Anime a manga fanfikce

    Přelom léta a podzimu. Za okny zpívali ptáci, kteří se začínali chystat k přesunu na jih. Za lepším… Bylo přirozené, že tu nechtěli zůstat, stejně jako každý rok. Tady bývaly zimy nejkrutější. Přesunul jsem svůj pohled od čerstvě umytých oken zpět ke tmavé tekutině ve svém hrnku. Napil jsem se. Tenhle čaj jsem měl rád a teď byla jedna z nejlepších příležitostí si ho bezstarostně vychutnat. Díkybohu nebyl doma. Po celé domácnosti panovala přívětivější atmosféra. Seděl jsem u stolu spolu se dvěma dalšími státy, které se ocitly ve stejné situaci. S Lotyšskem a Estonskem.

    Sovětský Svaz, jo? To nás teď mělo spojovat. Nejen já, baltské státy, jeho sestry a on jsme měli tvořit jednu velkou mocnou zemi. Nic jsem proti tomu neměl. Jeho mladší sestra byla opravdu krásná a byl jsem rád, že s ní mohu bydlet v jednom domě. Navíc, dostal jsem se tak do bezpečí, které bych jako jedinec v téhle těžké době rozhodně neměl, i když jsem občas přemýšlel, jestli není nebezpečnější žít s ním pod jednou střechou, než vést válku proti celému zbytku světa. Vadilo mi, že jsem se stal zrovna jeho podřízeným. Toho vysokého chlapíka s usměvavou dětskou tváří. Ale zdání často klame. Za tou tváří se skrývala jen krutost. Nelidská krutost. I na národ byla příliš velká.

    O něčem jsme mluvili, ani nevím o čem.  Nebylo to jedno? Mohli jsme si s úsměvem na tváři povídat a nemít z něho strach. Alespoň na chvíli… Alespoň na chvíli s jeho nepřítomností mohli odplout i mé ostatní starosti. Bohužel, každá chvíle jednou skončí. I tahle musela. Její konec oznámilo prásknutí hlavních dveří. Byl zpátky.

    Úsměv Lotyšsku okamžitě zmizel z tváře. Nejen jemu. Všichni jsme se automaticky zvedli. Lotyšsko opustil místnost, aby ho přivítal zpět doma. Pomohl jsem Estonsku nanosit nádobí do dřezu a otevřel jsem okna, abych vyvětral. Konvice už naštěstí byla prázdná a v hrncích zbyla jen trocha čaje, takže ho moc nazmar nepřišlo. Co nejrychleji jsem odešel z pokoje a nechal své svižné kroky přehlušit tekoucí vodu.

    Mířil jsem k hlavním dveřím. Ihned se mi naskytl pohled na Rusko, který zrovna, jako obvykle, mírně shrbený s přiloženou rukou na jeho hlavě tlačil Lotyšsko do země. Co mu zase řekl? Doufal jsem, že se mu ho nepodařilo naštvat, že to Rusko dělá jen pro pobavení, což by mě vůbec nepřekvapilo.

    „Vítejte zpět.“ Řekl jsem směrem k vysokému Rusovi s vírou, že neprokoukne můj falešný úsměv.

    „Ahoj, Litvo.“ Otočil ke mně svůj usměvavý obličej. Jeho ruka stále tlačila na hlavu již tak dost nízkého Lotyše.

    Co říct? Nenapadalo mě nic. Neměl jsem s ním o čem mluvit. Při pohledu na jeho úsměv se mi do mysli zase začali přimíchávat starosti. Tu největší jsem okamžitě zahnal. Před ním jsem se o takové věci starat nemohl. „Jdu říct Estonsku, ať postaví na čaj.“ Vysoukal jsem ze sebe nakonec, otočil se k němu zády a vyrazil zpět.

    „Už jsem to udělal.“ Vynořil se obrýlený obličej ze dveří. Zřejmě už ho šel také přivítat. „Jak jste se měl?“ Pronesl s výborně hraným úsměvem směrem k Rusku.

    „Skvěle.“ Bělovlasý se narovnal a spustil ruku z malého národa, ten si okamžitě přiložil k hlavě obě ruce. Bylo vidět, že ho to bolelo. „V Polsku bylo nádherně.“

    Ztuhl jsem. Největší z mých starostí se opět přikradla do mé hlavy. „Omluvte mě.“ Řekl jsem bez emocí a v rychlosti se vydal dál chodbou. Cítil jsem na svých zádech jeho pobavený avšak stále stejně vypadající pohled a cítil jsem ho do té doby, než jsem mu zmizel z očí za rohem.

    Rusko vpád do Polska plánoval už nějakou dobu. Nevěřil jsem tomu a doufal jsem, že k tomu nedojde. Volal jsem mu… Varoval jsem ho… Polsko je určitě v pořádku. Nic se mu nestalo. Určitě ano. Zastavil jsem se a popadl do ruky telefon. Co nejrychleji jsem vytočil číslo, které patřilo mému nejlepšímu příteli.

    „Zvedni to… Zvedni to…“ Šeptal jsem sám pro sebe. „No tak, Polsko.“ Ze sluchátka na mém uchu stále vycházelo pípaní oznamující čekání, než druhá strana přijme hovor. Nekonečné pípání. Nebral to. Po tom, co sám telefon ukončil snahu o spojení s druhou stranou, jsem zavěsil a zkusil to znovu. Se stejným výsledkem. Zavěsil jsem a chtěl to zkusit ještě jednou, ale můj prst se zastavil dříve, než jsem vůbec stihl vytočit první číslo. Odložil jsem sluchátko. Takže se moje obavy naplnily? Mohlo se mu něco stát? Vždyť jsem mu říkal, ať si dá pozor. Říkal jsem mu to. Proč nikdy… Zatnul jsem ruku v pěst. Proč nikdy nebere vážně to, co říkám?

    „Určitě je v pořádku.“ Zazněl hlas Estonska jen pár metrů ode mě. Přišel tak tiše, ani jsem si ho nejdřív nevšiml. Podíval jsem se na něj a z mého výrazu bylo čitelné, že jeho slovům nevěřím. „Určitě utekl.“ Řekl pevně, jako by měl tuto informaci potvrzenou.

    „Díky…“ Vydralo se tiše z mých úst. „Děkuju…“ Zopakoval jsem ještě tišeji.

    Pomalým a nejistým krokem jsem se vydal chodbou. Beze slova jsem minul Estonce, který se mě snažil utěšit. Šel jsem dál, mé kroky skřípaly po dřevěné podlaze. Zastavil jsem se vedle otevřených dveří a mírně pootočil hlavou, abych viděl, co se děje uvnitř. Rusko seděl na židli zády ke mně a popíjel čaj. Lotyšsko stál hned vedle něj a staral se, jestli nechce ještě něco. No… Stál. Spíš se klepal, aby zase neudělal něco špatně.

    „Je to dost velká část území.“ Ozval se ten veselý hlas sotva jeho majitel odtáhl hrnek s čajem od svých úst. Zněl tak nadšeně, jako byste dali malému dítěte hračku, se kterou si hraje možná pět minut a pak ji zase zahodí.

    „T-to je skvělé.“ Vykoktal Lotyšsko s křečovitým úsměvem na tváři.

    „Že?“ Znělo to spíš jako uchechtnutí. Rusko se opět napil.

    Šel jsem dál. Když bude něco chtít, zavolá mě. Teď nemám náladu nechat se děsit. Ne, že bych ji někdy měl. Stalo se to. Určitě se to stalo. Část Polského území byla zabrána Ruskem. Snad je v pořádku… Snad je někde v bezpečí… Snad…. Ten pitomec. Vždycky byl tak lehkovážný a bezstarostný. Měl by pochopit, že ve skutečné válce mu ta jeho „speciální Polská pravidla“ nepomůžou.

    Došel jsem až ke dveřím vedoucím do místnosti, kterou jsem v tomhle domě znal nejlépe. Otevřel jsem je a vešel dovnitř. Zavřel jsem za sebou, i když se stresem, který ve mně vyvolával strach o mého nejlepšího přítele, jsem měl co dělat, abych s těmi dveřmi nepráskl. V místnosti nebylo moc prostoru. V rohu byly naskládané tři matrace se třemi peřinami a polštáři. Vše vzorně ustlané. Pak už tu byla jenom skříň a hned vedle ní okno, kterým bylo vidět do zahrádky před domem. Došel jsem k oknu a podíval se ven.

    Ukrajina pracovala na zahrádce. Její mladší sestřička ji nezaujatě pozorovala z posezení mezi slunečnicemi. Bylo to jeho oblíbené místo. Přišlo mi líto, že je jím tak posedlá, i když je to pochopitelné, když je jeho mladší sestra. I přesto jsem pro ni měl slabost.

