Instalatéři jsou na draka

Budík nepříjemně vyváděl do nového rána, Tohru sice nechtěl, ale musel se otočit, aby ho mohl najít a zatnout mu tipec. S námahou natáhnul ruku směrem, ve kterém měl budík být, ale nic nenašel. Prudce otevřel oči a i přes veškerou bolest většiny svalů vyskočil z postele, jako by ho na jehly brali. Co se to ksakru děje? Rozhlédl se po pokoji, nic nebylo na svém místě. Vlastně bylo všechno úplně jinak, tohle nebyl jeho pokoj. Pořádně se podíval na noční stolek na druhé straně postele, kde stála fotografie. Přisunul se blíž, promnul si oči a pořádně si ji prohlédnul.

,,Mario a Luigi?!“ Celý obličej se mu rozzářil. Nikdy si nemyslel, že by se snad mohl dostat do nejznámější hry na světě. Vlastně to až doteď bylo nemožné. Zasnil se, jak bude běhat po schodech, skákat želvám po krunýřích, houbám po kloboucích až se dostane k drakovi a princezně. Pak se ale zarazil. V šoku vběhl do prvních dveří, které mu padly do oka. Naštěstí to byla přesně ta místnost, kterou potřeboval – koupelna. Přímo naproti němu viselo velké kulaté zrcadlo. Pořádně se prohlédnul, neměl ani knír, ani mu nebylo kolem čtyřiceti, ani nebyl Ital. Spadl mu kámen ze srdce, vypadal pořád stejně. Pořádně se nadechl, aby se uklidnil a poté se rozhlédnul po koupelně. Do oka mu padly modré montérky. Musel se nahlas zasmát, byl by se do nich vešel dvakrát a ještě by mu byly krátké. Smích ho ale přešel tehdy, když vedle nich uviděl ještě jedny. Měly stejný střih i barvu, ale už od pohledu bylo vidět, že jsou o pár čísel menší a také delší. Navléknul je na sebe, zapnul si je a znovu se podíval do zrcadla. Padly mu jako ulité. Spokojeně prošel pokojem k dalším dveřím. Zabral za kliku, opatrně je pootevřel a ještě opatrněji za ně nakouknul. Vedly na chodbu, která propojovala celý byt. Všiml si na stěně pověšeného kalendáře. Když se do něj pořádně podíval, našel v něm červeně zakroužkované jedno datum a pod ním bylo napsáno ,,záchrana prince“.

,,Prince? To se musel někdo upsat.“ Přemýšlel nahlas. Pohledem sjel dolů ze stránek kalendáře na desky položené na malé skříňce k odkládání novin a časopisů. Byly to červené tlusté desky s velkým štítkem ,,PRINC“. Něco mu na tom nehrálo. Pomalu mu začalo docházet, že v hradě na něj nebude čekat půvabná dívka, ale zbabělé princátko, které se odtamtud neumí dostat samo. Když je otevřel, nestačil se divit. K listům byla červenou sponkou přidělaná fotka. Ne ledajaká, ale Natsunova. Hrklo v něm, znovu si fotografii pořádně prohlédnul, aby se přesvědčil, že je to opravdu on. Vše tomu nasvědčovalo, fialové vlasy, stejně tak fialové oči, jeho obvyklý výraz v tváři… Nemýlil se, byl to jeho nejlepší přítel. Napadlo ho, kolikátého asi tak může být? Přešel do nejbližších dveří, za kterými byl prostorný a celkem moderně zařízený obývák. Velkým oken sem dopadala spousta světla přes bílé květované záclony, slabý vánek se tlačil ventilačním otvorem dovnitř a rozezváněl zvonkohru pověšenou kousek vedle. Porozhlédl se kolem sebe. Takhle velikou plochou televizi by nečekal, ani tu úžasně zařízenou knihovnu. Kousek po kousku prohlížel nábytek kolem, načež konečně narazil na digitální hodiny, pod kterými bylo anglicky zobrazeno aktuální datum.

