčnosti, že jej ještě nechává dýchat. Bylo to špatně, přetvařování mu bylo vždycky proti srsti. A teď si měl nasazovat svou bezstarostnou masku, když se v něm nálady, myšlenky střídají rychleji, než když děti otáčejí s kruhem ročních dob ve školce. Ani na Apríla se nevystřídá tolik marných pokusů zimy a bouřlivého jara.
„Sakra!“
—————————————————-
Popadl originálně zaparkované kolo a pomalými kroky opouštěl, prozatím malou partičku kamarádů. Musel vypadnou, uklidnit se. Výjimečně promyslet, co se sebou.
„Pár hodin a bude to skoro měsíc. Měsíc, co se chovám jak největší idiot.“ Kráčel líně po travnaté polní cestě, a z každé strany se houpaly do rytmů stébla trav.
Byly už pěkně vysoké, klidně k sekání. A kdo za to mohl. Vítr. Takovými loukami se nejraději proháněl, k nelibosti jejich vlastníků, kdy rozrážel tělem hustou spleť a tvrdé hlavičky trávy mu to oplácely. Práskl vehiklem, který mu jen tak někdo nešlohne, i když by i zloději posloužil na přepravu z bodu A do bodu B a možná i C. Skončil hned u cesty ve spleti trav a vlastník se rozeběhl vstříc, čemu? Všemu i ničemu. Dělat šílenosti, co nikdo nepochopí, mu dávaly vědět, že žije, že tu právě teď je. A hlavně, nemusel u toho myslet. Rozesmál se – konečně, od srdce bez starostí, bez všeho, co by mu tohle malé a obyčejné štěstí mohlo vzít. Svalil se na záda do trávy, rozhodil ruce a zadíval se na to téměř čisté nebe. Chápal, proč Shikamara nebe tak poutalo a uklidňovalo. Je prostě nekonečné a je něco víc, než si dokážeme představit. Upíral pohled na ty kilometry vzduchu nad sebou, jak jemně dokážou vymalovat přechod k světlejšímu odstínu nad horizontem. Vzdych, tohle pro něj opravdu nebylo – zasmál se. Musí ještě za Kibou. Konečně se zvednul a vrátil se s lepší náladou ke kolu.
—————————————————-
„Hej, nevezmem lavičku navíc?“ Otočil se na něj hnědovlasý klučina.
„Na co! Když jsem odcházel, bylo nás tam stěží osm, možná deset! Nebuď hned aktivní Kibo.“
„No já jen, že má přijít ještě Hinata.“
„Samozřejmě i Neji“ Podotkl hned jasnou věc.
„Ještě rodinka přespolních – ty si vynechal. Lee si to nenechá ujít a výjimečně, i s Gaiem.“
„Počkej, počkej, počkej, to jste jako pozvali i bývalé učitele?“ Překvapení se nedalo na Narutovi přeslechnout ani přehlédnout.
„Vždyť všichni nejsou tak špatní, jsou to jenom lidi, a celkem fajn, …mimo školu.“
„Jo, tak jsem to neříkal. Ale Gai. Gai ten, náš… učitel Gai??? No to si děláš prdel.“
„Na mě se nedívej. To Lee.“
„Bože.“ Vzdechl.
„Já toho greena roztrhnu vejpůl. A já myslel, že to bude v pohodě.“
„Tss. Nebuď hned v depresi.“ Smál se mu milovník psů.
„Nemusíš se hned jít zakopat.“
„Ne, jenom schovat, bude možná stačit.“ ironicky nadhodil.
„Kdo říkal, že ještě přijde?“ Vypadlo to z něj úplně samo, a i když se snažil skrýt to malé napětí, jenž mu vibrovalo tělem, sám sobě ho popřít nemohl. Šlachy a svaly se mu napjaly, zorničky poletovaly po celé Inuzokovic zahradě. Sehnul se tedy pro tu malou a lehkou lavičku. Přesto napínal sluch.
„No to co jsme vyjmenovali. Gai by mohl přitáhnout ještě Kakashiho. Lee se totiž zmínil, že když to šelmě říkal, byl u toho i ten úchylek. Takže si myslím…“
„Že ho Gai sportovně dotáhne sebou. Síla mládí!“ vzdychnul.