    Ještě chvíli jsem se díval do krásné tváře Běloruska, která můj pohled ani nezaregistrovala, potom jsem zatáhl závěsy. Chtěl jsem tmu. Nechtěl jsem ani trochu pozitivní energie, která se mi vysmívá. Lehnul jsem si na ustlanou matraci nejdál od zdi a zároveň nejblíž ke dveřím. Tady jsem spával každou noc, tak proč bych se zde nemohl prospat i teď? Stejně jsem toho moc nenaspal. V poslední době mě většinou budily děsivé sny o tom, co se mu mohlo stát či špatné vzpomínky na dobu, kdy jsem s ním trávil každou chvíli každého dne. Jenže Polsko-Litevská unie už nebyla… Už nikdy nebude.

    Ale byly tu i světlejší noci, kdy se mi ve snu připomněly ty krásné chvíle. Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl na ty bezstarostné momenty s naivním Polákem. Ano. Musel být v pořádku. Teď byl určitě někde v bezpečí a usmíval se jako vždycky. Díky těmto myšlenkám se mi podařilo po dlouhé době usnout.

    ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

    „Děje se něco?“ Ptal jsem se provokativně. „Ještě před chvílí jsi mě přemlouval, že si chceš zahrát.“

    Věděl jsem, že mu tenhle zamyšlený pohled nevydrží dlouho. Každou chvíli jsem očekával něco jako „Aktivuji speciální polské pravidlo! Od teď jsem na tahu jenom já!“ Nebo „Pokud vyhraješ, tvým hlavním městem se stane Varšava!“

    Ještě chvíli jsem si vychutnával jeho výraz. Vidět ho přemýšlet nebyl moc častý úkaz. Ale nebyla to jen chvíle. Začalo mě rozptylovat i tikání hodin, které visely na zdi. On pořád nic nedělal. Do jeho zamyšlené tváře se začalo přikrádat zoufalství.

    „Co je s te-“ chtěl jsem se zeptat, ale přerušil mě.

    „Buď jako zticha!“ Vykřikl. „Já… přemýšlím.“ Dodal tiše.

    Něco nebylo v pořádku. Normálně by si z prohry nic nedělal. Prostě by se usmál, pronesl nějaký nesmysl, podle kterého by prostě „vyhrál“ a byl by spokojený. Navíc, tahle pozice se za něj ještě dala uhrát.  Co se stalo?

    Vypadalo to, že se konečně k něčemu odhodlal… Natáhl ruku nad jednoho z pěšců. Chvíli ji nad ním nechal viset a potom ho chytil. Hned si to ale zase rozmyslel a pustil ho. Ještě jednou se podíval na celou šachovnici a posunul onoho pěšce o pole dopředu. Od kdy je tak nervózní z tahů?

    Nijak jsem nepřemýšlel a zahrál jsem. Ten tah byl zcela jasný, stejně tak jako tah mého protihráče, ale on zase přemýšlel. Nad čím? Od kdy on u téhle hry opravdu přemýšlel?

    Po dlouhé době potáhl jezdcem. Něco vážně nehraje. Každý tah trvá Polsku nezvykle dlouho. Že by tu hru začal brát vážně? Ne… To mi k němu nesedělo.

    Až po několika tazích jsem si toho všiml… Jeho figury byly… zmrzlé? Tedy ne úplně. Jen ty, se kterými táhl, byly z části pokryté ledem. Některé jen nepatrně… Jiné už zřetelněji…Po dalších pár chvílích jsem zaregistroval další věc ohledně zamrzlých figur… Čím víc se přiblížili mému králi, tím víc ledu se na nich objevilo. A nezmizelo to, když se od něj oddálili. Jak je to možné?

    Nechápal jsem to, ale hrál jsem dál. Udělal chybu. Sebral jsem mu střelce jen tak za nic. Byl úplně zmrzlý. Prohlédl jsem si padlou figuru ve své dlani. Praskla. Nejspíš samým chladem. Vykulil jsem oči a podíval se na Polsko. Ten ale dál hleděl na šachovnici a snažil se něco vymyslet. Měl skousnutý dolní ret. S úlekem jsem si ho prohlédl. On… Měl omrzliny. Klepal se zimou. Co se to děje?!

    Hrál jsem dámou. Šach. Polsko dlouho přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Pořádně jsem se na něj podíval. Měl rudé uši i nos a rty se mu i přes skousnutí chvěly. Měl zamrzlé rameno! To tak předtím určitě nebylo! Kdy se to stalo? Teď? Při tom šachu? Takhle to dál nejde! Nevím jak, ale tahle hra mu ubližovala…

    Jen co se postaral o šach, natáhl jsem ruku po králi s úmyslem ho položit. Chtěl jsem se vzdát a ukončit hru, ale něco mě zastavilo. Možná bych měl spíš říct někdo. Něčí ruka chytila tu moji a stáhla mi ji zpátky k tělu.

    „Přece nevzdáš vyhranou partii.“ Zašeptal mi kdosi u ucha.

    Přejel mi mráz po zádech. Ten hlas jsem znal moc dobře a upřímně bych byl mnohem šťastnější, kdybych ho nikdy neslyšel. Nebyl jsem schopný se pohnout. Zatajil jsem dech. Polsko naproti mně měl výraz pořád stejný. Pořád upřený na šachovnici. Nejspíš si našeho „hosta“ ani nevšiml. I když… Je možné, že za mnou stál celou dobu? Že já jsem byl ten nevšímavý? Možná proto se na mě Polsko ani nepodíval.

    Musím tu hru nějak ukončit a to rychle, nebo kdo ví, co se stane s ním. Vyděšeně jsem pozoroval svého protihráče. Vypadal už smířený s prohrou, ale nechtěl se jen tak vzdát.

    Sáhl jsem po dámě. Když se nemůžu vzdát, nechám si dát mat. Nebo si alespoň nechám pobrat všechny figurky. To musí jít. Užuž jsem ji chtěl položit tam, kde by mě o ni Polsko bez problému připravil, ale ruka Ruska mě opět zastavila.

    „V tomhle světě není místo pro slabé.“ I když jsem ho neviděl, vycítil jsem na tváři svého „rádce“ úsměv. „Nemůžeš být tak milosrdný.“

    Klidně přesunul mou ruku svírající dámu k jinému poli, kde mě silným stiskem donutil ji pustit. Polsko se evidentně pořád snažil něco vymyslet. Tahle hra mu nikdy nešla. Byl nervózní. Natáhl rozklepanou ruku nad šachovnici a… špatný tah.

    I když jsem doufal, že nezaregistroval šanci, kterou mi Polsko dal, Rusko si toho všiml velice rychle. Vedl moji ruku a nevypadalo to, že by měl po zbytek partie v plánu mě pustit. Polsko přicházel o jednu figuru za druhou a každým tahem byl blíž a blíž prohře. Části těla měl pokryté ledem, byl bledý jako křída. Omrzliny na ruce, kterou táhl, byly nepřehlédnutelné.

    Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem se dívat, jak mi můj přítel mrzne před očima. Tahle hra se už nedala zastavit. Nepřátelské figury se v mých dlaních pod náporem ledu rozpadaly, dokud na šachovnici nezbyla jedna jediná. Král.

    Co se stane, až dám mat? Co bude pak? Polsko zamrzá, stejně jako ty figurky… Potká ho potom stejný osud? Zmrzne a rozpadne se? Ne! To se nesmí stát. Poslední tah. Jen poslední tah ho dělil od tohoto osudu. Rusko už násilím táhl moji ruku svírající dámu. Snažil jsem se bránit. Snažil jsem se dostat tu dámu jinam. Snažil jsem se ubránit Polsko před polibkem smrti. Zavřel jsem oči. Nemohl jsem to vidět. Už stačilo jenom dámu položit. Držel jsem ji co nejpevněji. Stisk Ruska byl čím dál silnější. Začínal jsem mít pocit, že mi ruku rozdrtí. Netrvalo to dlouho a dámu jsem pustil. Oči jsem měl pořád zavřené. Slyšel jsem zvuk, jako by se rozpadala skleněná socha. A když jsem se konečně odvážil oči otevřít…

    ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

    S hlubokým, ale neslyšným nádechem jsem prudce otevřel oči.

    „Neměli bychom mu o tom říct?“ Slyšel jsem tichounký hlásek Lotyšska.

    Poté v místnosti zavládlo naprosté ticho. Takové, že jsem slyšel sebemenší nádech každého z nás, který přehlušoval jen tlukot mého srdce způsobený snem, který se mi ještě před chvílí zdál. Sotva jsem se probudil a nevěděl jsem, o čem mluví, ale to ticho mě iritovalo. Bylo to takovéto ticho, které předchází něčemu důležitému. Napínavé ticho, které se snaží donutit člověka co nejvíce toužit slyšet, co bude po něm.

