Kakashi, přestaň…

Probudili mě ptáci a vůně mízy, linoucí se lesem, nyní povzbuzená novými slunečními paprsky. Možná za to mohl i horký dech, který mě chvíli co chvíli pošimral ve vlasech a na krku. Nebo možná tiché, přesto slyšitelné chrápání, linoucí se z úst muže, ke kterému jsem se tiskla. Paže měl stále obtočené kolem mých ramen, ale hlava už byla položená na pokrývce. Opatrně jsem se zavrtěla, a sevření jeho rukou nepovolovalo. Jen jsem dokázala mírně pootočit hlavu, abych zjistila, jestli na svém místě leží i Kakashi. Nebyl tam. Zamračila jsem se, ale nemohla jsem nic udělat. Proto jsem se pouze přitulila zpět k Izumově tělu. Dlaní jsem si jen otřela cestičky od slz, které se v průběhu noci vytvořily, a čekala jsem, až se vzbudí.

***

Z polospánku, do kterého jsem musela opět upadnout, mě tentokrát probudil slabý zvuk svižných kroků, který se ozýval ze směru, kde jsem včera vedla krátký rozhovor s Kakashim. Nebylo pochyb o tom, že je to on. Musel tam zůstat přes noc. Teď se ale vrací, a jestli nás tu najde takhle, nevím, co bude dělat. Zavrtěla jsem se, abych zčásti osvobodila své ruce, které byly zaklíněny mezi našimi těly.

„Izumo,“ zatřásla jsem mu s ramenem. „Izumo!“ Tentokrát jsem jeho jméno tiše zavolala do jeho ucha. Proniklo k němu přes clonu snů a muž otevřel oči. „Pusť mě, jde sem Kakashi!“ Teď už jeho kroky musel slyšet i on, zdálo se, že musel být už téměř na okraji mýtiny. Hnědovlasému ninjovi chvíli trvalo, než mu došlo, co má slova znamenají. Pak ale kývl a již zcela probuzený mě pustil a vyskočil na nohy. Když už neležel u mě, naše těla se nedotýkala, cítila jsem se náhle podivným způsobem prázdná a neúplná. Toužila jsem, aby se ke mně znovu položil a tisknul mě k sobě, stejně jako večer. Protože to ale nebylo možné, téměř ihned po něm jsem se zvedla a posadila se na kolena. I když nejspíše ne dost brzo. Spatřila jsem totiž Kakashiho, stojícího na kraji klenby stromů. Nevystoupil ze stínu, který vrhal les, ale i tak jsem věděla, že má zaťaté pěsti. „Izumo, běž pryč!“ Zašeptala jsem. Nikdy jsem si nepomyslela, že bych někoho varovala před někým z vlastní vesnice. Navíc, když cíl útočníka byl také z Listové. Chuunina jsem ale varovala moc pozdě. Rychlostí, se kterou se Izumo nemohl měřit, se Kakashi přihnal a zasadil muži tvrdou ránu do žaludku. Slyšela jsem, jak slabší z nich lapá po dechu, který mu síla rány na chvíli sebrala. Mladší ninja napjal tělo, když se připravil k výkopu pravou nohou. Jen co Izumo posbíral trochu vzduchu, zasáhl ho Kakashi bočním kopem do levého boku. Zdálo se, že shinobi to už čekal, protože se připravil na kotoul, díky kterému se dostal na nohy. Následovala další rána ze strany stříbrovlasého ninjy, kterou ale jeho oponent dokázal vyblokovat. Zachytil jeho pěst a druhou rukou zablokoval i další, která mu mířila na hlavu. Nestihl ale zaregistrovat útok kolenem, který ho opět zasáhl do břicha. Neměl ale takovou sílu, takže shinobimu nevyrazil dech. Sledovala jsem ten nerovný boj. Nedokázala jsem se zvednout, jen jsem klečela a tiše se modlila, ať přestanou. Kakashi mohl Izumu v přívalu slepé zuřivosti i zabít. Chtěla jsem mu pomoct, ale ani jednomu z nich jsem nemohla ublížit. Žádnému z nich bych nedokázala ublížit. Sledovala jsem, jak se hnědovlasému ninjovi na čele perlí pot. Kakashi ho zatlačoval dozadu a Izumo nemohl dělat nic jiného než se bránit, i přesto občas nějakou ránu schytal. Bylo mi jasné, že musí být celý pobitý. Na těle bude mít určitě spoustu modřin.

