Jako anděl…
by IberisAireen se na něj zůstal šokovaně dívat. To mu k tomu jako víc neřekne?! Jen: „Jsi princ ze země, která leží v jiné de-, diz-“ jak že to říkal?
„Swene?“ usmál se na něj Aireen.
Swen se zarazil v balení věcí a otočil se k němu. Tázavě zvedl obočí.
„Víš, jestli mi k tomu neřekneš víc, tak přísahám, že vezmu ty tvoje úchylný časopisy a vyhodím je z okna,“ řekl Aireen a pobaveně sledoval stále se měnící výrazy Swenova obličeje.
Swen v duchu zaklel. Jak o nich kruci mohl vědět?
„Tak?“ pozvedl Aireen tázavě obočí.
Swen si povzdechl a přešel k němu.
„Podívej, já vím, že tím, co jsem ti řekl, jsem tě nejspíš hodně zmátlo, ale teď opravdu není čas na další vysvětlování. Slibuji ti, že jakmile dorazíme do Sorenie, tak ti všechno vysvětlím. Stejně dorazíme na místo, které je vzdálené hradu asi dva dny cesty. Teď ale čas opravdu nemáme, chápeš to?“ usmál se na něj. Swen se zarazil, když si všiml Aireenovo nevěřícného a zároveň šokovaného výrazu.
„Děje se něco?“
„To je to nejdelší, co jsi mi kdy řekl s klidným hlasem,“ usmál se šibalsky Aireen, „vždycky jsi na mě křičel, že jsem něco provedl, když jsi mluvil-“
„To stačí,“ přerušil ho Swen. Už se neusmíval. Jeho výraz byl zamračený. Hodně.
„Jdi si sbalit věci. Vezmi si jen to nejdůležitější.“
Když si Aireen všiml jeho výrazu, tak radši vyklidil pole. Nechtěl ho naštvat ještě víc. Přece jen, z toho co pochopil, tak se nejspíš nějakým způsobem teleportují. Nerad by skončil někde blízko u nějaké velmi teplé hvězdy (pozn. autora: hvězda jako vesmírný objekt ^-^)… Aireen si s povzdechem vzal pouze svůj skicák a nějaké to oblečení, aby se neřeklo.
„Aireene? Pojď sem, už je čas,“ uslyšel Swena. Znovu si povzdechl a vydal se tam i se svým batohem. Hned mezi dveřmi se zarazil. Na podlaze v obýváku byl nakreslený křídou obrovský ornament. Byl neuvěřitelně složitý. Jednotlivé tahy se navzájem proplétaly a celkově tak vytvářely dokonalý obrazec. Tázavě zvedl hlavu. Swen jen pokrčil rameny.
„Musím nějak zvýšit svojí magii. V tomto světě je magie silně potlačená. Když jsme se přenášeli sem, nic podobného jsem nepotřeboval, teď je to ale nutnost. Jinak bychom mohli skončit někde úplně jinde než máme v úmyslu,“ odpověděl Swen na jeho nevyřčenou otázku a hned pokračoval: „Stoupni si do kruhu.“
Aireen se tam beze slov postavil a pozorně sledoval Swena, který vzal svůj batoh a postavil se těsně k němu. Když ho rukou objal kolem pasu, nevěřícně se na něj podíval.
„No, nekoukej na mě, jako bych tě chtěl znásilnit,“ odsekl Swen, „radši se mě taky chytni, není to žádná sranda.“
Aireen už chtěl něco namítnout, ale Swen ho zarazil.
Volám síly v tomto čase,
Kdy potřebuji pomoc tvou,
Vem nás nazpět v jiném místě,
Jen černočernou temnou tmou.“
Aireen zbystřil. Jakmile Swen odříkal tato slova, tak ornament začal zářit a Aireen začínal cítit , jak na něj začíná doléhat nějaká neznámá síla. Rychle se přitiskl ke Swenovi a rukama ho pevně objal kolem krku. Obličej zabořil do jeho černého trika.
Swen slova opakoval stále dokola. Když uslyšel, jak Aireen potichu zasténal, pevně ho k sobě přitiskl.
Aireen měl pocit, že ho ten neuvěřitelný tlak rozdrtí. Cítil tak hroznou bolest, jako by mu někdo trhal tělo na malé kousíčky. Pak už necítil nic. Němě se poddal pevné náruči a neškodné tmě.
V té samé chvíli na úplně jiném místě zachřestily řetězy a pod špinavými, slepenými, kdysi světlými vlasy, se zaleskly jasně modré oči, které navzdory utrpení neztratily svůj jasný lesk. Zakrvácená ústa se stáhla do něžného úsměvu a zašeptala jemným hlasem tři slova: „Konečně je tady.“
„Prober se sakra, chováš se jak malý děcko,“ řekl nějaký hlas. Aireen jen zakroutil hlavou a s radostí se zase začal propadat do říše beze snů.
Swen začal pomalu brunátnět. Na tohle přece nemají čas! Místo toho, aby se ten prcek dožadoval odpovědí kde je, tak si tu v klidu vyspává.
„Už toho mám dost,“ zabručel si pro sebe Swen a napřáhl ruku.
„Auu, co to sakra,“ nedořekl Aireen, protože vzápětí dostal druhou facku. Prudce se posadil a naštvaně se díval na škodolibě se tvářícího Swena. Už mu chtěl začít nadávat, ale všiml si jedné zásadní věci. Už nebyli u nich v obýváku. Aireen až teď jasně slyšel zpěv ptáků a pod rukama cítil měkkou trávu. Vzduch byl nasycen kouzelnou vůní květin. Bylo to tam jako v ráji. Ohromeně otáčel hlavu kolem dokola. Nemohl se vynadívat na tu čistou, ničím nezkaženou krásu přírody.