    „Ne.“ Estonsko konečně protrhl ono hrobové ticho.

    Nad takovou odpovědí přemýšlel tak dlouho? Většinou vždy věděl co říct a hned. Natož pouhé a prosté „ne“. O čem že se to vlastně bavili? Zajímalo mě to, pokud kvůli tomu Estonsko tak dlouho přemýšlel nad tak jednoduchou odpovědí.

    „Ale měl by to vědět…“

    „Máš snad to srdce, mu to říct?“ Nastalo další ticho. Neměl bych je poslouchat, když si myslí, že spím, ale nemohl jsem si pomoct. „Jak si myslíš, že se bude tvářit?“ Pokračoval Estonsko, čímž opět přerušil ticho.

    „Já vím, ale stejně-“

    „To mu chceš brát naději?“

    Lotyšsko se chvíli odmlčel. „Měl by vědět, co se stalo s územím jeho přítele.“ Řekl nakonec pevně. „Zaslouží si to vědět.“

    To mluví o tom, že Rusko zabral část Polska? O tom už vím. Nemusí si s tím dělat takové starosti. Měl bych jim to říct, ale nechtělo se mi ze sebe vydávat ani hlásku. Ne po dnešku. Ležel jsem na své části postele, nebyl jsem ani zakrytý a měl jsem na sobě své všední oblečení. Měl bych se převléct.

    „Jak mu chceš šetrně říct, že Rusko a Německo si rozdělili Polské území?“ Estonsko se odmlčel. „Že Polsko už neexistuje…“

    Německo? Cože? Rozdělili? Neexistuje? Byl jsem stále rozespalý a chvíli mi trvalo, než se mi v hlavě poskládal význam těchto slov. Pomalu jsem se posadil a zakryl si dlaní obličej. ¨

    „Polsko… není?“ Zašeptal jsem sám pro sebe, ale mou tichou otázku nešlo díky tichu přeslechnout.

    „Litvo?“ Ozval se Lotyšsko, jako by si ještě potřeboval ověřovat, jestli jsem vzhůru. Estonsko si povzdechl. Oba evidentně doufali, že tvrdě spím.

    „Jdu se projít.“ Vstal jsem z postele a bez jediného dalšího slova odešel, ani jsem nezavřel dveře. V chodbě byla tma a jediné co její prostor alespoň trošku osvětlovalo, byl měsíční svit, který sem pronikal z našeho pokoje. Nevěděl jsem, kam chci dojít. Vlastně jsem nechtěl jít nikam, ale chůze mě uklidňovala.

    Do chodby začalo pronikat další a silnější měsíční světlo. Dostal jsem se do části chodby, která měla okna, ale vůbec jsem to nevnímal. Prostě jsem bloudil tichým spícím domem a snažil jsem se ve své hlavě udržet co nejméně myšlenek. Nechtěl jsem myslet. Ne teď, když je tma a ticho, které by mi od případné deprese rozhodně nepomohly.

    Z mé bezmyšlenkovité procházky po domě mě vytrhlo až jakési čvachtnutí. Zastavil jsem se a ucítil vlhko kolem svého pravého chodidla. „Voda?“ Zašeptal jsem sám pro sebe, přešlápnul pravou nohou zpátky dozadu a dřepnul si ke kaluži. Ne, tohle nebyla voda. Namočil jsem špičky svých prstů do tekutiny rozlité na podlaze a přičichl k nim. Tohle byla vodka. Prsty jsem v kaluži nahmatal pár střepů a nakonec v šeru rozpoznal obrys rozbité skleněné lahve.

    Teprve teď jsem zaslechl tiché spokojené oddechování. Zvedl jsem hlavu od kaluže a zahlédl Bělorusko, jak spokojeně spí opřená o dveře do pokoje svého bratra. Její tvář byla osvícená měsícem. Vypadala tak klidně a roztomile. Byl na ní i jistý náznak úsměvu, který na ní obvykle spatřit nešel. Užíval jsem si pohled na překrásnou andělskou spící tvář, která mě alespoň na pár vteřin odnesla z reality.

    Vstal jsem a došel ke spící dívce. Pořádně jsem si prohlédl dveře, o které se opírala. Byly poškrábané. Pousmál jsem se nad vidinou Běloruska škrábajícího na dveře. Větší úsměv mi však vyloudila představa Ruska, jak se krčí v pokoji zamčeném nejméně na deset západů. Alespoň něčeho se bál a byl jsem rád, že taky zažíval chvíle, kdy ho někdo děsí, i když jsem mu pozornost jeho mladší sestry záviděl.

    „Svatbu…“ Zašeptala bělovláska ze spaní a spokojeně oddechla. Bylo mi jasné o čem nebo spíš o kom se jí zdá. Úsměv na mé tváři už nebyl tak široký, ale stále tam byl. Sehnul jsem se ke spící dívce a co nejopatrněji, abych ji nevzbudil, jsem ji vzal do náručí. Vyrazil jsem chodbou k jejímu pokoji. I přes to, že jsem se snažil vyjít po starých dřevěných schodech co nejtišeji, pod mými kroky neuvěřitelně skřípaly. Přes den bych si toho ani nevšiml, ale v nočním tichu je slyšet téměř každý krok, který v tomhle domě uděláte. Jeden z mých kroků byl tak hlasitý, že jsem okamžitě zastavil a podíval se na dívku ve svém náručí. Ta jen něco zamumlala a spala dál. Díkybohu.

    Donesl jsem ji do jejího pokoje a přikryl ji. „Dobrou noc.“ Zašeptal jsem ještě, než jsem za sebou s tichým cvaknutím zavřel dveře. Zašel jsem si pro hadr, setřel louži alkoholu před pokojem Ruska, posbíral všechny střepy a vyhodil je. Ráno si toho stejně nevšimne ani on, ani jeho sestra.

    Vydal jsem se zpět do svého pokoje. Lotyšsko i Estonsko už spali. Převlékl jsem se ze svého každodenního oblečení, lehl si a přikryl se. Zavřel jsem oči a snažil se usnout. Sice to trvalo dlouho, ale nakonec jsem usnul bezesným spánkem, díky kterému jsem mohl v klidu dospat až do rána.

    ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

    O několik měsíců později

    Už to bylo skoro půl roku. O Polsku jsem od té doby neslyšel, když nepočítám ty občasné poznámky Ruska. Co chvíli mělo začít jaro. Venku už ani nebyl sníh, jen občas slabá bílá pokrývka a stále příšerně mrzlo. Ale já jsem byl v teple a v pohodlí něčeho, čemu jsem měl říkat domov. I když jeho přítomnost byla svým způsobem chladnější, než ta nekrutější zima.

    Utíral jsem prach v knihovně. Vypadalo to tu mírně opuštěně. Byla pravda, že sem poslední dobou nikdo nechodil. Občas možná Ukrajina nebo Bělorusko, protože na ty měl jejich bratr nejmenší nároky. My ostatní jsme většinou měli práce nad hlavu. Dnešek byl naštěstí o něco volnější. Všichni jsme mohli být v teple a v klidu.

     Otevřel jsem okna, abych měl kam vyklepávat prachovku. Opatrně jsem zbavil prachu každou knížku v místnosti, jednotlivé poličky i staré odkládací stolky. Trvalo to dlouho, ale vypadalo to, že teď už bylo vše v pořádku. Ještě jednou jsem si vše zblízka prohlédl.

    Než jsem opustil knihovnu, pozavíral jsem okna. Byla tam teď příšerná zima, ale s tím jsem měl počítat. Snad kvůli tomu nebudu mít problém. S prachovkou v ruce jsem se vydal chodbou ke kumbálu. Když jsem míjel telefon, na chvíli jsem se zastavil a prohlédl si ho. Povzdychl jsem si a šel jsem dál.

    Snahu se mu dovolat jsem vzdal už před několika týdny. Navíc, jsem si jistý, že si Rusko mých neúspěšných nočních telefonátů několikrát všiml. Míval jsem pocit, že mě někdo sleduje… Ale nikdy mi k tomu nic neřekl. Možná jsem ho zklamal tím, že jsem s tím přestal. Jistě to pro něho byla náramná zábava, sledovat, jak prosím telefon, aby nás spojil.