Tvrdou ranou přirazil Kakashi Izuma na strom. Napřáhl se, viděla jsem, jak do pěsti sbírá chakru. Připravoval se na poslední úder. Izumo už byl na pokraji svých sil, obličej měl plný dlouhých, mělkých škrábanců od Kakashiho rukavic. Oko, které nebylo schované pod vlasy, bylo otevřené z posledních sil. Snažil se zabránit přívalu temnoty, která mu zatemňovala mysl, zatím úspěšně. Jenže Kakashi to chtěl změnit. Nemohla jsem dovolit, aby mu takhle dál ubližoval. Bez rozmýšlení jsem se zvedla a několika rychlými skoky jsem se dostala ke Kakashimu. Natáhla jsem dva prsty na každé ruce a na jejich koncích zformovala hrot, stejně jako když jsem zranila Naruta. Byla jsem v Kakashiho zorném poli, nemohla jsem zabránit tomu, aby si mě všiml. Na poslední chvíli uhnul a chakra z jeho pěsti vyprchala. Nestačil ale úplně uhnout. Má chakra mu rozřízla masku, od pravého ucha po levou stranu krku. Jeho tvář ale zůstala nedotčená. Viděla jsem jeho rty, z obvyklého plného tvaru se nyní stáhly do úzké, přísné linky značící zlost. Prostor pod maskou měl pokrytý jemným strništěm. Pomalu jsem přešla do stylu Vznešené pěsti. Kakashi mi uhýbal, když to nestihl, zasadila jsem mu ránu do břicha nebo do hrudi. Ale neútočil. Nejspíše by mi nedokázal ublížit. Tak, jako jsem ublížila já jemu. Když jsem viděla, že nenávist z jeho očí vyprchala, chtěla jsem přestat bojovat. Chtěla jsem, ale nemohla jsem. Teď se ve mně probudila stejná zlost jako před šesti lety. Zlost, která se ve mně hromadila od doby, co jsem ho opustila. Když jsem se předklonila a roztáhla ruce, obestřela nás černá tma a já se objevila ve středu složitého, kruhového útvaru. Sto dvacet osm úderů. Moje tělo mu chtělo zasadit poslední ránu. Kakashi věděl, na co se chystám. Stáhl si čelenku z oka, aby odkryl Sharingan. Ten mu proti mému umu stejně nepomůže. Kolem očí my vystupovaly tepající žíly Byakuganu a já sledovala chakru probíhající v jeho těle. Sledovala jsem jeho tenketsu, která jsem se chystala co nevidět zasáhnout. Posbírat dostatek chakry, a… odrazila jsem se pravou nohou a přikrčená jsem se rozběhla k němu.

„Dva,“ odpočítávala jsem. „Čtyři.“ Kakashi zalapal po dechu. „Osm. Šestnáct.“ Viděla jsem, jak i přes bolest, kterou jsem mu způsobovala, zapojil Sharingan. V jeho pohledu jsem se teď sice pohybovala pomaleji. Tak, aby mě zadržel na krátkou chvíli.  Ale ne, aby mě zastavil. Věděl to taky, spatřila jsem mu to v očích. Zachytil mou pravou ruku, která se chystala zasadit dvacátý úder. Následně i levou. Chystala jsem se vypustit chakru ze svých tenketsu na ruce, abych ho přinutila mě pustit. Něco mě ale zastavilo. Cítila jsem, jak mnou projela vlna slasti. Vyvolával jí Kakashi, horečně pobízející můj jazyk k činnosti. Jeho rty spočívaly na mých. Nechtěla jsem, ale mé tělo, mé touhy, byly pro. Přivinul mě k sobě a přitiskl mě na strom, stále mě vášnivě líbal. A já cítila, jak se snížilo proudění Izumovy chakry, když konečně upadl do milosrdného bezvědomí.