In memoriam

Toshima… Thle place where are one senseless man kills the other for nothing.

   Keisuke… Naposledy držel jeho ruku tam, v Toshimě na bitevním poli v kaluži krve. Díval se, jak umírá a nemohl s tím nic dělat. Ovládalo ho takové zoufalství, že ho nemůže zachránit a zároveň vztek, vztek nejen na Shikiho, ale i sám na sebe. Keisuke měl pravdu – nebýt jeho sebestřednosti, nic z toho by se nemuselo stát. Prahnul po boji, ale ani ten už ho nebavil. Odešel od nové rodiny a přitom mu ta pravá stála pořád po boku. Byl to Keisuke, kdo se mu snažil ošetřit rány, stále mu něco vesele žvatlal nebo ho chlácholil. A teď to bylo naposledy, kdy se na něj usmíval. Se slovy, že chce, aby byli spolu navždy. Pak odešel. Bylo pro něj těžké ho tam nechat, ale Keisuke by si určitě přál, aby se alespoň Akira dostal z Toshimy celý. Jenže od toho dne, co se vrátil domů, už nebylo nic jako dřív. Kudy chodil, tam viděl Keisukeho. Myslel si, že když bude hodně v práci, pomůže mu to zapomenout, ale krvavé sny ho vracely na ono místo každou noc. Vídal v nich nejen Keisukeho, ale i N a Shikiho. Stále viděl lesknoucí se ostří Shikiho katany. Pak začalo pršet, déšť smil všechnu krev, ale Akirův vztek ne. Ráno se probouzel zpocený, pocity z bitvy se mu stále vracely. Nemohl Shikiho nechat jen tak běhat po zbytcích té prokleté čtvrti, už kvůli Keisukemu ho to tam táhlo zpátky. Musel se tam vrátit, ať už si o tom Motomi a Rin mysleli cokoliv. Potkal ho tam, jakmile přišel. Myslel si, bůh ví co, že se mu snad Akira bez boje vzdá. Tehdy si tam našel úkryt, byl podobný místu, na kterém se tehdy schovali s Keisukem. Propátral každé zákoutí, náhodou našel lékárničku. Hodila se, ošetřil si rány, které utržil při jednom z mnoha konfliktů se Shikim. Vypadal neporazitelný, ale Line předci nemůže působit věčně? I když je to 100% Line? Jediná možnost byla použít svou vlastní krev. Ale muselo by jí být opravdu hodně, aby to zneutralizovalo čistou drogu. Bohužel to byla jediná možnost, jak se pomstít. Lehl si na matraci, která před chvílí ležela pod nánosem omítky. Něco ho tlačilo do boku, ale byl tak zmlácený, že mu bylo jedno, že bude spát jako princ na hrášku. Sundal z katany stříbrnou známku. 3. Keisukeho trojková známka, se kterou ukončil svůj boj. Pevně ji sevřel v dlani, poté usnul.
   Foukal teplý vítr, nastavil tvář příjemným paprskům slunce. Bylo krásné zase sedět jen tak bezúčelně pod stromem kousek od školního hřiště. Měl na to místo krásné vzpomínky, bohužel po incidentu Třetí divize jako jedno z mnoha zmizelo. Náhle mu kdosi stínil. Otevřel oči – byl to Keisuke. Usmíval se těma svýma čokoládovýma očima, měl na sobě montérky a byl umazaný od šmíru.

   „Keisuke?“ zamrkal. Zalilo ho nesmírné štěstí. Aby se přesvědčil, že se mu to nezdá, zatahal ho za nohavici, donutil ho tak, aby si k němu sednul a pak se mu opřel o rameno.

   „Akiro?“ zasmál se, nečekal, že by zrovna Akira něco takového udělal. Všiml si jeho blaženého výrazu ve tváři. Akira se málo kdy usmíval, nebo se spíše neusmíval vůbec.

   „Pojď, Keisuke,“ zvedl se náhle Akira ze země a natáhnul pomocnou ruku hnědovlasému klukovi, který stále seděl na zemi. Neodmítnul, nechal se Akirou ochotně vytáhnout na nohy. Ten si zase umínil, že jeho ruku, kterou mu podal, nepustí.

   „Eh, A-Akiro…“ chtěl Keisuke namítnout, že se nehodí, aby se drželi za ruce, ale Akira ho neposlouchal a vytáhnul ho po trávníku z areálu školy a pak napříč ulicí, kde nikdo nebyl. Keisuke děkoval bohu, že je nikdo nemůže vidět. Zapadlo slunce. Na chvíli se zastavili u oploceného travnatého pozemku a sledovali, jak se krepová barva pomalu prolíná s modrou oblohou. Aniž by si to uvědomili, tiskli si pevněji ruce a usmívali se. Překvapivě mysleli na to samé – chtěli být s tím druhým navždy. Akiru z medově sladkých myšlenek vytrhla vzpomínka na rudou tekutinu, která se mu promítla do sna. Zavrtěl hlavou, aby ji zahnal. Škubnutí Akirovy ruky probralo Keisukeho ze vzpomínek na dětství strávené s Akirou.

   „Stalo se něco?“ optal se starostlivě Keisuke, neunikl mu Akirův ztrápený obličej, byť se tak tvářil jen chviličku.

