Jak Haku do nebe přišel 1

„Yawn!..“ Haku se rozespale posadil a mohutně se protáhl s obrovitánským zívnutím, jen co se slabé sluneční paprsky doprodraly na jeho citlivá víčka a nenechaly jej spát už ani o minutu déle. S přiblblým úsměvem na čerstvé opuchlé tváři a vidinou dalšího prosněného dne se zadíval někam do neznáma. Venku slyšel cvrlikat ptáky a taky slyšel cvrčky, jak o sebe třou svými křehkými nožičkami, které bylo tak snadné utrhnout a rozlomit jim ty pomyslné housličky, jako i jejich naději na přežití. Nemračte se, spousta dětí to tak dělávalo, když byly ještě celí malí a hloupí, nevěděli co je to bolest natož smrt. Jen někteří, i když již velcí a chytří, někteří to dělají do teď. Haku to nedělal, nikdy ho to snad ani nenapadlo, on si s nimi jako malý a hloupý povídal a někdy, i když je již velký a chytrý, někdy si s nimi povídá i teď.  Avšak nyní ho pramálo zajímali nějací cvrčci a jejich polámané housle, protože se culil a svými myšlenkami byl daleko, daleko od tohoto překrásného rána znějícího cvrlikáním ptáků a bzučením brouků. Chvíli ještě zasněně sledoval prázdno před sebou a pak se pár zamrkáním donutil probrat.

Jak rád by se s chutí znovu zavrtal do tepla gauče s dekou přehozenou až po uši a jen tak lenošil. Byla to krásná představa ale vrtkavá, protože Haku věděl, že jí nemůže dovolit stát se skutečností a tak už ho ani tak netěšila, jako mírně rozmrzela. Mohl se i přesto znovu zachumlat a dál poklidně snít, ale s tou poklidností by to už nebylo tak horké, jelikož by jednak byl za pár chvil probuzen hrubou silou a možná i ledovou vodou, jako už to párkrát jako malý a hloupý zažil, než se naučil vstávat pravidelně a dřív než jeho nepřítel kýbl. O kolik krásnější bylo přece probuzení, jaké zažil dnes a zažívá každý den. Haku roztáhl svůj úsměv do toho nádherného dne. Věděl by i o probuzení, které by bylo mnohem, mnohem krásnější, než všechny probuzení doposud… A proto musí vstát. Kdopak jiný by mu asi udělal čerstvou snídani?

A jak by asi celá promáčená vypadala!

Haku se tedy, ač nerad, donutil vstát a jediný pohled z okna na mléčně modrou oblohu se sytým nádechem mlhy mu prozradil, že je něco kolem šesté hodiny ráno. Ve svém kimonu zelené barvy se sehnul pro deku, která ho celou noc tak příjemně hřála, a nabral ji do náručí. Mezitím mu přepadl silný pramen jeho hladkých vlasů dopředu, podle a bez varování, tak jej jedním pohybem ukáznil za ucho. A kdyby snad jen kdokoli zvědavě nahlédl přes okno a spatřil jeho zdárně křehké tělo s alabastrově bílou pokožkou a dlouhé hebké vlasy objímající tak dokonalou tvář růžových rtů a nekonečných řas, jistě by si pomyslel, jak nádherná dívka to právě vstala vstříc ještě nádhernějšímu dni. Možná by se však podivil, proč taková živoucí krása spí o samotě na nepohodlném gauči. Ale nebojte, Haku by mu to vysvětlil a bezelstně by se u toho usmíval do slabých paprsků probouzejícího se slunka.

Vyšel ven, aniž by vydal jedinou hlásku a po dřevěných schůdcích sestoupal dolů, až do studené trávy čerstvě mokré od ranní rosy. Za neustálého usmívání lehce přehodil deku přes natažený trám a dlaněmi ji pěkně producal a urovnal, aby se provětrala a nasála čerstvost dne. V noci hodně masturboval a tak ji musel uzdravit.

