I’m in love with a fairy tale

Alfrede,

odjíždím na pár dní, čekají mě nějaká jednání a takové to únavné schůzování. Doufám, že až se vrátím, bude barák stát na svém místě.

Arthur K.

   „You sure?!“ vypísknul Alfred, když našel vzkaz na stole v kuchyni. Hlídal ho plyšový růžový jednorožec, měl na něm položené kopyto a v jednu chvíli se Alfredovi zdálo, že se na něj podivně šklebí. Tak on si Arthur plánuje schůzování a ani slůvkem se mu nezmíní? Podvodník jeden!

   „Proč tě nevzal s sebou, hm?“ podíval se posmutněle na jednorožce, chytil ho za tlamu a podíval se mu do těch jeho hnědých očí.

   „Oba nás tu nechal,“ otočil se zády k lince a rozhlédl se po místnosti. Teď je tu jen on a ten obrovský dům, nikdo jiný. Jestli jsou tu někde ty Arthurovy potvůrky, to netušil, stejně je neviděl, a když se objevily u toho záhadného Angličana, tak vypadal sám jako blázen, protože je vlastně nikdo jiný nemohl vidět a on si tak často povídal sám pro sebe. Otevřel dvířka ledničky – byla skoro prázdná. Z čeho ten Arthur žije? Z těch pár ryb a pudingu? To je opravdu hodně. Zjevně už delší dobu věděl, že odjede a tak se ani nenamáhal tu ledničku doplnit.

   „Phew,“ povzdechl si Alfred, sebral poslední plechovku Coca Coly, kterou si k němu před několika dny přinesl, popadl jednorožce a šel se posadit na pohovku. Bylo takové ticho, jen z venku se občas ozval nějaký ten pták. Zvedl se proto k Hi-Fi věži a pohledem projel sbírku CD, které byly nastrkané vedle přehrávače ve stojanu. The Verve? To už radči Sir Yes Sir! Sice nechápal, co na tom Arthur slyší, ale poslouchání té anglické skupiny ho zabavilo na další hodinu. Zachvilku ho ale nudilo i hraní her, tak vypnul rádio a pustil si jeden z těch svých amerických hororů a po další hodině a půl nastalo zase ticho a nuda. Venku se začalo smrákat a Alfredovi se udělalo úzko. Arthur tu chvilku nebude a on má strašný pocit osamění, moc si zvyknul na jeho přítomnost. On jediný ho vlastně poslouchal, i když mlel blbosti nebo do svého vyprávění mlaskal a srkal.

   „I’m… idiot!“ docvaklo mu najednou. Vždyť mu může zavolat! Proč ho to netrklo dřív?

   „Volané číslo je dočasně nedostupné…“ ozvalo se po pár pípnutích z telefonu. Alfred se na mobil zamračil. Byly tři možnosti, proč by mohl být nedostupný, samozřejmě Alfreda hned napadlo, že si telefon vypnul schválně, aby měl od něj klid. Zatřepal hlavou – takhle to určitě nebylo, telefon se mu určitě vybil nebo je někde, kde není signál. Tak dost, chce to studenou sprchu a hned! Jakmile ale vlezl do koupelny, praštila ho přes nos vůně růží. To byl snad naschvál, nejenže růže byly všude na zahradě, ale už to tak vonělo i v koupelně. Povzdechnul si, byl stejně rozhodnutý si tu sprchu dát. Stoupnul si před zrcadlo, sundal si brýle a zaostřil na obraz před sebou – šmouha, alespoň že se na sebe nemusí koukat, určitě se tvářil jako kakabus. Vzpomněl si, jak Arthurovi vždycky říkal, aby se usmíval, že když se bude mračit, tak bude mít vrásky.

   „No to je ironie,“ utrousil, vyvléknul se z posledního kousku oblečení a vlezl do vany. Ten Arthur není vůbec moderní člověk, když nemá sprchový kout; to bude zase vody po podlaze. A přesně jak si myslel, tak se stalo. Jen co se jeho noha při vylézání z vany dotkla země, okamžitě letěl dolů.

