Jiskra

Jiskra. Tohle jméno mi Mylord dal, když jsem ho našla. Tedy, když on našel mě. Naše cesty se sešly v době, kdy mnou zmítala nejistota a on mi dokázal poskytnout jeden jediný pevný bod na celém širém světě, kterého jsme se mohla chytnout. Tehdy, když jsem v sobě probudila schopnost, nejdřív jsem si myslela, jak teď bude život skvělý. Vlastně, on ze začátku i skvělý byl. Mohla jsem si hrát na drsňačku, nikdy se mi nevybily baterky v mobilu a notebook mi jel dvacet čtyři hodin denně, aniž by byť z kilometrové vzdálenosti viděl nabíječku. Když jsem kráčela po chodbě, byla jsem plná té své vnitřní jistoty. Přímo jsem zářila.

Víte, vše nevydrží stejné dlouho a já vím, že všechno to, co se stalo, byla prakticky moje vina. Já jsem byla jedinou příčinou toho rychlého konce. Příliš mi vzrostlo sebevědomí a… možná jsem si připadala na chvilku neporazitelná. Ale taková jsem nebyla.

Víte, říká se, že každý má svou cenu, za kterou se ochotně prodá. Já se prodala za vlastní hrdost celému světu. Stalo se to toho kvůli mé hlouposti. Totiž, když něco získáte, je těžké se toho vzdát. Když jste výjimeční, je těžké to neukazovat. Vlastně vám to přijde zbytečné. Takže pro mě bylo těžké ztratit sebevědomí. Stačilo pár přesně mířených poznámek od několika lidí a hned jsem se vytočila. Když se někdo navážel do toho, jak vypadám, jak se chovám… jaké mám… problémy. Přitom nic z toho, co ty slepice říkaly, pravda nebyla! Jenže kdybych to nechala být, mohly by si začít věřit. A kdyby si začaly věřit, možná by se mě pokusily znemožnit ještě víc. Snad proto jsem se tehdy nechala ovládnout vztekem a prostě jsem jedné z nich, Alexandře, vrazila. No, byla to pouze hloupá facka, řeknete si. Na tom přece nic není, ne? Jenže… na tom něco bylo. Něco muselo být v těch dvou tisících dvou stech voltech, co jsem jí pustila do těla.

Odkud se ta energie vzala? Nikdo nevěděl. Já sama jsem si neuvědomila, co že jsem to provedla. Pro mě to nic nebylo, mou paží prostě proběhlo nepatrné zabrnění a hned bylo pryč. To ona… to ona tam ležela na zemi, ústa otevřená v němém výkřiku, který otřásl mým podvědomím. Její slepý pohled plný bolesti se upíral přímo na mě. A bylo v něm všechno.

Překvapení.

Bolest.

Obvinění.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Jak se na mě všichni v tu chvíli podívali. Jak ucouvli. Ach ano, napadá mě teď a i hlas mého podvědomí zní při té myšlence zahořkle a cize, to bylo snad poprvé, co v naší škole všichni zaujali stejné stanovisko- jako jeden muž se dali na úprk. Nechala jsem je. Nemohla jsem odtrhnout pohled od nehybného těla mé spolužačky. Od její bílé pleti. Od pramínků krve, které jí stékaly z uší a nosu. Od toho kontrastu. Od spáleného masa na její tváři, na tom místě, kde jsem se jí naposledy dotkla. Stála jsem tam sama snad deset minut a přišlo mi to jako věčnost. Chodba byla vylidněná, nezůstal tam se mnou nikdo. Jen já a zase já. A pak konečně, pak mi začaly stékat slzy. Jedna po druhé utíkaly po mé tváři, aby zmizely v mém oblečení. I ony chtěly pryč. Pryč od zrůdy, kterou jsem se stala.

Jak mohla jediná událost změnit vše dobré a otočit minci rubem k mým očím? Proč jsem se najednou cítila osamělá a bezcenná?