,,Moment!“ Došlo mu to. Vždyť je to dnes! Urychleně se vrátil pro spis, který plánoval pročíst po cestě, nazul si první boty, které mu padly a které dokonce i poznával a naprosto bezmyšlenkovitě vyběhl ven z bytu. Rychle se však zase zastavil. Přímo před ním se rozprostíralo první kolo prvního světa. Cesta byla dlážděná hnědými dlaždicemi, sem tam se jimi nahoru procpala nějaká ta tráva nebo dokonce menší keř. Nebe bylo blankytně modré, občas se po něm prohnaly malé bílé mráčky. Chtěl se vrátit, jenže vchod byl z druhé strany na kouli. Navíc to nebyl žádný dům, jak si původně myslel, nýbrž hrad. Byl vystavěný z hnědých až tmavě hnědých cihel a vchod nebyl čtvercový, jak se mohlo zevnitř zdát, ale do oblouku. Tohru polehounku přicházel z toho šoku k sobě. Byla to taková extáze emocí, že netušil, jestli má brečet nebo se radovat. Záblesk před očima mu však připomněl, že není čas na lelkování, jeho momentálním úkolem je zachránit Natsuna ze spárů té příšery! Postavil se čelem k tomu, co ho čekalo. Pohled do dálky mu naháněl husí kůži a adrenalin mu zároveň parádně rozpumpoval krev v žilách. Zakázal si o tom přemýšlet. Kdyby se teď začal ptát a starat se, nikam by nedošel. Rozběhnul se proto přímo za nosem. Překvapilo ho, jak rychle dokázal běžet. Ze začátku to byl problém, málem ho pokousala první houba, na kterou narazil. S dalšími koly to bylo snazší a snazší. Překvapilo ho, jak tu byl vítr příjemný, byť si myslel, že když se ve hře mraky nehýbaly, vítr se tu ani nehnul. Nebyla to pravda. První kolo zvládnul bez potíží, přišel na to, že má bezedné kapsy a na účtu ještě několik životů. Ani se nenadál a stál před tunelem do podzemí. Nemohl zapřít, že se bál. Hudba ho tu sice nedoprovázela, ale pokaždé, když si na ni vzpomněl, naběhla mu husí kůže.

,,Pro Natsuna! Pro Natsuna!‘‘ Povzbuzoval se. Se stejnými slovy vlezl do černého tunelu. Chvíli byla tma a pak náhle padal. Stačil se otočit tak, aby si neublížil a dopadl na nohy. Moc ho však nepotěšilo to, co viděl před sebou. Dvě malé houby pochodovaly přímo k němu. Byly blíž a blíž, až neměl Tohru kam couvat, jeho záda se dotkla studené cihlové stěny, která ve tmě nabírala prapodivnou modrozelenou barvu. Zavřel oči, nechtěl vidět, jak si na něm pochutnají.

,,Ne!‘‘ V záchvatu kopnul kolem sebe. Víčka měl stále pevně zavřená, jenže se nic nedělo. Pomaloučku otevřel jedno oko, aby zkontroloval situaci. Netušil, jak se mu to povedlo, ale obě zákeřné houby ležely rozplácnuté na zemi.

,,Jo!‘‘ Zaradoval se a pokračoval po zídkách, kde mu teoreticky žádné nebezpečí nehrozilo. Pak ale přišla na řadu část, kde se musel protáhnout pod kostkami. Nějakou dobu stál před problémem a přemýšlel, co by měl udělat. Vzpomněl si, jak pokaždé vedl Maria. Vybouchal z kostek blikající hvězdu a pak použil stejný slide, jako používají hráči baseballu, aby se dostal na druhou stranu. Vyšlo to, dřepnul si na zídku a díval se, jak si to houby mašírují pod ním. Když už byly pryč, dal se do hledání kouzelné zelené houby, která by mu navýšila počet životů. Nezabralo to ani pět minut a měl ji. Proběhnul se po nejvýše postavené cestě, až došel k rozcestníku, nebo spíše přesněji řečeno ke zkratkám.

Hodně se snažil chodit tunely, aby si zkrátil cestu nebo sbíral mince do zásoby. Občas si do něj některá z kytek kousla. Bolelo to i přes hrubou látku montérek, ve kterých mu přibývaly díry od ostrých kousanců. Rány pod látkou se sice hned zahojily, z počátku, než si zvyknul, ale pekelně bolely. Došlo mu, že to Mario nemá vůbec lehké. Nejvíc se ale bál pádu do nějaké díry. Zatím se mu nestalo, že by musel sáhnout po své zásobě životů, jen párkrát zoufale hledal nějakou tu houbičku.

