Kapitola 1
by MikhailEdward mířil k plukovníkově kanceláři leč tohle ráno si nevykračoval tak sebevědomě jako obvykle. Chvilku stál před těžkými dřevěnými dveřmi a zdálo se že sbírá odvahu. Napadlo ho se obrátit a odejít dokud může… ale k tomuhle se odhodlával tak dlouho… Zaklepal a otevřel dveře, už už se nadechujíc k chystanému proslovu když zaregistroval že za stolem nesedí Mustang ale Riza. Na moment zpanikařil ale udžel se.
„Dobré ráno…“ Pozdravil a překvapeně pozoroval mladou důstojnici jak vyplňuje dokumenty.
„Dobré ráno Ede, co potřebuješ?“ Zeptala se zvednuvší pouze oči od své práce. Ed se neznatelně zachvěl – přesně tohle vždycky dělal on.
„Já… no… kde je Plukovník?“ Rozmyslel se nakonec.
„Plukovník je… je pryč.“ Riza se nápadně zadrhla ale i tak Edovi chvilku trvalo než mu došlo že to není typické oznámení o tom že odjel plnit misi.
„Pryč? Jak pryč?“ Začal se zajímat blonďatý alchymista dřív než se stihl zarazit.
„Nevím jak bych to řekla… je pryč.. zmizel. Hledáme ho od včerejšího večera ale nikdo nic neví, nikdo nic neviděl..je to divné..“ Hawkeye založila ruce a na čele jako by jí svítil nápis „Není mi dobře“. Ed zamrkal v neskrývaném překvapení ale trvalo dlouho než promluvil.
„Co… jak?“ Zašeptal neschopen se ovládnout. Proč jen to odkládal. Kdyby sem šel už včera…mohlo to být vyřízené. Tok jeho myšlenek přerušila Riza.
„Je to nesnadná situace pro nás všechny ale musíme fungovat dál. Mám tu pro tebe misi..“
„Misi?! Teď? To snad nemyslíte vážně! Teď přece nemůžu někam odjet…“
„Ede..“ Snažila se ho uklidnit, ale marně.
„Prostě nemůžu, měl bych se připojit k pátrání!“
„Ede!“
„Tohle je důležitější než nějaká podružná mise!“
„Edwarde Elricu! Dost už! O tom co je a není důležité nerozhoduješ ty!“ Natáhla se přes stůl a vrazila mu do ruky složku s informacemi.
„Za dvě hodiny ti jede vlak, měl by sis pospíšit.“ Zadívala se na něj a mladíkovi bylo jasné že nemá smysl se o čemkoliv dalším přít.
Ed seděl ve vlaku a zamyšleně pozoroval ubíhající krajinu. Vlastně vůbec nechápal proč se chtěl připojit k hledání Mustanga když mu chtěl říct jak moc ho nenávidí a že s ním nechce mít nic společného, že odchází. Teď byl rád, že byla Hawkeyová nekompromisní. Na místo určení – do jednoho z východních měst – dorazil uprostřed noci. Přitáhl si červený plášť blíže k tělu protože noci tam, na rozdíl od deních vysokých teplot, byly poměrně chladné. Šel asi půl hodiny než našel obstojně vypadající hotel. S úlevným povzdechem se svalil na postel. Ve vlaku se moc spát nedalo a tak si dopřál jen krátkou sprchu a šel spát. Cílem mise bylo rozbít zločinecký gang který cestoval kde se dalo a dělal si co se mu zlíbilo. Nijak zajímavý úkol. Rozhodně ne pro Eda. Když se ráno vzbudil, bylo už nesnesitelné horko. Přesto vyrazil ven v obvyklém černém oblečení. Toulal se po všemožných zastrčených a tmavých uličkách, spoléhajíc na to, že dřív nebo později si ho najdou sami. A nemýlil se. Už byla skoro tma když procházel jednu zapadlejší část města a někdo ho něčím pořádně přetáhl po zátylku. Než si stihl uvědomit co se děje, černo se mu rozpostřelo před očima i celou myslí. Nejprve slyšel s velké dálky nějaké hlasy, postupně se vše začalo projasňovat. Ty hlasy se bavily o něm.
„Sakra to sis ničeho nevšim?!“
„Jak sem si měl něčeho všimnout když nebylo čeho! Kdo měl vědět že je to děcko z armády!“
„Víš v jakým lítame průseru ty idiote?!“
„Tak.. se ho zbavíme..“
„No aspoň jeden dobrej nápad dneska.“
Edwardovi přeběhl mráz po zádech. Zjistil že se nemůže sebemíň pohnout a začal se vážně obávat že lítá v pěkném maléru. Snažil se uklidnit pulsující neodbytné myšlenky na smrt ale moc se mu to nedařilo. Najednou ho někdo chytl za límec a vláčel svázaného někam po zemi. Po chvilce ho pustil a Edward slyšel jak poodešel.
„Máš půl hodiny…“
Řekl jeden z mužů a odešel. Druhý se zasmál způsobem který se Edwardovi vůbec nelíbil.
Kovový alchymista se snažil vyprostit ze zajetí provazů ale nevedlo se. Jediné čeho dosáhl bylo probuzení smyslů natolik, aby seznal že ta rána do hlavy stále bolí a navíc není jediná. Slyšel kroky jak se k němu přibližoval druhý muž. Pak ruku na svých vlasech a druhou na… Co se to tady sakra děje?! Začal se zoufale Ed cukat. Ozval se jen krutý smích a ruka mu surově stiskla rozkrok.
