Jak správně žít

Je trochu chladno, pomyslím se a rozhlédnu se. Lidé, co kolem mě prochází, si mě opovržlivě prohlíží. Nedivím se. Kdybych já viděla na chodníku sedět holku v mém věku, v minišatech, s rozmazanou řasenkou a ještě ke všemu s výrazem, že všemu rozumí, myslela bych si, že je to prostitutka. A oni si to určitě myslí. Jen si odfrknu. Je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Dneska to skončí a to je to důležité. Jaká škoda. Jen si vzpomenu, jak to mamka začala.

„Proč se neučíš? Jenom se chodíš bavit. Ničíš si život!“ Křičela.
„Neničím si ho, žiju ho. Na rozdíl od tebe. Pořád se jen na něco připravuješ a nikdy nejsi šťastná.“ Odpovím s úsměvem. Jenže ona se tváří tak naštvaně, že se až leknu.
„Vypadni! Seber si svý věci a zmiz z mýho domu!“ Začala na mě křičet a v očích měla slzy. Proč brečela? To já jsem byla překvapená a vyděšená. Nevzala jsem si nic a utekla jsem pryč.
A teď tu sedím na chodníku, umívám se a nechávám se pomlouvat kolemjdoucími. Všichni někam spěchají, něčeho se bojí, chtějí uspět v něčem, co je potěší jen na chvíli. Ale je to zbytečné. Vždyť to stejně skončí a za pár let nikdo nebude vědět, že existovali, i když pro to dělali všechno, co mohli.
Já jsem na svět vyzrála. Od doby, co mi došlo, jak to tu funguje, jsem se jen bavila. Dělala šílenosti s přáteli, zpívala, usmívala se, jedla šílenosti, prosazovala jsem si svůj názor a jednoduše jsem si dělala, co jsem chtěla. A teď to všechno skončí. Mamka mě vyhodila z domu.
Nikdy jsem se neučila a měla jsem špatný známky. Ona mi vždycky nadávala a nutila mě za každou pětku vytřít chodbu, abych věděla, jak dopadnu, když se nebudu učit. Jako uklízečka.
Jenže jsem se nějakým zázrakem dostala na vysokou a teď mi chyběl jen rok do ukončení. Mamka byla prvně hrozně nadšená a taky to nechápala, ale byla vážně docela šťastná. A mě to bylo jedno. Hlavně, když jsem se mohla jít bavit. Sice všichni říkají, že je to blbí bydlet pořád u rodičů, ale já namítala, že je pohodlné. Navíc mi mamka nechtěla dovolit stěhování ani na intr. Měla o mě strach.
Ne proto, že bych se nedopatřením zranila, nebo že by mě někdo přepadl, ale proto, že bych něco provedla, že bych se n všechno vykašlala, a že by mě pak s ostudou v očích musela jednou večer vyzvednout ze záchytky.
Jak patetické. Nakonec mě sama vyhodí z domu.

Vstanu z obrubníku a rozhodnu se pro malou procházku parkem. Možná tam bude nějakej úchyl, co mě bude chtít znásilnit. Nebo zloděj, ale nemám u sebe peníze. Nemám sebou nic.

Přejdu ulici na červenou a směju se, když na mě auta rozčileně troubí. Škoda, že to taky neví, jak správně žít. Jsou ustrašení, že někam přijedou pozdě, že někoho přejedou, že jim někde v polích, kde není signál, vypne motor a oni tam uvíznou, že se srazí s jiným autem, že dostanou pokutu.
Naštěstí mi nedali řidičák. Místo zkoušek jsem šla do kina. Radši jsem investovala do legrace než do stresu.
Několik bezdomovců tu spí na lavičkách, ale úchyl a zloděj nejsou k mání. Asi si dneska udělali čas na rodiny. Ale ti bezdomovci to asi mají špatný, protože jejich rodiny si na ně čas neudělali, atak tady takhle skončili. Nebo to bylo jinak? Nevím. Co myslí náhodný kolemjdoucí? Asi něco podobného, co si mysleli v mém případě na chodníku. Jak smutné, že nikdo nepotřebuje pravdu.

Vyjdu z parku a jsem trochu zklamaná, že jsem nemusela před někým utíkat. Mohlo to být před koncem příjemné oživení. Vyjdu z parku a zamířím k hlavní ulici. Z nějakého důvodu si mě teď nikdo nevšímá. To vůbec pak není sranda dělat hlouposti, když je nikdo neuvidí, nepohorší se, nebo se nepobaví. Puf! Ale dost bylo zklamání, nahodit úsměv a jít k cíli!