Ale hlavně… když už je to všechno pryč, proč se tak cítím i teď? Proč mám chuť vrátit se do doby, kdy jsem byla ještě normální? Pro většinu lidí není slovo ‚obyčejný‘ přece žádným komplimentem. Tak proč zrovna po něm teď toužím? Proč chci, aby se na mě někdo posměšně podíval a prohlásil, jak jsem ‚obyčejná.‘ Ach, jak bych mu poděkovala! Jak bych mu snad i skočila do náruče! Ale ne, já jsem tu ta výjimečná a neobyčejná Jiskra. Možná mě tam měl Mylord nechat. Snad… kdybych ten den zůstala tam, uprostřed osamělé školní chodby, přijela by pro mě policie. Možná bych nezpanikařila a nezabila další lidi. Kdo ví? Faktem ale zůstává, že tam Mylord přišel. A tehdy pro mě vážně byl něco jako spasitel.

Není čemu se divit. Byla jsem tak zmatená, tak sama. A on mi nabídl jedinou skrýš, jedinou jistotu. Byl přece jako já. On je jako já. Jsme si vlastně hodně podobní. Jistě, poznala jsem to už tehdy v té chodbě. Jestli jsem mohla kdy někomu věřit, pak to byl dozajista Mylord. Jen on a nikdo jiný. Pouze jeho tvář za černou divadelní maskou mi dávala najevo, že nemusím být úplně zbytečná, že moje schopnost se dá i využít.

A v tu chvíli tam Mylord poznal cenu, za kterou jsem se ochotně prodala.

„Nehoda?“ ozvalo se z chodby za mnou. Prudce jsem se otočila od jejího těla a bojovně stiskla ruce v pěsti. Bohužel tento pohyb vyvolal další zabrnění v paži a z mé pěsti vyrazil energetický výboj, který vrazil do podlahy. Lehla jsem se víc než ten muž, o kterém jsem tehdy nevěděla zhola nic.

„Ale no tak, přicházím v míru.“ Usmál se na mě otcovsky. Policejní psycholog? Ne, nemohl jím být, tím jsem si byla jistá. Psycholog by totiž neudělal to, co on provedl vzápětí.

„Často před čerstvými rekruty nepoužívám své schopnosti, ale rekruti nebývají šestnáctileté dívky metající blesky.“ Vysvětlil mi a já jen nechápavě zavrtěla hlavou. Netušila jsem, co se chystá udělat. Dotkl se mé paže a svět kolem nás se zavlnil. Bylo to, jako bych se někam utíkala, ani se nehnula a obojí zároveň. Šílený pocit. Najednou ale začali všichni mí spolužáci i učitelé a ředitel přicházet. Ne, bylo to, jako by někdo vracel pásku na kazetě. Po chvíli přetáčení se dokonce Alexandra zvedla a já poznala, co se to vlastně děje. Byl jako já a přece jiný. Měl schopnost a dovedl ji používat. Vrátil nás v čase.

Všechno se zastavilo. Lidé zamrzli v půlce pohybu a on pustil mou paži. Jasně jsem viděla sama sebe napřahující se k ráně.

„Nedělej to…“ zašeptala jsem slabě. Viděla jsem vztekem se lesknoucí oči a v nich tančící jiskry vzteku. Jiskry. Jak příhodné.

V další vteřině jsem stála zase v té prázdné chodbě a věděla jsem, že se na minulých událostech nic nezměnilo. Cítíc zoufalství, zavřela jsem oči a kousla se do rtu. Znovu mi položil ruku na rameno. Tentokrát proto, abych otevřela oči a podívala se na něj. Ale když jsem to udělala, nenašla jsem u něj pochopení, v kteréžto jsem doufala, byla tam jen tvrdá realita schovaná za sametově úlisnou divadelní maskou.

„Je čas jít.“ Pronesl a já se neptala. Neptala jsem se, kam jdeme, ani jestli mu můžu věřit. Nic jiného mi totiž nezbylo. A tak jsem šla. Klopýtala jsem za ním snad celou věčnost, abych ho neztratila. Jeho záda se stala tím, na co jsem se soustředila.

A to mě dostalo sem. To díky tomu tu teď můžu stát vedle něj a čekat na rozkazy. To on mě přijal do svého domu a nechal mě spočinout v míru a pokoji. To on mě učil, jak zacházet se svou schopností, jak pomalu uvolňovat energii, jak rychle omráčit člověka, jak zabít. Vypiloval mé schopnosti k virtuozitě a já se pomalu stala nástrojem, na který hrál. Snad stokrát mě přetvořil k obrazu svému.

