Jsi můj život, mé všechno

,, Doteď jsem si myslel, že bych mohl žít tak dlouho, dokud mě budeš potřebovat. Byl jsi můj důvod bojovat, můj důvod žít.‘‘ Stále mu ta slova zněla v hlavě. Byl? Jaké byl? On ho dotáhnul zpátky na tenhle svět, dal mu důvod žít a teď mluví, jako by to nic nebylo? Pak mu tedy přišly rány na jeho těle naprosto zbytečná daň za to, že by udělal takovou hloupost. Jeho slova si naprosto odporovala a on to věděl. Snažil se vzdát něčeho, čeho se vlastně vůbec vzdát nemohl, ale přesto to od sebe chtěl mermomocí odpoutat a to byl Hotsuma. Když tehdy poslal Yukiho za Hotsumou, byl to on, kdo mu zchladil hlavu. Měl pocit, že tedy jeho úloha skončila, jeho úkol splnil někdo jiný.

,, Co to říkáš? Proč mluvíš v minulým čase?‘‘ dopálil se Hotsuma. Shuusei si totiž jen matně uvědomoval, že ho k Hotsumovi možná vázalo nejen to, aby ho zchladil, donutil ho, aby své síly kontroloval, ale také to, že si ho u sebe drží i z nějakého jiného důvodu. I kdyby svůj úkol nesplnil, což se stalo, Hotsuma ho měl stále rád.

,, Miluješ Yukiho, že ano? Poslouchej, Hotsumo. Nejsi jediný, kdo Yukiho miluje. I všichni ostatní Zweilti…’’ zarazil se. Byla to pravda, všechno, co teď řekl. Jen zapomněl, že své problémy svedl na skupinu lidí a oni tu teď řešili problém, který se týkal výhradně jen jich.

,, Ale jak to souvisí s tím, že chceš zemřít?‘‘ Hotsuma si to uvědomil první. Shuusei to vzal hodně objektivně, aby se vyhnul jeho otázce. Shuusei ubližoval nejen sobě, ale také jemu. Vzal ho za lem košile a zvedl ho k sobě. Chtěl to slyšet, tak moc, ten důvod, proč by měli být od sebe odděleni. I kdyby to bolelo sebevíc, chtěl, aby mu to řekl. Držel ho ale moc pevně, nitě, jimiž byly knoflíky na košili přišity, nebyly uzpůsobeny pro takový tlak a tak se rozletěly do všech stran. To odkrylo Shuuseiovo zranění. Zranění, jež mu udělal jeho partner a které pro Hotsumu bylo jako připomínka toho, o co víc je Shuuseiovi zavázán.

,, Pokaždé když to vidíš, vypadáš tak ztrápeně. Nejsou pro tebe tyto jizvy přítěží?‘‘ Vytušil, jak ta slova měla vyznít. A také tak vyzněla. Byla zoufalá, byla to prosba o pomoc, prosba o smrt. Kdyby tyhle jizvy zmizely z povrchu zemského, Hotsuma by se přestal trápit, on to věděl. Pokaždé, když je viděl, když se Shuusei oblékal nebo převlékal, a když je Hotsuma náhodou spatřil, připadalo mu, jako by byl jeho kamarád natažený na skřipec a s každým pohledem se tenhle skřipec natahoval i s ním. Tušil, že se uvnitř sebe užírá, bič jeho svědomí ho lynčuje přes záda a nechává mu jizvy na duši.

,, Takže by bylo lepší, kdybych prostě zmizel!‘‘ Slova, která přiletěla k Hotsumovi z dálky. Neslyšel je, nebo je nakonec ani slyšet nechtěl a to tak toužil, aby mu to Shuusei konečně řekl.

,, Omlouvám se, Shuseii. Už nikdy nebudu přehlížet tyhle rány. Už nikdy před sebou neuteču nebo před tebou.‘‘ položil ruku na jeho levé rameno. Pod prsty dost dobře cítil zjizvenou popálenou kůži. Byla to zranění, která nikdo nemohl zahojit, ale mohl je někdo pofoukat, mohl Shuuseie někdo konejšit. A tahle úloha připadla Hotsumovi.

,,Jo, já taky ne.‘‘ přitakal. Hotsumova ruka pomalu sjela po jeho hrudi, zastavila se až na zapnutých knoflících, které vydržely ten nápor. Usmíval se, konečně byli za jedno. Myslel si, že je Yuki rozdělil, objevil se a všechno pokazil, ale jen pomohl uspíšit věci k lepšímu, zvlášť co se jich dvou týkalo. Laxně si poposednul blíž k Shuuseiovi, rukou, kterou měl stále na knoflíčkách Shuuseiovi košile přesunul zase zpátky na část jeho ramene. Lehce přejel bříšky prstů po poraněné pokožce, jak by ji chtěl nějakým kouzlem vyléčit.