    Uklidil jsem prachovku na její místo a podíval se do chodby na hodiny. Čas mi poslední dobou plynul tak pomalu… Zdálo se mi, že už v tomhle domě dělám poskoka nejmíň dvacet let. Měl bych jít na oběd. Bylo tu zvykem obědvat společně, přestože většinou panovalo naprosté ticho. Asi to tak bylo lepší. Stejně se u jídla nemá mluvit, a když už jsem s ním musel sedět u jednoho stolu, alespoň jsem nemusel nic říkat.

    Když jsem došel do jídelny, jediný, kdo chyběl, byl Rusko. Všichni ostatní už seděli na svých místech a čekali. Posadil jsem se taky. Netrvalo dlouho a dorazil i poslední člen této domácnosti. Ze dveří se na nás mile usmál. Ne, že by se někdy tvářil jinak. Došel k jediné volné židli a posadil se, jako obvykle, do čela stolu. Teprve potom začala Ukrajina každému z nás postupně nalévat polévku.

    „Omlouvám se za zpoždění.“ Ozval se Rusko, když Ukrajina plnila jeho talíř šči. „Měl jsem něco neodkladného na práci.“

    Estonsko nasadil výraz, kterým mu dával najevo, že to nevadí. Jeho herecké schopnosti bych chtěl mít.

    „Bolí tě hlava, Lotyšsko?“ Pronesl nevinným tónem k mému sousedovi. Teprve teď jsem si všiml, že se celou dobu držel za hlavu.

    „N-no…“ Soukal ze sebe Lotyšsko mírně koktavým hlasem. „Ano… Trochu…“

    „Měl bys víc pít.“ Napomenul ho Rus.

    „Asi máte pravdu.“ Přitakal tiše.

    Určitě ho Rusko zase tlačil do země. Nikdy nebyl dobrý ve skrývání strachu. Nejspíš proto byl cílem Ruska právě on. Raději jsem situaci u stolu ignoroval, a když si Ukrajina konečně sedla ke svému talíři, začal jsem jíst. Hodnou chvíli nebylo slyšet nic jiného než cinkání, jak lžíce naráželi do talířů.  Vytvářelo to napjatou atmosféru. Aby taky ne, když se polovina obědvajících bála cokoliv říct, aby něco nezkazila.

    „Mám pro tebe práci.“ Ještě jsem ani nestihl dojíst tu zvláštně vypadající avšak kupodivu dobře chutnající zelenou polévku.

    Rozhlédl jsem se po ostatních. To bylo na mě.

    „Ano?“ Zeptal jsem se a přestal jsem jíst. Jen jsem v ruce držel lžíci, i když v mém talíři ještě trocha zbyla. On už měl talíř prázdný.

    „Zítra pojedeš se mnou do Katyně.“ Jeho dětský tón zněl děsivě. Už jen představa, že bych s ním měl někam jet, se mi nezamlouvala.

    „Samozřejmě.“ Neměl jsem v plánu odporovat jeho rozkazům. Dojedl jsem polévku a položil lžíci. Jediný, kdo ještě jedl, byl Estonsko, ten dojedl vzápětí po mně.

    Bělorusko se zvedla a začala odnášet talíře, zatím co Ukrajina začala jednomu po druhém servírovat další chod.

    „O co se jedná?“ Zeptal jsem se po delší odmlce. Vlastně jsem to vědět nechtěl, ale odpovídat mu jednoslovně ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit, jako bych ho těmi krátkými odpověďmi mohl naštvat, což by mi vůbec nevadilo, nebýt jeho postavení vůči mně.

    Na tuhle otázku evidentně čekal. „Jen taková triviálnost.“ I z jeho hlasu se dala poznat šířka jeho úsměvu. Od ucha k uchu. „Poprava polských zajatců.“ Jeho tvář potemněla a jeho úsměv teď konečně alespoň trochu připomínal úsměv šílence, kterým byl.

    Zaskočilo mi. Přiložil jsem si ruku k ústům a rozkašlal se. Zaslechl jsem vyděšený nádech Lotyšska. Estonsko naproti mně se snažil tvářit, jakoby nic, ale i mezi kašlem jsem zpozoroval krátký ustaraný škleb, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. 

    Když se mi konečně podařilo vydávit malý kousek jídla zpátky do pusy, spolkl jsem ho, tentokrát pořádně, a sáhl jsem po své sklenici vody. Celou tu dobu to pozoroval. S tímhle národem vážně nebylo něco v pořádku.

    Položil jsem sklenici zpět na její místo a zhluboka se nadechl. „Chápu…“ Opět jsem uchopil příbor. Zcela jasně se i s mýma rukama třásl. „Bude mi potěšením skoncovat s nepřáteli Sovětského svazu.“ Usmál jsem se.

    Všem u stolu bylo jasné, že můj úsměv byl falešný. V očích jsem měl strach a můj hlas už během té věty zakolísal nachystaný odejít a jen tak se nevrátit. Lotyšsko začal jíst rychleji, Ukrajina se snažila dívat kamkoliv jinam, jen ne na mě nebo na Rusko a Bělorusko si uraženě odfrkla. Určitě by byla nadšená, kdyby tahle úloha připadla jí. I ona dokázala být děsivá, ale jenom tehdy, když byl poblíž její bratr.

    Co jsem to právě řekl? Že mi bude ctí zabíjet Poláky? Jak jsem mohl?! Jsem takový zbabělec!

    „To jsem rád.“ Usmál se Rusko spokojeně. Udělal, co chtěl a při rozhovoru se mnou se náramně bavil. Pustil se do jídla.

    Já už nic neříkal. Nemohl jsem, i kdybych chtěl. Přes mé stažené hrdlo jen těžko procházela jednotlivá sousta, která stejně nepřicházela moc často. Nemohl jsem jíst. Nechtěl jsem. Neměl jsem chuť.

    Rusko vstal od stolu první. „Skvělý oběd.“ Pochválil své sestry. „Máš po zbytek dne volno, Litvo.“ Otočil se ještě na mě, než odešel.

    A pak bylo zase ticho. Všichni kromě mě už byli po jídle, jen Lotyšsko ještě dojídal zbytky. Já měl na talíři více než polovinu. Ukrajina vstala a začala sbírat talíře.

    „Já to udělám.“ Přerušil ji Estonsko. „Vy jste dnes vařily.“

    „Ale máš dost jiné práce.“ Ukrajině se ten nápad nezamlouval. „Zvládnu-“

    „To je v pořádku.“ Usmál se. „Většinu jsem už stihl a tady ten stejně bude jíst ještě dlouho.“ Podíval se na mě. Jeho úsměv se zmenšil.

    Ukrajina se s ustaranou tváří párkrát střídavě podívala na mě a na Estonsko. Potom poděkovala a odešla za svou sestrou, která se už stihla vytratit z jídelny.

    Zůstali jsme tu jen my tři. Baltské státy. Lotyšsko, který si mě prohlížel neschopný jediného slova, Estonsko umývající nádobí a já se skoro plným talířem.

    Nepřítomně jsem hleděl do svého jídla. Hlavou se mi míhaly nejrůznější myšlenky, ale všechny patřily ke stejnému tématu. K zítřku. K nebohým zajatcům Sovětského Svazu. K Polsku.

    „Myslíte, že je mezi nimi?“ Přehlušil jsem svojí otázkou zvuk tekoucí vody.

    Oba mlčeli. Určitě chtěli říct, že tam není, ale nemohli… Nemohli my tvrdit něco, co si sami nemysleli.

    Není tam. Určitě tam není. Je někde schovaný a čeká, než to přejde. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem věřil, že Polsko nepadl do zajetí. U Německa by na tom, hádám, nebyl o moc líp.

    A i kdyby tam přeci jen nebyl, vraždit jeho lidi bylo samo o sobě příšerné! Vzpomněl jsem si na to, co jsem před chvílí řekl.

    „Bude mi potěšením skoncovat s nepřáteli Sovětského svazu.“

    Bylo mi ze sebe špatně. Odsunul jsem talíř.

    „Už nebudeš?“ Zeptal se Lotyšsko a opatrně natáhl ruku k mému talíři.

    Zavrtěl jsem hlavou. Lotyšsko uklidil moje zbytky a nádobí odnesl Estonsku na umytí. Můj pohled byl stále zabodnutý do stolu.

    „Dáš si čaj?“ Ptal se Estonsko, když si utíral ruce od mytí nádobí. 

    „Ne.“ Odmítl jsem. Chtěl jsem ještě dodat poděkování, ale neměl jsem na to sílu.

    Zvedl jsem se od stolu. Ani jsem nezasunul židli a zamířil pryč. Nechal jsem dva mlčící státy v tiché místnosti. Mohl jsem jim alespoň něco říct… Ale oni určitě chápou, že je mi mizerně. Koneckonců Rusko byl i jejich nadřízený. Věděl jsem, že mě litovali, ale na druhou stranu byli rádi, že nejsou v mé kůži. Taky bych byl rád.