S příchodem do čtvrtého světa si vzpomněl na další schované bonusy. Záměrně se nechal zranit, aby byl menší a vešel se mezi kostky. Vybouchal z nich hranaté dlaždice a z té úplně poslední pak vyskočila fazole, která postupně rostla, až se na povrchu její růst zastavil. To bylo přesně to, co potřeboval. Jenže dostat se nahoru nebyl žádný med. Musel našlapovat co nejopatrněji, listy se pod ním lámaly, byť byl poloviční než obvykle. Konečně nad sebou uviděl světlo, protáhnul se otvorem, až uviděl muchomůrky vysoké jako mrakodrapy. Párkrát naslepo vyskočil, zašmátral nad sebou, až jí konečně našel, chytře schovanou neviditelnou kostku. Vší silou do ní udeřil a za chvíli z ní vylezla houba. Bylo krásné být zase velký, ale muchomůrky byly stejně o něco vyšší. Vyskákal jim po kloboucích úplně nahoru, na kamennou zeď, po které přešel ke třem tunelům. Byly označeny šestkou, sedmičkou a osmičkou. Napasoval se do otvoru, nad kterým viselo číslo 8, a čekal, až se objeví na druhé straně. První dvě kola prošel bez větších obtíží, zato v 8-3… Byť se snažil sebevíc, nedokázal se do cíle dostat co nejrychleji. Jednou ho trefila rána z děla, podruhé meče od draka. Bolest už vůbec necítil, sem tam ho napadlo, že za to můžou ty houby. Musel tedy zpomalit, aby někam došel.

Konečně. Konečně stanul na prahu jednoho z nejhorších kol. Poslední kolo osmého světa. Dokonalé bludiště, ale ne pro něj. Hrát tuhle skákačku tolikrát, že se v cestě za Natsunem nemohl splést. Rozhodl být se ale opatrný, aby se nemusel pořád vracet a aby mu na boj s drakem zbyly nějaké životy navíc. Vyčítal by si, kdyby ho teď nějaký drak porazil. Předposlední část byla kanál. Děkoval bohu, že uměl dýchat pod vodou, jen ty medúzy ho štvaly víc, než ohnivé tyče. Vylezl z vody, na moment byla zase tma jako v pytli a on byl náhle suchý. Sešel schody a připravil se, že kolem sebe bude plivat jedovatou slinu. Nikde však nebyla ani noha. Pokrčil rameny, popošel kousek dál, ale stále nikde nikdo. Přeskočil příkop, až uslyšel nějaké hlasy.

,,Říkám ti, že to není pravda.‘‘

,,Je to pravda.‘‘

,,Není a přestaň se hádat.‘‘ Poznával jeden z hlasů. Patřil Natsunovi. Zněl klidně, vyrovnaně, nepůsobil dojmem, že by se Natsuno bál. Nějakou dobu seděl na studené zemi a poslouchal, jak se ti dva dohadují. Netušil, komu patřil druhý hlas, dokud se neodvážil zvednout a podívat se nahoru. Natsuno seděl na kraji mostu společně s drakem a o něčem se hádali. Byla to obyčejná zelená saň, jenže nechrlila oheň a neměla u sebe žádné zbraně.

,,Tohru chan, konečně.‘‘ Zvednul se Natsuno a zamířil k němu. Tohru stále stál jako opařený na schodech. Tak on si tu povídá s drakem? Co to má být? A co to má na sobě? Košili s takto hlubokým a úžasně zdobeným výstřihem na něm ještě neviděl. Popravdě ho ani tak nezaujal vzor, ale hloubka. Omámeně se díval, jak se lehkým krokem přibližuje a šťastně ho objímá. Málem se rozbrečel, naplnil ho tak zvláštní pocit, uvědomoval si, jak je špinavý a rozcuchaný, jako by ho přejel kombajn, ale Natsuno neváhal a láskyplně ho objal. Po chvilince se odtáhnul, olíznul si palec a smyl mu z tváře jednu velkou čmouhu. A na to samé místo ho políbil. Neptal se, byl rád, že je s ním a že mu nic není.

,,Hej! Jak to, že si tu povídáte!? Pojď, dáme boj na život a na smrt!‘‘ Zařval přes Natsuna na draka, co se spokojeně opíral o zeď a sledoval je.

,,Není třeba, jdu domů. Měj se Natsuno, ještě se ozvu.‘‘

,,Cože?!‘‘ Zamračil se Tohru. Chtěl se za ním rozběhnout, ale zastavil ho Natsuno. Držel ho za háček na kalhotách a nechtěl ho pustit. Zamával na draka a pravil.

,,Co blázníš? Je to přítel…‘‘ Usmál se.

,,Ale… Ale…‘‘ Tohru selhával hlas. To ho opravdu nechá jít? Draka?

