Jako oheň a vítr

Seděl na chladné zemi opřený o strom. Rudé plamínky, tvořící světlo, plápolajícího ohně, vrhaly, někdy až děsivé, stíny kolem sebe. Jeho vlasy v červené záři nabíraly téměř kaštanový odstín, zatímco oči zůstávaly stejné.

Mlčky hleděl na rozvášněný živel před sebou. Oheň. Jeden z největších ničitelů, pohrom… a přitom v takovýchto chvílích dokázal zahřát, stejně jako poskytnou světlo. Ale i sebesilnější oheň jednou vyhasne, pokud nebude mít svůj zdroj síly – vítr.

Přesně takhle se teď cítil. Jako pomalu zhasínající plamen, kterému schází jeho opora.  To blonďaté upištěné stvoření mu vážně chybělo. I když ho neustále jen vytáčel, provokoval, doháněl k šílenství… Vždy tu byl s ním.

Od té doby, co vyrazili, nepomyslel na nic jiného. Hlavou mu vířilo tolik otázek… Proč to udělal? ‚Miluju Tě.‘ myslel to vážně? Nenávidí ho teď? Má za ním utéct? A co potom? Bude vše, jako dřív? Je aspoň v pořádku? Co když se mu něco stane? Žije ještě vůbec…? Ani na jednu z nich nedokázal najít odpověď. Kdyby jen nebyl tak hloupý, kdyby si to hned uvědomil… Kdyby jen nebylo to hloupé ‚kdyby‘, byl by život až moc krásný… Jenomže ono bylo.

Rázně se zvedl. Už toho měl dost. Cítil se bezmocný. Nemohl nic dělat, protože musel poslouchat rozkazy a pracovat v týmu. To nikdy nebyla jeho silná stránka. Raději bojoval sám.

Otočil se směrem lesu, kde pokračovala jejich cesta. Tiché zašramocení narušilo zvuk praskajícího dřeva v ohni. Uchihova ruka nenápadně poklesla k rukojeti meče.

***

Modré oči detailně skenovaly oblohu kousíček po kousíčku. Každý měsíční paprsek, každou hvězdu. Kdyby tak mohla aspoň jedna z nich spadnout a vyplnit mu přání… Ale všechny svítily tak, jasně, že to nebylo možné. Tolik mu ho připomínaly… Zářil stejně jako ty hvězdy a stejně rád se na něj díval. Tak proč? Proč se to muselo všechno pokazit? Možná proto, že chtěl víc, než jen pozorovat…

„Hej, ještě nespíš?“ protnul dívčí hlásek noční ticho.

„Ne, nemůžu usnout.“ Odpověděl po pravdě, stále hledíc na nebe.

„Aha. Koukám, že sis sundal masku.“ Podotkla ukazujíc mu na obličej.

„Um,  jo. Nemůžu si na to zvyknout. Jak to vůbec můžeš nosit? Je to příšerný!“ zasmál se v polospánku.

„Měl by sis dávat větší pozor…“

„He? Říkalas něco?“ koukl na ni tázavě.

„Ale ne, nic. Měl bys už jít spát. Zítra nás čeká těžký den…“

„No jo, asi máš pravdu.“ Pronesl s mohutným zívnutím, oči se mu pomalu klížily.

„Tak dobrou noc a sladké sny. Budeš je potřebovat…“

„Hm, dobrou…“ šeptl, než se modré skleněnky schovaly za víčka.

Fialovláska se jen uchechtla a zmizela v šeru nočního lesa.

***

„Mmm… Ach jo.“ Povzdychl si psí chlapec převalující se ve spacáku. Všichni okolo spali, nebo to tak aspoň vypadalo. ON se vzbudil, napůl zalehlý Akamarem a něco ho v hlavě pořád hlodalo. Nemohl kvůli tomu ani pořádně spát a teď už ani usnout.

Otráveně se převalil čelem k růžovovlasé dívce. Ta otevřela své olivové oči, zdá se, že si také spánek nedopřála.

„Co se děje, Kibo?“ šeptla, aby nevzbudila ostatní.

„Ah, ale… Jde o Naruta. Nemůžu kvůli němu usnout.“

„Já taky ne. Idiot. Nejradši bych mu jednu vrazila, ale… mám o něj trochu strach.“ Přiznala růžovovláska. „ Myslíš, že je v pořádku?“

„On to zvládne. Ale o to nejde…“

„Huh? A o co?“ nechápavě si jej změřila pohledem.