   „Ne… Pojď, půjdeme,“ odpověděl mu na otázku a lehkým trhnutím ruky pokynul Keisukemu, aby ho následoval. Ten sice nevěděl, co má Akira za lubem, ale spíše než jeho plány ho zaujaly jeho vlasy. V tom západu se zvláštně třpytily, a když mu je prohrábnul vítr, vypadaly jako stříbrné nitky. Vymanil se ze sevření dlaní a skočil Akirovi na záda. Ten překvapeně vyjekl. Když pochopil, co se stalo, chytil Keisukeho pod koleny a pokračoval v chůzi.

   „Jsi lehký.“

   „Co jsi říkal?“

   „Že jsi lehký, měl bys víc jíst,“ řekl až překvapivě chladným tónem. Keisuke se smutně usmál. Ať jedl jak jedl, byl stále hubená žoužel.

   „Akiro, ty máš co říkat,“ pronesl potichu.

   „Já vím.“ zasmál se, překročil velikou díru a zatočil za roh. Byli na místě – Akirův byt.

   „Počkej tady.“ dřepl si, aby mohl Keisuke bezpečně na nohy, pak vyšlápnul schody a na chvilku se ztratil za dveřmi. Chvilka se protáhla skoro na půl hodiny, vrátil se právě včas, když už začínal být Keisuke mírně nervózní. Nesl náruč plnou různých věcí.

   „Akiro? Na co to-?“ podivil se. Pak se podíval pozorněji.

   „Už víš?“

   „Akiro!“ zavýskal vesele.

   „Je to tady za rohem, tak pojď…“ chtěl ho obdařit nějakou roztomilou přezdívkou, ale raději si to rozmyslel. Bůh ví, co by to teď s Keisukem mohlo udělat – třeba by to s ním seklo?

   Opravdu to bylo za rohem, svah u řeky, kde se dalo pohodlně sedět. Akira tam rozložil deku a ztěžka se posadil. Keisuke stále stál vedle a díval se, jak se slunce odráží na hladině řeky. Náhle ho chytila Akirova ruka za zápěstí a stáhla ho dolů na jeho klín.

   „Akiro?“ zamrkal. Seděl bokem, takže když se posunul kousek dozadu, zůstaly mu na Akirově klíně natažené nohy. Objal ho kolem pasu a opřel se mu o rameno.

   „N-nevadí?“ optal se stydlivě.
   „Nevadí.“ pohladil ho po tváři a posunul si ho zpátky pořádně na klín.

   „Zůstaň takhle.“

   „Dobře,“ začervenal se. Takhle blízko byl Akirovi jen párkrát, občas v opravdu nehezkých situacích, takže teď si to mohl pořádně užít.

   „Keisuke… Dáš mi pusu?“ upřeně se na něj podíval. Keisuke zůstal sedět jako opařený.

   „Cože?“ optal se, nebyl si jistý, že dobře slyšel. Ale Akirův zkoumavý pohled ho utvrdil v tom, že se nepřeslechl.

   „Keisuke, děj mi pusu,“ zažadonil. Keisuke zalapal po dechu, byl v šoku. Atmosféra byla tak intimní, vůbec se to Akirovi nepodobalo. A to, že s Keisukem málo mluvil, to na nich zanechalo také nějaké následky.

   „Vážně? Akiro… Neděláš si legraci, že ne?“

   „Nedělám,“ špitnul mu do ucha, pak už jen Keisuke cítil, jak ho Akirův horký dech pošimral na tváři, a než se stačil pořádně nadechnout, políbil ho. Přejel mu mráz po zádech, a když byly jeho rty propuštěny pokusil se polapit dech. Povedlo se mu to, pevně ho objal a zabořil mu nos do vlasů.

   „Akiro… Děkuju,“ vydechl.

   „Ne, já děkuju. Tohle jsem měl udělat už dávno.“

   „Opravdu?“ vyvalil oči.

   „Nevěděl jsem, co mám, dokud jsem o to nepřišel.“ Keisuke se pousmál. Myslel si to, vždycky v hloubi duše doufal, že ho má Akira alespoň trošku rád. A on měl. Konečně se cítil šťastný, lehnul si na deku a položil si hlavu Akirovi na klín. Dlouho si povídali, západ slunce trval celou věčnost a oni to vítali. Věděli, že až jim dojdou slova, už se neuvidí. Akira začínal tušit, že se něco stane. Vracely se mu vzpomínky, ve snu ho bolel bok a v dálce slyšel křik. Nevěděl čí, ale Keisuke ho neslyšel, soudě podle jeho klidné reakce. Náhle se zatáhlo, mraky se kupily a černaly. Pak začalo pršet. Keisuke se rychle zvednul, že na sebe hodí bundu, ale náhle se čirá voda proměnila v krev. Keisuke se zarazil, v šoku zakopl o batoh, který s sebou přinesli a upadl Akirovi do náruče.

   „Akiro?“ vypravil ze sebe zděšeně. Akira se zamračil – už je to tady, musí se s ním rozloučit.

   „Keisuke, už se neuvidíme,“ pronesl tónem, jakým mluvil pořád. Keisukemu to od něj přišlo strašně kruté, cítil, jak se mu nahrnuly slzy do očí. Neřekl však nic.

   „Keisuke, promiň,“ to bylo to poslední, co stihl, pak krátký polibek a nakonec mu Keisuke zmizel z jeho pevného objetí. Probudil se na minovém poli, udýchaný si vzpomněl, že tam někde je Shiki a s rukou od krve, jak pevně tisknul známku, sebral katanu a odhodlaný ho zabít vyšel vstříc osudu, který si zvolil.