,,Tady draci nehlídají už pár pěkných let.‘‘ Zasmál se nahlas. ,,Pojď, půjdeme dovnitř.‘‘ Mrknul na něj, pustil jeho kalhoty a vzal ho za ruku. Tohru trochu zklamaně přikývnul a následoval ho dovnitř. Hrad mátnul své okolí stejně jako ten Mariův na začátku hry, byl to totiž úplně obyčejný byt. Natsuno ho zavedl do koupelny, Zohru pochopil, že si má dát sprchu. Upřímně řečeno, těšil se na ní, jako malé děcko. Natsuno mu přinesl čisté oblečení, ručník a poté odešel.

,,Fuf!‘‘ Oddechl si Tohru spokojeně. Natáhnul na sebe připravené oblečení, volné tepláky s jaksi trochu povolenou gumou. Trošku jí utáhnul a pak se postavil před zrcadlo. V tom se ozval zvuk otevíraných dveří. Podíval se do zrcadla a v jeho odraze uviděl Natsuna. Už na sobě neměl tu bílou košili s vyšíváním, ale lehce modré tričko a kraťasy, které se se svou délkou pod tričkem málem ztrácely. Přešel k němu a prsty se lehce dotknul jeho zad.

,,Tady ti zůstala malá jizva.‘‘ Ještě po ní přejel prsty. Tohru necítil, že by ho to bolelo, spíše vnímal Natsunovy jemné prsty. Ty opustily jeho záda a do ruky se mu dostal hřeben.

,,Skloň se kousek, učešu tě.‘‘ Tohru se otočil a opřel se o umyvadlo. Pozoroval, jak se tu a tam musel Natsuno postavit na špičky, aby na něj dosáhnul. Přišlo mu to docela roztomilé. Nečekaně mu na hlavě přistál ručník a Natsuno mu ještě jednou na hlavě udělal pořádné vrabčí hnízdo. Krátkými pohyby rukou mu je pak zase rozházel na různé strany, takže měl Tohru pocit, že je nemá příliš ulíznuté, ale zároveň mu na té hlavě moc netrčí.

,,Děkuju.‘‘ Přitáhnul si ho za pas k sobě a políbil ho na rty. Nejprve si nebyl jistý, jestli to nebylo moc drzé, rychle na to zapomněl, když mu Natsuno věnoval jeden o hodně vášnivější. Dlouho se jejich rty od sebe nemohly odtrhnout. Tohru cítil, jak ho Natsuno tahá za tričko nad jeho boky. Pevně svíral tričko v dlaních, až ho to táhlo dolů. Jak Tohru viděl, že se Natsuno nebrání, dlaně mu sjely kousek pod jeho hýždě a sevřely. Natsuno zasténal, což byla rajská hudba pro Tohruovy uši. Dlouho neslyšel nic tak krásného. Podíval se Natsunovi pořádně do tváře. Díval se stranou, byl v rozpacích, ale nezdálo se, že by se červenal. Natáhnul se k němu, stále se dívajíc pryč, pootevřel ústa. Tohru pochopil. Jazykem mu olíznul rty a pak jím vklouznul dovnitř. Nesměle se střetávaly a líně se převalovaly, dokud to Natsuno neutnul, kvůli nedostatku dechu. Ukazováčkem si otřel rty a posunkem naznačil, aby se přesunuli.

Natsuno smyslně houpal boky. Tohru sledoval místo, kde se jejich těla spojovala, a cítil, jak ho pouhé dívání se vzrušovalo na nesnesitelnou hranici. Natsuno se nazvedával a znovu dosedával Tohru do klína. Byli jedno tělo, možná i jedna duše. Natsuno sténal, rukama se Tohru opíral o břicho.

,,Tohru chan,‘‘  vydechl, ,,víc.‘‘ Tohru jeho přání rád vyhověl, sám nadzvednul boky, aby mohl více přirážet. Všiml si, že Natsuno začíná být unavený, posadil se proto a rukou ho přidržel kolem pasu. Rozpálená kůže se o sebe vzájemně třela, Tohru dráždil Natsunův úd a na krku se mu snažil udělat cucflek. Jak neodbytně sál Natsunův krk, vyhecoval ho na maximum a ruku mu potřísnila bílá tekutina. Olíznul si jeden prst a udělal se do Natsuna. Natsuno ještě naposledy zhoupnul své boky, aby z něj Tohru vystoupil a lehnul si celý udýchaný na něj.

,,Tohru chan, já…‘‘ Zarazil se. Tohru na něj pohlédnul, měl na tváři dost zvláštní výraz.

,,Já…‘‘ Nedořekl to.

,,Já už se tě snažím probudit snad už deset minut, Tohru chan!‘‘ Jaký šok! Nad ním se skláněla jeho sestra Aoi. Tohru se na ní smutně podíval, rozhodně neměl chuť vstávat, zachumlal se do deky a trucoval…