Ja te varovala!  21

Budík mne nekompromisně vzbudil okolo páté, což bylo tak akorát na přípravy na cestu. Potichu jsem se balila, aby Kakashiho neprobudila, i když to vypadalo, že teď ho neprobudí ani kdyby vedle něj spustili kanonádu. Navlékla jsem na sebe svůj už spravený černočervený úbor i s tím síťovaným trikem dospod. Na záda jsem si hodila batoh, k pasu připnula minibaťůžek se zbraněmi a měla jsem se k odchodu. Stejně jsem ale neodolala a ještě na chvíli přisedla na postel. Sledovala jsem ho, jak spí. Odrhnula jsem mu vlasy z čela a když jsem ho pohladila po tváři, mírně sebou zavrtěl. Nemohla jsem z něj spustit oči. Všechno, co jsem chtěla tu leží přede mnou a já ho teď musím opustit.

„Přemýšlela jsi už o tom, že ho tady jednou budeš muset nechat navždycky?“ zeptala se opatrně Ta druhá.

„Nechci na to myslet, ale ten den se blíží…“ obstoupily mne tísnivé myšlenky.

„Já…mě se tu líbí…co kdybysme tu zůstaly?“ Bylo vidět kam míří.

„Nemůžeme a ty to víš…máme rodinu, přátele, svůj svět. Tady nás čeká jenom smrt a můžeme s sebou strhnout i jeho..“

„Ale právě jeho tady máš. Může ti všechno vynahradit…vždyť ty ho …“

„Neříkej to nebo udělám blbost a skončíme všichni špatně…“ zavřela jsem prosebně oči.

Po chvíli jsem je otevřela, naposledy na Kakashiho pohlédla a odešla.

„Mám tě ráda!“ zašeptala jsem ještě mezi dveřmi a snad i nechala svoje srdce s ním.

„Kakashi má na tebe nějakej vliv, když taky chodíš pozdě!“ pozdravil mě Jiraiya.

„Já za to nemůžu, nemohla jsem najít cestu,“ nabručeně jsem se hájila a ani jsem nelhala. Ty spletité uličky mi dávají občas zabrat.

„Má na tebe úplný vliv. Tvoje výmluvy jsou stejně trapné jako jeho!“ ušklíbnul se.

„Já fakt nelžu!“ obořila jsem se, ale vyrušil mě něčí příchod.

„Takže už odcházíte?“

„Neji, co tu děláš?“ koukala jsem na něj.

„Přišel jsem se rozloučit se svým žákem a také ti chci něco dát…“ řekl Neji a podal mi tu katanu se kterou jsem trénovala i s opaskem a temně černým pouzdrem na kterém byl rudě vyrytý nějaký znak.

„To je dárek ode mne a od Ten-Ten, na pouzdře je znak pro slovo „štěstí“ a doufáme, že přesně to ti tento meč přinese na tvé cestě domů.“

„Neji…děkuju,“ řekla jsem dojatě a objala ho. Zase se tvářil tak hezky rozpačitě, že neví, co má dělat.

„Byl jsi dobrý učitel a to samé vyřiď i Ten-Ten i s díky za tu katanu.“

Chvíli jsem ještě koukala bezradně na opasek, kam že se zavazuje. To už Neji znovu nabyl svého sebevědomí a protočil oči v sloup.

„To je na záda, ale musíš si nejdřív sundat batoh!“ Navlíknul mne do toho a meč sednul přesně mezi lopatky. Rukojeť mi vyčnívala nad pravým ramenem, aby se dala v rychlosti tasit levou rukou.

„Hlavně si, prosím tě, neusekni hlavu až ho budeš vytahovat!“ ještě mě napomínal Neji.

„Nebooooj! Mám to pod kontrolou!“ zazubila jsem se.

„Toho se právě obávám!“ odvětil zdrceně.

Rozloučili jsme se s Nejim a vydali se na cestu.

Začínalo svítat a stromy začaly pronikat první paprsky krásného rána. Dlouhou dobu jsem šli mlčky. Ale když nebude mluvit on, já taky ne. Normálně je přece tak ukecanej!

„Hele…“ nakonec promluvil.

„Copak?“

„Ty…máš něco s Kakashim?“ zeptal se a sledoval mě.

Tak o tohle mu jde.

„Ne, jsme jen opravdu dobří přátelé!“ zalhala jsem. Co je mu do toho?!

„Oooo! Už jsem se leknul! Tak to je v pořádku, hned se cítím líp!“ rozzářil se jako sluníčko.

„Proč jste se lekal ? Co by na tom bylo tak strašnýho?“ namíchla jsem se.

„Jenom tak! Potom by to znamenalo, že bych na tebe nemohl ani podívat a že je občas na tebe pěkný pohled,“ úchylácky se zašklebil.

„Ty jsi prostě blbá, blbá a ještě jednou blbá!“ řvala na mě Ta druhá.

