Kapitola 1
by MikhailZachmuřeně sklonil hlavu a černé vlasy mu spadaly do očí i přesto, že nebyly nijak zvlášť dlouhé. Odpočítával vteřiny, než se z jejich konečků uvolnila dešťová kapka a ztratila se mezi ostatními. Pokračoval v počítání, než se uvolnila další. Nedělal to z nudy. Počítal ubíhající vteřiny a každá mu bolestivě připomínala to, co se už nedalo vrátit. Počítal v zoufalé snaze, ve víře, ke které se upnul. Počítal, protože ta čísla, která šla po sobě v železném řádu, mu poskytovala jediné útočiště ze tmy, ve které se teď topil. Doufal, že nalezne svůj ztracený klid a řád. S každým dalším číslem mu však bylo jasnější, že mu něco takového nebude dopřáno. Stále si to odmítal přiznat a počítal dál.
„Deset…“ Zašeptal a v chladném vzduchu se jeho dech srazil v obláček. Zadíval se na něj a pak na prsten na své ruce. Vyražený symbol mraku se leskl a dál mlčenlivě ukrýval svůj hlubší význam. Každé další číslo bylo provázeno jednou slzou. Ještě před pár dny si nadával za to, jak je měkký a teď už v něm nezbylo ani zrnko z toho, kým býval. Nebyl schopen se soustředit na nic jiného než bolest uvnitř. Celé jeho vnitřní já se svíjelo v agonii která pomalu nabírala i fyzickou podobu. Chtělo se mu zařvat. Poprvé v životě cítil něco takového a poprvé v životě si přál umřít. Rty se mu pohnuly jen nepatrně a než vůbec stačil to jméno vyslovit, vítr mu ho vzal. Jako připomínku, že už se mu nevrátí.
—
„Řekni to znovu a zabiju tě.“ Tentokrát to ale neznělo tak chladně. Vlastně to říkal spíš ze zvyku, jemu by neublížil. Ani nevěděl, kde se v něm tolik sentimentu bere ale v danou chvíli to neřešil. Všechno co potřeboval měl před sebou. Všechno to bylo v těch hnědých očích, ve kterých se obrážel on sám. Nechal se jimi tak pohltit, že sebou trhnul v úleku, když ho pohladil po tváři.
„Čemu se směješ?“ Zeptal se aby neztratil tvář ale ve skutečnosti byl rád, že se usmívá. Byl okouzlující, překrásný a jeho. Neodpověděl, místo toho si ho jemně přitáhl k sobě a dlouze se zadíval do šedomodrých hloubek, kterým nikdy nikdo nerozuměl a každý se jich bál. Kdysi se bál i on sám. Než našel odvahu, zadívat se do nich hlouběji. Zavřel oči a políbil ho. Lehce, nenuceně a sladce. Černovlasý muž se nenechal dvakrát pobízet a v zápětí polibku velel on. Dorážel na rty temperamentem sobě vlastním a hnědovlasý se zanedlouho poddal. Hibari ho pevně objímal a dobýval každý milimetr jeho úst. Nutil ho se bránit svým jazykem ale nakonec stejně vždy vyhrál. Zatímco byl uvězněn v polibku, jednou rukou rozepnul černé sako a pustil se do rozepínaní košile. Věděl, že ho tím vyprovokuje. Nedostal se ani do poloviny, když Hibari přerušil drsný polibek a vzal ho do náručí.
„Tohle by se dalo chápat jako neúcta k bossovi, víš o tom?“ Zase měl na tváři ten odzbrojující úsměv ale Hibari se přesto ozval.
„Zmlkni, Tsunayoshi.“ Zavrčel a položil ho do postele. Oslovený ho chytil za ruku a jediným trhnutím ho stáhl k sobě. Černovlasý se rozhodl, že mu tohle neprojde. Podrážděně zasyčel a začal svou oběť hladově líbat na krk. Sem tam ho jemně kousl a Tsunovi unikl tichý vzdech. Měl dost šikovné prsty ale s knoflíky na oblečení se zabývat nehodlal. Když Tsuna zaslechl zvuk trhající se látky, usmál se.
„Tohle je šestá košile, kterou jsi mi zničil, Kyo…“ Zašeptal mu do ucha ale věděl, že staršího muže to ani v nejmenším netrápí. Slyšel poznámku ale nevěnoval jí pozornost. Přesunoval polibky stále níž a zastavil se až u citlivé bradavky. Cítil jak se tělo pod ním zachvělo, když se toho citlivého místa dotkl jazykem. Jemně stiskl bradavku zuby a Tsuna zasténal, přiživujíc tím jeho chtíč. Trápil ho na téhle jeho slabosti, dokud neucítil ruku ve svých vlasech. Zvedl oči a jako by jím projel elektrický šok z toho, co uviděl. Tsuna se na něj díval přivřenýma očima, pootevřené rty lákaly k polibku a v červených tvářích se zračila jeho nevinnosti. Něžně ho políbil, jako by se najednou bál, že tu křehkou krásu poničí. Jako by tu neležel boss nejmocnější mafiánské organizace. Neodolal a klouzal rukama stále níž, až narazil na lem kalhot. Rozepnul je a vklouznul dovnitř. Tsuna se prohnul a zavzdychal do trvajícího polibku. Dotýkal se ho jemně, vychutnávajíc si každé jeho vzdychnutí a zachvění. Cítil jak je vzrušený a věděl že touží po něm. Zbavil ho posledních zbytků oblečení a stejně tak sebe.
