Jak se Tobi k zloduchům nevinně dostal 1/2.

Bylo, nebylo hříšné místečko. Každý s každým se tam pachtil, každý s každým do postýlky hupkal. Ale nejhříšnější (opravdu Sodoma Gomora) byl jeden temný sklad, nad jehož vstupem se ve větru bambylal nápis AKATSUKI. (u nás můžete uschovat cokoli) 😀

Akatsuki Stores. Jak se Tobi k zloduchům nevinně dostal 1/2.


„Jak jednoduše zbohatnout a ovládat celý svět? Nejlépe pomalu, udělat si kontakty a jméno, o kterém se bude šuškat, které vzbudí strach a bázeň těch menších předem odsouzených k zániku. Ovládnout svůj obor, působiště na plné čáře a pak jen… v tu správnou chvíli udeřit a…“ „bum.“
„Všichni padnou k nohám…“

„Dejdaro!!! Co to zase vyvádíš! Všude je bordel a dal ses unést. A co je neodpustitelné, znovu, ZNOVU vyřváváš můj plám na celý skladiště!“ Chytal tik do oka oranžovovlasý chlápek s krátkým sestřihem oháklý v černém pršiplášti.

„A co teď děláš ty.. šéfíku!“ proletělo blond hlavou.

Pein, tak mu říkali. Ale asi to bylo příjmení, říkali tak ještě dalším oranžovým hlavám provrtaným železy a myslím, že jich bylo všech asi tak šest. Malá milá rodinka.

„Jo jasně šéfe.“ řekl blondýn, který by mohl jít hned na přehlídkové molo, a to i za ženskou. Stejně některé ty modelky jsou tak povislé, že i chlap je kopečkovatější.

„Poklízíš.“
„Ale…“ chtěl, opravdu jen se chtěl ohradit.
„Žádné ale.“ S pohledem bez citu.

Krásný blonďáček jen vzdych. Házejí mu na hlavu, jak i jiná skladiště, tak i to co musí uklidit po sobě. Jo, není to fér. Zapadl zase za svůj dřevěný a trochu ohořelý a rozviklaný stůl. Alespoň jeho koníčka mu nesebrali. Pyrotechnika a spešl efetky, to se jim hodí. Ale omezovat ho tak nemusí. Znovu si povzdech a podíval se na košatou a nevyrovnanou hromadu papírů, co na něj čeká a říká si práce.

„Svině jedna.“ Samozřejmě, že ta robota. Pustil se tedy do toho. Ale jakmile vzal do ruky druhý lísteček a rozhodoval, zda ho založit nebo vyhodit, dostal geniální nápad. Očička mu jen zazářila a blaženě se usmál. Už nebude tím nejposlednějším fackovacím panákem. Pádil za počítač.

***

Uprostřed hlavního skladiště se objevila velikáánská bedna. Na naše poměry veliká, ale ve skladišti naprosto přehlédnutelná a nijak vyčnívající. Teda, kdyby nestála v hlavním koridoru, a to uprostřed cesty do malé zašívárny, místnůstky s telkou a ledničkou.

„Kurva, co to tu je?“
„Jsi slepý Kisame? I já vidím, že je to bedna.“ Odpověděl mu nezaujatě tajemnej chlápek, Itachi, jeho partner.
„Ty tak, hovno vidíš.“
„Tss, ale kterej magor ji tu nechal.“
„Předpokládejme, že je to jako vždycky. Orochimaru, máš tu zásilku!“
„Že by další zvířátko?“ podotknula parafráze na Kleinovu dokonalou modrou. Třískly dveře ledničky a za nedlouho se ve dveřích objevil samotnej černovlasej slizoun.

„Ale ale, mňam“ olízl lžičku zmrzliny,
„Itachi, ty na mě pořád myslíš?“
„Ne jen nechci, aby se mi rybičky polekaly,“ a vydal se k východu. Následován modrým Kisamem, který narážku nějak nepobral, nebo nezaznamenal?

„Orochmaru se procházel kolem bedny a se zájmem si ji prohlížel. Žeby mi ty korálovky mexické poslali tak brzo? O tom pochybuji. Škrtiče objednané nemám. Nebo…“ zablesklo se mu v očích
„Ophiophagus hannah.“ Popadl papíry a hledal v zněti čísel a názvů původ.
„Pomoc vždy a všude???? To je pošahané. Není to ani název, a kde je sídlo firmy. A co to THE PUMPKIN-NIPPER ? Už to mám – for Deidara.“

Hleděl na to vyjeveněji, než Kisame na býložravého žraloka. Je fakt, že tenkrát se z toho ostrozoubek složil. Jo představa býložravé prapraprapra…babičky byla naprosto neúnosná. Tady hadímu králi nehrozilo, že se složí. Teda prozatím ne. S úlisným úsměvem se otočil, dlouhým jazykem slíznul zmrzlinu ze lžičky, a pak ji zahodil.
„Proč mi ji ta šáblá ženská na ekologii vždycky vnutí?
Když to lížu přímo z kelímku, je to lepší a ještě si zabavím pro sebe celý kelímek, mí oblíbený pistáciový, protože pak ji ani nikdo nechce.“ Došoural se tedy do společného obýváku spojeného s kuchyňkou.