„Cooo? No tak moment, v tom případě s ním mám tři děti, vilu a psa!“ začala jsem vypočítávat na obranu.

„To už ti nevěřím, tvé první slovo platí, tudíž si ještě spolu užijeme spoooustu legrace!“ culil se pořád.

Bleee! Je mi špatně!

„To jsem teda celá na větvi!“ zkřivila jsem pusu odporem a radši se na něj ani nedívala.

„A proč vlastně jdete pořád tři kroky za mnou?“ rozčilovala jsem se.

„Jak bych to řekl, odsud je lepší pohled!“

„Ten hnusák ti celou dobu čumí na zadek!“ ječela Ta druhá.

„Tak to je teda skvělý! Tak já ti teda něco řeknu, ty Erosenko! Jestli tě ještě jednou načapám, že děláš něco, co mi není příjemný, Sennin Nesennin,  vyzkouším si na tobě nově získaný schopnosti a věř mi, že ani Itachimu se to nelíbilo!!!“ syčela jsem na něj a pro opravdovost svých slov jsem ho nechala proběhnout v mém modrém světě chakrových očí.

„Tak snad jsem toho tolik neřekl!“ ozval se ukřivděně.

„Ale můžeš a to před tím tě varuju!“ a ze sykotu jsem přešla na vrčení.

„Dobrá! Hlavně, že máme jasno,“ zkoušel mě uklidnit.

„Ne, nemáme. Proč jdeme pěšky?“ utišila jsem se, ale stále jsem ho ostražitě sledovala.

„Protože já po stromech už neskáču. Přijde mi to nedůstojné,“ zvedl hrdě bradu.

„To cestuješ pořád pěšky?“ koukala jsem na něj nedůvěřivě.

„Ne, mám svoji vlastní dopravu…“ řekl, kousnul se do prstu a vyvolal před námi asi dva metry vysokou žábu.

Leknutím jsem uskočila do strany. Fuj, ta je ale odporná! Nesnáším hmyz a obojživelníky!

„Dovol, abych tě pozval na palubu,“ podal mi Jiraiya ruku, když té žábě skočil na hlavu.

„Děláš si srandu?! Na tomhle teda nepojedu! Vždyť je to slizký a obrovský a jedovatý určitě a kdoví co ještě!“ třásla jsem se hnusem.

„No dovol?!“ zamračila se na mě žába.

„A…a..a…ještě to mluví!“ dostala jsem ze sebe a bezmocně jsem si sedla na zadek.

„Nech toho a koukej nasedat, čekat na tebe nebudu!“ zamračil se Jiraiya a vytáhnul mě nahoru. Držela jsem se jenom nezbytně nutnými prsty odporného povrchu na žabích zádech a snažila se myslet na krásné věci.

„Drž se pořádně, sebírat tě nebudem!“ nakázal mi a v tu chvíli jsem odstřelili od země jedním obrovským skokem.

„Jííííáááá!“ ječela jsem já i Ta druhá.

Kdyby mě teď viděl můj kamarád k.erim, který jediný se mnou doma prožívá všechny emoce okolo tohohle praštěnýho seriálu, asi by se strhal smíchy. To se nikdy, ale opravdu nikdy nesmí dozvědět!

Jak vysoko jsme letěli nahoru, tak hluboko jsme padali dolů. Sliz nesliz, obejmula jsem krk žáby a přestala křičet, protože mi vítr sebral vzduch z plic.

Tohle se mnou opakovali zhruba čtyři hodiny. Nemám ani šajn, kde jsme a jak daleko jsme, protože jsem právě slavila malé vítezství nad tím, že jsem žábě nepozvracela hlavu. Horskou dráhu jsem nikdy neměla ráda!

Po těch dvou hodinách jsme zastavili.

„Taaak! Tady si dáme menší pauzu,“ rozhlídnul se Sennin okolo sebe a prokřupal si záda.

„Už se můžeš pustit, jsme na zemi!“

„Shunhej m…“ zahuhlala jsem.

„Cože?“

„Sundej mě! Jsem olepená slizem a ruce mi ztuhly, nemůžu se pustit!“ odsekávala jsem namáhavě.

Odtrhnul mě od žáby a postavil na nohy. „Dobrý?“

„Ne! To teda není! To si, sakra, aspoň jednou nemůžete vyvolat něco normálního?! To je samej had, slimák nebo ropucha! Je tohle normální?!“ naříkala jsem nad svým zohavením.

„Tse…ženy…“ odfrknul si Jiraiya.

„A co je podle tebe Tsunade?“

„Tsunade…no ona je …jiná!“

„To bych řekla, to bych na sobě toho humusu měla dvakrát víc!“

„Tak už se nerozčiluj a pojď se uklidnit a umýt. Náhodou jsem zastavil u horkých lázní!“

„Náhodou? To ti tak věřím. Máš štěstí, že se potřebuju umýt komplet, ale opět tě varuju! Jestli se pokusíš šmírovat…“ zahrozila jsem nechutně obalenou pěstí.