„TAM NE!“ Zaječel Ed ale to bylo asi všechno co v danou chvíli mohl dělat.
„Hmm.. ale já myslím že ano.. a myslím že se ti to líbí..“ Muž pokračoval a zbavoval zlatovlasého chlapce naivní víry že nic horšího než smrt ho potkat nemůže. Chladná ruka se naprosto bez ostychu vloudila pod tričko a jala se zhoršovat Edwardovo peklo.
„Prosím… prosím ne. Nedělejte to.. zabijte mě ale…ale tohle ne..“ Prosil a slzy mu pomalu kanuly a prosakovaly se šátkem kterým měl zavázané oči. Zprvu si to ani pod stresem jaký prožíval nechtěl připustit. Tak moc si vsugeroval nenávist aby zakryl něco jiného že i v takové situaci to odmítal přijmout. Když cítil jak jsou mu rozepínány kalhoty, i ty poslední zábrany ale padly.
„Royi!“ Vykřikl ze zoufalství a ponížení jednoduchou prosbu o pomoc skrytou v naléhavém až prosebném tónu. Nikdy si to jméno neřekl ani v duchu a teď nad tím neměl čas přemýšlet. Ani nad tím, proč to udělal. Jen si z celého srdce i z celé duše přál aby někdo přišel a dostal ho odsud.
„Edwarde!“ Ozvalo se odněkud z leva a oslovený veškerou svou naději jako i pohled pod zavázanýma očima upnul tam kde tušil známý hlas. Cítil jak ho ty nechutné hnáty pouštějí a využil toho k tomu, aby se všemi silami dostal co nejdál. Slyšel jak jeho únosce nadává a pak už se k němu doléhal jen zvuk boje dvou alchymistů. Netrvalo dlouho a ovanul ho horký vzduch a ucítil pach spáleniny. Takže to je on… pomyslel si Ed ale uvnitř se stále prala jeho představa a pravda kterou ještě neznal. Roy k němu přistoupil, rozvázal ho a sejmul mu z očí šátek.
„Ede… jsi v pořádku?“ Pomalu přikývl ale zmatek v něm ještě vzrostl. Tón jakým se ho Mustang zeptal a to co mu viděl ve tváři… to nebylo obvyklé.
„Díky bohu. Musíme se odsud dostat, můžeš chodit?“ Zavrtěl hlavou. Ležel svázaný možná den, možná dva a nohy mu vypověděly službu.
„Dobře…“ Černovlasý alchymista se sklonil a vzal ho do náručí.
„Jak…“
„Byl jsem zrovna poblíž. Naštěstí.“ Pousmál se. Ale ani tenhle úsměv nebyl obvyklý. Nebyl v něm nic posměšného. Edward se snažil udusit v sobě pocity deroucí se nemilosrdně na povrch a drásající jeho srdce. Roy položil chlapce do postele v blízkém hotelu, ten chvíli procvičoval nohy než si opatrně stoupnul a šel se umýt. Byl zpět za chvilku, jen v ručníku.
„Ede.. ještě než..“ Blonďatý alchymista mu skočil do řeči.
„Miluju tě!“ Sotva to vyslovil, zakryl si Ed ústa rukou a jen zalapal po dechu.
„J…já nemyslel… není to…“ Pokoušel se neuměle vykroutit.
„tak to není…o..opravdu..“ vykoktal a sledoval zeď pokoje tak usilovně že se zdálo že každou chvíli praskne.
„Nemusíš to zastírat. Ja to vím.“ Tím vzal Edovi veškerý vítr z plachet.
„I když ses k tomu odmítl postavit čelem, bylo to poznat na tvém chování.“
„Jak…?“ Vypravil ze sebe jen.
„Třeba to jak jsi vyváděl když ti Riza řekla že jsem zmizel. Byl jsem na přísně tajné misi, mimochodem, nic vážného se nestalo.“
„Ale…já jsem ti chtěl říct že odcházím…“
„Tady nejsou žádná „ale“, Ede. Opravdu si myslíš že bys to dokázal?“ Sednul si na posel, naklonil se a naprosto šokovaného alchymistu políbil.
„Co to…“ Další polibek.
„..dělá..“ V momentě kdy ho Roy přerušil uprostřed slova třetím polibkem, si dal zároveň šanci proniknout do mladíkových úst, čehož náležitě využil. Nebránil se. Opatrně, začal polibky oplácet a prohluboval je. Edward ho pohladil po vlasech. Nikdy si ani neuměl představit že by měl někdo tak jemně vlasy. Cítil jak uvnitř Mustangova těla hoří neuhasitelný oheň jehož jiskry se objevovaly v jeho očích. Přerušil polibek jen aby mohl ochutnat každý kousek jeho těla. Pokračoval polibky po krku dolů, na jemně tvarovanou hruď. Edward přivřel oči a nepřestával ho hladit ve vlasech.
„Royi…?“Zeptal se opatrně.
„Ano?“ Ohnivý Alchymista zvedl oči od bodu svého aktuálního zájmu.
„Níž… prosím…“ Začrvenal se Ed.. ani nevěřil tomu že to opravdu řekl.
„Jak si přejete, vaše veličenstvo“ Usmál se starší muž a mlsně se olízl.