„Je tu Deidara?“
„Ne.“
„No ten krám, co mi vytýkáte, je jeho, teda podle těch papírů. Odesilatel nejde přečíst,„líz,“ jediné čím jsem si jistý „líz“ je ta dýně. Takže buď to má nějaký „líz“ skvělý odstín líčidel, a nebo „líz“ nějakou otravu na Hallo- „líz“ -weena.“
„Ale proč tak brzo?“ Ozvala se Konan.
„A nelízej uprostřed slova!“
„No jistě to nebude nic dobrého, já bych se toho zbavil, nejraději to prodal a byl bych na tom trochu líp.“
„Kakuzu, ty skrblíku, není to tvoje a stejně, nevíš co je uvnitř.“ Začal Hidan a chtěl pokračovat, ale taky mu zasvítila očička,
„aůůů,“ když se tou jehlou se kterou si rozďubkával ruku, zabodl nějak víc do masa.
„Alespoň si nehraju na něco, co nejsem.“
„Kdo si na co hraje, švadlenko, co?“
„Dost!!!“ Vlítla do nich Konan.
„Ta stará ekologická čarodějnice, mám zase po ptákách,“ komentoval si to Oroušek.
„Co kdybychom raděj ověřili, jestli pro nás v nejbližší budoucnosti bude Deidara nebezpečný. Já si ješťe teď vybavuju předloňské vánoce a jeho bezpečné prskavky. Rozhodně o takové překvapení nestojím. Nebylo by na škodu trochu obhlédnout obsah. Co říkáte?“

„Orochimaru seš vlezlej a úlisnej… jo ale bude to na tebe, Kakuzu poď,“ využil lana bělovlasý.
„A Deidara tu bude ještě měsíc vřískat – to ne. Zetsu skoč pro něj.“
„Ale já to chtěl taky vidět.“ Začala kytička na okenním parapetu. Zas tak okenní nebyl, protože byli přece jen ve skladišti, a tak se hřál pod UV lampou.
„Bože, tak se nařízkuj, rozděl, vysemeni, já nevím.“ Chytala nervy papírová královna.

„Jde se na to!“ Za Hidanem se loudal Kakuzu, kdyby přece jen něco z toho káplo, pak až Konan a Orochimaru. Zetsu to vzal zkratkou pro for. A Pein tu nebyl. Sasori se jako mrtvá duše dobelhal za nima, nikdo ho dneska nijak víc neregistroval, asi to bylo tím, že do něj nevrtal Dei. A slepák s rybou se odšourali, ještě před akcí do svého brlohu.

***

„Tak. Kdo se toho chopí.“ Vzdychla Konan, když všichni kolem věci X stáli.
„Já jsem pro pana dlouhého jazyka, všechny pistáciové načne najednou a každou olíže, je to sobec, proto bych ho v zájmu většiny obětoval.“
„Kakuzu, přece mu nenecháš všechnu zábavu!“ Hidan s páčidlem už už se měl k akci.

„Co kdyby to udělal Sasori, dneska nehnul ani brvou a je s Deidarou ve dvojici.“
„Já? Právě že já bych to neměl dělat, jsme spolu dennodenně, těch výčitek bych se ani za sekvojový život nezbavil. A vůbec co tu dělám, půjdu mořit dřevo.“ Popudil se Sasori, ustoupil ale k odchodu se ještě nějakou tu minutku neměl.
„No tak prosím, tady to máš, mastná hlavo.“
„Grr… Aby se nestalo těm tvým jehlám, že jednoho dne budou ostré. A Bůh tě nevykope ze dveří. Fanatiku.“ Vracel vesele náruživě Hidanovi poklony.

„Dost,“ začala začínající se hádku rdousit modrovláska.
„Dej to sem.“ a vyrvala Hidanovi páčidlo. Ten se však svého úkolu nechtěl lehce vzdát.
„Tak to udělej, ale hned. Než tě nakopu.“ Vrzání hřebíků napovídalo, že se vzdávají svého žrádla. Chvíle napětí se prohlubovala, už jen tři. Zbývají dva.

„Tak ten poslední.“ Komentoval Hidan. Ale než se stačil pořádně zapřít, aby ho vypáčil, dřevěné víko se rozletělo.