„Proč jste nepozvali takovou Kurenai, ta byla alespoň pěkná a milá,“
„V mezích výchovy a převýchovy divokých šelem. Shino říkal, že ještě dorazí, před hodinou mi psal. A ještě ti haranti od Sarutobiho.“
„Myslíš Konohamara? Kdyby tě slyšel, tak se ho nezbavíš.“ a rozesmál se při té představě, jak Kibu malé cosi škrtí jak rukama, tak nohama.
„Neměl bys ho podceňovat.“
„Hahaha, Sai sto-pro dorazil těsně po Ino. Určitě jste se minuli.“
„A?“
„A?… Co jako: A?“
„Já nevím, třeba se ti ještě někdo ozval.“ Kiba se i s plnou náručí tašek zarazil.
„Teď myslíš koho?“ Ale rychle mu to sepnulo.
„To jako Sasukeho?“ Tázavě i prohlížel svého kámoše.
„Há, tak to tě trápí,“ v Narutovi zatrnulo,
„staré přátelství.“ Oddechl si.
„Ano, staré přátelství.“
„Nevím.“ ozval se Kiba,
„Ale mám takový pocit, že jsem se mu mezi řečí nedávno zmínil.“
„Nedávno, on tu zůstal?“
„Sem tam ho zahlídnu, ale jen výjimečně. Moc toho spolu ale neprohodíme, vždycky ho vidím v nepravou dobu.“
„Takže on tu byl celý měsíc.“
„To nevím, ale myslím, že se nastěhovali zpátky do toho starého baráku. Tam jak asi bydleli.“
„Takže, možná opravdu přijde.“
„Hej probuď se už! Neměl bys nad tím tak hloubat – stejně nic nevyhloubáš.“ žduchnul do něj Kiba.
„Vezmeš ty tašky do vozíku? Ještě něco, Na něco jsem určitě zapomněl. Sakra.“
„Pro co jsi šel původně?“
„Víš, že už ani nevím?“ Přiznal.
„Neboj, to se dozvíme.“ Utěšil ho.
„Taky pravda. Nu což. Akamaru, pojď. Akamaru! Kde zas je ten pes.“ (Berme v potaz přizpůsobení skutečnému světu. Takže ani na vlkodavovi nemůže dospívající jezdit. Akamaru, dejme tomu, vyrostl do výšky vlčáka.) Od hlavních dveří se ozvalo zaškrábání a tiché krátké psí kniknutí.
„Ty třeštidlo co tam zase vyvádíš.“ Jakmile spatřil bílý tetelící se ocas pod zavěšenou taškou, až na vrchním háčku u dveří,
„Jéžiš, já zapomněl na špek!“ Práskl se dlaní do čela a natáhl se po uších tašky,
„Díky, ale pochybuju, žes měl čestný úmysl. Smůla kamaráde, už si žral, ale za tohle máš buřta.“
„Tak dem, sklerotiku.“
„Taky sis mohl spomenout.“
„Kdybys nežvatlal z cesty.“
„Já?“
„Hejbni sebou, tu máš ještě dáreček na hromádku.“
„Nakonec berem teda všechny lávky?“
„Raději víc, než míň.“ popleskal ho jedinou volnou rukou a pak se chopil zbývajících věcí.
„Nemůžeš si ani stěžovat, že jsou velké těžké a dlouhé.“
„Tak proč je kurva nevezmeš sám!“
„Protože já,“ udělal dramatickou pauzu,
„jsem tady na okrasu.“
—————————————————-
„Už jste tady? Já myslela, že jste se přestěhovali na opačný konec města.“
„Ale ne. Jen o tři poschodí níž.“ ušklíbl se Kiba.
„Má pravdu, blíž k penzi, skleróze a márnici.“ Pomalu vyložili přeplněný vůzek a tašky šoupli k rozebranému přístřešku, co stál nějakých pár metrů za ohništěm a lidským kruhem. Už tam nějakou dobu ta dřevná konstrukce strašila, ale na takové akce ji stačilo celtami a plachtami jednoduše nadkrýt a bylo.