„Je to divný, ale… cítím Narutův pach už od doby, co jsme vyrazili z Konohy.“ Odpověděl zamyšleně. „Zní to blbě, ale jde to od Uchihy…“

***

Stín se pomalu vynořil ze tmy. Čepel katany se zableskla ve světle ohně.

„Bože, to je otrava…“ zaslechl hlas schovávající se ve stínu stromu. Postava z něj vystoupila, zahalená v šedém kouři cigaret.

Vrátil meč zpět do pochvy, avšak zůstal k příchozímu zády.

„Zdrháš?“ položil otázku přímo.

„Jestli jsi mě přišel zastavit, ztrácíš čas.“

„To ani nechci.“ Ušklíbnul se.

„ Šmarja, je to otrava. Jen dřepět na zadku a nic nedělat. Ale s tím nic nezmůžem.“ Pokrčil naštvaně rameny.

„Ty jo. Najdi ho a přiveď živýho zpátky. Bez toho blázna by to byla nuda.“ Pousmál se Shikamaru a popotáhl cigaretu. Uchiha rázně přikývnul, v tomhle musel s Narou souhlasit. I jemu ten blonďatý šílenec scházel. Tak moc, že by si to nikdo jiný neuměl představit… Bez váhání vyrazil v před, jeho silueta se za pár vteřin utopila v ponuré tmě lesa.

Shikamaru si sedl na jeho místo a hlídal tak stráž. V hlavě důkladně přemítal celou situaci, ačkoliv pokaždé došel jen k jedinému výsledku. „Něco se mezi nimi muselo stát… ale to není možný. Nebo že by…?“ 

***

Neklidně sebou škubl, čímž se mu blonďaté vlasy ještě více rozčepýřily. Zaslechl povědomí zvuk přicházející z dálky. Byl čím dál hlasitější a pořád se přibližoval. Už ho slyšel, ale co to bylo? Věděl, že ho zná, jen si nemohl vzpomenout. Takový drásavý zvuk, jako když se čepele kunaiů a katan od sebe odráží…

Prudce otevřel oči. Spatřil dvě bojující postavy nedaleko od něj. V jedné rozpoznal svého nového ‚kamaráda‘ Nobua, který si ho ihned všiml.

„Hele ty, co kdybys nečuměl a trochu mi píchl?!“ křikl přes rameno, když zrovna vykryl další útok.

Naruto, který se nyní nacházel jen pár kroků od něj, pohotově zareagoval. Zasáhl nepřítele, který se rozplynul v dým a postavil se zády těsně svému parťákovi.

„Co se to tady děje?!“ zaujal bojovou pozici s kunaiem v ruce.

„Jak to mám asi vědět?! Najednou se prostě objevili dva týpci a zaútočili na nás!“

„ Kde jsou ostatní?“ rozhlížel se zběsile kolem, ale nikoho ze skupiny nespatřil.

„Haku se s tím druhým někam ztratil, ale co Mika a Seiri nevím. Když se to stalo, už byli fuč.“

„Cože?!“ Houkl nevěřícně, zapomínajíc hlídat nepřítele.

„Bacha, idiote!“

***

Studený vítr šlehal do čerstvých ran. Na nedávno spadlém listí se mísil pot s krví, oznamující krutý boj.

„Mělo mě napadnout, že to budeš ty, ‚Miko‘.“ Zachraptěl. Z koutků úst odkapávaly rudé kapky přímo na poničenou zem.

„Nebo ti mám raději říkat Akim?“ zakončil ironicky otázku a těžce oddechoval. Na nohou jej z poloviny držela už jen jeho katana, zarytá do země.

„Že ti to ale trvalo.“ Odhodila fialovasá dívka masku, pod pravým okem se rýsovalo mateřské znaménko.

„Už jsem si skoro myslela, že na to nepřijdeš. A to by nebyla taková legrace.“ Zachechtala se svým jemným, dívčím hlasem.

„O co ti doopravdy jde?“

„Není to jasné? Získat Kyuubiho Jinchuriki, samozřejmě.“

„Byl jsi tak naivní, když sis myslel, že jsem to já. Opravdu legrační, ale už je na čase tuhle zábavu ukončit.“ Pozvedla katanu nazpět, proti nepříteli.

„Bude to rychlé, slibuju.“ Usmála se sladce.