A konečně, to jsou důvody, proč tu dnes stojím, proč pomalu kráčím do zatopené oblasti. Mrtvolně nehybná voda je všude, o to se postaral někdo, koho neznám. Mylord se rozhodl této situace využít. Když se hladina dotýkala mých lýtek, musela jsem se pro sebe pousmát. Konečně našel uplatnění. Teď už mu k něčemu jsem! Cítila jsem se tak šťastně ve chvíli, kdy jsem, ponořená až po pás, položila své dlaně na hladinu, abych vzápětí soustředěně jsem zavřela oči.

„Jen do toho, Jiskro. Ukaž mi, co v tobě je.“ Pronesl mazlivě. A já to chtěla ukázat. Chtěla jsem udělat tolik věcí, aby věděl, co vše se ve mně skrývá, jaký potenciál tajím. Přála jsem si odstranit veškeré jeho nepřátele, aby věděl, že tahle investice se mu vyplatila, že čas, který do mě vložil, se pomalu vyplácí.

Shromažďovala jsem svou podivnou energii ve svém žaludku. Bodala a štípala jako tisíce jehel, až jsem v prstech ucítila mravenčení. Napnula jsem všechny svaly v těle, abych je tak připravila na průchod obrovského množství energie, které jsem hodlala vypustit do vody, v níž se měli schovávat Mylordovi nepřátelé. Pevně jsem stiskla zuby, až mi začalo zvonit v uších.

A pak, jako když vytáhnete špunt z láhve šampaňského, i já jsem propustila energii, která projela do vody. Ta se roztančila tisíci jiskřiček, které praskajíce rozběhly se po hladině za nepřáteli.

Svalový tonus trval dobrých dvacet minut. Dvacet minut jsem škvařila všechny v té vodě tam, aby nikdo z nich neutekl. Dvacet minut pekelné bolesti.

Když jsem oči otevřela, musela jsem se pousmát. Ve vzduchu se vznášel pach spáleného těla a já zase zbavila svět trošky zla. Protáhla jsem se. Z použití energie jsem byla příliš rozbolavělá, ale to bude za chvilku lepší. Všechno bude lepší.

Když jsem chtěla udělat krok zpět, všimla jsem si malého objektu plavajícího na hladině. Zadívala jsme se pozorněji. Teprve, když byla ta věc dva metry ode mě, prozřela jsem.

Byl to parníček. Malý plastový parník se dvěma bílými komínky a červeně nalakovanou palubou, pomalu plaval po hladině dnem vzhůru a já jen tupě sledovala, jak se potápí, jak pomaličku klesá do hlubin. Zatajila jsem dech a rychle se rozběhla za zátoku. Voda mi šplíchala do obličeje. Najednou mi půda pod nohama zmizela a já se chvíli zmateně plácala na hladině, než jsem doplavala ještě o kus dál. Šlapala jsem vodu a hleděla před sebe ve slabém úžasu. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to všechno jen zdá, že jsem podlehla nějaké iluzi. Na hladině plavala spálená těla. Obličejové rysy se nedaly pořádně rozeznat, přesto mi bylo jasné, že mnohé z nich jsou ještě děti. Třeštila jsem na scénu před sebou oči a nemohla uvěřit, že se to vážně stalo.

„Tohle byli vaši nepřátelé, Mylorde?“ zachraptěla jsem. Věděla jsem, že levituje nad hladinou za mnou a prohlíží si těla lidí.

„Někteří z nich.“ Připustil, jeho hlas zněl spokojeně. Do očí mi znovu vhrkly slzy.

„Někteří?! Chcete tím říct, že-“ začala jsem prudce. Příliš prudce na to, aby mě mohl nechat takto s ním mluvit.

„Chci tím říct, že to byly nutné oběti, ano.“ Pronesl. Chtěla jsem znovu něco odseknout, ale vzduch kolem se zavlnil teleportační magii. Vyhoupla jsem se na jakýsi kámen, o který jsme si rozdrásala lýtko. Teď mi voda dosahovala sotva po kotníky. Mokré oblečení se na mě lepilo a pevně se ke mně přimykalo společně s pocitem viny.

Na jednom z dalších útesů se objevily dvě holky.  Ta první na sobě měla hořčicově žluté triko, na jehož pravém rukávu měla vyšité malé fialové sluníčko, boty v barvě trika a fialové kalhoty ke kolenům, ta druhé měla černé plátěné kalhoty a tmavě modré triko na ramínka. Obě měly masky. Okamžitě jsme je poznala. A Mylord také.

