Anime a manga fanfikce

    Přesto, že panovala hluboká noc, v malém pokoji bylo dost světla. Možná, že se sám úplněk, kralující na čistém nebi, rozhodl dopřát světu pod sebou trochu své stříbrné krásy. Možná to byla aura jednoho ze dvou lidí, kteří v tom pokoji byli. Vzhůru byl jen však jen jeden. Stál u okna a světlé rozčepýřené vlasy dostaly v chladném světle bělavý nádech. I jeho tvář se zdála být bledší než obvykle, skoro jako by to byla jen socha. Skoro. Žhnoucí zlatavé oči, schopné prohlédnout jakoukoliv lež či přetvářku, by ujistily kohokoliv o tom, že se o sochu skutečně nejedná.  Povzdechl si, usmál se a trochu nostalgickým, trochu šťastným pohledem pozoroval ten velký stříbrný kotouč na obloze.  Otočil se a zadíval se na spícího chlapce. Posadil se na kraj  postele a zdálo se, že si zkrátka vychutnává kouzlo okamžiku. Opatrně prolomil všeobjímající ticho.

    „Decimo…“ Kdyby to slovo vyslovil jen o trochu tišeji, znělo by jen jako lehký vánek. Chlapec ho mohl jen těžko slyšet, přesto se zavrtěl a otočil se. Na tvář mu dopadaly paprsky měsíčního světla a nezúčastněný by v tu chvíli ty dva od sebe nerozeznal,  tak moc si byli podobní.  Rozdíl by se našel jen v barvě vlasů a samozřejmě ve věku. Zatímco blonďatý muž byl dospělý, hnědovlasému chlapci mohlo být kolem patnácti. Světlovlasý se na chvilku ponořil do svých myšlenek ale záhy z nich byl vytržen.

    „P…primo?“ Vypravil ze sebe chlapec, jehož velké hnědé oči v šoku zíraly na postavu před sebou.

    „Vzbudil jsem tě? Omlouvám se.“ Řekl tiše oslovený s úsměvem.  Tsuna se chtěl zeptat co se to děje ale zastavil ho ukazováček na jeho rtech. Primo lehce zavrtěl hlavou ale nepřestával se usmívat. Tsunovi ale neuniklo, že je v tom úsměvu trochu smutku.

    „Přál bych si mít dost času, abych mohl zodpovědět tvé otázky, žel ho nemám.“  Pokusil se alespoň lehce osvětlit situaci, ale věděl, že to příliš nepomůže.  Zároveň věděl, že mu tahle noc nebyla dána k tomu, aby si mohl s Tsunou promluvit.  Ostatně to ani nebyl důvod, proč si přál alespoň na chvíli překonat moc času a setkat se s ním. Vzal tu nevinnou tvář jemně do rukou a naklonil se blíž.

    „Neboj se výzev a zkoušek, které tě čekají. Neboj se bojovat za to, v co věříš. Neboj se bojovat, abys ochránil ty, na kterých ti záleží. Neboj se svojí budoucnosti. Protože já budu s tebou. Tak dlouho, dokud budeš stát za svými rozhodnutími. Tak dlouho tě budu chránit, Tsunayoshi.“ Díval se do těch překvapených očí a pohladil ho po tváři.

    „Primo…?“  Dočkal se jen dalšího zavrtění hlavou.

    „Giotto.“ Usmál se zakladatel Vongoly, zavřel zlatavé oči a věnoval svému nástupci něžný polibek. Ten sebou trhnul v šoku ale nebyl schopen se pohnout. Nakonec intuitivně zavřel oči také.  Nebyl si jistý, jestli to bylo pár vteřin nebo minut, když světlovlasý přerušil polibek. Díval se na něj a v hlavě měl úplně prázdno. Giotto ho ještě chvilku hladil po tváři a ve vlasech, než se zvedl.

    „Dávej na sebe pozor, Tsunayoshi. Záleží mi na tobě.“

    „Ale…“ Chtěl znovu zasáhnout Tsuna ale ani tentokrát neuspěl.

    „Arrivederci, Tsunayoshi.“ Bylo poslední co řekl, než se rozplynul v měsíčním světle. Zůstala jen velmi těžko postřehnutelná mlha a zvláštní květinová vůně.

    Note