    Praštil jsem rukou do zdi. Zrovna, když jsem si myslel, že jsem se přes špatné představy ohledně osudu Polska dostal, mi Rusko musel říct tohle. Bylo to tu zase. Obavy. Strach. Smutek. Ale tentokrát v mnohem větší míře. Vždyť jsem ho možná měl další den vidět umřít! Žaludek se mi stáhl ještě víc, a to jsem myslel, že už to nejde. Na mého nejlepšího přítele čekala natěšená smrt.

    Takhle to dál nešlo. Musel jsem se nějak zbavit těch myšlenek. Práce. Když budu pracovat, nebudu mít na obavy tolik prostoru. Nestihl jsem se ani rozhodnout, co bych mohl dělat, když…

    „Pročpak tu tak postáváš?“ Ozval se za mnou ten hlas. Opravdu jako hlas zvědavého dítěte.

    „Já?“ Otočil jsem se na něj s tichým smíchem plným strachu. „Zrovna jsem si říkal, že bych mohl třeba vydrhnout schody, nebo-“

    „Neříkal jsem ti, že máš volno?“ Zeptal se, aniž by doposlouchal, co jsem se snažil říct.

    „Já vím, ale-„

    „Nechci, abys pracoval.“ Na jeho dětské tváři se na malý moment objevil vážný výraz. „Jdi si lehnout, nebo se třeba projít. Musíš být na zítřek odpočatý.“ Úsměv se zase vrátil.

    Mlčel jsem. Takže se mám topit ve svých myšlenkách dle jeho přání.

    „Relaxuj.“ Prošel kolem mě, u toho mě poplácal po rameni, jako bychom byli přátelé.

    Chvíli jsem tam stál a slepě koukal do míst, kde byl před chvílí on. Ještě jsem se otočil, abych se ujistil, že už tu nebyl.

    Opřel jsem se o zeď a schoval si obličej do dlaní. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Přejel jsem rukama po obličeji a zajel si prsty do vlasů. Lehnout jsem si jít nemohl… Kdybych se snažil číst, stejně by se mi nedařilo.

    Odrazil jsem se od zdi a rychle vyrazil do pokoje, ve kterém jsme spávali. Otevřel jsem skříň za doprovodu vrzajících zvuků. Popadl jsem svůj ošuntělý černý kabát, své rukavice, vzal si pevné boty a vyrazil jsem ven.

    Procházka mi mohla jen prospět. Když už jsem nemohl pracovat, potřeboval jsem pohyb. Zavřel jsem za sebou dveře a nadechl se čerstvého ruského vzduchu. Zabořil jsem ruce do kapes kabátu a vyrazil.

    Dům Ruska stál osamocený nedaleko Moskvy. Možná na to nevypadal, ale měl rád svůj klid a velkoměsta nebyla nic pro něj. K silnici to odsud bylo možná pět set metrů. Já mířil na opačnou stranu. Za poli místních zemědělců byl les.

    Šel jsem. Mé kroky se stále zrychlovaly, až se proměnily v běh. Jako bych se snažil utéct. Od Ruska, od tohohle domu, od zítřka, od války, od všeho. Běžel jsem. Přeběhl jsem zbývající úsek polí a doběhl do lesa, ale ani tam jsem se nezastavil a utíkal dál. Nemyslet, rozrážet při běhu chladný vzduch, to bylo vše, co jsem chtěl. Můj rozepnutý kabát za mnou mírně vlál.

    Nejspíš bych se nezastavil, kdybych nezakopl o kořen jednoho ze stromů. Lesem se ozval krátký překvapený výkřik, když se moje noha zasekla a já dopadl na zmrzlou zemi.

    „Au…“ Ještě na zemi jsem se chytil za ruku a prohlédl si svůj loket, který se při pádu dostal tak nešikovně přímo pod moje tělo.

    Kabát byl na tom místě roztrhnutý, košile pod ním jen špinavá. Loket byl určitě odřený, ale nebylo to nic vážného. Převalil jsem se na záda a podíval se na chmurné jarní nebe, které bylo vidět mezi jehličím jednotlivých stromů. Bylo šedé.

    Ještě jsem se vydýchával po běhu. Nejraději bych tam zůstal ležet a umrzl. Tady mě stejně v nejbližší době nečekalo nic pěkného. Katyň… Válka…

    Tady možná mohlo být všechno v pořádku, ale moje problémy byly často daleko ode mě. To, že jsem nevěděl, co je s Polskem. To, že na západě zuřila válka. Sovětský svaz sice podepsal s Německem dohodu o neútočení, ale nevěřil jsem, že se mi tahle válka vyhne. Tuhle zemi zajisté čekalo něco příšerného. Válka se vás vždycky nějak dotkne, třeba nepřímo.

    V lese vládlo naprosté ticho. Jediné, co bylo slyšet, byly mé hluboké nádechy a výdechy. Ne. Nemohl jsem tam zmrznout, ať už si pro mě osud chystal cokoliv. Neměl jsem jistotu, že mého přítele opravdu čeká smrt. Pořád tu byla naděje, že je v bezpečí, i když byla naprosto minimální. Šance, že mě čeká jen masakr jeho lidu a ne i jeho samotného.

    Posadil jsem se. Všechno to přemýšlení o zítřku mě děsilo, přestože jsem se snažil nějak uklidnit. Ať jsem se na to podíval jakkoliv, nikdy jsem nenašel nic, co by alespoň trochu nepřispívalo zešílení. Vždyť zabíjet své přátele či lidi pro ně důležité je šílené. Už jen to slovo „zabíjet“ se mi nelíbilo.

    Praštil jsem zatnutou pěstí do země. Hlína byla tak zamrzlá, jako bych mlátil do betonu. Ignoroval jsem bolest, která teď sužovala moji ruku, a prohlédl si její dlaň skrytou v rukavici. Jak jsem se vlastně dostal do téhle situace? Co se stalo, že teď podléhám Rusku? Byl jsem zbabělec, to se stalo.

    „Přestaň od svých problémů utíkat.“ Zašeptal jsem do tichého lesa. Měl bych se ke svým starostem začít stavět čelem a ne se pořád schovávat jako malé a nezodpovědné dítě. Vyšvihnul jsem se na nohy. Trošku jsem zasyčel, když mě jedna z nich zabolela. Byl to jen následek toho pádu. Nic jí nebylo. Oklepal jsem se od případné špíny a vyrazil zpět k domu.

    Najednou jsem si připadal jistější. Můj žaludek už nebyl tak sevřený a ruce už se tolik neklepaly. Nebudu se pořád nechávat zahánět do kouta. Nebudu se nechávat tolik sužovat tím, čím mi hrozí. Pořád mám naději. Naději, že zítřek nepřijde. Naději, že tam není. Že uteče. Že bude v bezpečí.

    Nebyl jsem vždycky takový zbabělec, jako teď. Bývaly doby, kdy jsem Rusko litoval. Kdy jsem byl silný i já sám a zachraňoval jsem. Nebudu se nechávat zastrašovat dlouhánem s traumaty z dětství.

    Přešel jsem zamrzlá pole a došel ke starému domu, ve kterém jsem bydlel. Ve dveřích jsem potkal Rusko.

    „Kdepak jsi byl?“ Ptal se zvědavě, když jsem na něj jen koukal a nic neříkal.

    Ani nevím, co jsem mu vlastně odpověděl. Prostě jsem plácl nějakou pitomost o relaxační procházce a bez dalších předstíraných milých slov se kolem něj protáhl a došel do našeho pokoje. Pouklízel jsem všechno teplé oblečení a zůstal jen v domácím. Ani Lotyšsko, ani Estonsko tu nebyli. Měli určitě dost práce včetně té mé, která na někoho zůstat musela.

    Čas ubíhal neskutečně pomalu. Každá vteřina, která mě míjela, se snažila uvrhnout mě do zoufalství. Tohle jsem si nesměl nechat líbit. Na zoufalství jsem měl vyhrazený prostor další den. Dnes jsem musel ukázat, že se nenechám jen tak zlomit.

    Vyrazil jsem na místo, kde jsem mohl něco dělat a stále se to dalo nazvat odpočinkem. Někam, kde mi můj nadřízený nemohl nic vytknout. Do knihovny. Potřeboval jsem něco víc, než jen průměrnou četbu, se kterou se spokojí každý druhý čtenář. Něco, co mě vtáhne natolik, aby mé myšlenky neměly tendence odskakovat k jiným tématům. Možná nebylo správné zamést problémy jen tak pod koberec, ale bylo to jen na chvíli. Tenhle den byl možná poslední, kdy se mi mohlo podařit přežít bez špatných myšlenek.