   „Goddamn!“ zkalel a přejel si rukou po hýždích, parádně si narazil kostrč. Po chvíli se trošku vzpamatoval, oblékl si plandavou košili, jeansy a nasadil si zpátky brýle. Jakmile ale otevřel dveře koupelny, sklíčka se mu zamlžila. Když je pak otřel do košile, všiml si, že naproti sedí ten růžový jednorožec. On ho sem ale nepřinesl nebo ano? Poškrábal se na hlavě, přece není ještě tak sklerotický.

   Druhý den se Alfred nemohl zbavit dojmu, že ho ten jednorožec všude pronásleduje. Ráno vstal – viděl ho v odraze zrcadla. Snídal – seděl naproti němu. Odcházel – seděl na botníku. To dělá schválně?

   „Asi mám halucinace,“ utrousil a zabouchnul dveře. Na schůzi byl mimo, ostatně jako vždycky. Podepřel si hlavu a díval se z okna. Ten jednorožec se mu stále kradl na mysl. Stejně nechápal, proč ho tam u toho Arthur nechal. Asi za to mohla ta jeho fantazie. Po schůzi se pomalu vrátil zpátky domů – tedy k Artuhorovi domů. Odemnkul dveře a ucítil známou vůni. Vůni kávy.

    „Arthure?!“ rozběhl se nadšeně do obýváku. Na stole sice stál šálek kávy, ale po Angličanovi nebylo ani stopy. Smutně se posadil před hrnek a sledoval, jak z něj vycházela pára. Náhle si všimnul, že vedle něj sedí ten růžový plyšák.

   „To už není možný,“ zakroutil hlavou a odebral se do koupelny. Po večeři si lehnul do postele a chvíli hypnotizoval strop. Pojednou se kolem zatřpytilo pár malých jiskřiček.

   „What is it?“ posadil se prudce. Rozhlédl se po místnosti, spatřil světýlko v rohu místnosti. Našmátral rukou obroučky brýlí, vyhrabal se zpod deky a došel ke skříňce. V záplavě světla se tam krčilo cosi malého.

   „Zvoněnko?“ oslovil to stvoření se srdcem v krku. To nemohlo být možné! Už jsem se definitivně zbláznil, prolétlo mu hlavou. Víla se na něj podívala, protřepala si křídla, párkrát Alfreda obletěla kolem dokola a pak kdesi zmizela. Alfred usoudil, že je asi přetáhnutý a vrátil se zpátky do postele. Otočil se na druhý bok, zase ten jednorožec. Objal ho kolem krku a políbil ho na žuchvu (N/A: spodní čelist).

   „Sice nejsi Arthur, ale… g’night.“ zašeptal a skoro ihned usnul.

   Takhle to pokračovalo dalších pár dní – Alfred chodil spát za doprovodu kouzelných bytostí, sice se probouzel sám, ale bytosti mu prakticky pomáhaly dělat všechny domácí práce, aby se Arthurovo sídlo za tu dobu, co bude pryč, neproměnilo na skládku. Dokonce se i přiučil pár nových věcí, šotci byli skvělí společníci. Občas se mu sice zdálo, že vidí Muminky, ale to byl opravdu asi jen přelud. Cestou domů se mu pod nohy připletlo pár malých skřítků, pobíhali splašeně kolem a cosi brblali. Strčil klíče do zámku, otočil, žádné cvaknutí, dveře nebyly zamčené. Že by ráno zapomněl zamknout? Nakouknul dovnitř, z obýváku hrálo potichu rádio a na plotně se vařila voda. Vyšlápnul schody do horního patra, někdo byl v koupelně. Odvážil se otevřít dveře a škvírou nakouknout dovnitř. Bohužel ho zklamaly brýle, které se mu zase zamlžily, takže stejně kulové viděl. Byl to však Arthur, poznal ho po hlase.

   „Hey! Wazzup?“ uslyšel se ještě předtím, než mu na hlavě přistála mokrá houba. Alfred pochopil, že má zůstat za dveřmi, takže se posadil na zem, opřel se o stěnu a čekal, než se Arthur uráčí vylézt. Dostal se odtamtud snad po půl hodině, měl na sobě košili, která mu byla evidentně velká, a pod ní se ztrácely trenky s anglickou vlajkou. Alfred se nahoru na Arthura usmál jako mílius, připadalo mu to jako léta, co se neviděli.

