Jednoduše geniální

„Do háje s tebou,“ zanadával si Tony Stark na účet krabice, která se pro něj nalézala příliš vysoko. Ať se natahoval, jak se natahoval, police byla o kousek vyšší. Blonďák se zvednul z gauče, přešel k němu a krabici sundal jakoby nic.

„To na to nemáš žádného robota?“ zasmál se Steve Rogers.

„Jasně, díky. Jen si to dobírání užij, dokud jsi ještě mladej a zdravej…“ Zarazil se. „Jo, vždyť je ti vlastně přes osmdesát, promiň.“ Ušklíbnul se vítězně a odešel k pracovnímu stolu.

„Bez toho brnění jsi jen Stark, obyčejný genius.“ Zase stál za ním, bedlivě pozoroval každý jeho pohyb.

Po chvíli měl jasno.

„Vsadím se,“ vzal ho za boky, výš, někde pod žebry, „že z toho obleku máš úplně ztuhlá záda.“ Prsty mu prohmátnul svaly. Tony uhnul ke straně, z ruky mu vypadnul šroubovák, kterým montoval součástky dohromady. Ještě jednou se ošil a pokračoval v práci. Kapitán se ale nemínil jen tak vzdát. Palci mu jel kolem páteře, což způsobilo, že se Ironman ošil. A ne jednou. Steve ten samý pohyb zopakoval ještě dolů. To už se Tony skláněl nad deskou, o kterou se musel podepřít i loktem. Nemohl říct, že by to bylo nepříjemné. Spíše naopak, až moc.

„Ten oblek-“ zasekl se Tony uprostřed věty, „byl navržený tak, aby byl pohodlný… Byl.“ Spokojeně zapředl, když mu Rogers znovu stisknul ramena a ještě nějakou dobu je jemně masíroval. Bříšky prstů mu po zádech ještě jednou a pořádně přejel až dolů, nad okraj jeho kalhot. Pak znovu použil palce. Tony ležel na břiše, hlavu měl položenou na rukách a spokojeně se usmíval.

„Teď už by to mělo být v pořádku.“ Ustal Rogers v činnosti. Nedalo mu to a na závěr ho laškovně poplácal po zadnici. Tony se posadil, otočil se, chytil ho za tričko a stáhnul ho blíž.

„Za odměnu.“