Juvia

 Why do I feel like my heart is broken? Juvia se otřepala zimou. Už dvě hodiny byla skrčená za malým keřem a sledovala Graye-sama s Erzou.

„Grayi… Nesvlékneš se? Tak se ti bude spát lépe, ne?“ Ta slova ji uhodila přímo do srdce.

„Kam tohle směřuje?!“ Juvia byla z jejich rozhovoru nepřirozeně rozhozená. Už od prvních dob, co potkala Graye-sama se cítila prazvláštně. Boj… To bylo poprvé, co jej uviděla. Jeho tvář byla oslňující, že ani nedokázala bojovat. Ale pak… Padala ze střechy dolů a vše bylo tak jasné. Roztříští se o zem jako kapka vody. Pochmurná děšťová Juvia. Dny bez slunce, pouze déšť. Všichni ji opustili. Všichni nesnášeli déšť. Všichni nesnášeli ji. Ale on… On ji zachránil. On ji nenechal zahynout jako obyčejnou kapku deště. Byla pro něj nepřítelem, a přesto ji zachránil… On jediný dokázal, že Juvia umí vykouzlit i slunce. On dokázal, že poprvé uviděla čistou, azurovou oblohu. Poprvé spatřila krásu bez deště. On jí dokázal změnit život. A její srdce bilo více s každým okamžikem v jeho blízkosti. Každý pohyb, slova… Všechno jí zanechávalo šrámy na srdci. Nebylo okamžiku, kdy by Gray-sama zmizel z jejího srdce. Nebylo okamžiku, kdy by Juvia nesnášela každou chvíli, kdy byl Gray-sama s někým jiným. Nebylo okamžiku, kdy by Juvia přestala věřit…

Zhluboka se nadechla. Byla plna zmatených pocitů a nevěděla, co dělat, avšak konverzace mezi dvěma partnery stále pokračovala.

„Grayi… Do postele.“ Kdyby tak tohle řekl Gray-sama Juvii. Nebyl však čas na nějaké představy. Ta vidina jejich společné noci ji nesmírně zraňovala. Už od začátku, co Erza-san vzala Graye-sama na misi, byla nesvá. Proč nepozval Juvii? Chová se k Juvii, jako by neexistovala. Jako by byla nepotřebným článek v existenci. Jako by mu na Juvii vůbec nezáleželo… A to Juvii trhá srdce. Je k Juvii tak netaktní… A Juvia nedokáže maskovat city. Nedokáže čekat, než se vrátí z misí, aniž by věděla, co s ním je. Nedokáže ho nechat bez dohledu, bez ochrany. Nedokáže skrývat svou oddanost. Při každém odchodu Juvii puká srdce, jako by se někdo přes žebra tlačil až k němu a tam ho rozpáral na tisíce kusů. Jediná Juviina naděje je čekání. Vlastně Juvii ani nic jiného nezbývá. Pouhé očekávání, že se něco změní. Že si Gray-sama konečně uvědomí, co k Juvii cítí. A že Juvii bude mít rád. Neopustí ji, nezradí ji. Věrný jen a jen Juvii. Avšak Juvia musí tyto ideály zahnat.

Stačil jediný pohled na Erzu-san a Graye-sama a nedokázala se pohnout. Jeho pohled trnoucí na její polospící tvář budil v Juvii nehoráznou žárlivost a vztek. Ne, tohle ne. Tohle Juvii bolí. Ale on si to neuvědomuje. On to nechápe…
 Naštěstí banditi, kteří ukradli zlato, dorazili k jejich úkrytu. Oba pomalu vstali a mířili k budově.

„Díky bohu, nic se nestalo.“ Celé její tělo bylo spalováno nesmírným ohněm proudícím z nestabilně tepajícího srdce. Byla to úleva, jako když kámen ze srdce spadne. Obyčejná radost dokázala vykouzlit na tváři jeden neobyčejný úsměv. Juviina láska nezná mezí. Juvia miluje Graye-sama.

Pomalu se přibližovala k úkrytu, aniž by vyvolala pozornost. Na scéně se mezitím objevili Nepolapitelní bratři. Juvia se proto schovala za kameny, aby celou událost mohla sledovat z pohodlí nevidění. Sledovala každý Grayův pohyb. Pohyboval se nesmírně ladně. Alespoň pro Juvii. Neslyšela, o čem mluví, ale usuzovala ze svého výhledu. Vypadalo to, že si je Gray-sama vychutná sám. Juvia boj sledovala s úžasem a obavami. Jak něco tak dokonalého může spatřit světlo světa? Jak někoho takového může Juvia vůbec potkat?

V jednom okamžiku si Gray-sama, jako obvykle, shodil svůj vrchní díl oblečení a pokračoval v boji. Juvia měla co dělat, aby nepřepadla přes kameny. Byla uchvácena jeho postavou. Viděla ji už tolikrát a stále bylo na co hledět. Stále objevovala nové dojmy, nové pocity.

„Gray-sama…“ Juvia si tiše šeptala pro sebe. Jeho jméno jí znělo na jazyku jako lahodná píseň, kterou můžete poslouchat hodiny stále dokola. Juvia na chvíli zavřela oči. Nechala si znovu hlavou projít představu Graye-sama a Juvii. Jejich život, jejich děti. Uchvácena vidinou si tak tak všimla konce boje. Gray-sama vyhrál. Popravdě ani neočekávala nic jiného. Gray-sama měl velké ambice. Stále se snažil překonat Natsua a za vědomí, že je Natsu-san již porazil, vznikla skvělá motivace pro jejich zruinování.

„Teď může jít Juvia v klidu domů.“ Pomalu se vytratila zpoza kamenů. Hřál ji příjemný, však nepopsatelný pocit na hrudi. Pocit, že může s klidným svědomím jít domů. Domov… Jak líbezně to zní. Cech, který sdílí společně se svými přáteli a s Grayem-sama. Ten pocit, že na ni vždy někdo čeká. Že ji vždy bude mít někdo rád. I když ne tak, jak by si představovala. Ale cizí srdce se nedá obrátit. A lékem je pouze čas, ale kdo ví, jak dlouhý… Juvia je šťastná…