   „Tak co se tu dělo, když jsem tu nebyl?“ Alfredův obličej se schoval za vlasy, kousal si rty a přemýšlel nad úplně jinou věcí. Náhle se zvednul, přehodil si Arthura přes rameno a odnesl ho do ložnice, kde ho velice pomalu a opatrně položil na postel.

   „Ehe, Alfrede?“ zasmál se Arthur. Smích ho ale přešel, když viděl Alfredův potemnělý obličej.

   „Proč jsi nic neřekl? Proč jsi neřekl, že odjíždíš?!“ zvýšil hlas. To bylo snad poprvé, co to Arthur viděl takhle, Alfred býval většinou veselý a bezstarostný. Zjevně ho ranil fakt, že předem nic nevěděl.

   „A dobře si rozmysli, co mi odpovíš,“ dodal ještě. Arthur se zamyslel.

   „To ti nemůžu říct.“

   „Proč bys nemohl? Copak… Mi nevěříš?“ otázal se, zatlačil mu rukou na rameno a tím do přiměl, aby si lehnul.

   „Ne, to ne, ale…“

   „Ale co? Tak řekni mi to, Arthure!“ zakřičel na mladíka pod sebou a hlavu si mu opřel o hrudník. Cítil, jak Arthurovi zrychleně bije srdce, možná na něj zakřičel moc.

   „OK, but stay calm,“ začal pomalu Arthur, Alfred mu přikývnul. „Já… myslel jsem si, že když na pár dní odjedu, tak se prostě… Změní můj vztah k tobě.“

   „Nechápu,“ zahlásil Alfred stále s hlavou skloněnou, oběma rukama chytil Arthura za zápěstí, aby si nemohl zakrýt obličej a vyčkával, co bude dál.

   „Eh,“ povzdechl si Angličan, „myslím… že jsem se zamiloval.“ Alfred chvíli přemýšlel, jestli slyšel dobře, vzal jeho hlavu do dlaní, zvednul se a obličejem se přiblížil na pár centimetrů od toho jeho. Mohl krásně vidět, jak se Arthurovi rozlívá po tvářích ruměnec.

   „You’re kidding?“ zašeptal.

   „Not, i’m not kidding!“ vyhrknul, čehož Alfred využil a sklonil se k jeho rtům, čímž ho nejen dokonale umlčel, ale i šokoval, ovšem příjemně šokoval.

   „Al… fre…“ pokusil se k němu mezi polibky promluvit Angličan. Marně, Alfred teď určoval jakým směrem se budou ubírat všechny činnosti a slova. Ještě chvilku pokračoval v sání Artuhrova spodního rtu protože cítil, jak křečovitě drží rukáv jeho košile. Podařilo se mu to až po pár minutách, kdy konečně Angličanovy prsty pomalu pustily látku a svezly se na kytičkované povlečení přikrývky. Po chvíli Alfred opustil jeho rty, což Arthura znovu znervóznilo. Sebral všechnu odvahu a jal se mu sundat brýle. Ruce se mu třásly, v duchu si nadával, že nedokáže být alespoň na chvíli klidný a Alfredův upřený pohled k tomu mu moc sebedůvěry nedodával. Když se to konečně povedlo bez toho, aniž by mu vypíchnul oko, natáhnul se k nočnímu stolku a položil je vedle lampičky.

   „Uf,“ oddechl si spíše pro sebe, ale Alfred si všimnul blaženého výrazu, který se mu objevil na obličeji. Rozhlodl se na svojí přítomnost upozornit tím, že rukama sjel celé Artuhorvo tělo, od krku, přes hrudník, podbřišek až na vnitří stranu stehen. Arthur se zachvěl, způsobilo mu to dost zvlaští pocity – cítil se jako puberťák, co zkouší tyhle věci poprvé, ale zárověň ho hřál pocit jistoty, což si naprosto odporovalo.

   „Můžu?“ zašeptal mu do ucha. Arthur nestačil ani odpovědět, Alfred ho nedočkavě kousnul ho ušního lalůčku. Naskočila mu husí kůže.

   „Čeho se bojíš?“

   „N-nebojím se,“ vykoktal po chvilce Arthur. Alfred se zašklebil, zatloukání mu opravdu moc nešlo.