„Jsi překrásný…“ Hnědovlasý se do něj vpíjel pohledem. Hibari byl zvláštním způsobem přitažlivý už na střední škole ale oproti tomu, jak se změnil když dospěl, to nebylo absolutně nic.
„Říkal jsem ti, abys mlčel.“ Odmítl kompliment a znemožnil mu vyslovit jakékoliv další komentáře. Tsuna pohodil hlavou a musel se hodně ovládat aby nezakřičel. Cítil vlhko a teplo, když si ho vzal Kyoya do úst. Byl to pro něj neuvěřitelný a nepopsatelný pocit, ve kterém se ztrácel. Možná až příliš.
„Ahh….aaahnnnn..Kyo!!“ Zasténal a snažil se zastavit blížící se vyvrcholení. Hibari pochopil a propustil ho. Tsuna měl nepravidelný dech ale Kyoya mu nedovolil si odpočinout ani minutu. Zvedl ho a pomalu mu dovoloval dosednout na jeho erekci. Tsuna objal Kyoyu kolem krku a zavřel oči. Čím více do něj Hibari pronikal, tím více zarýval tvář do jeho vlasů. Černovlasý ho držel pevně ale dával mu dostatek volnosti aby si sám mohl řídit tempo. Hibari trochu bojoval sám se sebou, aby nedal průchod své vášni. Věděl že by mu tím mohl ublížit. Pohladil ho jednou rukou ve vlasech.
„V pořádku, Tsunayoshi?“ Zeptal se tiše a dočkal se kývnutí. Cítil jak se o něco drobnější tělo pohlo a vydechl. Tsuna se zvedal a dosedal v pomalém tempu ale Kyoyovi neuniklo, že se tempo pokaždé lehce zrychlí. Po chvilce začal lehce přirážet a pomalu se začal propadat stále hlouběji do těch plynulých, smyslných pohybů. Tiše vzdychal a jen to, jak se jeho hlas mísí s Tsunovým, ho neskutečně vzrušovalo. Ani si neuvědomil, kdy ho přestal šetřit, vnímal jen rostoucí chtíč a dobře známý sílící tlak v podbřišku. Najednou mu Tsuna bolestivě zaryl nehty do zad.
„K…Kyo…AAAAAHHHHhh!!!“ Zakřičel když vyvrcholil a přimkl se k němu ještě pevněji. Tohle bylo to poslední, co Kyoya potřeboval a celým tělem mu projela slastná křeč.
„Tsunayoshi…“ Zasténal o poznání tišeji a nechal svou mysl na moment vypnout. Okamžitě se ale vzpamatoval, když cítil že Tsuna padá do prostoru. Zachytil ho a byl konfrontován pohledem do, stále ještě zamlžených, hnědých očí. Jen se usmál a položil ho na postel.
„Ty že jsi boss?“ Usmál se a nespouštěl oči z vyčerpaného Tsuny. Ten k jeho překvapení natáhl ruku a opět si ho stáhl k sobě.
„Kyo? Teď jsi na řadě ty, abys mlčel.“ Řekl tiše a objal černovlasého strážce. Usnul dřív, než se Kyoya stihl ohradit obvyklou větou, jak si dovoluje mu říkat, co má dělat. Povzdychl si a přitiskl si ho k sobě víc.
„Dobrou noc.“ Zašeptal do jemných hnědých vlasů a sám zavřel oči.
—
„Ty si takovej idiot…takovej naivní idiot…“ Praštil pěstí do betonové podlahy a dešťová voda se rozstříkla na všechny strany.
„Proč si mě sakra zradil?! Proč ses nechal zabít jako ňáká nula?!“ Znovu a znovu si vybíjel vztek a bolest na betonu a nepřestal ani poté, co se kaluž zbarvila do ruda krví z rozdrásaných kloubů. Ne, tohle už nikdy nebude dobrý. Jediný člověk, na kterém mu kdy záleželo i z jiného důvodu, než že ho chtěl zabít. A on si dovolil jít na tu sebevražednou schůzku. Tohle mu nikdy neodpustí. Nikdy mu neodpustí tuhle zradu. A nikdy ho nepřestane milovat.