Ja, me druhe ja a Itachi 13

Ležela jsem pořád na podlaze a nevzmohla jsem se ani na to, abych si sedla. Ne, že bych už se nemohla hýbat, síly se mi pomalu vracely, ale přestala jsem bojovat. Nemám proč. Úplně jsem se oddala smutku a bylo mi jedno, co se stane. Jsem mrcha a zasloužím si umřít!

V tomhle rozpoložení mě našel Itachi.

„Zdravím,“ řekl nevzrušeně, když vstoupil, „ty budeš ta, co nechce mluvit.“

Za normálních okolností bych si ráda popovídala a byla nadšená, že ho vidím, ale teď jsem se nenamáhala ani se na něj podívat.

Když zjistil, že na něj nereaguju, přišel blíž, posadil mě a podíval se mi do očí.

„Pravděpodobně nevíš, jak moc tě to může bolet, když nebudeš mluvit sama od sebe,“ řekl výhružně a ve tmě zazářil jeho Sharingan .

„Pravděpodobně ty nevíš, že mě je to jedno!“ opáčila jsem se zatnutými zuby.

„Jak si přeješ. Slibuju, že to bude bolet!“ ušklíbnul se Itachi a vyvolal Mangekyou Sharingan.

Naše oči se střetli a obklopil mne svět Měsíčního čtenáře. Už jsem nebyla na zemi, ale  přivázaná na kříži. Přede mnou se zjevil Itachi.

„Říkám tomu Měsíční čtenář, jsem tu pánem času a prostoru, proto …“

„…proto tady to může trvat věčnost a venku nemusí uběhnout ani vteřina. To známe, řekni mi něco, co nevim!“ probrala jsem se ze svého strnutí a nenávist vůči sobě a vůči celému vesmíru ve mně zahořela jako nikdy.

„Vidím, že s tím máš svoji zkušenost, proto tě asi nepřekvapí ani moje katana v tvojí noze,“ nenechal se vyvést z míry Itachi a zabořil mi meč do stehna.

Zkoušela jsem to vydržet. Přece mu neudělám radost, když začnu řvát. Bolestí mi tekly slzy, ale nevydala jsem ani hlásku. Vyndal katanu z rány.

„Mluv nebo to udělám ještě asi tak tisíckrát a ne jenom do nohy!“ zkoušel Uchiha.

 Tak to ne! Mučit se nenechám! Je to všechno moje chyba, ale umřu po svém a ne pro radost nějakýho frajera! Něco mě napadlo…

„I kdybys ze mě dostal plné přiznání, věř mi, že bys to nechtěl vědět,“ ušklíbla jsem se.

„Hodlám to risknout,“ oplatil mi škleb a už se blížil zbraní k mé druhé noze. V tu chvíli jsem vypustila Tu druhou.

Každý má svůj svět a sice jsem v jeho genjutsu, ale on je v mém mozku a to je ta chyba. My jsme totiž dvě.

Mé  identické dvojče se objevilo za ním a než stihnul zareagovat, popadla jeho ruku s katanou a odřízla mě od kříže. Pořád ho pevně držela když jsem se k němu pomalu blížila.

„Když  chceš tak moc vědět pravdu,“ vrčela jsem, „máš ji mít! Teď zase Ty sleduj moje oči!“ a pustila jsem mu svojí modrou.

Vyslala jsem k němu veškeré vzpomínky, co jsem měla a byla jsem tak naštvaná, že jsem doufala, že mu to minimálně uvaří mozek.

Pustila jsem mu sled úplně všeho. První kroky, narození bratra, pubertu, první lásku, první polibek, maturitní ples, úmrtí kamaráda, státnice, dobré i špatné pocity. Nakonec jsem si nechala vzpomínky na Naruto seriál. Vše, co jsem viděla a slyšela, viděl a slyšel on. Vzpomínky na Naruta a na všech 220 dílů, pak pokračování i mangu. Když jsem mu ukázala jeho smrt, trhnul sebou. Skončila jsem svým přechodem do tohoto světa až po dobu, co ho mé druhé já chytlo pod krkem. Pak jsme ho pustily obě najednou. 

Padnul na kolena a zrušil genjutsu. Zase jsme byli ve studeném sklepě jen my dva. Oba jsme ztěžka oddychovali  a já se dívala na něj jak se sotva drží na kolenou s hlavou skloněnou. Dělalo mi dobře vidět, jak trpí. Byla jsem opravdu ale opravdu moc naštvaná!

„Tak jaké to bylo, červenoočko,“ řekla jsem jízlivě, „doufám, že aspoň z poloviny tak dobré jako tvoje katana v mé noze! Doufám, že si všechno zapamatuješ do detailu včetně toho svíravého pocitu, který cítím až u žaludku kvůli vám!“

Najednou se zvednul a aniž by se na mne podíval, rozrazil dveře a odešel pryč.

Hněv pominul a nahradil ho opět pocit bezmoci. Sesula jsem se na bok a zavřela vyčerpaně oči.

Nevím, jak dlouho jsem tak ležela. Mohlo to být pět hodin stejně jako pět dní. Žaludek už dávno přestal prosit o něco k jídlu a Ta druhá už ani nemluvila.  Každá vzpomínka na Kakashiho bolela víc než tisíce katan po celém těle a donutila jsem se přestat vzpomínat.

Po nekonečné době někdo otevřel dveře. Neměla jsem ani sílu otevřít oči. Někdo tam stál a zíral na mě.

„Jestli se rozhoduješ, jestli mě máš zabít nebo ne, nemusíš. Pojdu sama,“ přiškrceně jsem ze sebe dostala.

Ten někdo tam pořád mlčky stál a pak mě něčí ruce chytly, posadily a opřely o zeď. Za okamžik se něco dotklo mých rtů. Cukla jsem sebou a otevřela oči. Byl to Itachi a zkoušel mě nakrmit polévkovou lžící. 

„Co…,“ vyrazila jsem ze sebe překvapeně.

„Musíš jíst nebo tu umřeš,“ řekl jenom a dál mi nutil polévku.

Otevřela jsem pusu a nechala tu krásně vonící tekutinu vpustit do úst. Polkla jsem a málem jsem se rozbrečela slastí. Žaludek zabouřil a přál si další. Takhle do mě nalil celou misku. Když skončil, přinesl matraci a deku a položil mě na ní. U provizorní postele mi nechal sklenici s vodou. Celou dobu si počínal mlčky a já jsem se nezmohla vůbec na nic.

„Děkuju,…“ dostala jsem ze sebe, když už byl na odchodu. Zastavil se.

„Myslela jsi to vážně? …to s tou mojí smrtí a mým…tajemstvím?“ zeptal se tiše a poprvé se mi od toho incidentu podíval do očí.

„Ano, stane se to přesně tak, jak jsi to viděl…“ odpověděla jsem.

„To vím…nebo alespoň tuším…myslel jsem ten tvůj pocit při tom…ten pocit…že mě chápeš…“ a smrt v jeho očích najednou vystřídala naděje.

„Teď znáš celý můj život díky vzpomínkám. Víš, že nikoho tu nechápu víc…“ řekla jsem pomalu.

Dlouhou dobu bylo ticho a my si vyměňovali pohledy. Snažil se u mě najít známky lsti, ale nemůže najít to, co tam není.

„Díky, to mi stačí,“ řekl když odtrhnul pohled a odešel pryč.