„Neshodíme to už.“
„Myslíš, že to zvládneme, nechceš počkat na Gaaru a Kankura? Přece jenom je to víc jak 10 m, počkat, kolik má ta májka vlastně letos.“
„Je poloviční než ta předminulá. Od oka.“
„Je nás, no. Dobře počkáme ještě na dva chlapy.“
„Už jsme tady!“ Ze zeleně se vynořil Lee a Sai.
„Já říkal dva chlapy!“
„Naruto, zrovna v tvém případě, díky fyziognomickému základu jiných částí těla nežli tváře, které ženské pohlaví velice upřednostňuje…“ Naruto vystartoval jak nabitý blesk.
„Sai mlč, mlč už nebo se neznám.“
„Nech ho, já bych si to chtěla celé poslechnout,“ ozvala se jak jinak, zákeřná Sakura.
„Pokud si tak zvědavá, přesvědčím tě na vlastní oči, ale musíš mě pozvat na rande a samozřejmě platíš. Jinak si ani nevrzneš, Sakuro,“ zapečetil vše ďábelským úsměvem slibující, že jediný kdo se bude bavit, bude on.
„Ehm, raději ne.“
„Hoj, no konečně.“ Otočil se Naruto na přicházejícího červenovláska se zvláštním tetováním nad levým obočím. Atypicky si stiskli ruce, tak jak to vždycky dělají, a pak stejně vřele natáhl pravačku ke Kankurovi.
„Zase si měl pocit, že se flákáme? Ahoj.“
„Jak jinak. Kdybys neměl Gaaru, tak se tu dokolíbáš o dva dny později.“
„Ty máš co mluvit. Nepamatuju, kdy jsem s tebou naposledy stihnul některý z naplánovaných vlaků. Teda, stihli jsme vůbec někdy nějaký včas.“ vychutnával si nakaboněného blonďáka.
„Kam s tímhle?“ Ukázal na malý/ velký poklad v stříbrnošedavém válci.
„Prakticky kamkoli, jen ať je to dost daleko od Choujiho a Lee.“
„Hej, to je diskriminace.“ Ozval se Chouji. Sice bez ráznosti, která tomu chyběla, ale přesto.
„Nenech se vylít, jako bys ho neznal, utahuje si ze všech.“
„Dobře už mlčím, ale u Leeho to myslím vážně,“ šeptnul skoro hnědovlasému do ucha.
—————————————————-
Až po nějaké době, když hlavní věci byly na svých místech, začala komedie s kácením májky. Dejme tomu, abyste si dokázali představit, někteří jsou aktivní až moc, a jiní zas vůbec. Na některé existence nezabíralo ani křičet a už vůbec jakákoli forma vydírání. Když už konečně bylo po všem. No po všem, hlavně po natrženém „tričku“ důvěry, neboť ti co se považovali za slabé a neschopné aktivní pomoci, se uprostřed prací od ohniště přesunuli doprostřed louky s výmluvou, „kdyby náhodou, pro jistotu, nevěříme vašim demoličním schopnostem“ – samozřejmě v kolonce bezpečnost práce, a zbytek zdrhl jenom, když zaslechl a zavětřil cokoli společného se slovem práce. A naskytl se i případ nevěrohodnosti. –
—————————————————
Z přemítavých diskuzí je vyrušila až věta:
„No nechci na vás naléhat ale je skoro pět.“
„Však už začínáme. Máte někdo vařečku?“
„Na mě se nedívej, já se ptal, co mám vzít. Ale tohle mě nenapadlo ani omylem.“ Zavyl zoufale Naruto, když ho Kiba urputně probodával pohledem.
„U koho skončila ta z loňska. Pokud si dobře pamatuju, byla neztratitelná. Padesáti centimetrovou vařečku přece nejde přehlédnout.“
„To máš sice pravdu, ale jde na ní zapomenout, že Kibo.“ Začala TenTen.
„To se tu mám kát? Já se tě u nás doma ptal,“ přikývl Narutovým směrem,
„a ty nic.“
„Copak chceš všechno svádět na mě?“
„Samozřejmě, tvým modrým očkům, odpustí každý.“
„Ještě, že jsem ji loni sbalila k sobě já.“
„Cože!!!“ Ozvalo se hned dvouhlasně.