   „Špatně jsem se zeptal. Proč se bojíš?“ položil otázku ještě jednou a jinak. Chtěl od Arthura slyšet, proč se bojí pohnout, cokoliv udělat, chtěl slyšet, že ten důvod je on. Arthur však mlčel, zarytě se díval někam za Alfreda, dělal, že jeho otázku vůbec neslyšel.

   „Beru tě takového, jaký jsi. Nemáš důvod mít strach, ať uděláš cokoli bude to dobře,“ uklidňoval hocha pod sebou. Arthur se na něj podíval psíma očima. Jestli je to tak, tak není důvod se třást, ať už strachy nebo zimou (samozřejmě zima v tomhle případě nepřipadá vůbec v úvahu).

   „Miluju tě,“ ozvalo se. Arthur se chvíli vykuleně díval, pak mu došlo, že to asi nebude nelepší gesto, usmál se, obmotal mu ruce kolem krku a políbil ho na nos.

   „Me too.“ Alfred vzal tahle dva malá slova jako souhlas k dalšímu konání, ani se nenamáhal s rozepínáním knoflíčků a košili mu stáhnul přes hlavu. Angličan nahmatal spodek Američanova trička a udělal to samé. Oh, Bože, Alfred má úžasné tělo, napadlo ho. Byla to pravda, i při množství toho všeho co snědl, byl stále ve formě. Přepdlo ho strašné nutkání se ho dotknout, položil si mu ruce na boky a donutil ho, aby na něj dosedl. Jejich rozkroky se tak otřely o sebe, oba tlumeně zasténali. Následovalo pár letmých doteků a polibků na krk, pak Alfred Arthurovi stáhnul trencle v národních barvách a zaměřil se na jeho spodní partie. Jednou, podruhé, potřetí přejel po celé délce jeho údu a pár šikovnými pohyby přejel špičku.

   „Agrh,“ pokusil se Arthur o něco jako povzdech. Alfred dost dobře věděl, že se Angličan blíží vrcholu a proto přestal, naslinil si dva prsty, které hodně pomalu vsunul ho Arthurova těla.

   „Nebolí to?“ optal se s notnou dávkou něhy v hlase. Arthur jen zatřásl hlavou, že ne a pokusil se mu boky vyjít vstříc. Po chvilce Alfred přidal další prst.

   „Jaké to je?“

   „Příjemné,“ vyhrknul Arthur, když Američan zatlačil své prsty více do jeho těla a dotknul se prostaty. Párkrát zasténal v důsledku Alfredova dráždění.

   „Už to nevydržím,“ zasténal. Jako naschvál Alfred prsty vytáhnul a nechal Arthura chvilku vydýchat.

   „Ještě jsem neskončil,“ oznámil mu Alfred, políbil ho na klíční kost a sám proniknul do jeho těla. Jeho útroby byly tak těsné a taky… tak horké. Pár mlaskavých polibků a pohybů pánví. Arthur si přál, aby to napětí co nejdříve skončilo, ale zároveň si přál, aby ta chvilka trvala věčně. S rychlejšími přírazy přišel vrchol blaha. Žádná slova, jen úsměv a upřený pohled z očí do očí.

   „Jsi můj,“ vydechl Alfred a doslova se mu přisál na krk jako pijavice.

   „Ne tolik,“ žadonil Arthur, ale Američan ho neposlechl, jak by taky mohl? Místo se po chvíli nalilo fialovo-růžovou barvou. Alfred se spokojeně skulil vedle Arthura, pak se ale zvedl a k Arthurově překvapení přinesl z koupelny vlhký ručník, kterým mu párkrát přejel po stehnech.

   „Teď ne, Zvoněnko,“ ošil se Alfred ramenem na vílu, která ho tahala za pramen vlasů.

   „Co jsi říkal?“ zděsil se Arthur, odstrčil ruce, které ho hýčkaly, a podíval se na malou pohádkovou bytost, která se vznášela vedle Alfreda a na tvářil měla záhadně spokojený úsměv.

   „Ty… Ty jí vidíš?“

   „Jo, to je na dlouhý vyprávění, spíš… Jak dlouho už tu jsi?“

   „ZVONĚNKO?!“ zděsili se oba, když jim došlo, že mohla být celou dobu v místnosti. Ta jim ani nenaznačila, jen se zakřenila a odletěla pryč.