„Hn.“ Byla jediná a poslední odpověď. Je to možné? Že to opravdu takhle skončí? Na těle se mu jizvily šrámy, jeden za druhým. Jediný sval v těle ho nechtěl poslechnout. Z posledních mála sil se držel svého meče. Obraz dívky, mířící k němu se rozplýval, až úplně zmizel.

Následoval jen zvuk padnutí bezvládného těla k zemi.

***

Nestihl včas zareagovat.  Katana nepřítele ho zasáhla přímo do břicha.

Puf!

Rozplynul se.  Vzápětí kunai prosvištěl k neznámému, který se však vyhnul a dostal se mimo dosah.

„Pche! Myslíš si, že se nechám jen tak nachytat?“ zaječel vítězně Uzumaki, stojíc na protějším stromě.

„Kdy…?“ vydechl nevěřícně Nobu.

„Hned od začátku.“ Zatelil se svým Narutovským způsobem a pokračoval „Jestli si chceš dát válku klonů, tak sis vybral zatraceně špatnýho protivníka! Já jsem Uzumaki Naruto! Datteba-!“

V tu chvíli se s ním ovšem větvička zlomila a náš velký hrdina si namlel rypák.

„Idiot.“  Zacukalo druhému ANBU v obočí.

„Jáááááuuuu!“ spustil výkřik. Snažil se zvednout, ale nešlo to. Znovu. Nic, pořád ležel rozplácnutý na zemi.

„Sakraaaaaa!“ zaklel pištivě. Bolestně otevřel oči a spatřil obrovskou, bílo-černou hroudu, rozvalující se po něm. Zkusil do ní opatrně šťouchnout.

„Promiň, příště musím líp natrénovat přistání.“

„Áááááá! Ono to mluví!“ spustil druhý výkřik a mlátil sebou do všech stran.

„Ty pitomče! Vždyť je to Haku!“ okřikl jej.

Hrouda vstala, aby tak uvolnila povaleného. Opravdu to byl jejich třetí týmový člen. Naruto si tak mohl oddechnout a to doslova. Než se však stačil i on zvednout, zasypaly je ze všech stran kunaie a shurikeny s výbušnými lístky, některé je v letu neopomněly i pořádně škrábnout.

„Dopr! Co je zase tohle?!“ vyřkl otázku, na kterou bylo odpovědí jen hlasité vybuchávání. Snažili se utéci, ale marně. Obklopil je hustý kouř z dýmovnic. Teď byli ztraceni.

***

Ranním lesem se neslo silné praskání větví. Skoky přesto nezpomalily, ba možná přidaly na rychlosti. Nohy už vysílaly unavené signály, byl na cestě již několik hodin, ale ani jedinkrát se nezastavil.

Další skok, další zapraskání.

Nic. Nevnímal to. Myšlenkami se ztrácel daleko od reality.

Skok, zapraskání.

Přibližuje se. Cítí to. Cítí jeho chakru. Už jen chvilka, jen chvilička a bude u něj.

I když věděl, že je dělí jen několik set metrů, pořád mu to připadalo, jako nepřekonatelná dálka. Vzdálenost, kterou mezi nimi sám vybudoval. A teď by ji nejradši odstranil. Jenomže to tak snadno nepůjde. Věděl to.

Sám pořád netušil. Co mu řekne? Jak bude reagovat? A co potom?

Pořád ty stejné tíživé otázky. Nechtěl na ně myslet, jenže ony se stále vracely, pořád a pořád. Dokola, jako by nikdy neměly konce.

Skončí to vůbec někdy?

***

„Ksakru! Teď sme nahraný!“

„Co budeme dělat?“

„Fajn, semkněte se k sobě a dávejte bacha, tohle bude drsný.“ Procedil skrz zaťaté zuby hnědovlasý ANBU.

Něco se pohnulo. Kousek od nich. Zase. Zběsile se otáčeli po směru zvuku na jednu stranu. A teď zase na druhou. Kroky, šramocení, čepel katany narážející o vzduch. To všechno slyšeli. Přibližovalo se to, a pak zase utichalo v dálce. Hráli si s nimi. Pomalu zapomínali, že mají být ve střehu. Jejich unavená těla si žádala odpočinek a smysly začínaly vypovídat službu.

Kroky, šramocení. Oči se klížily a zvuky pomalu mizely.

Teď!

