It sucks to be me…

„Ne, Neville! Nejdřív to musíš nechat deset minut vařit na mírném plameni!“ sykla a pevně chytla spolužáka za předloktí právě ve chvíli, kdy se chystal do svého lektvaru předčasně přidat další z ingrediencí, čímž zabránila jinak neodvratné katastrofě. Oddychla si, ale ledový hlas ji v blaženém stavu úlevy nehodlal nechávat moc dlouho.
„Slečno Grangerová, byla byste tak laskava a přestala neustále mařit mé snahy o zprovoznění schopnosti pana Longbottoma v samostatném přemýšlení a možná i logickém uvažování? Jsem si jist, že bych nebyl zdaleka jediný, kdo by ocenil i ten nejnepatrnější posun mysli pana Longbottoma k branám dospělosti. I bez vaší potřeby neustále dokazovat, že jste lepší než ostatní, je to pro něj sotva možné, a vaše chování sráží potenciál veškerého snažení k bodu mrazu. Kdybyste neznala bradavickou knihovnu tak dokonale, s radostí bych vám v plánku označil sekci s informacemi o  kouzlech pro sebekontrolu…“
Zrovna procházel mezi lavicemi a přihlížel snažení svých studentů o dosažení co nejlepšího výsledku v přípravě dosti pokročilého lektvaru. Sebemenší chybička, mírná odchylka při vážení přísad nebo nepřesné načasování bylo na konečném produktu bez problémů znát, a tak to měl rád. Přesnost, preciznost, chladné uvažování, správný odhad poměrů a množství…Nezbytné umění v přípravě lektvarů. Ovšem když se při dnešní dvouhodinovce rozhlížel po třídě a pozoroval výkony přítomných studentů, aby se znovu utvrdil v názoru, že kouzelníci s těmito kvalitami již téměř vymřeli, zpozoroval něco, co se mu nelíbilo mnohem více. Nebelvírská šprtka Grangerová už zase napovídala tomu nekňubovi Longbottomovi. Jeho nevraživost ke všem nebelvírským studentům a nekonečná nesnášenlivost k lidem, kteří vnucují své myšlenky druhým, opět vzaly za své.
„Srážím Nebelvíru deset bodů,“ zakončil svůj jedovatý projev, přičemž koutkem oka zahlédl pobouřený výraz na tváři mladého Pottera a zaslechl zapraskání Weasleyho kloubů. Na rtech se mu objevil sotva znatelný spokojený úšklebek a rozhodl se jejich počínání ignorovat. Otočil se k šokovanému Longbottomovi a ke Grangerové, které projednou došla slova, zády a plíživou chůzí jemu vlastní odkráčel zpět ke své katedře. Škodolibé uculování a poznámky zmijozelských na Longbottomův účet nebral na vědomí.
‚A tenhle mamlas má letos skládat NKÚ…,‘ pomyslel si trpce. Usadil se do pohodlné židle za učitelským stolem a s lokty opřenými o desku katedry chladnými prsty důkladně promnul spánkovou oblast na své třeštící hlavě. Skutečnost, že do sebe dnes ještě nedostal svou obvyklou dávku kávy, brala za své.
‚Jestli vyjde z téhle školy živý, upřímně doufám, že se mu na veřejnosti nepřiplete pod nohy nějaký kotlík. Takovou ostudu by mé vědomí pravděpodobně neuneslo.‘
V takových chvílích byl neskonale vděčný za svou dlouhodobě budovanou a pečlivě udržovanou pověst, díky které se mu drtivá většina otravných studentů Bradavic klidila z cesty, a nikoho ani nenapadlo ho otravovat s jakoukoli zbytečností. Jediné potěšení, které mu v tomto hnízdě marnosti přinášelo udělování stupiditou vynucovaných školních trestů a natvrdlostí vyprovokované srážení kolejních bodů, si nehodlal odpírat ani v nejmenším.
Jeho studené oči znovu putovaly od lavice k lavici, od jednoho tupého výrazu k ještě tupějšímu. Na chvíli zauvažoval, jestli předhodit této třídě přípravu lektvaru takového kalibru není tak trochu hazard. Pohled mu sklouzl do kotlíku Brownové, kde se za těch patnáct minut stačila usadit prapodivná a konzistencí dosti nechutná želatinová sraženina ještě nechutnější barvy, než jakou se mohly pyšnit mašle v copech její tvořitelky. Ne, tohle nebyl hazard. Tohle se rovnalo stepu v otevřeném minovém poli. Když však spatřil rudovlasého chlapce, jak bere do ruky přemrštěné množství sušených ropuších jater, uznal, že možná ani tohle nebude to správné přirovnání. Tiše vstal a rozměřil svůj krok tak, aby k Weasleymu dorazil právě v čas, kdy se jeho pěst svírající drcené útroby nacházela přímo nad mosaznou nádobou.
„Doufám,“ jeho hlas se výhružně připlížil jako tichý predátor z nejhlubších stínů a chlapcova ruka reflexně opustila blízkost kotlíku, „že si vedle místa učitele lektvarů nebudu muset přibrat na vedlejší úvazek také vedení kurzů čtení. I když by to mnohým z vás jistě prospělo, o tuto záležitost se měli postarat vaši rodiče v dobách, kdy vaše šedé buňky ještě byly schopné vstřebávat informace. Přečtěte mi, pane Weasley, poslední dvě řádky receptu.“
Chlapec naprázdno polkl, než se pustil do přeříkávání profesorem zadaných slov.
„…žíně jednorožce, pět švábích oček, osm gramů rozdrcených sušených ropuších jater,…“
„Stačí. Čtení vám zjevně obtíže nedělá, problém bude zřejmě v matematice. Můžete mi laskavě vysvětlit, z jakého důvodu jste místo osmi gramů ropuších jater odvážil přinejmenším osmdesát?!“ Se spokojeným úšklebkem pozoroval, jak zrzoun zásluhou nedostatku kyslíku rudne až za ušima a ze ztráty řeči očima studuje strukturu podlahového kamene.
„Opravdu neprahnu po tom mít vášich zbytků plnou učebnu, a i když nepopírám, že jejich seškrabování by mi nepochybně přineslo nezměrnou dávku satisfakce, k vaší smůle znám nespočet efektivnějších způsobů, jak trávit svůj volný čas a buďte si jist, že Nebelvír je právě o dalších deset bodů lehčí.“ Za jeho hlasem se táhla medová stopa. Vždy žil v domění, že věk a idiocie spolu kráčí ruku v ruce s nepřímou úměrností, ovšem Weasley oplýval jedinečným talentem, kterým ho pokaždé dokázal přesvědčit, že tyto své teorie bude muset znovu důkladně přehodnotit.
Ani ne pět minut poté, co v hlubokých úvahách opět usedl za učitelský stůl, mu po obličeji stékaly růžové želatinové čůrky hmoty, jež byla tak pečlivě pěstovaná v kotlíku Patilové a Brownové. Rezignovaně došel k závěru, že stejně byla jen otázka času, kdy některá z těch min bouchne.
Jeho kamenný výraz to přestál beze změny. ‚Někdy je vážně otrava být mnou…‘