(Miluju tuhle větu, je jako facka:D)

 Výhled na probouzející se přírodu dlouho neprodlužoval, přeci jen byla rána ještě chladná a Haku se oděný jen ve svém kimonu mírně zachvěl zimou. Zdalipak už je jeho pán také vzhůru? Jak rád by neposlušně nahlédl do okna pokoje svého pána, jestli se již probouzí a co víc, jestli náhodou nedělá právě to, co on tak neúnavně prováděl pod rouškou noci? Samozřejmě jen z čistě neosobního důvodu, jen aby zjistil, kolik času mu zbývá na přípravu snídaně, že. Avšak ve výhledu mu clonily neprůhledné žaluzie ze suchého rákosí. Zabuzovo soukromí bylo netknutelné. Ale právě to Haku miloval. Takhle všechny jeho myšlenky a sny mohly být skutečné, protože zde nebylo nic, žádné roztažené žaluzie, co by je vyvrátily. Chvíli ještě alespoň bedlivě napínal uši, jestli snad nezaslechne nějaké zvuky, třeba jen vzdáleně připomínající ty, které si Haku tak neskonale slyšet přál, ale kromě umírajících cvrčků nezaslechl nic.

Venvnitř se zimomřivě objal a zamířil ke sprše, nesmí se loudat už ani minutu. Co nevidět se rozletí dveře od pokoje jeho pána a co potom, když na stole nebude přichystaná žádná snídaně. Potrestá ho? Hakova očka se cestou do koupelny mimoděk rozsvítily. Přimáčkne ho hrubě ke zdi, až mu zapraští kosti, a silným loktem mu zamezí přísun kyslíku nasáklého jeho vůní? Přitiskne se svým stále ještě vyhřátým tělem, lehce bolavým a ztuhlým z renovujícího spánku, tak neuvěřitelné horkým, snad díky dece jakoby v horečce, na to jeho, aby tak zesílil tlak na jeho krční tepnu a hrtan a tím mu neskutečně ztíží sílu žít? Počká si, až začne lapat po dechu s tvářemi mokrými od slz z bezmoci, sehne se k nim a jeho pohled bude žhnout? A jazyk, jazyk…

Cestou se ještě zastavil pro své denní oblečení, včera čerstvě vyprané a vonící mýdlem. Možná, že si dá tu sprchu o něco chladnější než jindy. Culil se.

Jenže co kdyby jen zamručel něco o jeho zbytečnosti a poradil se znovu s kamarádem kýblem?

Haku již plně oblečený a připravený vykonat kterýkoli Zabuzův příkaz, který mu svými ostrými rty nařídí, i kdyby to mělo být cokoliv, a co jistě cokoliv nebude, bez námitek s vlasy pevně sepnutými a upravenými, aby ani jeden neposlušný pramínek nemohl ničit jeho neposkvrněnou tvář, stál za plotnou a krájel zeleninu. Sprchu si dal teplou, pomohl si jinak. Haku se pousmál při té vzpomínce a dokrajoval zbylou část zeleniny. Chudáci koťátka. (Haku naráží na ono neslavné přísloví  Když masturbuješ, umře koťátko, které každý jistě zná a které přijde vždy na mysl v tu nejméně vhodnou chvíli.) Načež ji nožem shrábl do vařící se vody. Chvilku ji povaří a pak ji dá na pánev. A hlavně vajíčka, na ty nesmí zapomenout. Jeho pán je přece veliký, svalnatý démon a tudíž musí mít sílu. Pro všechny ty zmírající těla jeho peněženky a zdařilé napravování sebemenších chyb svého učně. Rozesmál se, zatímco čekal, až se zelenina, za překotného bublání zpod pokličky, podusí a vylétá z hrnce ve velké explozi. Pohled mu letmo zavadil o velikou sklenici jantarového medu, který v paprscích svítícího sluníčka vypadal jako tekuté zlato. Bez dlouhého váhání si nabral celou lžíci té slaďoučké tekutiny a ihned si ji nedočkavě strčil do úst. Lehce se prohnul a jeho pravá dlaň líně putovala po chladivém povrchu dřeva. Mmmm.

„Haku?“ ozvalo se zničehonic za jeho zády, ale Haku se nelekl, ačkoli zrovna měl myšlenky právě o tom muži, co zrovna vyslovil jeho jméno, které měly k cudnosti poněkud daleko. Věděl, že jeho pán umí být neuvěřitelně neslyšný jako každý správný shinobi a hledaný k tomu všemu a Haku si za ty roky již plně přivykl. Ve skutečnosti vycítil jeho přítomnost daleko dřív.