„Nádhera, co?“ zeptal se Swen s úsměvem. Úplně ho odzbrojilo, jak se Aireenovi rozzářily oči. Ten se zmohl jen na kývnutí hlavou a dál si užíval přírody.
„Aireene, rád bych ti všechno vysvětlil, mezitím se ale pomalu vydáme na cestu k hradu,“ řekl Swen a zvedl se. Aireen se vzpamatoval a následoval jeho příkladu. Po tom, co si hodil na záda svůj batoh, rychle dohnal Swena.
Když se probral, byli na malém paloučku, teď vcházeli do lesa, který i když byl tak hustý, tak propouštěl neuvěřitelné množství světla. Jako by i ten les chtěl, aby pokračovali v cestě.
„Takže asi začnu od začátku, že?“ začal Swen a koutkem oka se podíval na Aireena. Ten na něj hodil ultra vražedný pohled. Swen si povzdechl.
„Země, ve které se nacházíme, se nazývá Sorenie,“ pokračoval Swen.
„Jo to už víme, dál?“ přerušil ho otráveně Aireen.
„Nepřerušuj mě laskavě,“ odsekl uraženě Swen, „tato země má krále, který se jmenuje Rien a královnu jménem Soren. Jak jsi jistě pochopil, tak země se jmenuje na její počest,“ dodal ironicky. Aireen mu vrazil herdu do zad až se rozkašlal, „tito dva byly vždy vzorem pro všechny obyvatele této země. Všichni je milovali a stále milují. Když se jim ovšem narodila dvojčata, nastal problém. Obyvatelé Sorenie se dědiců báli, nenáviděli je. To všechnu kvůli jejich moci, která se v nich má časem probudit a kvůli vzhledu, protože oba dva jsou nadpozemsky krásní. Aewin, jak se jmenuje princezna máí oči jasnější než nebe a vlasy bílé a dlouhé jak nitky z pavučiny. Vypadá jako anděl, zatímco její bratr Aireen je její pravý opak. Temný anděl.“
„Já mám sestru?“ přerušil ho nevěřícně Aireen.
„Ano“ přitakal Swen, tentokrát se ani nezlobil, že ho přerušil, když viděl jeho nadšený výraz v očích, „už od malička jste byly nerozlučná dvojice. Milovali jste se nade všechno. Jeden pro druhého byst položili život. Král vás nechtěl rozdělit. Způsobilo mu to hodně bolesti, ale nemohl jinak. Nevím, cos e stalo s tvojí sestrou, ale tebe poslali se mnou do jiného světa, abych tě ochránil a až nadejde čas, abych se s tebou vrátil sem. Ten nastal právě teď..“ dokončil Swen svůj proslov.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se Aireen zvědavě.
„Já?“ pozvedl Swen překvapeně obočí, „já jsem jeden z rytířů království. Byl jsem vybrán díky mým schopnostem a znalostí magie, abych tě dokázal ochránit.“
Aireen zakroutil hlavou. Bylo toho na něj nějak moc. Stále nemohl uvěřit, že je princem nějaké fantastické země.
„Utáboříme se,“ přerušil jeho tok myšlenek Swenův hlas. Když se rozhlédl, došlo mu, že se začalo stmívat. Proto bez námitek udělal všechno, co po něm Swen chtěl.
Když u ohně večeřeli sušené maso s kouskem chleba, Aireen se pozorně zadíval na Swena, který si vyndal deku. Byl čím dál šokovanější, když Swen dojedl, skopl boty a spokojeně se do deky zachumlal.
„Swene?“
„Hmm?“
„A co bude se mnou?“ zeptal se Aireen nechápavě.
Swen se přetočil a koukl na něj.
„Jestli sis nevzal deku, tvoje blbost.“
„A jak jsem měl ksakru vědět, že budeme spát venku?“ vztekal se Aireen.
„Fajn,“ povzdechl si Swen odevzdaně a nadzvedl deku, „pojď ke mně.“
Aireen na něj vytřeštil oči. To jako myslí vážně?!
„Ani nápad,“ odsekl nakonec.
„Tvůj problém,“ zabručel Swen a otočil se k němu zády.
Aireen se mrzutě díval do uhasínajícího ohně. Už mu pomalu začínala být zima. On tam mrznul, zatímco ten parchant si tam spokojeně spal.
„Fajn, vzdávám to,“ zamručel vztekle a opatrně přešel ke Swenovi. Sundal si boty a zalezl k němu pod deku.
„Teploučko,“ zamumlal spokojeně. Za chvíli bylo slyšet jen pravidelné oddechování.
Swen se ráno pomalu probouzel a ještě pevněji sevřel zdroj tepla ve svém náručí. Moment, v náručí?! Opatrně otevřel oči a nevěřícně se díval na spokojeně spícího Aireena, který se k němu tiskl. Nohy měl zapletené v jeho a rukama ho objímal kolem pasu jako by ho už nikdy nechtěl pustit.
,Opravdu vypadá jako padlý anděl,´ pomyslel si Swen. V důsledku rozespalosti si ani nebyl schopný nadávat na co to myslí. Místo toho se mu zadíval na rty, které měl stažené v jemném úsměvu. Ještě teď si pamatoval jejich sladkou chuť. Začal si pomalu sklánět. Chtěl si tu nádherně hříšnou chuť připomenout…