    Otevřel jsem dveře. V místnosti bylo ještě trochu chladno, jak jsem tu předtím větral. Podíval jsem se na jednu z nejhornějších poliček poblíž okna. Byla tam. Zavřel jsem dveře, došel k polici a natáhl ke knize ruku. Vytáhl jsem ji a přejel dvěma prsty po jejím hřbetu. Byla stará. Narazil jsem na ni při dnešním úklidu. V tu chvíli jsem ji hned vyhnal z hlavy, protože jsem si myslel, že na její čtení nebudu mít vůbec čas, ale nakonec je ho možná až moc. Stránek sice nebylo tak málo, aby se daly přečíst za jedno odpoledne, ale ani to mě neodradilo.

    Posadil jsem se do křesla nejblíž k oknu a otevřel knihu na první straně. Začal jsem číst. Je to zvláštní, když někoho něco baví, utíká mu čas rychleji. Řekl bych, že mě ta četba opravdu bavila, ale čas se stejně vlekl jako na popravu. Na popravu, kde jsem měl hrát roli popravčího. I přes to se mi nějak dařilo nemyslet. Občas jsem měl v hlavě tak prázdno, že jsem si musel část textu přečíst i několikrát, abych pochytil, o co se vlastně jedná. Ale nevadilo mi to. Dokud tam bylo prázdno, byl jsem spokojený. Dokud jsem netrpěl pod nátlakem špatných myšlenek, stačilo mi to.

    Trvalo to dlouho, ale po nějaké době mi začalo docházet, že na text špatně vidím. Stmívalo se. Mohl jsem si zařídit světlo, ale neudělal jsem to. Schoval jsem rozečtenou knihu zpět na její místo. Kdo ví, co jsem měl v plánu dělat pak. Možná jen bloudit domem jako duch bez lepších věcí na práci.

    Rusko jsem při své bezcílné procházce po domě díkybohu nepotkal. Ale ještě mě dnes čekala jedna věc, kdy jsem s ním musel být. Večeře. Byl jsem plně rozhodnutý ji přetrpět s úsměvem a všemi těmi prosovětskými řečičkami kolem toho. Když Estonsko je tak skvělý herec, já to zvládnu taky.

    Mohlo být tak šest hodin. Večeře bývala kolem sedmé, takže jsem měl ještě čas, ale neměl jsem náladu ho nijak zaplňovat, což asi nebyl dobrý nápad. Nechtěl jsem propadnout panice. Ne dřív, než zítra.

    Došel jsem ke vchodu a podíval se na hodiny. Šest hodin, dvacet sedm minut. Času jsem měl dost a vůbec jsem neměl hlad. Začínal jsem přemýšlet, jestli to byl dobrý nápad. Hrát poslušnou loutku a tancovat, jak Rusko píská. Nejspíš to pro mě byla nejbezpečnější cesta, sice zbabělá, ale proč bych měl přidělávat problémy sám sobě? To já budu ten zbabělec. To já budu ten, kdo tím bude nejvíc trpět. I když by to, co během této taktiky řeknu, mohlo být považováno za zradu mého nejlepšího přítele. Přesně tak. Byl jsem zrádce.

    Po chvíli postávání jsem si ještě jednou zkontroloval čas. Šest hodin, třicet dvě minuty. Zbývalo mi zhruba půl hodiny. Měl jsem čím dál menší chuť cokoli sníst, ale být o hladu by mi nijak neprospělo. Nechtěl jsem utíkat od problému. I když by se to tak mohlo zdát, neschovával jsem se před svými starostmi o Polsko. Možná v tom hrála roli jistá sobeckost, ale já chtěl jen nechat zítřejší problémy zítřku. Nevěděl jsem, jak dlouhou dobu budu ještě muset přetrpět v tomhle domě. Nechtěl jsem trpět víc, než jsem musel.

    „Večeře!“ Prolétl domem Ukrajinin hlas.

    Podíval jsem se na hodiny. Šest hodin, třicet pět minut. Dnes tedy byla večeře dřív. Neochotně jsem vyrazil k jídelně. Zatím tam byla jen Ukrajina. Usmál jsem se na ni, bez jediného slova jsem se posadil na své místo u prostřeného stolu a čekal, než se postupně přitrousí i zbytek domácnosti.

    Všechna místa už byla obsazená, až na jedno. A tentokrát výjimečně nebyl ten, kdo chyběl, Rusko. Prázdná židle byla Estonska. Možná neslyšel. Ukrajina se začala nervózně ošívat. To ticho očekávající příchod posledního bylo trochu děsivé. Rusko měl stále stejný úsměv, ale kdo ví, nad čím přemýšlel.

    Nakonec se objevil ve dveřích, trochu udýchaný. „Omlouvám se.“ Říkal, když usedal ke stolu.

    „V pořádku.“ Rusko se usmál jeho směrem a pak se podíval na Ukrajinu, aby jí naznačil, že může začít nabírat jídlo. V jeho hlase jsem neslyšel žádný postranní úmysl Estonsku něco provést. Zvláštní. Musel mít nějakou speciální práci.

    Poděkoval jsem Ukrajině za jídlo a chytil jsem příbor. Pořád jsem neměl hlad, ale nutil jsem se jíst. Jedl jsem pomaleji než ostatní, ale ne tak pomalu, jako u oběda.

    „Zařídil jsi vše?“ Zeptal se Rusko po několika minutách krásného ticha.

    „Ano.“ Odpověděl Estonsko sotva spolkl, co si zrovna nabral do pusy. „Vše šlo hladce.“

    „To mě těší.“ Zasmál se Rus a dál si hleděl svého talíře.

    Skoro jsem nevěřil, že by mi ta večeře mohla projít tak hladce. Nic mi neřekl. Snad se na mě ani nepodíval. A já mohl v klidu jíst, aniž bych na sobě cítil jeho pohled.

    Na talíři už mi moc nezbývalo, když Rusko dojedl, zvednul se od stolu a poděkoval za jídlo. „Hlavně se dobře vyspi.“ Usmál se mým směrem.

    „Samozřejmě.“ Odpověděl jsem mu s tím nejširším úsměvem, který jsem dokázal zahrát, než odešel. Vůbec se mi moje přetvářka nelíbila.

    Dojedl jsem, poděkoval Ukrajině a vyrazil do našeho pokoje. Lotyšsko tu už byl. Myslel jsem si, že má ještě nějakou práci. Nedíval se na mě. Asi nevěděl, co mi má říct. Zrovna jsem otevřel pusu a chtěl se na něco zeptat, když do pokoje vešel i Estonsko.

    „Litvo…“ Tvářil se nešťastně.

    „Cos dneska zařizoval?“ Zeptal jsem se ho z čisté zvědavosti.

    Chvíli mlčel. „Zjišťoval jsem, jestli je na zítřek vše připravené a zajišťoval poslední drobnosti…“

    „Aha…“ Opřel jsem se o zeď a podíval se z okna. Stejně jsem venku nic neviděl. Byla tma.

    „Myslím, že tam bude.“ Řekl po dlouhé chvíli ticha.

    V ten moment jsem měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Udeřilo tak silně, jakoby vybouchlo. A potom se zastavilo. Estonsko měl určitě pádný důvod si to myslet.

    „Proč myslíš?“ Ptal jsem se, i když jsem vlastně nic slyšet nechtěl. Ale ta kapička naděje, co ve mně zůstala, nechtěla zmizet.

    „Slyšel jsem je, jak se o tom baví…“

    „Koho „je“?“ Ptal jsem se rozklepaným hlasem. Můj pohled spadl od okna k podlaze.

    „Vojáky, důstojníky, stratégy… Ty lidi, se kterými jsem se dnes sešel.“

    „Co říkali?“ Podíval jsem se na něj.

    Mlčel s pohledem zabořeným do země.

    „Co říkali?“ Zopakoval jsem otázku pevněji.

    Možná si hrál na němého. Kdo ví.

    „Co říkali?!“ Tentokrát už jsem zakřičel a bylo mi jedno, jestli mě Rusko uslyší. Jestli bude mít jistotu, že mě to, co dělá, ničí. Lotyšsko sebou trhl.

    „Že se musí s tou Polskou špínou vypořádat…“ Řekl.

    Nechápal jsem. Tohle přece nebyl žádný důkaz, že tam bude.

    „Že se nemůžou dočkat, až bude ten nicotný národ ležet mrtvý promáčený jak svojí tak krví svého lidu.“

    Němě jsem otevřel pusu. Jako bych chtěl odporovat. Jako bych na něj chtěl zařvat, že to nic neznamená. Nemohl jsem. Teď se vypařila i ta poslední kapka naděje, která mi zbývala.