Stále se lžičkou sladké dobroty v puse se nezbedně usmál, a aniž by se ještě otočil, přesně viděl, jak jeho pán stojí ve dveřích svého pokoje, tyčí se jako zrádná hrozba, neusmívá se ani nemračí, protože všechny jeho emoce skrývá maska z bandáží silně obepínající jeho krk a ústa, vnucující tak klamný pocit, že nevíte, co si myslí a přesto, když si to dovolíte, víte a pak je to celé vždy jinak…, dlouhé šedé kalhoty, ani těsné, ani příliš volné, tak akorát aby vynikl jeho krásný pas, zakončené strakatými návleky. Zabuza jistě měl svůj vlastní styl, jak v chování, tak v oblékání a pravděpodobně i ve všem ostatním, a alespoň pro Haka i ohromnou jiskru. Však nejvíc, co tohoto mladého učně přitahovalo a podlamovala mu kolena, byla ta neodolatelná věc těsně nad pasem. Zabuzova hruď. Neuvěřitelně krásná a silná, pevná, vzbuzující pocit respektu každým svým pohybem a také – v Hakově případě – touhu ji celou od zdola až nahoru ochutnat svým mokrým, momentálně medovým jazykem. A Haku by cítil její vůni, její chuť, každičký vypracovaný sval a záhyb a nejspíš by omdlel. Buď to, anebo by byl rychlejší její majitel a prořízl by mu hrdlo. Jenže to by si tu démonicky uhrančivou hruď potřísnil jeho nedočkavou krví a to Haku nechtěl. A tak radši nic neolizoval. Ovšemže vyjma lžičky pomalu se rozpouštějícího medu.

Ještě jedna věc na těle svého pána lákala Haka víc než jeho dokonalá hruď, ale tato věc, toho místo, to velmi, velmi veliké tajemství, mělo navždy zůstat Hakovým očím skryto a jen v temných nocích nespavosti a snění mu ho měla jeho mysl odkrýt a jako celý zbytek těla mělo patřit pouze jen jeho myšlenkám. Když se to vezme kolem a kolem, Haku měl tedy celého pána jen pro sebe, kdykoliv si zrovna přál. Ať už to byla realita nebo ne. Co na tom záleželo. Jak vůbec víme co je realita a co ne?

„Haku?“ ozvalo se tedy zničehonic za jeho zády a Haku se s medem roztékajícím se v jeho ústech otočil a bylo to přesně tak a ač se nechtěl tak infantilně culit, potlačit to nedokázal.

„Ano, pane?“ mlaskl a vytáhl si lžičku z přesladkých úst, jen aby mohl olíznout i její druhou stranou a nenechat tak i tu nejmenší kapičku nazmar. To nebyl jeho styl. Haku se nikdy nenechával připravovat o žádné kapičky, ať už patřily čemukoli. „Dobré ráno, pane,“ zahuhlal mimoděk a konečně vyndal dočista olízanou lžičku z úst.

Mňam.

„Jaká je snídaně, Haku?“ Zabuza měl zprvu na mysli jinou otázku, to Haku moc dobře věděl a neskutečně ho rozšťastnilo pomyšlení, že mu svým činem ukradl myšlenky. A pak také věděl, že dvojsmyslně a tak trochu škádlivě naráží na jeho mlsání medu. Haku nemohl snad ani jinak, než se přidat a využít to ke své hře a poněkud zvrácenějšímu dvojsmyslu.

„Výborná, pane. Ještě teď se mi roztéká v ústech. Chcete ochutnat?“ Chcete je ochutnat? Haku se musel kousnout do rtu, jen aby tu poslední větu nenechal vyklouznout. I tak to bylo již dost opovážlivé, a kdyby se nějakým nedopatřením jeho pán vyspal do jiné barvy než růžové, nemuselo by se mu líbit zjištění, že si s ním Haku hraje. A taky by mu svůj souhlas nejspíš dal najevo a slovně asi ne.

Zabuza však vypadal, že mu Hakova narážka nedošla, nebo jen zkrátka nechtěl svůj jazyk ochutnávající Hakova ústa, sladká po oné pomyslné snídani, řešit a vrátil se k otázce, kvůli které původně Haka vyrušoval.

„Je dnes hezký den, Haku?“

Stejně hloupé a nesmyslné jako té první. Ale to jen na první zdání.

„Je přímo nádherný den,“ culil se Haku s novou dávkou lepkavé tekutiny v ústech. Nejraději by se teď jedním skokem posadil na linku, aniž by se vzdával svého sladkého potěšení a roztáhl nohy, ale…

„Dobře, dnes nebudeme zabíjet.“

„Jak si jen přejete, můj pane…“ Voda bublala, Haku cumlal a Zabuza se vydal do koupelny. Dnes je překvapivě horké ráno. Možná, že si dá sprchu o něco chladnější.

„A přestaň se cpát tím medem, zkazíš si zuby.“ Ale co mohl chtít po nezbedném dítěti. Vždyť Hakovi bylo jen 13 let!