Na kočičích hlavách, kterými je tu posetá dobrá půlka ulice, si v lodičkách skoro vymknu kotník. Ale díky jednomu skoro pádu jsem si všimla neobvykle hezké a lákavé záře. Opatrně našlapuji, abych k tomu zdroji světla došla, pokud možno, živá. A vida! Zlatnictví! Přilepím na sklo nos a obě ruce, jako bych byla malá a vysloužím si spoustu dalších pohoršených pohledů. Jak od spolučumilů, tak od paní, co v obchodě pracuje za kasou. Má tu smůlu, že mě nemůže jít sprdnout, protože zrovna obsluhuje asi pět lidí zároveň. Jenže já už jsem šťastná. Mám svou pozornost.

Dramaticky se otočím k výloze zády a všichni, co si mě všimli, mě nenápadně koutkem oka pozorují. Zuju si botky a pokračuju pěšky. Občas někoho pěkně sjedu, že mi šlápl na nohu, i když to třeba zrovna není pravda. Takhle se má žít! Vesele, a aby to všichni viděli! Ne, sedět na zadku v ústraní a šprtat něco, co nikdy nevyužiju, ale někdo jiný možná jo.

Už jsem skoro u cíle. Přede mnou nad řekou visí krásně osvětlený železný most, po kterém proudí auta z jednoho břehu na druhý. Když dojdu k chodníku, který se táhne podél zábradlí přes most proti směru, kterým auta jezdí, obuju si své červené lodičky, které perfektně sedí k červeným retro korálům, co mám kolem krku. Jsou půjčené od kamarádky. A to už dlouho.

Pomalu dojdu doprostřed mostu. Možná jsem měla jít rychleji, abych nad tím nemohla tolik přemýšlet. Najednou si říkám, jestli by nebylo dobré ten stresující život jen zkusit, vždyť to můžu kdykoliv ukončit. Ale pak už to nebude mít ten správný konec. Byl by to konec ze zoufalství, tohle je konec životního stylu, nejsem zoufalá, jsem v pohodě.

Vylezu si na zábradlí a rozhlédnu se. Zatím si nikdy nevšiml. Prudce fouká vítr a vlají mi šaty. Ty korále už asi nevrátím.
Vlastně za to může mamka. Ona určila konec. Kdybych už nemohla bydlet s ní, narušilo by to můj systém. A to nechci. Mám špatný pocit, že ji využívám, ale přes všechnu tu srandu nikdy neprosakoval tolik, jako teď. Jako většina myšlenek, co se mi hrnou do hlavy.
Křivdila jsem jí. Byla jsem sobecká, zlá a hloupá. Nikdy jsem nemyslela na nic než na to, abych se bavila. Bylo mi jedno, co ostatní říkají a teď mě to mrzí, protože si uvědomuju, že mě ani neměli rádi. Měla bych se vrátit domů, omluvit se mamce a začít žít nějak urovnaně. Nakonec bych si mohla najít normální kamarády, vdát se, mít děti a být šťastná z jiných věcí než doteď.

Být šťastná z jiných věcí?

Nějak mě napadá, že tím, jak jsem starší, raduju se z jiných věcí, ze složitějších věcí. Když jsem byla úplně malinká, pobavili mě večerníčky a za pár let jsem nechápala, jak jsem se tomu kdy mohla smát a přepla jsem program na MTV. A dneska si říkám, jak je to hloupý.

Vrátím se domů. Vrátím se domů a všechno změním. Budu to nová já a budu taky bojovat až do konce. Najdu si sen a ten splním.

Pokusím se slézt ze zábradlí, ale smýkne se mi noha a já, jako v nějakém filmu, zpomaleně padám do temné hlubiny. A teď je mi to líto. Mohlo to být všechno jinak, kdybych nebyla…
Bůh mě asi nenáviděl za to, co jsem prováděla. Kdybych jen spadla do vody, mohla jsem se ještě zachránit, ale sotva jsem se dostala pod vodu, narazila jsem hlavou na kámen. A byla tma. Tma pohltila všechny mé ušlechtilé myšlenky, mé vzpomínky a plány na nápravu své pověsti, své osoby.

Doufám je, že mamka nebude moc smutná, když teď bude pořád sama.

Je mi to líto.