    „Ale pořád nemůžeme na sto procent vědět, že-“

    „Přestaň.“ Přerušil jsem šeptem útěchy Estonska.

     Pokojem zavládlo mlčení. Trapné ticho. Nešťastné ticho. Mohli jste tomu říkat, jak jste chtěli, ale stále to bylo ono nepříjemné ticho. Ticho, ve kterém se topily tři bezmocné národy.

    „Díky.“ Zašeptal jsem. Oba mí společníci se na mě podívali. „Díky, že jsi mi to řekl.“ Podíval jsem se Estonsku zpříma do očí.

    Uhnul pohledem a přisunul si brýle zpátky k očím.

    „Jsem rád, že to vím už teď. Lepší, než dozvědět se to zítra.“ Smutně jsem se na něj usmál.

    Koutky mi začaly cukat. Zaklonil jsem hlavu a začal se tiše smát. Byl to smích plný smutku. „Byl jsem tak naivní.“ Zakryl jsem si dlaní oči, aby nebyly vidět slzy, které se draly ven. „Tak zatraceně naivní.“

    Co jsem si myslel? Že tam nebude? Jak mě taková pitomost mohla vůbec napadnout? Vždyť to bylo nemožné, aby se tomu vyhnul. Teď jsem se mohl jenom smát sám sobě.

    Lotyšsko a Estonsko se snažili koukat kamkoliv jinam, jen ne na mě. Asi jsem jim opravdu připadal jako blázen. Ruka mi sjela z obličeje a skončila podél mého těla. Ukázal jsem světu svoje zarudlé oči a mokré stopy, které se od nich táhly dolů po tvářích. Nakonec jsem se pláči neubránil.

    To, co mě čekalo další den, bylo horší než jakákoliv válka, která zuřila všude kolem mě. Kdo by na mém místě nezešílel? Nikdo. Ani já jsem neměl pocit, že se tomu ještě dlouho ubráním. Zbytek večera už jsem jen stál opřený o zeď s tváří zkamenělou v umučeném úsměvu, kolem kterého se sem tam prokutálela slza, nevnímajíc zhola nic, co se dělo kolem mě.

    ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

    Další den – Katyňský masakr

    Ze všech nočních můr, které se mi na dnešek zdály, byla tahle ta nejhorší. Stovky Polských zajatců jen v potrhaném a špinavém spodním prádle si kopaly vlastní hrob v zamrzlé zemi. Byli podvyživení, promrzlí na kost a pohled na ně byl žalostný. Nejděsivější věc na téhle noční můře byla, že to nebyl sen. Byla to realita a já byl plně při smyslech.

    Nikdo z nich se nezkoušel ani bránit. Už neměli sílu ani na to škemrat o milost. Jen poslušně drželi lopaty a kopali, i když věděli, že to bude to poslední, co udělají. Všichni zde přítomní Poláci dnes měli být zastřeleni. Prý je to ten nejhorší trest pro válečné zajatce. Možná za to byli vděční. Všechno bylo lepší, než být vězněn Sovětským Svazem.

    Procházel jsem mezi Sovětskými vojáky, jejichž úkolem bylo hlídat zajatce. Všichni byli teple oblečení, někteří si pohrávali se svými zbraněmi, které dnes měli pomoci Polákům z tohoto světa, jiní se hlasitě smáli historkám, které jim zrovna povyprávěl nějaký kolega.

    Nějaký Ruský důstojník postávající bokem se prohrabával v Polské uniformě páchnoucí potem. Převracel ji ze strany na stranu a čekal, co vypadne. Na zem se s kapes vysypalo pár zmačkaných cigaret a úhledně poskládaný papír také ve špatném stavu. Sovět zvedl cigarety, rozložil papír, ušklíbl se a zahodil ho.

    Papír se pomalu snesl k promrzlé zemi. Na chvíli jsem se zastavil a z výšky si ho prohlédl. Byla to fotografie. Vysoký usměvavý muž ve vojenské uniformě spolu se svojí pravděpodobně ženou a malou tak sedmiletou dcerou. Určitě byl voják z povolání a svou vlast miloval. Zvednul jsem fotku a schoval si ji. Připadal jsem si jako zloděj, ale stále bylo lepší, si fotku vzít, než ji tu jen tak nechat.

    Nepostával jsem tam moc dlouho. Bylo mi přiřazeno místo, kde jsem dnes měl být. Rusko si na rozdíl ode mě nemusel s ničím špinit ruce. Zbraň dostal jen na okrasu, jinak se procházel po budoucím hřbitově, aby se ujistil, že budoucí nebožtíci pilně pracují a hrobaři že na ně jaksepatří dohlížejí. Jeden hrob, tisíce mrtvých.

    Došel jsem, kam jsem měl. Nedával jsem se do řeči s žádným z vojáků, čímž jsem se stal snad jediným Sovětem s vážnou tváří v okolí. Díval jsem se před sebe a moc se nerozhlížel. Nechtěl jsem tam být. Nechtěl jsem nic vidět. Hlavně jsem nechtěl vidět jistou osobu. Chtěl jsem žít s nadějí, která v téhle válce už není.

    Zaslechl jsem výstřel. Rychle jsem se otočil jeho směrem. Žádný mrtvý, zatím. To jen nějaký veselý dozorce popoháněl Poláka při práci. Nejspíš se mu nelíbila jeho rychlost, která se po výstřelu nepatrně zvýšila. Ten chudák vypadal, že za chvíli omdlí. Mrazem, hladem, vyčerpáním…

    Pozoroval jsem toho nebožáka při práci. Stačil by jen malý závan větru a on by se sesunul k zemi jako rozpadající se domeček z karet. Lopata se mu v rukou klepala a už ji pomalu ani nedokázal vytáhnout ze země, když se mu podařilo ji tam nějakým zázrakem zabořit.

    Opřel se o lopatu a zhluboka dýchal. V téhle zimě to muselo být jako jehly do plic. Rozkašlal se, podlomila se mu kolena. Padal k zemi, když se k němu někdo přiřítil a chytil ho za paži. Sám u toho málem spadl. Jeho lopata zůstala zabořená v hlíně. Byl stejně zničený a promrzlý jako všichni ostatní, ale nebyl tak odevzdaný smrti. Měl v očích nenávist. Nenávist, kterou už Poláci únavou a hladem zapomněli. Jen pomalu mi začalo docházet, že tu tvář znám.

    „Pol… sko?“ Můj hlas byl tichý a nevěřícný. Trvalo věčnost, než se signál z mého mozku dostal do nohou a poručil jim jít.

    Ne, že bych nemohl uvěřit tomu, že tam opravdu byl. Tenhle výraz jsem na něm nikdy neviděl. Byl jako někoho, koho jsem neznal.

    „Polsko.“ Zopakoval jsem, když už jsem k němu byl dost blízko na to, aby mě slyšel.

    Pomohl vyčerpanému zpátky na nohy a podíval se na mě. „Ahoj, Lit.“ Usmál se. Nenávist z jeho tváře zmizela, ale jen na chvíli, hned potom se totiž podíval za mě a v jeho očích opět vzplanul požár zášti.

    Neotáčel jsem se, ale věděl jsem, co se děje. Sověti mě pozorují. Neměl jsem mezi zajatci co dělat. Teď mi to bylo jedno. Ať mi to přinese problémy, jaké chce, s tím, čemu teď čelil Polsko, se to nemohlo měřit.

    Ještě chvíli prořezával své nepřátele pohledem, potom poplácal slabého Poláka po zádech a povzbudil ho pár milými slovy, aby se mohl zase v klidu vrátit ke své práci.

    Šel jsem za ním a pořádně jsem si ho prohlédl. Měl modřiny, byl podvyživený a špinavý. Vlasy měl mastné tak, že by se jich už od pohledu nikdo nechtěl dotknout. Byl zkrátka v příšerném stavu, stejně jako všichni zajatci okolo. Ani jakožto národu se mu nedostalo žádného zvláštního zacházení.

    „Hej, ty tam!“ Zařval na mě jakýsi horkokrevný Sovětský voják. Otočil jsem se na něj. Mířil na mě zbraní. „Vypadni od té špíny, ty vlastizrádce, nebo-“ Ať už mi chtěl vyhrožovat čímkoliv, nestihl to. Byl to Rusko, kdo ho zastavil. Pevně chytil jeho ruku a násilím mu ji stáhl zpátky k tělu. Naklonil se k němu a tiše mu něco řekl. I přes tu dálku jsem byl schopný ta slova dokonale odezřít.

    „Jen ho nech, ať si naposledy popovídá se svým kamarádem.“

    Pustil ruku svého vojáka a s úsměvem se na mě podíval. Bylo to děsivé.