„Jááá vííím, tak už pojď!“

Můžu říct, že lázeň byla opravdu skvělá. Příjemná, uvolňující a hlavně povzbuzující. Užívala jsem si klidu a zavřela oči. Nechala jsem volně prodírat sluch i cit okolním prostředím.

Někdo na mě civí! Zamračila jsem se. Odkud to je? Naproti mě chybí v plotě suk a tam je….

„Ero-sennin!“ vzplanula Ta druhá.

To mu nedaruju!

Držela jsem se sebezapřením stálý úsměv a pozvolna jsem se dostala doprostřed nádrže. Stoupla jsem si tak, aby na mne bylo dobře vidět a začala jsem se omývat žínkou. Neodpustila jsem si pár hlasitějších vzdechů a zaklonila jsem hlavu, zdánlivě plná vzrušení. Stále jsem ale sledovala volný otvor. Začala z něj téct něčí krev.

Kéž by mu chtěla vybouchnout hlava!

Na chvíli oko zmizelo. To už jsem nečekala a rychlostí blesku jsem se přenesla k odpadlému suku a vedle něj jsem se opřela o plot, aby na mě odtamtud nebylo vidět.

„He? Kde je?“ ozvalo se tlumeně za ohradou.

To je moje šance! Ta druhá už drahnou chvíli koncentrovala sílu do levačky.

„Hajzleeee!“ zařvala jsem, když moje ruka prolítla plaňkou, kde byl otvor. Vzniklou dírou jsem sledovala, jak Jiraiya přistál uprostřed lázně hlavou dolů.

„Já tě varovala!“ vycedila jsem skrz zuby a důstojně odešla do šaten.

Měla jsem na něj pifku už od prvního dne v Konoze, kdy se jal vyprávět o mých „očích“. Nebýt toho, že mi pomohl u Tsunade, schytal by ji dávno.

Zdržela jsem se umýváním zaslintaných svršků a úchyl se svým žabím miláčkem už čekal venku.

„To bylo naspoled, jasný ?“ změřila jsem pohledem jeho obrovský monokl na levém oku.

„Jako by se stalo,“ vzdychnul Jiraiya.  

„Jsem ráda, že si rozumíme!“ usmála jsem se vítězně.

„Tak nastupuj ať můžeme dál.“

„Na to zapomeň, už takhle nejedu. Radši půjdu měsíc pěšky než den na tomhle tvoru! Nic proti tobě, žábo. Nejsme si souzeni,“ omluvně jsem pokrčila rameny.

„Já na tebe ale nebudu čekat!“ mračil se poustevník.

„Tak nečekej. Ukaž mi směr a řekni mi, kde se sejdem a já tam dorazím.“

„Co když tě někdo přepadne?“

„Tak se o sebe postarám, jenom běž,“ odpověděla jsem odhodlaně.

„Slíbil jsem, že na tebe budu dávat pozor,“ namítnul.

„Jako by se stalo,“ řekla jsem posměšně.

„Dobře. Jak chceš. Půjdeš pořád po hlavní cestě. Za nějaký čas se dostaneš k malému domku. Poskytují tam ubytování. Sejdeme se tam.“

„Fajn, takže se uvidíme později,“ řekla jsem a vyrazila pěšky.

Jiraiya se za mnou chvíli díval, ale pak skočil se svým přítelem pryč.

Aspoň budu mít chvilku klid a prostor!

Jenže, jak už to bývá, často neodhadnu vzdálenost a situaci a začalo se šeřit. A já se docela bojím tmy. Kolem mne začalo být čím dál méně vidět a les začal propukat nočním životem.

Ty zvuky začínají nahánět hrůzu.

„Bojíš se?“ špitla Ta druhá.

„Jo! A ty?“ zeptala jsem se.

„Já taky!“

„Tak to máme problém!“   

„Ale ty to máš horší, já při Blair Witch zavřela oči!“ konstatovala Ta druhá.

„Ani mi to nepřipomínej! Víš, jakou mám představivost!“  okřikla jsem ji.

„Slyšelas to?“ ozvala jsem se poděšeně, když za mnou něco prasklo a já se zprudka otočila.

„Jo! Králík?“

„Napadá mě jenom vlkodlak, mrtvý děti nebo zombie. Myslím, že tvoje představa je nejlepší!“

Dlouho se nic nedělo.

„Uf! Asi to byl jenom ten králík! Jsem si málem nadělala do kalhot!“

„To mi povídej!“ úlevně se ozvala Ta druhá.

Otočila jsem se zpátky a měsíc ozářil pískovou cestu přede mnou.

Zatajila jsem dech nadvakrát.

Někdo tam stojí …!