„Teď chci slyšet tu větu.“
„A musíme?“ Podle výrazu tváře a až příliš nápadné gestikulaci, v rukách svírala ďáblův nástroj dlouhý 50 cm a jemně si s ním popleskávala, ano.
„Bez tebe, Ino, jsme úplně namydlený.“ Zaznělo pokořujícím dvojhlasem. Naruto se chopil vařečky.
„Páni to je ale věcička,“ hlesl Lee.
„Že jo. Před takovou vařechou nemáš šanci utéct,“ usmála se blondýnka.
„To je fakt. Ale je to skvělé, když si vzpomenu, jak jsme se jednou potili a opékali při míchání klasickou, tou kuchyňskou. Brr nechci znovu.“
„S touhle je to hračka a zábava, vyliskáš vždy pomocnou sílu.“
„Proto dneska míchám já.“ Přisadil si Naruto.
„Vás sledovat je naprostý teatr.“ Ozval se dosud sedící Chouji s plnou pusou. Zase totiž neodolal a ládoval.
„To není teátr, ale tragédie. Chouji,“ ozval se Shikamaru kousek od něho, tím svým líným tónem.
„Ále nekecej.“ bránil se hned dotčený a výjimečně rychlejší Kiba.
„Ty seš ještě tady? Já myslel, že ses při slově „práce“ šel schovat a nejlíp zakopat tři metry pod zem. Hřbitov je tímhle,“ názorně ukázal, „směrem.“
„Proč by to měla být tragédie?“ zauvažoval nahlas druhý jmenovaný herec.
„Protože při vašem vystoupení vždy brečíme…“ „smíchy,“ dodal hned.
„Jen ojediněle, ale chtěl jsem říci spíš ten druhý typ pláče. A pokud u toho neslzíme přímo my, tak všechny peněženky v blízkém okolí.“
„To bylo hnusný.“ Na to jen Shikamaru pokrčil rameny a poposedl si.
„Takže na TOMHLE to jako fakt chcete vařit?“ většina se podívala na zvláštní kovovou konstrukci, teda spíš síto typu – nepodařený stůl, jen se dvěmi nohami. Tenten pak pochybovačně ještě kopla do kupičky cihel poskládaných na okraji ohniště. Ta se nebezpečně zakývala a ještě v neurčitém pohybu pokračovala, i když děvče přestalo.
„Takže to máme přeskládat?“
„No rozhodně by to nikomu neublížilo.“ Kiba se otočil na Leeho.
„Prosím?“ A ten se do toho s nadšením a vervou pustil.
„Poslouchejte, nebude vadit, když tam dáme vajíčka z mrazničky?“ Zapojil se do událostí i Kankuro se stínem, tvaru menšího bratříčka, za sebou. Konečně si totiž přestali hrát se sudem a sklenicemi, krýgly okolo.
„Nechtěl jsi říct z ledničky?“
„Hej Gaaro, odkaď si vytáhl ty vajíčka?“
„Na to se zeptej Temari. až tu bude.“ Odvětil jako vždy s nezájmem.
„A ta tu samozřejmě ještě není.“ ušklíbl se.
„Naruto! Chytej.“ jmenovaný stihl jen pozvednout obočí, než mu došlo, že na něj letí nebezpečný předmět. Hned nechal na zem spadnout tašku, v které to jen trošku zařinčelo.
„Co blbneš, vždyť je to studený!“
„Vy dáváte vajíčka do mrazničky?“ nechápal Lee.
„Nechtěl jsem, aby se mi vylíhly kuřata, ne.“
„A ony by se opravdu jako vylíhly?“
„Bože Lee.“ Zavrtěla hlavou Ino.
„Ty zas opravdu nepoznáš, kdy ten blb kecá a utahuje si.“
„Na tu máš hned druhý.“ Tak tak, stihl Naruto chytit i to druhé syrové vajíčko.
„Konečně jsi pořádnej chlap.“
„Vrr,“ napřáhl se rukou.
„Tak ti pěkně děkuju, žes mi věnoval svoje, ale myslím, že bez nich bude z tebe pravá ženská.“ Druhou nebezpečnou střelu nasměroval na Kibu, který se nehorázně smál. Dvě vajíčka poletovaly v kruhu, dokud… Dokud jedno nepřistálo v dlaních Sakury, která ho pro lepší účely a dobro zabavila se slovy –
„Do vaječiny jich bude nakonec ještě málo.“ Pánové smutně zaskučeli a dál si pohazovali s tím jedním, co jim milostivě zbylo.

