Jednorázovka

Neexistuje žádná možnost, že by místo jako Ráj někde existovalo. Na konci světa je nic…Je jedno, jak daleko se jde…Ta stejná cesta pokračuje stále dál a dál. Tak či onak… Proč musíme skončit takhle? Nedokázal uvěřit těm několika větám, které mu vyvstaly na mysli.

Nedokázal odpovědět na otázky, které mu postupně nabývaly v hlavě. Je snad možné, že to všechno dělal nadarmo? Že celou tu dlouhou cestu absolvoval jen proto, aby zjistil to, co všichni věděli? Možná, že se to všechno stalo jen kvůli jeho idealismu. Možná, že měl poslechnout ty, co mu stále znovu opakovali, že místo jako Ráj není. Ale… Proč tomu hledání podřídil celý svůj život? Náhle ho zamrazilo. Nejen svůj život… A to bylo to nejhorší. Podřídil mu život všech, kteří mu byli blízcí. Stále více si uvědomoval, jak sobecké bylo jeho rozhodnutí. Byl to snad osud? Proč vždycky všechno přežil? Aby nakonec zemřel při hledání neexistujícího místa? Aby si těsně před svou smrtí uvědomil tahle jednoduchá pravidla? Proč? Ta otázka ho bila do spánků jako zvony kostela. A nedokázal na ni odpovědět o nic víc, než na ty ostatní.

Namáhavě zvedl víčka, která mu náhle připadala těžší, než celý svět.

Přemohl se a zvedl hlavu. Spatřil to, co doufal, že nikdy nespatří. Zkrvavená těla svých přátel, která pomalu zamrzala v ledu, pokrývajícím celou zemi. Jejich krev jim na tělech vytvořila slabou krustu, která je jako krunýř chránila před okolním světem. Skousl ret. Stejně už jim bylo všechno jedno. Oni už prošli procesem na konci a současně i začátku všeho, nazývajícím se smrt a teď jen shlíželi na neodvratně se blížící konec světa. Zase zůstal jako poslední. Zase musel sledovat pomalý a bolestný odchod všech svých blízkých. Ale už nebude muset snášet bolest. Teď všechno skončí. Opět zavřel oči a za zavřenými víčky mu vyvstal obraz Květinové dívky. Proč mu na ní vlastně tak záleželo? Byla přece jen průvodkyní celé té divné poutě. Vždycky pociťoval potřebu ji chránit. A chránil ji až do samého konce… Do zatraceně hořkého konce. Kdyby měl dost síly, nespíš by zoufale zavyl. Cheza odešla navždy, stejně jako všichni ostatní. Ale… Sama přece řekla, že nastane nový svět, že budou odděleni jen na chvíli… A že pokud ji najde, budou již navždy spolu. Tak rád by tomu věřil. Ale i kdyby opravdu vznikl nový svět na místě toho starého, jak by ji dokázal najít? Nevěděl ani v jaké podobě by vlastně byla. I tohle světélko naděje zhaslo pod tíhou všech těch neodvratných faktů. Znovu si položil onu otázku. Proč mu na Květinové dívce tolik záleží? Snad ji opravdu miluje? Vzpomněl si na Toboeho slova, která mu kdysi řekl. On cítil pouto, které ho s ní svazovalo. Znovu mu na mysli vyvstaly dvě podoby. Jedna šťastná a bezstarostná, druhá s bolestí v očích těsně před tím, než vydechl naposled. Bylo mu toho štěněte líto. Po celou dobu své cesty věděl, že všichni nepřežijí. Všichni se nemohou dostat do Ráje, to by prostě nešlo. Ale vždycky tajně doufal, že se to vlče plné naivních představ zachrání. Nestalo se. Zemřel odpornou a ponižující smrtí. Jako pes… Sám, bez staré ženy, která ho vychovala, daleko od Leary, kterou měl možná víc rád, než přiznával. Stiskl víčka ještě pevněji, jako by je chtěl ochránit před ledovými vločkami, přestože už jich měl plnou srst. V jistém smyslu záviděl Higemu. Ten odešel v blízkosti své drahé Blue a ve stejný čas. Neviděl její poslední pohled, než světlo v jejích očích vyhaslo. On sám to viděl. Viděl Cheziny oči těsně před tím, než se rozsypala na tisíc semínek Měsíčních květin. Jediný, jehož mysl mu zůstala uzavřena, byl Tsume. Nevěděl, jak se cítil. Za celý svůj život nikoho nepotřeboval. Přesto byl přesvědčen, že alespoň nějak mu na ostatních záleželo. Muselo. Není v lidských ani vlčích silách obrnit se proti veškerým emocím. Něco málo přece muselo proniknout skrz. 

Znovu otočil hlavu do původní polohy. Vzápětí ucítil nesmírnou bolest po celém svém těle a uvědomil si krutou pravdu: Umírá. Smrt se blíží. Nedokáže vzdorovat síle přírody a i kdyby, svět se stejně blíží ke konci. Ale možná to bylo tak lepší. Možná bylo lepší nevidět to, jak zemská kůra praská. Lepší neslyšet nářek stromů, které se lámou v ledové vánici. Periferním pohledem svých zlatých očí si všiml hluboké rýhy na boku. Bolest už ani necítil. Možná byla tak velká, že už překonala práh jeho vlastní bolesti. Ledový vítr si pohrával s kdysi bělostnou srstí, nyní slepenou rudou krví a zamotával mu do ní vločky. Pod kůží už necítil chlad, spíš opačně. Jakési podivné teplo. Najednou byl se vším smířený. Připadlo mu, že umírání vlastně není tak špatné. Jde o to, překonat tu bolest. Pak už čeká jen teplo a věčný klid… Vtom se mu zdálo, že zdálky slyší Chezin hlas. Připadal mu ještě krásnější než dřív. Vůbec ho nerozrušilo, že Cheza zpívá svoji poslední píseň. Pohřební píseň vlků. Krásnou a přitom tak strašlivou. Jako měsíc. Měsíc dokáže být nádherný, při svitu luny byli všichni vlci volní. A dokázal být i strašlivý, když se zbarvil do krvavě ruda jako znak konce světa. Kupodivu ani tohle mu nevadilo. Už mu taky nemělo co vadit. Jak řekl Darcia, byl jako on. Ztratil vše, co mohl. Ale už se s tím smířil. Z poslední síly se chtěl zvednout a olízat si krvácející rány, ale svaly mu to nedovolovaly. Nakonec dopadl do prašného bílého sněhu a naposledy, definitivně zavřel oči.