    „Takže on je tady taky, jo?“ Procedil Polsko skrze zuby, aniž by zvednul pohled od kopání.

    Mlčel jsem. Věděl jsem, koho má namysli.

    „Lit? Já jsem byl vždycky totální blbeček, že?“ Zeptal se. Pořád kopal.

    Nevěděl jsem, co mu na to mám říct.

    Taky mlčel. Měl skousnutý ret a kopal. Kopal si svůj vlastní hrob.

    „Proč mys-“ Chtěl jsem odpovědět otázkou.

    „Kdybych tě poslechl…“ zabořil lopatu do hlíny. Ruce měl od kopání zkrvavené, i když ve vrstvě, kde byl, už půda nebyla tak zamrzlá. „Kdybych tě jako poslechl a nesmál se tvým varováním…“

    „Pol-“

    „Nemusel jsem tady být!“ Zakřičel tiše sám na sebe. Nejspíš, aby tou sebelítostí neudělal radost mému nadřízenému. „Nikdo z nás.“ Podíval se po svých zničených lidech. Ticho v našem rozhovoru vyplňoval smích Sovětů a bolestné hekání Poláků.

    Podíval jsem se do země. Viděl jsem své tmavě hnědé boty naproti jeho promrzlým bosým nohám.

    „Tohle jsem totálně zvoral…“ Byl naštvaný. Na sebe, na Rusko…

    Co jsem mohl říct? Co byste řekli člověku v takové situaci? Že ho litujete? Ne. Že to bude lepší? To rozhodně ne. Co jsem mohl dělat? Má předpokládaná panika se začala dostavovat, ale já se snažil ji co nejvíce potlačit.

    „Jakože vážně zvoral…“ Opřel se o lopatu a sklonil hlavu.

    Prostě jsem nemohl propadnout panice. Co by mu zbylo? Jen pocity viny a zoufalství.

    „Lit?“ Najednou zněl tak zranitelně. Od jeho tváří, na které přes blonďaté vlasy nešlo vidět, začaly padat křišťálové slzy trpícího národa. „Já mám strach, Lit.“

    Opravdu jsem netušil, co dělat. Poláci kolem se po něm sem tam zvědavě podívali, ale neměli ani nervy ani sílu vidět svůj národ takhle zničený. Tohle Polsko určitě nechtěl. Nechtěl jim dělat další starosti vlastním stavem.

    Položil jsem mu konejšivě ruku na rameno. Na víc jsem se nezmohl. Dost rychle moji ruku setřásl, jak se prudce narovnal, popadl lopatu a pokračoval v kopání.

    „Mám na tebe prosbu, Lit.“

    „Ano?“

    „Já vím, že toho po tobě chci jako hodně, ale“ jeho pohled opět plný nevraživosti utkvěl na Sovětech. „než aby někdo z nich, chci, abys mě zabil ty.“

    Co?

    Mé rty se zasekly u sebe a nemohl jsem s nimi pohnout. Mé oči byly skleněné a tupě zíraly před sebe. Mé srdce se zastavilo.

    Polsko si mě s nadějí prohlížel, potom si povzdychl a kopal dál.

    „Dobře…“ Odpověděl jsem nepřítomně.

    Polsko se usmál.

    Právě jsem mu řekl, že ho zabiju? A on se na mě za to usmál? Můj život mi začal připadat jako jedna zvrácená tragédie. Vždyť to přece nešlo! Nedokázal jsem namířit zbraní na svého přítele. Prostě ne. Ne! Dělalo se mi špatně. Stáhlo se mi hrdlo, zamrzl jsem a nemohl jsem se pohnout. A k tomu všemu jsem na svých zádech cítil pohledy Sovětů a převážně pohled Ruska. A já se stále díval na svého přítele, jak kope.

    „Víš, půlroku jsem byl zavřený. Byla tam zima, jídla nám dávali málo a bylo jako fakt hnusný. Celou dobu jsem přemýšlel, jak se asi máš…“ Stále pracoval. S úsměvem.

    Mlčel jsem. Připadal jsem si uboze.

    „Ještě jsem ti nepoděkoval.“

    „Hm? Za co?“

    „Díky, žes mě jako varoval.“ Široce se na mě usmál. „A promiň, že jsem tě neposlouchal.“ Jeho úsměv posmutněl. Rozkašlal se.

    Začal jsem si rozepínat uniformu, abych mu alespoň něco na zahřátí mohl půjčit, ale zastavil mě.

    „Tohle bych si na sebe jako nikdy nevzal!“ Zatvářil se uraženě ale usměvavě. „A navíc… Já dneska stejně umřu.“ Tahle slova mě děsila. Věděl jsem to, ale při rozhovoru s ním jsem na to dokázal zapomenout.

    „Věděl jsi, že spousta z nich ani nejsou vojáci?“ Porozhlédnul se po svých lidech. „Prostě jsem je nedokázal ochránit…“ Podíval se na mě. „Postarej se o ně, Lit.“ Měl v očích slzy. „O ty, co přežili.“

    Chtěl jsem něco říct, ale moji snahu přerušil řev Sovětského vojáka. Řev oznamující konec práce. Řev, nařizující pohřeb. Ani jsem si nevšiml, že už ten hrob byl tak hluboký. Vyčerpaní Poláci se snažili vyškrábat nahoru. Vylezl jsem a podal Polsku ruku, abych mu pomohl. S úsměvem ji přijal. Byl to jeho poslední úsměv, který jsem viděl.

    Byl jedním z těch, kteří zůstali u okraje svého hrobu. Měl umřít mezi prvními, aby si s ním Sověti nemuseli už dál dělat hlavu. Poláci ani nemohli tušit, kdy přijde jejich poslední vteřina. Stáli zády k nám. Zamířil jsem, stejně jako všichni ostatní kati dnešní popravy. Něčí výstřel oznámil začátek masakru.

    Ozvaly se první výstřely, které kradly život. Všem bylo jedno, že by to mělo být jednotné. Všichni si tuhle popravu užívali po svém, jen já jsem nedokázal stisknout spoušť. Jen jsem vyděšeně sledoval svého přítele odsouzeného k smrti, jak sebou při každém výstřelu trhá. Nedokázal jsem to. Snažil jsem se. Nešlo to.

    No tak! Musíš ho zabít, než vystřelí někdo jiný! Bylo to jeho poslední přání! To poslední co po tobě chtěl. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe…

    „Lit!“ Jeho hlas zněl tak nešťastně. Ani nevím, jak jsem ho mohl přes veškerou palbu slyšet tak jasně a zřetelně. „Prosím! Už nechci slyšet jediný výstřel!“

    Stiskl jsem spoušť. Ozval se výstřel tak vzdálený, že musel být až neskutečný. A přesto zbarvil vlasy Polska doruda. Přesto se ta střela stala tím posledním, co můj nejlepší přítel cítil. Viděl jsem všechno. Polsko, jak dostal ránu, i jak jeho bezvládné tělo spadlo do hrobu a stalo se jen další prázdnou schránkou, která padla za oběť krutosti Sovětského Svazu. To všechno za doprovodů rozbíjejícího se skla znějícího jen v mé hlavě.

    Já tam jen stál, jako tělo bez duše. Jako bych byl jedním z mrtvých. A přitom jsem byl stále naživu.

    „Polský národ není tak slabý, chlapče.“ Pronesl směrem ke mně jeden starý zajatec. „On se vrátí.“ Usmál se na mě a zařadil se mezi další odsouzence čekající na smrt na okraji svého nového hrobu.

    Měl pravdu. Zabil jsem svého nejlepšího přítele, ale to neznamenalo, že už ho nikdy neuvidím. Pokud tu bude jeho lid, vrátí se. Pokud Poláci budou chtít svobodu, vrátí se pro ně. „Polský národ není tak slabý.“ Zopakoval jsem si a tiše poděkoval tomu staříkovi. Mé díky se ztratilo v roušce dalších výstřelů.

    Nevím, kolikrát jedna z mých kulek uzmula Polský život. Nevím. Přestal jsem to počítat. Přestal jsem se v duchu omlouvat. Koho moje omluvy zajímaly? Nikoho. Jen jsem se jimi snažil zmírnit vlastní výčitky svědomí.

    „Polský národ není tak slabý…“ Ve vzduchu byla cítit krev mísící se s hlínou zasypávající mrtvá těla. Vytáhl jsem fotku patřící jednomu z mrtvých vojáků a pořádně si prohlédl usměvavou rodinu. „On se vrátí…“ Na fotografii dopadlo pár slaných kapek. Přitiskl jsem si ji k hrudi. „Musí…“

    Note