„Chytej!“
„Tady!“
„Nahrej, Sem! No, tak dělej.“
„Kibo!“
„Shiky, jestli to nechytneš, dostaneš tuctem dalších!“
„Ne mě ne! Opovažte se, to byste si zkusili jenom jednou! Chcete zažít peklo na vlastní zadnici!“
„Ale Ino.“
„Já s tím nic společného mít nebudu.“
„Gaaro, sem, nedělej se.“
„Hop.“
„A a á, a je to v pytli.“
„Tak a skončili jsme.“
„Akamaru, na pojď. Tu, hledej.“
„A je po něm. Zabili nám Kida.“
„Skoro jsem ho měl.“
„To je těma velkýma rukama.“
„Tak se na to vrhnem, ne?“
„Tak první špek, máte někdo už nakrájenou cibuli?“
„Ne, ale už ji krájím.“ Zamáchala až nebezpečně nožem Tenten.
„Dáme do toho hned klobásku?“
„A ty máš?“
„Samozřejmě, Uzumaki se bez masa ani nehne. Já osobně bych to tam dal.“ Ozval se hned.
„To chcete dělat celé naráz? Já bych počkala, ještě tu není Hinata a Neji.“
„Kolik máme vajíček?“
„Celkem dost, na čtyřčlennou rodinu až moc, jen já vzala tucet.“
„No tak, jak minule? Dáme třicet a uvidí se. Stejně tenhle kotlík víc nemůže, pak se to špatně míchá.“
„Tak dávejte to sem.“
„No počkej, když je toho tolik, tak nebudu přece všechno ťukat do jednoho.“
„Ale..“
„Co ale, jestli tam bude záprtek tak to celé budeme vyhazovat nebo co?“
„Deste“
„Pět.“
„Počkej , kolik si tam dal?“
„Sedum.“
„Ještě osm.“

„Míchej, míchej, míchej.“
„Vařila myšička kašičku, na zeleném rendlíčku..“
„Tomu dala, tomu tež..“
„…A ty přijdeš na buben.“ Když už každý posedával a postával s pořádným krajícem s hrudkou uplácané žluté hmoty, spokojenost dokazoval rytmickým mlaskáním, dostalo se i na Naruta.
„Už jste měli všichni? Nikdo nechce?“ Odpovědí mu bylo vertikální kýván hlav a pak horizontální či tiché mručení typu
„hmm hmm“. Popadl konečně zvenčí začerněný hliníkový kotlík a ulil se s ním na zastrčený roh jedné z lávek. Poslušně a pečlivě vyškrabával zbytky vaječiny, jejich jedinou vařečkou a její konec ve vzduchu jen kmital. Mohutně přikusoval chleba a taky si blahem předl. Když dojedl všiml si, že většina už je dávno zažraná do nějaké konverzace, Kiba s Ino si přehazovali kytaru jak malí, ani jeden nechtěl začít s hraním. A mu s plným žaludkem bylo přece jen trochu líp, i když nebyl v takové pohodě jako každý rok před tím.
„Určitě tu bude. Jak se k němu, jak se vůbec mám chovat?“ Znovu měl čas a znovu se mohl hryzat a utápět. Když nic naplno nedělal, myšlenky a prvotní soustředěnost se rozkutálela jak staré hliněné a jedovaté kuličky. Jen pár skleněnek mezi nimi bylo a ty ho držely vždycky nad vodou. A právě nedávno se objevila jedna nová. Byla krásná, a o to více nebezpečnější. Nejlepší je se tvářit, že se nic nestalo. Neutrálně, nepřipouštět si to. I když mu to třeba ublíží. Sám nic neříkal, neozval se… a to mohl. Určitě si to nechal pro sebe. Nebude to vytahovat, k čemu, nebylo by to ani eso, ani král. Nezesměšní mě, to by neudělal. Jen doufám, že ze mě nebude pikový kluk bez přátel a se zlomenými a orvanými hranami.