 Zasáhl jeden z nepřátel nepřipraveného shinobi, který nestihl včas zareagovat.

„Nobu!“

Pozdě. Z kouře se vyvalily další tisíce podobných a nešetřily útoky.

„Tajuu Kage Bunshin no Jutsu!“ použil jednu ze svých nejsilnějších technik, přesto marně.

***

Dívka ve spacáku se nepříjemně zavrtěla. Jako jedna z mála ještě vyspávala. Však toho taky v noci moc nenaspala. Myšlenky se jí motaly pořád jen u jedné osoby a také u toho, co řekl Kiba.

„Zní to blbě, ale jde to od Uchihy…“

Může to být pravda? Ale vždyť to nedává smysl…

Převalila se, pomalu opouštěla poklidný spánek, když v tom zaslechla nevěřícný hlas svého senseie.

„Sasuke zmizel?!“

„Cože?!“ vystartovala ze spacáku. Svému okolí moc nevěnovala pozornost. Ti, co už byli vzhůru, rychle balili své věci, nebo budili zbytek členů.

„Kibo, co se stalo?!“ zoufale mu položila otázku, když před sebou zahlédla Inuzuku.

„Tohle je fakt blázinec! Sasuke zdrhl. Rychle, musíme si pospíšit.“ Oznámil jí přes rameno a hned zase zmizel.

„Sasuke-kun…“

***

Zrychlený tep, přerývavé dechy, zaskučení bolestí. Zvuky nesoucí se jinak poklidným lesem. Dým se už dávno rozplynul, ale na tom nijak nezáleželo. Byli vyřízení. Ač patřili k jedné z nejlepších ANBU jednotek, na tohle nestačili. Naruto se aspoň díky Kyuubimu ještě držel, veškerá zranění na něm byla nejméně znát, což se však nedalo říci o jeho dvou parťácích.

„Už máte dost? Rádi bychom to ukončili.“ Uchechtl se posměšný hlas.

„Tss! Ani náhodou! Nevzdá-“

Nedořekl větu, jelikož mu na puse přistála Nobuova ruka.

„Drž už hubu.“ Zasípal. „Tohle nemá cenu. Pokusíme se je zdržet. Ty zatím zdrhni, co nejdál to půjde. Dostaň se do Konohy a podej hlášení. Když už tu mám chcípnout, tak ať je aspoň moje jméno na památníku.“ Šibalsky mrknul a z posledních sil vstal.

„Počkej! To přece nemůžeš myslet vážně!“

„Myslím. A jestli mě nechceš naštvat, měl bys sebou hodit.“

„Ne! Já prostě nemůžu!“

„Jestli si nepohneš, zemřeš s náma a celý to ztratí smysl!“

„Ale já…“ odporoval Uzumaki se sklopenou hlavou.

„Prostě běž.“ Zopakoval rozhodně, připravující se na poslední boj.

***

Skok, zapraskání, pořád ten stejný zvuk. Skok, zapraskání. A nic. Znovu opakující se tón ustal. Nevěřícně stál na větvi. Jako by k ní snad přirostl. Bolavé tělo se začalo ozývat v plné síle. Zapřel se o strom a zvolna vydechl. Nezdá se mu to? Je to opravdu skutečné?

Seskočil na zem. V křoví o pár metrů před ním se prodíralo cosi zakrváceného v kdysi bílé uniformě, s maskou přehozenou přes pravou půlku obličeje a vlasy. Špinavé vlasy nasáklé pachem krve, připomínající už jen málo z kdysi zářivě žluté. Pošramocený obličej s šesti jizvami, které z lící nikdy nezmizí a modrý krystal, obvykle sršící veselou jiskrou.

„Naruto?“ zkusil opatrně. Dotyčný pozvedl hlavu, „Sasuke…“ chraplavě zašeptal.

Uchiha se k němu téměř radostně rozběhl. Pár kroků před ním však zastavil. Žádné láskyplné objetí hřejivé náruče ani dlouho vytoužený polibek.

„Co se stalo?“ použil obvyklý tón, nevykazující žádné emoce.

„Napadli nás… bojovali jsme, ale oni byli silnější… a potom…“ rozvzlykal se potichu a překonal vzdálenost mezi jejich těly. Padl mu do náruče, slzy nechával vsáknout do Uchihova trička. Koutky jeho úst se pokřivily v úšklebku.

„Tak takhle to tedy je.“