„Slunce a Cesta. Jak pozorné. Mistr vás sem poslal?“ pronesl znechuceným hlasem. Pohled, který na ně upíral, však naznačoval, že k nim chová přímo vědecký zájem.

„Jasně, máme vám nakopat zadek.“ Pronesla jen tak z rozmaru Cesta. Slunce se rozhlédla po okolí a její zrak spočinul na zmasakrovaných tělech.

„Vy bastardi.“ Sykla krátce. Cesta si prohlédla zranění těch lidí a pak upřela nenávistný pohled na mě. Jistě, bylo to koneckonců moje dílo. Jen a jen moje.

„Zabij je. Pak se sejdeme na smluveném místě.“ Sykl ke mně Mylord a teleportoval se. Slunce se za ním chtěla rozběhnout, ale Cesta ji chytila za paži. Od kdy byla ona ta rozvážnější?

„Nech ho běžet. Tohle bude i tak dost těžký boj a on by tě jisto jistě zabil.“ Pronesla. Měla pravdu a já se již chystala k útoku. Postavila jsem se na kámen. Cesta kývla na Slunce a obě čekaly na můj útok. Řekla jsem si, že by bylo nezdvořilé nechat je tam jen tak netrpělivě vyčkávat a poslala jsem proti nim mocný elektrický zášleh. Slunce se rozložila do vzduchu a Cesta se přemetem dostala na jiný balvan. Krátce jí ujela noha, ale nakonec se na něm udržela. Věděla moc dobře, že kdyby sjela do vody, zůstala by tam. Teď už byl ale čas na jejich útok a já musela být připravená. Slunce jsem stále neviděla, ale Cesta zajela rukou do kapsy a škrtla zapalovačem. Vyskočil z něj malý plamínek, do kterého foukla. Vytvořila tak obrovskou ohnivou kouli, která se řítila přímo na mě. Já na rozdíl od nich mohla do vody, takže jsem uhnula pomocí parádní šipky. Hned jsem věděla, že mám výhodu. Cesta byla pyrokinetička a Slunce aerokinetička, takže mi stačilo schovat se ve vodě, akm za mnou nemohly.

Ale pak udělala Slunce něco  neuvěřitelného. Stála na balvanu a pevně se na mě zadívala. Pod vodou jsme se na ni zašklebila a přemýšlela, kolik mi ještě zbývá vzduchu. A pak Slunce natáhla ruce před sebe a donutila vodu, aby přešla do plynného skupenství. Rázem jsem začala přicházet o svou výhodu, ale netušila jsem, že by ta holka se svou schopností natolik pokročila. Přišlo mi to bláznivé.

Prudce jsem se vymrštila a vystřelila proti soustředící se Slunci ránu energie, byla příliš slabá, aby ji zabila, ale když ji zasáhla do hrudi, jistojistě ji omráčila.

Slunce spadla na teď již suchou zem a již se nezvedla. Cesta vykřikla a znovu škrtla zapalovačem. V ten okamžik jsem byla u ní a vyrazila jí ho z ruky. Překvapeně na mě vytřeštila oči. Udeřila jsem ji pěstí do obličeje. Paže mě bolely od používání schopnosti.

Cesta ležela na zemi a snažila se popadnout dech. Dopotácela jsem se k ní, ruce se mi zajiskřily. A pak se ta holka, která měla být bez zdroje ohně bezbranná, prudce vymrštila na nohy a vychrlila obrovské množství příšerně žhavého ohně, který mě na zlomek vteřiny ochromil. A i ten zlomek vteřiny stačil k tomu, aby vychrlila vlastní oheň znovu. Tentokrát mě plně zasáhl. Bolest mi otupila smysly. Hořela jsem.

A padala.

Těsně před tím, než se mi zavřely oči jsem viděla, jak Cesta kašle krev. Takže všechno není takové, jak se zdá. I ona má své slabiny. A teď jsem ji jistě vzala s sebou.

Moje popálená ruka nahmatala malý parník. Co jsem to provedla? Bylo to zapotřebí? Pro koho jsme to vlastně dělala? Pro Mylorda? Nebo pro sebe?

Tu odpověď jsme hluboko v sobě znala. Potřebovala jsem ji jako vždy dokázat, že za něco stojím. Že cena, za kterou se prodám…

… nebude malá.