,,Hotsumo,‘‘ oslovil svého dlouholetého kamaráda. Hotsuma však vytušil, že bude chtít protestovat, nenechal ho, neměl v úmyslu ho už pustit ke slovu. Chtěl, aby mlčel, aby si své myšlenky nechal pro sebe, aby intenzívně přemýšlel o tom, co se právě chystá udělat. Volnou rukou porozpínal zbytek gombíků až úplně dolů. Musel se usmát, když viděl Shuuseiův zmatený výraz na jeho krásné tváři. Možná vypadal zmateně, ale Renjou hodlal ignorovat jeho rychle nasazenou masku. Usuiho oči prozrazovaly, že uvnitř je klidný, možná zvědavý, co Hotsuma podnikne dál. Věděl, že se nebude bránit, bude lehce šokovaný a také, že měl pravdu. Lehce přitisknul rty na ošklivé jizvy od ohně, kterým se kdysi Hotsuma pokusil upálit, když ho ranila slova jeho rodičů a to, že je zrůda. Tehdy neměl důvod, proč žít. Až poté, když s ním chtěl Usui zemřít, uvědomil si, že i on by za něj položil život. V překvapení ucuknul kousek zpátky, zády se opřel o gauč, ale Hotsumova ústa tím nesetřásl. Ten, povzbuzován Shuuseiovou plachostí, se přesunul na zdravý krk.

,,Navždy tě budu chránit.’’ vydechl. Shuusei dobře cítil Renjův horký dech a nejen na zdravé části svého těla. Ta slova v něm vyvolala pocit štěstí. Slyšel je sice mnohokrát, ale nikdy po něj neznamenala tolik, jako teď. Sledem událostí jako by byl lehčí o pár kilo, připadal si lehký jako peříčko, jako by se veškeré jeho potíže a trápení proměnily v nic. Hotsumova teplá ruka se dotkla linie spodní čelisti, pak vzal jeho hlavu do obou dlaní.  Jemně si přejel jazykem rty, než se jal pro sebe ukradnout jeden Shuuseiův polibek. Ten, jak spatřil, že se k němu Hotsuma pomalu naklání, snad si nebyl jistý, aby ho nevyděsil, začal zavírat oči. Stále při tom ale sledoval Hotsumu a teprve, když ucítil dotek jeho rtů na svých, zavřel oči úplně. Hotsumova ruka sklouzla z jeho narůžovělé tváře na klíční kost a lehce zatlačila. Shuusei si nebyl tím gestem jistý, udělal ale co cítil, že udělat má. Položil se na záda, a když se Hotsumovy rty vzdálily, otevřel oči, aby viděl co se děje. Hotsuma se nad ním skláněl, pravděpodobně čekal, až jeho šípková Růženka otevře očka. Jejich obličeje byly tak blízko u sebe, až se Shuusei začervenal. Párkrát ho měl u sebe takhle blízko, ale teď…

,,Shuusei…‘‘

,,Vím, co chceš udělat. Udělej to.‘‘ odmlčel se, na chvíli zaváhal, pak se ale zastyděl za to, že nad tím mohl pochybovat. Věděl, že bez Hotsumy by zemřel někde v koutě, jako poraněné zvíře. Zemřel by žalem. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu to připadalo kruté. Přál si zemřít, ale nepomyslel na to, co by bylo s Hotsumou. Žil v milné představě, že Hotsuma a Yuki… Přitom Yuki patřil k Zessovi a on si naivně myslel, že by mu bez něj bylo lépe. Byl rozhodnutý se mu odevzdat, věděl, že on k němu bude vždy něžný, že mu bude nadržovat a že se o něj bude starat. A on mu jeho lásku bude oplácet stejnou měrou. Teď už si tím byl jistý. Renjou mu projel vlasy, nechal ty hnědé prameny, aby se mu proplétaly mezi prsty.

,,Chci být lék na tvá zranění.‘‘

Chci být tvé všechno, tvá opora, tvá zkáza. Chci, abys mi patřil.

Nedokázal ta slova vyslovit. Ani nemusel, Shuusei to věděl. Už ano. Položil mu ruce na záda, přejel mu přes lopatky a s rukama objímajícíma ho kolem krku si přitáhnul blonďatého chlapce blíž k sobě. Sklonil se ještě o kousek níž a Shuuseie, který se nadechoval, že mu něco poví, umlčel. Motýlími polibky zmapoval úsek od ramena až na konec žeber. Pro Shuuseie to byl balzám na duši. Povolil celé tělo, začal pomaličku relaxovat, vychutnávat si pozornost, co se mu dostávala. Hotsuma tu byl teď pro něj víc než kdy jindy a on si to hodlal užít.